Příběh rytíře IV. Mám něco společného s válkou?

vloženo: 26. 04. 2018

S Toníkem se známe dlouho. Prošli jsme společně několika terapiemi a měli tu báječnou možnost nahlédnout na jeho trápení prožitá v minulých vtěleních, dostat se jim na kobylku a porozumět jejich odrazu pro současnost. Nepřeháním, když řeknu, hodně jsme toho spolu už vyřešili. Náš vztah dostal díky těmto sestupům do minulosti punc přátelství. Ono to ani jinak fungovat nemůže. Jestliže vás někdo nechá opakovaně nahlédnout do takových hlubin své duše, kam se sám nikdy neodvážil podívat ani letmo, už nikdy nemůžete zůstat vůči sobě cizími lidmi.  Zejména, když jste se spolu už kdysi dávno potkali, v jednom ze svých minulých vtělení, jak se můžete dočíst v předchozích dílech o příbězích rytíře v rubrice Vaše příběhy. Vlastně jsme pradávní známí. Zatím všemi jeho existencemi se jako společný jmenovatel prolínají témata: cesty za splněním zadaného (ných) úkolů, pověření či rozkaz k nim, v nichž silnou roli hraje čest, dané sliby a přísahy a poškození jeho samého z takových závazků vyplývající.

Chci vám nyní nabídnout další pokračování příběhů rytíře. I tento díl je neobyčejný, překvapivý a jak se dalo u Toníka tušit předem, i vzrušující tak, že člověk maně místy lapá po dechu.

Nejprve však malá vsuvka, která je pro příběh podstatná a předznamenává jeho počátek.

Vikingové (vikingr-muži Fjordů, přídavné jméno vikinský spíše než vikingský) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů

„Jako bodající sršňové se rozlétli po celé zemi, řádili jako zuřiví vlci, drancující, trhající a zabíjející nejenom ovce a voly, ale i kněží a jáhny a taktéž sbory mnichů a jeptišek…

Šimon z Durhamu, citace z knížky Ohněm a mečem, která líčí vikinské výpravy, nájezdy a ukrutnosti a zvěrstva středověkého válečnictví. Zdroj: Wikipedie

A nyní se už ponořme do děje. Toník celý život rád chodí oblečený do černého. Má rád II. světovou válku jako dějinnou událost.  S filmy z té doby usíná, i se s nimi vzbouzí.  Často se mu i zdají sny takové povahy, jako by s tím obdobím měl cosi společného. Onehdy mu kamarád doporučil film Má čest je má loajalita, což je snímek natočený podle skutečné události a podle Toníka naprosto špičkový film. „Úplně mě dostal, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jde o příběh člověka, který prošel tím válečným peklem, kde se na obou stranách nesmyslně zabíjelo,“ řekl k tomu. Za mnou přišel s tím, že má čím dál intenzivnější pocit, že má asi cosi společného s II. světovou válkou. Jenže… ta ho nikdy nezajímala z pohledu osvoboditelů, ale z té druhé strany.

A jakoby k tomu, aby mě znovu vyhledal, dostal pokyn. To když se mu před nedávnem zdál krásný sen, nikoliv v souvislosti s válkou. V něm přišel domů a kouká, z koberce rostou trsy zelené trávy. Týden na to, to byl však v bdělém stavu, umýval nádobí, odkládal je na odkapávač a jak jí pořád nějaká semínka a sem tam některé někde uvízne, tak ze žlábku, kudy voda z odkapávače odtéká, vyrážely z těch roztroušených semínek zelené výhonky. Přišlo mu to pozoruhodné a líčil mi při tom, jak při tom husí kůži po celém těle. Uvědomil si, že zelená je barva naděje a symbolizuje příchod něčeho nového. Měl intenzivní pocit, že mu do života přichází nějaká změna. Nahlédl do snáře, kde se píše, že když jde to rostoucí zeleň, značí to štěstí, trs čehosi zeleného prý znamená touhu po něčem nedosažitelném.  Jak následně uvidíte, nebylo to vůbec od věci.

V momentě, kdy jsem přitemňovala osvětlení v místnosti, aby ho při terapii nerušilo ostré denní světlo, pronesla jsem nahlas, že jsem možná „udělala“ až moc velkou tmu. Toník opáčil, že mu to nevadí, že má tmu rád. Ke shora řečeným indiciím tím přibyla další. Tentokrát se husí kůže prošla po mém těle a nějak jsem věděla, že to zase bude ´nářez´.

Na první otázku, co ho na válce přitahuje či snad až fascinuje, odvětil bez zaváhání, že dobrodružství, svoboda, volnost. Protože mi to přišlo přinejmenším jako protimluv, požádala jsem ho, aby mi vyložil, jak to přesně míní. Objasnil mi, že prý když člověk prožívá dobrodružství, svobodu, volnost, není s ničím spjatý a stále se posouvá. Mínil tím posun dopředu. Namítla jsem, že ve válce se přece vždycky stojí na jedné ze dvou stran, a jestli tím tedy chce říci, že člověk nemá na starosti nic jiného, než plnit rozkazy. „Ano. Má se někam posunout a docílit vítězství.“ „To by ovšem znamenalo stát na vítězné straně,“ podotkla jsem. „Tak. Člověk asi jinak neuvažuje, než že stojí na vítězné straně.“

Chtěla jsem, aby mi přiblížil svoje pocity a vjemy, které má, když se dívá na válečné filmy, co se v něm odehrává. Odvětil, že má sakra silný pocit, že je vojákem. Viděl jsem sám sebe v uniformě a zároveň cítil, byl si jist, že má (opět)zadaný nějaký úkol, jakési pověření.

Ta uniforma byla černá (!) a on cítil hrdost, že ji nosí a taky k tomu, že může válčit. Na další otázku, jestli se slovo válečník týká nějakého jiného dějinného mezníku nebo doby ve smyslu on a válka odpověděl, že ano a že se k tomuto tématu váže celý jeho život. Nejen ten současný, ale všechny, co byly před tím a před tím…“Pořád jsem to já, pokaždé někde jinde. Cítím to velmi intenzivně.“

To, co právě uvedl, zapadalo do všeho, co jsme kdy u něho už rozkryli.

Dobře, takže válečník. Vyzvala jsem ho, aby se zcela ponořil do vědomí válečníka. Šlo mu raz dva. „Něčemu sloužím. Nemusím na nic jiného myslet než na to, abych plnil rozkazy. Je v tom určitá svoboda, k ničemu mě to nezavazuje…“ zaváhal a po chvilce připojil: „Vlastně zavazuje.“ Na pochopitelnou otázku k čemu že ho to zavazuje, odpověděl: „Ke cti.“ Osvětlil, že jde o jeho osobní čest, protože bojuje za vyšší cíl. Tím vyšším cílem mínil lepší společnost. Dále jsme ještě podrobněji zkoumali jeho pocity z černé uniformy, a zda se jedná o uniformu německou. Ano, jednalo. Vyvolávalo to v něm smíšené pocity, cítil se celý nesvůj. Jakoby jí na jedné straně přitakával, na druhé ji odmítal.

Z jeho smíšených pocitů vyplynulo, že je vyvolává jakési zatím blíže neurčené scházení z cesty – ve smyslu množného čísla: my scházíme s cesty. „Jde o změnu filozofie.  Nevím, jak to říct, ale ta cesta, po které jdeme, se vzdaluje od skutečného cíle. Není mi v tom dobře. Je v tom cosi zlověstného.“

Jeho zlověstný vjem vyvěral ze skutečnosti, že se změnil záměr (zadání) od původního k jinému.  A že by musel jít proti proudu, kdyby to chtěl změnit, což mu ovšem nedovoluje slib válečníka.

Slovo válečník bylo klíčové. Ve smyslu svého významu se stalo klíčem, jímž se odemkly jiné dveře. V okamžiku Toník opustil kulisy II. světové války a ocitl se v raném středověku, v době Vikingů, jak popsal. Předehra přešla k hlavnímu jednání.

Toník se viděl skládat slib jakémusi blíže nepojmenovatelnému severskému bohovi. Zeptala jsem se, kým tam je. Odpověď mě ani moc nepřekvapila. „Přece vojákem, válečníkem,“ pronesl tónem naprosté samozřejmosti.

Shrnula jsem to. Je vojákem, patrně vikingským válečníkem, dal slib věrnosti. Jeho tělo odpovídalo pocity. „Hřeje mě to. Je mi dobře.“ Na někoho čekám. Někdo si má pro mě přijít. Bylo mi to tak určeno, někdo určil, někdo rozhodl.“

Jak hned záhy vysvitlo, byla to rodina, kdo rozhodl, že byl jako malý chlapec dán na výchovu do komunity, která z něj měla udělat bojovníka, válečníka.

V onom rozpoložení, kdy byl vytržen z rodiny a dán na výchovu k jiným lidem, aby z něho udělali válečníka, pocítil ostrý trn odloučenosti. Dalšími vjemy byly strach, únava, ale i narůstající síla, hrdost a oddanost. Tahle různorodá směsice se v něm opět prala.

Nejsilnější byl ovšem strach. „Nebyla to moje volba. Nechtěl jsem jít pryč. Musel jsem odejít od rodiny, jsem teď sám, mezi samými cizími lidmi. Bojím se toho prostředí. Nevím, co se mnou bude. Nevím, proč mě sem strčili? Nikdo mi nic neřekl.“

Posunuli jsme se k síle a jejímu vztahu. To už nebyl dítětem, ale dospívajícím mužem.

„Síla jednoznačně míří ke mně, ke mně se vztahuje. K nějakému mému zocelení se.“ Jeho vnitřní obrazy ukázaly výcvik, boj, zápasy, tvrdou, nesmlouvavou drezúru. Žádné rukavičky. Toníkovi se to zamlouvalo, dokonce hodně.  Stesk po rodině, matce a otci, eventuálně sourozencích, nepociťoval. „Nemám už rodinu. Mou rodinou začíná být komunita, v které jsem. Sourozence také žádné nemám. Jsem na sebe pyšný. Cítím hrdost.“ Blíže a konkrétněji se cítil hrdý na to, jak se zoceluje, jak se ve výcviku posouvá dopředu.“ Baví mě to. Mám cíl.“ Ten spatřoval v možnosti dostat se nahoru. Být nejlepším mezi všemi válečníky. Cítil zároveň hrdost k příslušnosti k té komunitě.

Ukázalo se, že i ona síla souvisí s narůstajícím pocitem hrdosti.  „Jak roste moje vnější i vnitřní síla, zvyšuje se i moje hrdost. A taky odvaha,“ připojil.

Jako společného jmenovatele máme tedy bojovníka – válečníka, sílu, hrdost, odvahu, fyzickou i psychická sílu. Nezbytně zapátráme dál do minulosti, jestli se k těmto pojmům váže nějaký starší počátek. Nic se neobjevuje. Můžeme tedy považovat tento jeho život mezi Vikingy jako výchozí a patrně nejpodstatnější pro téma, které máme před sebou k řešení.

Situace je tedy následující. Toník je ve stavu, kdy je úplně spokojený se svým životem, se svojí existencí. Líbí se mu být odvážným, hrdým, silným válečníkem. Chce se stále zdokonalovat ve válečnickém umění a být nejlepším mezi všemi. Je cílevědomý, chce vyniknout.

Vybízím ho, aby uchopil tento svůj raneček nasbíraných vlastností a dovedností a našel další mezník svého života, který následuje bezprostředně po tomto a navazuje na něj.

Znovu se přenášíme do období 2. světové války, přičemž mám silné intuitivní vnuknutí se ho zeptat, co se mu vybaví jako první, když řeknu slovo smrt? „Uvolnění.  Jenom blažené pocity.“ Vciť se do blaženého pocitu uvolnění a hledej informaci o tom, co se s tebou ve válce, nebo po ní stalo? „Vypařil jsem se.“ Vypařil? Jak tomu mám rozumět? „Zmizel jsem. Prostě jsem přestal existovat.“ Dožil ses konce války? „Nic nevidím, kromě uvolnění a radosti nic jiného nevnímám.“

Vracím ho ke křižovatce, kde nastal onen zmíněný obrat na cestě, obrat ve filozofii cesty a cíle, změna záměru. Zdá se to být hodně důležité.

„Není to naše rozhodnutí.  Je to rozkaz.  Celá naše skupina jde jinou cestou,“ líčí. Ve skupině jsou samí vybraní muži, včetně Toníka, posílají je jinam, než měli původně jít, zadali jim úkol? „Jo, přísahali jsme, musíme poslouchat.“ Kam jdete? „Do pekla.“  Co tím chceš říct? „Budeme dělat hrozné věci.“ Posílají vás někam, kde máte dělat hrozné věci? „Ano.“  Co to s tebou dělá, jakou to u tebe vyvolává odezvu? „Odpor, silný odpor. Nemůžu to přijmout.“ Víš, co po vás chtějí? „Ano.“ Co to je? „Nechovat se jako vojáci.“ Nýbrž jako co? „Banditi, lupiči, vrazi, násilníci.“

Změna té cesty, její zadání, vede tedy jednoznačně k horšímu, jak vyplývá z řečeného. Původně byli v té skupině ti nejlepší z nejlepších. Nejodolnější válečníci.  „A teď máme být ti nejhorší a páchat zvěrstva. Jsme ti nejhorší.“ Kritériem pro výraz nejhorší byla právě změna záměru. „Je nám přikázáno, abychom se chovali jako nejhorší z nejhorších. Máme zabíjet lidi. Vraždit na příkaz.“ Ptám se, jestli je s tím rozkazem v rozporu? „Jsem. Voják nemá zabíjet civilisty. Ale jsem voják, nemůžu neposlechnout.“ Říkám, něco s tím udělat musíš, je to nevyhnutelné. Pro jaký postoj se rozhoduješ? „Jsem voják, musím poslouchat rozkazy, opakuje.“ Ačkoliv víš, že se z tebe stane vrah a násilník, jdeš přes sebe? Jdeš přes svoje svědomí, přes svoji hrdost? „Ano. Čest je víc než svědomí.“ Co je na tom čestného zabíjet civilisty? „Váže mě ta přísaha.“ Je vázáný přísahami, jsou pro něho hodně limitující. Různé přísahy a sliby byly a doteď jsou alfou a omegou jeho životů. Posunujeme se dál a ptám se, co děje? „Nic. Už neexistuju. Nejsem. Má duše umřela. Umřela protože… se ze mě stala zrůda.“ Tím, že jsi vražděním zabil svojí duši, se z tebe stala zrůda? „Ano.“  Má čest zabila mou duši.“

Je mu těžko, pociťuje velkou tíhu.  Cítí ji pod žebry, na levé straně u srdce. Tíha se váže k ´ztracené´ duši? pokládám další otázku, aby bylo jasné, že právě tak je to myšleno. Trpce přitaká. „Ano. Byli jsme zrazeni, byl jsem zrazen,“ vybavuje si další vzpomínku. Kým jsi byl zrazen? „Těmi, kdo vydali takový rozkaz. Napřed jsme byli nejlepší vojáci, elitní, a potom nás poslali dělat jatka na civilních obyvatelích. Zradili nás, podvedli.“ Posílám ho znovu k momentu, kdy si uvědomuje, že svou duši ztratil, zatratil a ptám se po pocitech. „Jsem úplně prázdný.“ Jako že vůbec nic nevnímáš, necítíš? „Nic, jsem jen schránka, obálka, stroj.“ Je to o tom, že jako schránka, obal, stroj, můžeš snáze vykonávat takový rozkaz? „Ano, je.“ A plníš jej? „Ano.“ Co je dál? „Nic. Prázdno. Tma.“(!) Co se děje poté, když dokončíte rozkaz? „Měli jsme to místo vyčistit. Všechno, co tam žilo, zabít. Každého.“

Posunujeme se ještě dál za událost. Toník cítí otupělost, prázdnotu a říká: je mi všechno jedno. „Má duše zmizela, umřela, jsem jenom schránka.“

Shrnujeme děj. Byl zrazen a podveden, jeho duše v důsledku vyplněného rozkazu ´umřela´. Ať ten rozkaz vyřkl kdokoliv, ve jménu vojenské cti Toník rozkaz vyplnil a v důsledku toho jeho podstata ´umřela´.

Ukázala se, vyšla na světlo velmi podstatná, ne-li úplně rozhodující věc, a to…doplň sám, vyzvala jsem ho. „Že skládat přísahy je proti mně.“ Ano, a tím dělat co? „Co chce někdo jiný. Co je proti mému svědomí.“

Jinými slovy, co chce cizí vůle a co z toho pro něho vzejde, když vyhoví, když uposlechne. Důsledek takového počínání viděl sám. „Nikomu neskládat přísahy. Pokaždé se mi to vymstilo.“ Když se necháváš ovládat cizí vůlí, jaké to pro tebe tedy je? „Zničující. Likviduje to mojí duši, moje lidství.“

Ačkoliv toužil stanout mezi těmi nejlepšími, vyniknout, a kráčet k nějakému cíli, v každém ze svých životů, do nichž jsme spolu nahlédli, na to doplatil. Takže pokládám Toníkovi otázku: Co zbylo z cíle kráčet pořád výš, posunovat se, jak říkáš? „Bolest v srdci.“ Vyzývám ho, aby zůstal ve své bolesti. Už ji nejde přehlížet. Teď, nebo nikdy, Toníku, říkám. Nech ji přijít k sobě, úplně na dřeň. Nemůže ti ublížit víc, než sis ublížil sám. Dovol si cítit bolest svého srdce. Až to bude nejintenzivnější, dovol si ten proces prožít. (Po chvíli).  Něco se v tobě odehrává, vidím to na tobě. O co jde?

„Pálí to.“ Výborně, máme konkrétní odpověď. Znovu ho mám k tomu, aby zůstal ve své pálivé bolesti, dokud se neodhalí, co to je! Mlčí několik dlouhých vteřin. Vkládám se do toho, abych mu pomohla. Bolest srdce je tvoje, nech ji bez obav přijít, ať se s ní konečně seznámíš. Hledej odpověď na otázku, proč tě pálí na srdci? „Pořádně mě to pálí.“ Intenzivněji? „Ano“.  Děje se to z nějakého důvodu. Ten hledáme. „Je to jako kdybych neměl spojení se svým srdcem, kontakt s ním.“ Není se co divit, když v něm sídlí pálivá bolest. Dokud tam bude, nebude mít kontakt se svým srdcem. Pálivá bolest něco symbolizuje, je pod ní ukryta skutečná příčina. Co ho spaluje v jeho srdci? K té pálivé či palčivé bolesti jsme se dostali přes zradu nadřízených, která vedla k masakru a následnému vyhoření všeho lidského po vykonání rozkazu. Má dozajista spojitost s kvalitou jeho života. Například potřebuje něco spálit, ze své minulosti? Ne, to není důvod. Nebo se jedná o jeho nějakou jinou niternou, nenaplněnou potřebu? Zcela určitě je to srdeční záležitost. Ptám se ho, jakou potřebu si nenaplnil a Toník odpovídá, že svobodu. Že se necítí být svobodný, protože je zase svázaný se systémem, v jehož jménu kdysi bral životy jiným lidem, protože to tak systém po něm chtěl.

V podstatě má pravdu a rozumím tomu.  Ale v danou chvíli neřešíme systémové ovládání lidí, to bychom vykolejili z podstaty a dostali se někam jinam. Předmětem našeho zkoumání není žití v současném systému a řešení následků. Zajímá nás osobní rovina, a to ta, proč má Toník v srdci pálivou bolest (třebaže v jistém smyslu se systémem souvisí, neboť systémy plodí zrůdné rozkazy a jejich plnění je důsledkem zrůdnosti systému). Jak už jsem řekla, týká-li se to srdce, týká se to kvality života, protože bolest či pálení srdce souvisí s láskou. Je to něco palčivého. Může to být něco neprojeveného. Nahlas říkám, třeba podléháš pořád nějakému falešnému rozkazu, i kdyby vycházel z tebe samého? Napadá mě spousta dalších věcí. Jedna z nich to může být.

„Rodina,“ vyřkne okamžitě. Chci, aby to rozvedl a přiblížil. „Neodpouštění rodině.“ Komu z rodiny jsi co neodpustil? „Rodičům.“ Co ti brání? Co tak strašného, co jsi ještě nikdy nevyslovil, ti provedli, že jim nedokážeš odpustit? Vybal to už konečně naplno, aby tyhle věci vylezly na světlo. Buď autentický a řekni to. „Nějaké tajemství.“ Spočívající v čem? „V minulosti naší rodiny.“ Co máš na mysli? „Absolutní nedostatek komunikace mezi námi, který vedl ke kolizím.“

Jistě, nedostatek komunikace v rodině vede dříve či později ke kolizím, ale tohle je zase pokus odvést pozornost od merita věci na falešnou stopu. Nedostatek komunikace sám o sobě není příčinou. Příčina leží jinde. Intuitivně tuším, spíš jsem si zcela jistá, co je za tím doopravdy. Ještě chvíli čekám, až vstřebá, co jsem právě řekla, a když mlčí, zeptám přímo na to, co se nabízí jako na talíři.

Mají tvoji současní rodiče, kteří tě zplodili, co společného s nějakým tvým minulým životem, kdy někdo něco přikazoval, rozkazoval, rozhodoval, a ty jsi plnil cizí vůli? Možná to, co jim nemůžeš odpustit, nepochází ze současného života.

„No jo no,“ povzdechl si, „jenže pořád jsou to moji rodiče.“ Ano, a dál? „Jsou to pořád přeci rodiče…“ zajíkl se a nedopověděl. Dopověděla jsem jeho načatou větu. A ty je musíš ctít za každou cenu, viď. Tvoje úcta a tvá loajalita a čest ti brání něco o nich vyslovit …nadhodila jsem. „Dali mi život… „ odmlčel se a zdálo se, že bude mlčet celou věčnost. Pak ale dodal…“ale taky mě dali od sebe pryč.“ Co tím říkáš, Toníku? Že jsou to ti samí rodiče, co tě dali kdysi vojákům na vychování, na výcvik? „Ano, cítím to tak. Cítím to na srdci.“ Protože na něm vidím pohnutí, ptám se: co ti přinesla tahle vteřina? „Pálí a bolí to ještě víc.“

Oživili jsme paměťový záznam. Tihle dva lidé, dnes i tenkrát jeho rodiče, ho dali na vychování do komunity, kde z něho udělali vojáka, válečníka, bojovníka, a on jim to nemůžeš odpustit. Hned zpočátku našeho sezení řekl, že to možná tehdy byla zvyklost, dokonce možná příkaz odebírat rodičům malé chlapce na výchovu a pak je vést do válek. Víme z historie, že tomu tak leckde opravdu bývalo.

Proč tedy své rodiče z toho tak moc viníš? Kdyby byli neposlechli, kdo ví, coby z toho měli za následky. Jenže ty si přesto myslíš, že tě neměli vydat, viď že?

„Měli mě chránit. Neměli dopustit nechat mě od nich odvést.“

V krátké rekapitulaci shrnuje dosažené poznání. „Pálení a bolest v mém srdci má co dělat s mými rodiči, protože mě neochránili. Nechali mě jim napospas.“ Tvé vyjádření – nechali mě jim napospas, neochránili mě –  směřuje k tomu, že následně došlo až k tupému plnění zrůdných rozkazů?  Ptám se, abychom v tom měli zcela jasno. Toník přisvědčuje.

Ptám se dál. Je nutné tít do živého. Neobejdeme se bez hloubkové analýzy, ať to bolí sebevíc. Pořád si myslíš, že je namístě zaujímat vůči rodičům tak nekompromisní postoj? Nemohu si pomoci, mám z tebe i z toho, co tady říkáš, pocit, že ty svými rodiči vlastně pohrdáš, že je přezíráš? V odpověď zazní důrazné ano. Zazlíváš jim, že neochránili svého jediného syna před tím vším, co se následně přihodilo. Co by se muselo stát, abys vůči nim tento svůj vyhraněně nesmiřitelný postoj změnil?

„Nemám ponětí.“ Myslíš, že je to vůbec možné? „Asi ne.“ Proč ne? Ty to nechceš, viď. Pletu se, nebo ne? „Nedokážu to.“ Co ti brání? Pálí tě tvoje srdce, ne jejich. Tebe to zatěžuje, tebe to ničí, tobě to brání, aby do něj mohlo vstoupit něco kvalitnější, než je dopal na rodiče. Tak u všech čertů, proč to potřebuješ pořád nosit a živit? K čemu ti to je? Toníku, je načase přestat chtít přelstít pravdu o sobě, o celé tě zapeklité věci. Řeknu ti, co je důvodem tvého postoje, důvodem je, že tě nějak něčím uspokojuje. Možná cítíš zadostiučinění, že se k nim takto stavíš. Je to forma tvé odplaty! Teď fakt dochází na dřeň toho problému, nalij si čistého vína a odpověz si na tyhle otázky. Po chvilce se ozve mrazivé: „Nenávist.“ Ty je za to nenávidíš?  „Já nenávidím sám sebe, protože mě stvořili.“ Nerozumím smyslu. Jak můžeš nenávidět sám sebe, když ses na svém stvoření nepodílel? Snad oni se podíleli, oni tě stvořili, tvé tělo, a tím umožnili tvé duši se znovu vtělit. To má asi důvod! Co se na to podívat z tohoto pohledu?

„Jenže…má duše je pořád stejná, prázdná.“ Mám tomu rozumět tak, že nenávist pramení z toho, to oni zabili moji duši a ještě mi umožnili znovu s tou vší hrůzou žít? Že na tom mají podíl? „Ne, já to mám spojené do toho pradávna.“ No ano, vždyť o tom mluvíme dokola. Ty je máš spojené se zradou, když tě dali pryč, a viníš je, že tím zničili tvoji duši. „Jo, tak to cítím.“ A odpustit jim nechceš, nechceš se o to pokusit. „Ne.“ Chceš tedy dál žít s touhle nenávistí vůči rodičům ve svém srdci? „Už s tím žiju spousty let.“ Nevyhýbej se odpovědi. Otázka byla jasná. Proč to chceš takto mít, k čemu je ti to dobré?  Proč to potřebuješ s sebou nosit? Tím bráníš tomu, aby do tvého srdce mohl vstoupit někdo, třeba nějaká žena, ale nepůjde to, protože by se o tu nenávist spálila, jakmile by se přiblížila. Tak mi, kurňa, řekni, proč s tímhle chceš žít? Na co to potřebuješ? Proč nechceš hledat nový postoj, nový život pro sebe? Má to nějakým způsobem lichotit nějaké tvé vlastnosti, nebo tě utvrzovat v tom, že máš nad nimi navrch, a že jsou něco méně než ty? Ve mně to tento vjem vyvolává. Jestli to máš takhle, tak je to zrůdné a scestné stejně jako ty zrůdné rozkazy.

„Máš pravdu. Dá se říct, že jimi opovrhuju.“ Za co? Za tu zradu, že tě vydali, neochránili? „Ano a za to, že mě znovu zplodili.“

Musela jsem si v duchu zhluboka odfrknout. Uvědomuješ si, že tohle je tvoje osobní peklo, v kterém žiješ a do kterého ses sám uvrhl? „Uvědomuju. Vždyť jsem říkal, že jsem vlezl do pekla.“ A víš, že sám sebe můžeš z toho pekla vysvobodit? „Nevím jak.“ Teď máš možnost z něj vylézt. Odpustit sám sobě. Odpustit, že se nemáš se rád, nenávidíš se za to, cos kdysi provedl. Je to tak? „Ano.“

Vybídla jsem ho, aby udělal rekapitulaci. Nešetři se při ní. S každým slovem vylézáš z osobního pekla. Neboj se toho. Nevyhýbej se ani příkrým slovům, která ti polezou do pusy. Teď jsou na místě. Dej už tomu konečně všemu jméno.

„Jsem zrůda.“ Bum. Bylo to, jako když zahřmí z čistého nebe. Jakže? Jak na tohle přišel? V tomto životě jsi, jak tě znám, nikomu nezkřivil ani vlas na hlavě. Udělal jsi snad v tomto životě někomu něco takového, aby ses nazýval zrůdou? Když nereaguje, říkám: Haló, mluvím s tebou! Proč sám sebe nazýváš zrůdou? „Jsem slabý.“ Zase je tady obrana jeho ego, pokouší se mlžit, otázky jsou mu nepříjemné. Zpátky ke zrůdě, říkám. Váže nebo neváže se slovo zrůda k tvému současnému životu? „Ne.“ Tak vidíš.  K čemu má tedy slovo zrůda vazbu? „K mé účasti ve II. světové válce, k člověku, který plnil zrůdné rozkazy, a pak si připadal jako zrůda.“

Sám říkáš, k člověku, který…to už nejsi ty, přece. Už je to pryč, je to tak? „Jo, je.“

Potíž je v tom, že tohle všechno je v tom balíčku, který si neseš ze života do života. A vlečeš to harampádí proto, že jsi sám sebe ještě neosvobodil. „Neodkážu se vzdát starých pravidel. A spousty dalších věcí.“ Jako například čeho? Poslouchat cizí rozkazy a cizí vůli, na kterou si pokaždé doplatil? Přinesl sis to do současné existence, a aby toho nebylo málo, tak ke všemu vláčíš živenou nenávist k vlastním rodičům, kteří tě kdysi pradávno v tvých očích zradili (ano, dítě to tak vidí, nemůže jinak). Strčili tě někam na výchovu.  A znovu způsobili, že ses narodil. Říkám to dobře, je to tak? „Ano.“

Vracím ho zpátky. Jaký je opravdový pravý důvod toho, že tak lpíš na této pozici? „Strach.“ Máš strach. Z čeho? „Z prázdnoty.“ Z prázdnoty? Jako že se znovu dostaví ona prázdnota, kterou jsi kdysi pocítil? „Jo, přesně tak.“ Jak a co by muselo nastat, aby se opakovalo něco, co je pradávnou minulostí? Stejná situace hromadného vraždění na rozkaz? Nemůže se zopakovat, co se jednou odehrálo. Ne v té míře, ne v té kvalitě a intenzitě. Nemůže se opakovat naplno to, co se dávno uzavřelo. To, co cítíš, je energetický otisk v tvé duši, který s sebou vlečeš, povědomí o tom. Znovu se ptám, a ty to víš (!), proč v sobě potřebuješ nosit tuto, říkejme ´kvalitu´, když evidentně znehodnocuje tvůj život, když si ho tím sám znehodnocuješ? Řekl jsi, že máš strach z prázdnoty. Co potřebuješ k tomu, abys tenhle svůj strach změnil a vystoupil ze svého osobního pekla? Potřebuješ se nadechnout a podívat tomu stínu (strachu) přímo do očí! Potřebuješ přijmout, že změna postoje k tomu je nutnost. Ostatně sama se ti ohlásila.

„Potřebuju vzor.“ Jaký vzor? „Vzor, jak to udělat. Jak se k tomu jinak postavit.“ Neboli, zase nějakého velitele, který ti ukáže, jak to udělat? Ještě než stihnu otázku doříci, ozve se: „Ano, to je ono.“ Potřebuješ chlapskou autoritu, kterou v tátovi nemáš? „Ano.“ Je tvojí potřebou, dosud nevyslovenou, chlapská autorita, přeneseně otcovská autorita? „Ano.“ Byla to tvoje potřeba po celý tvůj současný život? „Ano.“ A teď ses narodil do rodiny, kde není, a ty to tátovi zazlíváš, viď… „Ano.“ Jak se při tom cítíš? „Provinile i naštvaně!“

Hurá! Konečně to z něho leze ven. Říkám mu, teď chvilku jenom poslouchej, povím ti takový příměr. Ve vlčí smečce jednou zákonitě musí dojít ke střetu vůdčího vlka, alfa samce, s mladým vlkem, který aspiruje na vůdčí postavení.  Je to přírodní zákonitost. Musí se střetnout a poměřit starší a mladá energie o nástupnictví. Ty dvě se musí nutně utkat, a přitom zůstat zachovány tak, aby zůstala zachována i úcta k protivníkovi, řečeno po našem, uznání. A teď si tento příměr přenes na svojí rodinu, a řekni, co z ní se mezi vámi nestalo?

„Nebyla tam ta výzva, ten střet. Já už rodiče ovládám de facto od svých patnácti let.“ Aha, ty je ovládáš, bez toho střetu, bez té výzvy, převzal jsi vůdčí úlohu, aniž bys s tátou poměřil síly?  „Přesně tak. Záleží na tom, co chci já. Co chci já, to se děje, nebo neděje.“ Takže ty velíš, ty rozhoduješ a tví rodiče jsou vůči tobě submisivní. Ty jsi velící důstojník, ano?  „V mé přítomnosti to takto funguje.“  Vyhovuje ti to? „Ne.“ Tobě se nezamlouvá velet? „Ne, není to přirozené.“ Proč děláš něco, co ti nevyhovuje? „Protože bychom se jinak nikam nedostali. Kdybych nerozhodl, nebude nic.“ Už jednou jsme na tohle narazili, že tví rodiče jsou pohodlní, dokonce jsi tehdy řekl líní. Je tak? „Ano.“ A to nikam se nedostaneme je co, co si mám představit? Ty se chceš někam s nimi dostat? „Ne, tam už je to jenom o tom zajišťování základních věcí pro život!“ Oni nejsou schopni si je zajistit? „Ne, tak bych to neřekl, ale oni se nedokáží k ničemu rozhodnout, tak jsem to musel udělat a dělám za ně já.“ Proč jsi s tím v rozporu? „Protože od nich ke mně žádná autorita nikdy nebyla.“

Na kterou ty jsi byl zvyklý od svých velitelů. Můžu ti teď prozradit jedno tajemství? Tvoji rodiče se bojí vůči tobě o čemkoliv rozhodovat. A víš proč? „Nevím, nic mě nenapadá.“ Oni si nesou s sebou v tom svém ranečku tu vinu, tu bázeň, to provinění, že kdysi něco rozhodli za tebe a o tobě, nebo nezabránili rozhodnutí někoho jiného, neochránili tě. Takže, v tomto životě ti raději přenechali velení. Kdyby to byli jiní rodiče, tak by patnáctiletému puberťákovi nedovolili, aby jim pískal a rozhodoval za ně. Oni v sobě popřeli rodičovskou autoritu, kterou by na tebe mohli právem vyvíjet. Neudělali to, proto nenastala ani ona výzva k souboji v poměřování mezi mladým a starým vlkem. Jinak řečeno, aby si na jejím základě syn otce mohl dál vážit a aby otec uznal synovu dospělost a způsobilost. Tví rodiče udělali radikální ústup vůči tobě. Nechali ti velení, samozřejmě na nevědomé úrovni.  Z duchovního hlediska příčin a následků je v tom jisté poučení: raději se popřeli, než aby zase něco pokazili vůči tobě a provinili se na tobě, raději ti nechali veškeré rozhodování. I za sebe samé. Takže otázka zní, kdo z vás je na tom hůř? Čí zátěž je těžší, jejich, nebo tvoje?

Toník uznal, že tohle je tedy zásadně jiný pohled na věc, jehož by se sám nedobral. A k nenastalému poměřování sil mezi sebou a otcem o uznání autority, podotkl: „Napadá mě slovo respekt, aby si zachovali vzájemný respekt. To u nás nebylo a není.“

Situace a rozložení sil v jeho rodině se z jednoho dávného extrému překlenula v současném soužití do druhého extrému. Jeho rodiče mu tím nezájmem, liknavostí, neschopností rozhodovat a uplatňovat rodičovskou autoritu jakoby říkali: dělej si, co chceš, jsme ti dlužni svobodu rozhodování. Kdysi jsme o tobě rozhodli špatně. Pro tento život volíme ústup, než abychom opakovali stejnou chybu.

Toníka tyto myšlenky přiměly k nedočkavé odpovědi: „Hm. Dává to dokonalý smysl o mojí výchově, spíš (ne)výchově. Často jsem jim měl za zlé, že mě nechávali růst jako dříví v lese. Nezajímali se o mne, byl jsem jim ukradený. Tak jsem to aspoň vnímal.“ Promítla jsem si, co jsme kdy spolu už řešili v jeho životě a že toto všechno nyní dokresluje rámec a zapadá do něj jako díly skládačky. Rekapitulace se tak jeví následovně. Jeho rodiče totálně vyklidili pole.  Avšak je to pro ně snesitelnější postavení, než aby se dopustili, nedej bože, stejné chyby. Když to vezmeme z tohoto úhlu pohledu, není důvod k žádné nenávisti. Oni de facto v tomto životě platí ze svoje někdejší pochybení – a kdo ví, jestli nebylo pod nátlakem – tím, že od jeho patnácti let žádné rodičovské postavení nemají. Kdysi je měli, a neuplatnili, ne správně, tudíž jim toto pověření bylo jaksi pro tento život ´odejmuto´.  Jakoby ve smyslu nyní jste rodiče bez oprávnění vykonávat rodičovskou autoritu. Syn bude vládnout vám. Vy jemu budete nyní vydáni napospas. Abyste si zkusili, jaké to je a nalezli v tom poučení. To už byl ale docela jiný příběh.

Všechno se dříve či později musí vyrovnat. Účty se musejí vyrovnat. Jazýčky vah se musejí dostat z vychýlené pozice do rovnováhy. Extrémy slouží k tomu, abychom hledali vyvážený střed. Příště bude třeba najít území někde mezi oběma krajnostmi. A o tom celý tento příběh je. O vyrovnání.

„Je to o nedorozumění, řekl bych.“  Já bych spíš řekla, že o nepochopení souvislostí, z nichž se zrodilo nedorozumění. To, co jsme tady odkryli, má jedinečnou výhodu v tom, že se vyjevily informace, aby právě mohlo nastat pochopení, abys porozuměl chování svých rodičů a došel k tomu, že nenávidět a pohrdat je scestné a člověka to ničí. „Vyčerpává to. Bere to radost ze života. Pořád jsem toho měl plnou hlavu.“ Tak vidíš. Bránil jsi sám sobě v tom, aby sis mohl d o v o l i t nechat přijít do svého srdce něco mnohem kvalitnějšího, než je tichá nenávist a pohrdání. Proto se tato tvoje věc tak palčivě přihlásila, byl to palčivý problém. A co je palčivé, je stravující jako oheň.

Zbývalo vyřešit, co s jedovatým odpadem udělat, co by on s ním rád udělal, aby se mu odlehčilo a mohl se osvobodit. Dohodli jsme si postup. Udělali jsme proces oproštění – ve světle nových informací – od jeho dosavadních náhledů a postojů neboli schémat, aby pak následně, až bude připraven, mohl i odpustit sám sobě i svým rodičům. Když svoji afirmaci poskládal a dokončil, a udělali jsme s ní, co bylo zapotřebí, pronesl:  „Pouštím to do vesmíru.“ Ve stejném okamžiku začal odvedle trylkovat papoušek. Toník komentoval: „On mi pomáhá, hraje se mnou!“

Zmizela mu vráska mezi očima, zmizelo napětí z tváře. Něco se očividně odehrálo. Řekni, co cítíš a jak na tom tvé srdce a jestli něco svým rodičům stále zazlíváš, vyzvala jsem ho. „Cítím veliké uvolnění, fakt velké. Horká kudla ze srdce jde pryč.“ (Tak vida, dokonce to byla horká kudla.) Myslím, že jsem si tu převahu nad rodiči dostatečně vybral, od svých patnácti let doteď a že už jí nebude zapotřebí.“

Toník nyní může opustit pozice velitele rodiny, jeho rodiče by mohli opustit pozici podřízených. Přesto cítím, že už asi jinou pozici nezaujmou, což mi sám potvrdí. „To neudělají ani náhodou, protože jsou pohodlní.“ No ano, jsou, protože už si na pohodlnost zvykli.  Je totiž snazší poslouchat (!), než prosazovat svůj názor. Takže v další informační linii Toníkovi rodiče sdělují, že je mnohem snazší, a tady to navazuje přímo na jeho vlastní příběh, poslouchat, než velet. Zpráva k němu nesená jeho rodiči zrcadlí, jak to dopadá, když člověk slepě podléhá rozkazům, když odevzdá svoji moc nad životem do rukou někomu jinému. Vždyť ani jemu samému se nezamlouvalo jim velet, čehož následkem bylo pohrdání jimi!

„Nesnáším, když mi někdo chce velet a říkat, co bych měl udělat, jak bych to měl udělat,“ opáčil na to. Bodejť bys snášel, když tě velení druhých pokaždé vehnalo na pokraj života. Nejlépe bude, když…„Budu sám sobě velitelem.“ Přesně tak. Jen ty nejlépe víš, co a jak potřebuješ.

„Takhle ´vyflusaný´ už jsem dlouho nebyl. To sis se mnou dala, viď. Dneska asi hodně prospím.“

O čtrnáct dní později se setkáváme u jiné příležitosti. Přirozeně mě zajímá, jak se cítí a co se eventuálně pohnulo, jeho slovníkem řečeno, co se posunulo dopředu. „Po dlouhé době jsem usínal s úlevou…tři dny jsem spal, jako když mě do vody hodí. Žádné pálení na srdci, žádné zlé myšlenky vůči rodičům, žádná nenávist. Dívám se na ně nějak jinak.“ A po chvilce: „Necítím vůči nim pohrdání.“

Zbývá dodat, že na nějakou dodatečnou výzvu k poměření sil mezi otcem a synem nejspíš už nedojde. Ten správný čas, kdy se tak má stát, aby to splnilo účel, minul a už nevrátí. Podstatný je přínos pro Toníka a jeho život. O to šlo. A je- li něco dobré pro něho, je to zároveň prospěšné jeho rodičům.