Příběh rytíře IV – Mám něco společného s válkou?

vloženo: 26. 01. 2020

 

Aktualizovaná veze

Jak už víte, s Toníkem se známe dlouho. Prodebatovali jsme u kávy ledajaké náměty o životě, prošli několika terapiemi a měli tu báječnou možnost odpomoci Toníkovi od jeho některých trápení,omezení a porozumět jejich odkazu pro současnost. Žádný jev není náhodný, všechno podléhá kosmickému řádu, v němž má všechno svoji příčinu a následek. Z paměti mi vyplouvá vzpomínka, jak mě jednou vezl vypůjčenou dodávkou k sobě do dílny. Bylo to krátce po té terapii ´na rodiče´, byl rozjařený, veselý, několikrát děkoval za pomoc. Až jsem mu musela dát stopku a říct, jedno poděkování stačilo a že by měl děkovat hlavně sobě, protože to nehodil za hlavu, ale přímo vyndal z hlavy.

Náš vztah dostal díky těmto sestupům do minulosti ještě hlubší punc přátelství. Ono to ani jinak fungovat nemůže. Jestliže vás někdo nechá opakovaně nahlédnout do takových hlubin své duše, kam se sám nikdy neodvážil podívat, už nikdy nemůžete zůstat vůči sobě cizími lidmi. Zejména, když jste se spolu už kdysi dávno potkali, v jednom ze svých minulých vtělení. Vlastně by se dalo říci, že jsme pradávní známí. Zatím se Toníkovými existencemi jako společný jmenovatel prolínají témata jako cesty za splněním zadaného (ných) úkolu, pověření či rozkaz k nim, v nichž silnou roli hraje čest, dané sliby a přísahy a poškození jeho samého ze splnění takových závazků.

Chci vám nyní nabídnout další pokračování příběhů rytíře. I tento díl je neobyčejný, překvapivý, a jak se dalo u Toníka tušit předem, i vzrušující tak, že člověk maně místy lapá po dechu.

Nejprve však malá vsuvka, která je pro příběh nutná a předznamenává počátek.

Vikingové (vikingr – muži fjordů, přídavné jméno vikinský spíše než vikingský) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu šlo o severní větev Germánů. Zdroj: Wikipedie.

Jako bodající sršňové se rozlétli po celé zemi, řádili jako zuřiví vlci, drancující, trhající a zabíjející nejenom ovce a voly, ale i kněží a jáhny a taktéž sbory mnichů a jeptišek…

Šimon z Durhamu, citace z knížky Ohněm a mečem, která líčí vikinské výpravy, nájezdy a ukrutnosti a zvěrstva středověkého válečnictví.

A nyní se už ponořme do děje.

Toník rád chodí oblečený do černého, v ničem jiném si ho nevybavuji. Svěřil se mi, že má rád II. světovou válku jako dějinnou událost. Vyhledává filmy z té doby, usíná s nimi. Často se mu i zdají sny takové povahy, jako by s tímto historickým obdobím měl cosi společného. Onehdy mu kamarád doporučil film Má čest je má loajalita, což je snímek natočený podle skutečné události a podle Toníka naprosto špičkový film. „Úplně mě dostal, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jde o příběh člověka, který prošel válečným peklem, kde se na obou stranách nesmyslně zabíjelo,“ říkal s nadšením.

Za mnou přišel tentokrát s tím, že má čím dál intenzivnější pocit, že má asi cosi společného s II. světovou válkou. Jenže…ta ho nikdy nezajímala z pohledu vítězů nad německým fašizmem, nýbrž z té druhé strany…

A jakoby k tomu, aby mě znovu oslovil, dostal pokyn. To když se mu před nedávnem zdál krásný sen, nikoliv v souvislosti s válkou. V něm přišel domů a kouká, z koberce rostou trsy zelené trávy. Týden na to, to byl však v bdělém stavu, umýval nádobí, odkládal je na odkapávač a jak jí pořád nějaká semínka a sem tam nějaké někde uvízne, tak ze žlábku, kudy voda z odkapávače odtéká, vyrážely z těch roztroušených semínek zelené výhonky. Přišlo mu to pozoruhodné a celý rozrušený mi vypravoval, jak měl při tom husí kůži po celém těle. Uvědomil si, že zelená je barva naděje a symbolizuje příchod něčeho nového. Měl intenzivní pocit, že mu do života přichází nějaká změna. Nahlédl do snáře, kde se píše, že když jde to rostoucí zeleň, značí to štěstí, trs čehosi zeleného prý znamená touhu po něčem nedosažitelném.  Jak následně uvidíme, nebyl pohled do snáře ta docela od věci.

V momentě, kdy jsem přitemňovala osvětlení v místnosti, aby ho při terapii nerušilo ostré denní světlo, pronesla jsem nahlas, že jsem možná „udělala“ až moc velkou tmu. Toník opáčil, že mu to nevadí, že má tmu rád. Ke shora řečeným indiciím bezděčně přibyla další a mě se zmocnilo už známé rozechvění, jež mi signalizovalo, že jeho výrok o tmě sehraje nějakou roli. Věděla jsem, že to s ním zase bude ´nářez´.

Na první otázku, co ho na válce přitahuje či snad až fascinuje, odvětil bez zaváhání, že dobrodružství, svoboda, volnost. Protože mi to přišlo přinejmenším jako protimluv, požádala jsem ho, aby mi vyložil, jak to přesně míní. Objasnil mi svůj náhled tak, že když člověk prožívá dobrodružství, svobodu a volnost, není s ničím spjatý a může se stále posouvat. Mínil tím posun dopředu, k něčemu lepšímu. Namítla jsem, že ve válce se přece vždycky stojí na jedné ze dvou stran, a jestli tím tedy chce říci, že člověk nemá na starosti nic jiného, než plnit rozkazy. „Ano. Má se někam posunout a docílit vítězství.“ „To by ovšem znamenalo stát na vítězné straně,“ podotkla jsem. „Tak. Člověk asi jinak neuvažuje, než že stojí na vítězné straně,“ přisvědčil.

Chtěla jsem, aby mi přiblížil svoje pocity a vjemy, které má, když se dívá na válečné filmy, co se v něm odehrává. Odvětil, že má sakra silný pocit, že je vojákem. Viděl sám sebe v uniformě a zároveň cítil, byl si jist, že má (opět) zadaný nějaký úkol, jakési pověření.

Ta uniforma byla černá (!) a on cítil hrdost, že ji nosí a taky k tomu, že může (zase) válčit. Na další otázku, jestli se slovo válečník týká nějakého jiného dějinného mezníku nebo doby ve smyslu on a válka odpověděl, že ano a že se k tomuto tématu váže celý jeho život. Nejen ten současný, ale všechny, co byly kdy před tím a před tím…“Pořád jsem to já, pokaždé někde jinde. Jsem si tím až jistý, protože je to vždycky intenzivní prožitek. Něco, co znám.“

Dobře, takže válečník. Vyzvala jsem ho, aby se zcela ponořil do vědomí válečníka. Šlo mu raz dva. „Něčemu sloužím. Nemusím na nic jiného myslet než na to, abych plnil rozkazy. Je v tom určitá svoboda, k ničemu mě to nezavazuje…“ na chviličku zaváhal a až po chvilce připojil: „Vlastně zavazuje.“ Na pochopitelnou otázku, k čemu že ho to zavazuje, odpověděl: „Ke cti.“ Osvětlil, že jde o jeho osobní čest, protože bojuje za vyšší cíl. Tím vyšším cílem mínil lepší společnost. Dále jsme ještě podrobněji zkoumali jeho pocity z černé uniformy, a zda se jedná o uniformu německou. Ano, přesně o tu šlo. Nahlas vyslovené to v něm ovšem vyvolávalo smíšené pocity, cítil se celý nesvůj, ošíval se, nebylo mu příjemně. Jakoby černé uniformě na jedné straně přitakával, na druhé ji odmítal. Připomenulo mi to jeho někdejší slova o tom, jak se nemůže rozhodnout, jak žít, jak uchopit svůj život – na jedné straně by chtěl vzrušení a dobrodružství, na druhé straně pro to nic nedělal.

Z jeho smíšených pocitů vyplynulo, že je vyvolává jakési zatím blíže neurčené scházení z cesty – ve smyslu množného čísla; my scházíme s cesty. „Jde o změnu filozofie. Nevím, jak to říct, ale ta cesta, po které jdeme, se vzdaluje od skutečného, původního záměru. Není mi v tom dobře. Je v tom cosi zlověstného.“

Jeho zlověstný vjem vyvěral ze změny zadání záměru od původního k jinému.  K jakému? K takovému, kdy by musel jít proti proudu, kdyby to chtěl změnit, což mu ovšem nedovoluje slib válečníka.

Slovo válečník se ukázalo být klíčové v plném svém významu; stalo se klíčem, jímž se odemkly jiné dveře. Jakoby cvakla dveřní západka, v okamžiku Toník opustil kulisy druhé světové války a ocitl se v raném středověku, v době Vikingů, v době časově mnohem vzdálenější, než byl první náš sestup do minulosti, do hradního sklepení, kde by kdysi týrán.

Předehra začala.

Ve výchozí historické kulise se Toník viděl skládat slib jakémusi blíže nepojmenovanému severskému bohovi. Zeptala jsem se, kým tam je. Odpověď mě ani moc nepřekvapila. „Přece vojákem, válečníkem,“ pronesl s naprostou samozřejmostí.

Je vojákem, patrně vikinským válečníkem, složil slib věrnosti. Jeho tělo odpovídalo pocity. „Hřeje mě to. Je mi dobře. Na někoho čekám. Někdo si má pro mě přijít. Bylo mi to tak určeno, někdo určil, někdo tak rozhodl.“

Jak hned vzápětí vyšlo najevo, byl to postoj rodiny, co ´rozhodlo´, že byl jako malý chlapec dán na výchovu do komunity, která z něj měla udělat bojovníka a válečníka.

V onom rozpoložení, kdy byl vytržen z bezpečného kruhu rodiny a dán na výchovu k jiným lidem, aby z něho udělali raně středověkého vojáka, zasáhl ho ostrý trn odloučenosti. Dalšími vjemy byly strach, únava, ale i narůstající síla, hrdost a oddanost. Tahle různorodá směsice se v něm opět prala.

Nejsilnější byl strach. „Nebyla to moje volba. Nechtěl jsem jít pryč. Musel jsem odejít od rodiny, jsem teď zase sám, mezi samými cizími lidmi. Bojím se toho prostředí. Nevím, co se mnou bude. Nevím, proč mě sem strčili? Nikdo mi nic neřekl.“

Posunuli jsme se k síle a jejímu vztahu. To už nebyl dítětem, ale dospívajícím mužem.

„Síla jednoznačně míří ke mně, ke mně se vztahuje. K nějakému mému zocelení se.“ Jeho vnitřní obrazy ukázaly výcvik, boj, zápasy, tvrdou, nesmlouvavou drezúru. Žádné ohledy, spíš surovost. Toníkovi se to zamlouvalo, dokonce hodně.  Stesk po rodině, matce a otci, eventuálně sourozencích, pociťoval už velmi slabě.

„Nemám už rodinu. Mou rodinou začíná být komunita, v které jsem. Sourozence také žádné nemám. Jsem na sebe pyšný. Cítím hrdost.“ Blíže a konkrétněji se cítil hrdý na to, jak se zoceluje, jak se ve výcviku zdokonaluje. “ Baví mě to. Mám cíl.“ Ten spatřoval v možnosti dostat se nahoru. Být nejlepším mezi všemi válečníky. Hrdost cítil v příslušnosti ke komunitě.

Ukázalo se, že i ona síla souvisí s narůstajícím pocitem hrdosti. „Jak roste moje vnější i vnitřní síla, zvyšuje se i moje hrdost. A taky odvaha,“ připojil věcně.

Jako společného jmenovatele máme tedy bojovníka – válečníka, sílu, hrdost, odvahu, fyzickou i psychickou sílu. Nezbytně zapátráme dál do minulosti, jestli se k těmto pojmům váže nějaký starší počátek. Nic se neobjevuje. Můžeme tedy považovat tento jeho život mezi Vikingy jako výchozí a patrně nejpodstatnější pro téma, které máme před sebou k řešení.

Situace je pro Toníka příznivá, je úplně spokojený se svým životem, se svojí existencí. Líbí se mu být odvážným, hrdým, silným válečníkem, pracovat na sobě, stále se zdokonalovat ve válečnickém ´umění´ a být nejlepším mezi všemi. Je cílevědomý, chce vyniknout.

Vybízím ho, aby uchopil tento svůj balíček vlastností a dovedností a našel další mezník svého života, který následuje bezprostředně po tomto a navazuje na něj.

A zase se jako lusknutím prstu znovu přenášíme do období druhé světové války. Náhle mám silné intuitivní vnuknutí se ho zeptat, co se mu vybaví jako první, když řeknu slovo smrt?

„Uvolnění.  Jenom blažené pocity.“

„Vciť se do blaženého pocitu uvolnění a hledej informaci o tom, co se s tebou ve válce, nebo po ní stalo?“

„Vypařil jsem se.“

„Vypařil? Jak tomu mám rozumět?“

„Zmizel jsem. Prostě jsem přestal existovat.“

„Dožil ses konce války?“

„Nevím, nic nevidím, kromě uvolnění a radosti nic jiného nevnímám.“

Vracím ho ke křižovatce, kde nastal onen zmíněný obrat na cestě, změna v záměru. Zdá se to být hodně důležité.

„Není to naše rozhodnutí.  Je to rozkaz.  Celá naše skupina jde jinou cestou,“ líčí Toník. Včetně něho jsou ve skupině samí vybraní muži se speciálním výcvikem. Něco jako speciální komando. Posílají je jinam, než měli původně jít, zadali jim úkol?

„Jo, ale přísahali jsme, musíme teď poslouchat.“

„Kam jdete?“

„Do pekla.“

„Co tím chceš říct?“

„Budeme dělat hrozné věci.“

„Posílají vás někam, kde máte dělat hrozné věci?“

„Ano.“

„Jakou to u tebe vyvolává odezvu?“

„Odpor, silný odpor. Nemůžu to přijmout.“

„Víš, co po vás chtějí?“

„Ano.“

„Co to je?“

„Nechovat se jako vojáci.“

„Nýbrž jako co?“

„Banditi, lupiči, vrazi a násilníci.“

Změna cesty, její zadání, vede tedy jednoznačně k horšímu, jak vyplývá z řečeného. Původně byli ve skupině nejlepší z nejlepších, nejodolnější válečníci se zvláštním pověřením.

„Teď máme být ti nejhorší a páchat zvěrstva. Jsme ti nejhorší,“ dokresluje Toník. „Je nám přikázáno, abychom se chovali jako nejhorší z nejhorších. Máme zabíjet lidi. Vraždit na příkaz.“

„Jsi s tím rozkazem v rozporu?“

„Jsem. Voják nemá zabíjet civilisty. Ale jsem voják, nemůžu neposlechnout.“

„Něco s tím udělat musíš, je to nevyhnutelné. Pro jaký postoj se rozhoduješ?“

„Jsem voják, musím poslouchat rozkazy,“ opakuje.

„Ačkoliv víš, že se z tebe stane vrah a násilník, jdeš přes sebe? Jdeš přes svoje svědomí, přes svoji hrdost?“

„Ano. Čest je víc než svědomí.“

„Co je na tom čestného, zabíjet civilisty?“

„Váže mě přísaha.“

Přísahy jsou pro něho hodně limitující, jak už jsme viděli. Posunujeme se dál. Znovu opakuji otázku, co se děje poté, kdy splní rozkaz?

„Nic. Už neexistuju. Nejsem. Má duše umřela. Umřela protože… se ze mne stala zrůda.“

„Tím, že jsi vražděním zabil svojí duši, se z tebe stala zrůda?“

„Ano.“  Má čest neporušit danou přísahu zabila mou duši.“

Je mu těžko, pod žebry na levé straně hrudi pociťuje velkou tíhu. Souvisí tato tíha se ´ztracenou´ duší? ptám se, aby bylo jasné, že právě tak je to myšleno. Toník prudce přitaká. „Ano. Byli jsme zrazeni, byl jsem zrazen.“

„Kým jsi byl zrazen?“

„Těmi, kdo vydali takový rozkaz. Napřed jsme byli nejlepší vojáci, elitní, a potom nás poslali dělat jatka na civilních obyvatelích. Zradili nás, podvedli.“

Posílám ho znovu k momentu, kdy si uvědomuje, že svou duši ztratil. Ptám se po pocitech.

„Jsem úplně prázdný.“

„Jako že vůbec nic nevnímáš, necítíš?“

„Nic, jsem jen schránka, obálka, stroj. Kus masa.“

„Je to o tom, že jako schránka, obal, stroj, můžeš snáze (bez svědomí) vykonávat takový rozkaz?“

„Ano, to je.“

„A plníš jej?“

„Ano.“

„Co je dál?“

„Nic. Prázdno, tma (!)“

„Smrt jako vykoupení?“

„Tak to cítím a vnímám.“

„Co se děje poté, když dokončíte rozkaz?“

„Měli jsme to místo úplně vyčistit. Všechno, co tam žilo, zabít. Každého.“

Posunujeme se dál za událost. Toník cítí totální otupělost, prázdnotu a opakuje, že je mu všechno jedno. Zbyla z něho jenom schránka, duše v něm umřela.

Ať ten rozkaz vyřkl kdokoliv, ve jménu vojenské cti Toník rozkaz vyplnil a v důsledku toho jeho lidská podstata zmizela.

Vyšla na světlo velmi podstatná, ne-li úplně rozhodující věc, a to…doplň sám, vyzvala jsem ho. „Že skládat přísahy je proti mně.“ „Ano, a tím dělat co?“ „Co chce někdo jiný. Co je proti mému svědomí.“

Jinými slovy, co chce cizí vůle a co z toho pro něho vzejde, když vyhoví, když uposlechne. Důsledek takového počínání dokázal vyhodnotit sám.

„Nikomu neskládat přísahy. Pokaždé se mi to vymstilo.“

„Když se necháváš ovládat cizí vůlí, jaké to pro tebe je?“

„Zničující. Likviduje to mojí duši, moje lidství.“

Ačkoliv toužil stanout mezi těmi nejlepšími, vyniknout, a kráčet k nějakému cíli, v každém ze svých životů, do nichž jsme spolu nahlédli, na to doplatil. Otázka se nabízela.

„Co zbylo z cíle kráčet pořád výš, posunovat se, jak říkáš?“

„Bolest v srdci.“

„Bolest v srdci…Teď nebo nikdy, už ji nemůžeš přehlížet. Nech ji přijít k sobě, až na dřeň. Nemůže ti ublížit víc, než sis ublížil sám. Dovol si cítit bolest svého srdce. Pro svoji úlevu a očistu dovol si ten proces prožít, a třeba se i vztekej, křič, plakej, cokoliv. Pláč uvolňuje sevření,“ mluvím k němu lehce naléhavě s pocitem i záměrem, že mluvím k jeho duši, o níž on tvrdí, že kdysi zemřela.

„Pálí to, ozve se. Je na něm vidět, že je v úzkých, že prožívá bolest, ale i pochyby a obavy z její možné intenzity. Znovu ho mám k tomu, aby zůstal v pálivé bolesti srdce, dokud se neukáže, co to je! Mlčí několik dlouhých vteřin. Vkládám se do toho. „Bolest srdce je tvoje, nech ji bez obav přijít, ať se s ní konečně seznámíš. Je to tvoje bolest, tvoje pálení i trápení, jen ty se od ní můžeš osvobodit. Ptej se sám sebe, proč tě pálí na srdci?

„Pořádně mě to pálí.“ „Intenzivněji?“ „Ano“.  „Děje se to z nějakého důvodu. Ten hledáme.“ „Nemůžu se k tomu dostat, je to jako kdybych neměl spojení se svým srdcem, kontakt s ním.“

„Rozumím, jenomže dokud tam bude ta zátěž, nebude možné navázat kontakt se srdcem.  Co spaluje tvé srdce? Má to dozajista spojitost s kvalitou tvého života. Například potřebuješ něco spálit ze své minulosti? Nebo se jedná o nějakou niternou, nenaplněnou potřebu? Zcela určitě je to srdeční záležitost.“

„Necítím se už zase svobodný. Jsem zase svázaný se systémem, i když s jiným, v jehož jménu jsem kdysi bral životy druhým lidem, protože to tak po mně systém chtěl.“

V podstatě má pravdu a rozumím mu. V danou chvíli neřešíme systémové ovládání lidí, to bychom vykolejili od podstaty a dostali se někam jinam. Předmětem našeho zkoumání není žití v současném systému a řešení následků. Hledáme, a zajímá nás osobní rovina, a to ta, proč má Toník v srdci pálivou bolest (třebaže v jistém smyslu se systémem souvisí, neboť systémy plodí zrůdné rozkazy a jejich plnění je důsledkem zrůdnosti systému). Jak už jsem řekla, týká-li se to srdce, týká se to samotné podstaty života, protože bolest či pálení srdce souvisí s láskou. A je to něco palčivého, a my potřebujeme vědět, co to konkrétně je! Může to být něco neprojeveného. Nahlas říkám, třeba podléháš pořád nějakému falešnému rozkazu, i kdyby vycházel z tebe samého? Napadá mě řada dalších věcí, samozřejmě včetně té, která už byla několikrát vyslovena. Jedna z nich to může být, mohou být dvě i tři, ale jedna, jen jedna je ta nejpalčivější.“

„Rodina,“ procedí mrazivě skrze zuby.

„Rozveď to a přibliž.“

„Neodpouštění rodině.“

„Rodina je pomnožný výraz. Komu z rodiny jsi co neodpustil?

„Rodičům.“

„Co tak strašného, co jsi ještě nikdy nevyslovil, ti provedli? Vybal to už konečně naplno!“

„Je v tom nějaké tajemství.“

„Spočívající v čem?“

„V minulosti naší rodiny.“

„Co konkrétního máš na mysli?“

„Absolutní nedostatek komunikace mezi námi, který ústil jen ke kolizím.“

Nedostatečná komunikace v rodině dříve či později vede do kolizí, ale tohle je tak trochu mimo ´ náš sledovaný kurz´. Nedostatek komunikace sám o sobě není příčinou. Příčina leží jinde. Intuitivně tuším, spíš jsem si zcela jistá, co za tím doopravdy vězí. Ještě chvíli čekám, až vstřebá, co jsem právě řekla, a když mlčí, zeptám se přímo na to, co se nabízí.

„Mají tvoji současní rodiče cosi společného s nějakým tvým minulým životem, kdy někdo něco přikazoval, rozkazoval, rozhodoval, a ty jsi plnil cizí vůli? Možná ono tajemství…“  Nedopovím větu, když se ozve: „No jo no,“ povzdechl si, „jenže pořád jsou to moji rodiče.“

„Ano, a dál?“

„Jsou to pořád přeci rodiče…nemůžu…“ zajíkl se a nedopověděl. Dopověděla jsem jeho načatou větu. „Nemůžeš něco říct, musíš je ctít za každou cenu, viď. Tvoje úcta a tvá loajalita a čest ti brání něco o nich vyslovit …“ nadhodila jsem. „Dali mi život…“ polkl a odmlčel se a zazdálo se, že nebude schopen pokračovat.  Pak však vyřkl: „Ale taky mě dali od sebe pryč.“

„Co tím říkáš, Toníku? Že jsou to ti samí rodiče, co tě dali kdysi vojákům na vychování, na výcvik?“

„Ano, cítím to na srdci a pálí to.“ Protože se mu na tváři odzrcadlí výraz zmučenosti, ptám se ho, co mu přinesla právě tahle vteřina?

„Pálí a bolí to, nesnesitelně.“

Takže ano, je to ono. Tihle dva lidé, dnes i tenkrát jeho rodiče, ho dali na vychování do komunity, kde z něho udělali vojáka, válečníka, bojovníka, a on jim to nemůžeš odpustit. Víme z historie, že to bývalo zvyklostí odvádět malé chlapce od rodičů na výchovu a pak je vést do válek. Co bývalo! Dodnes tomu tak je a pro příklady zneužití dětí pro válečné choutky bychom nemuseli jít zase tak daleko.

„Proč své rodiče z toho tak moc viníš? Kdyby byli neposlechli, kdo ví, coby se jim stalo? Třeba by je za neuposlechnutí i zabili. Ty si přesto myslíš, že tě neměli vydat, viď že?“

„Měli mě chránit, zastat se mně. Neměli dopustit nechat mě od nich odvést.“

V krátké rekapitulaci pojmenován situaci, co se stalo; že pálení a bolest v jeho srdci má co dělat s jeho rodiči, hlavně s jejich postojem k němu.

„Tvé vyjádření – nechali mě jim napospas, neochránili mě –  směřuje k tomu, že následně došlo až k tupému plnění zrůdných rozkazů?  Že to nasměrovalo tvůj tehdejší život a šlo to s tebou napříč těmi následujícími? Ptám se, abychom v tom měli zcela jasno.“ Toník přisvědčuje pokýváním hlavy. Všimnu si, že mu zpoza zavřených očí stékají slzy.

Ptám se dál. Je nutné tít do živého. Neobejdeme se bez toho, ať to bolí sebevíc.

„Pořád si myslíš, že je namístě zaujímat vůči rodičům tak nekompromisní postoj? Nemohu si pomoci, mám z tebe i z toho, co říkáš, pocit, že ty svými rodiči vlastně pohrdáš a zazlíváš jim, že neprojevili dost statečnosti a odhodlanosti bránit svého syna?“ V odpověď zazní důrazné ano.

„Co by se muselo stát, abys vůči nim tento svůj vyhraněně nesmiřitelný postoj změnil?“

„Nemám ponětí.“

„Myslíš, že bys toho byl schopen? Jedno odpuštění už si jim přece dal, vzpomínáš si?

„Jo, ale tohle asi nedám.“

„Proč ne? Ty to nechceš, viď. Pletu se, nebo ne?“

„Nedokážu to.“

„Pálí tě tvoje srdce, ne jejich. Tebe to zatěžuje, tebe to ničí, tobě to brání, aby do něj mohlo vstoupit něco kvalitnější, než je dopal na rodiče. Tak proč to potřebuješ pořád nosit a živit v sobě? K čemu ti to je? Řeknu ti, co je důvodem tvého postoje, důvodem je, že tě tvůj postoj k rodičům nějak něčím uspokojuje. Možná cítíš zadostiučinění, že se k nim takto stavíš. Je to forma tvé odplaty? Teď fakt dochází na dřeň toho problému, nalij si čistého vína a odpověz si na tyhle otázky.“

Po chvilce se ozve mrazivé: „Nenávist.“

„Ty je za to nenávidíš?“

„Já nenávidím sám sebe, protože mě stvořili.“

„Nerozumím. Vždyť je to protimluv. Jak můžeš nenávidět sám sebe, když ses na svém stvoření nepodílel? Snad oni se podíleli, oni stvořili tvé tělo, a tím umožnili tvé duši se znovu vtělit. Co se na to podívat z tohoto pohledu?“

„Jenže…no právě…jenže má duše je pořád stejně prázdná.“

„Mám tomu rozumět tak, že nenávist pramení z tvého přesvědčení, že tvoji rodiče tím, že ti dali život, umožnili znovu s tou vší hrůzou žít? Že na tom mají tento podíl?“

„Ne, já to mám spojené s tím pradávna, kdy mě nechali ukrást.“

„No ano, vždyť právě o tom mluvíme. Ty je máš spojené se zradou, když tě nechali odvést, nemůžeš to překousnout, viníš je, že tě zradili!“

„Jo.“

„A odpustit jim nechceš, nechceš se o to pokusit?“

„Ne.“

„Chceš tedy dál žít s nenávistí vůči rodičům ve svém srdci?“

„Už s tím žiju spoustu let.“

„Nevyhýbej se odpovědi. Proč to chceš takto mít, vždyť sám vidíš, že to pracuje proti tobě? Nebo máš za to, že je jejich čin neodpustitelný? Zášť vůči nim by tě také mohla jednou strávit. Nechceš raději hledat nový postoj, nový život pro sebe? Nebo to snad nějakým způsobem lichotí nějaké tvé vlastnosti, utvrzuješ se, že máš nad nimi navrch, a že jsou něco méně než ty? Ve mně to tento vjem vyvolává. Jestli to máš takhle, tak je to zrůdné a scestné stejně jako ty zrůdné rozkazy.“

„Máš pravdu v tom, že jimi opovrhuju.“

„Za co? Za zradu, že tě vydali, neochránili?“

„Ano a za to, že mě znovu zplodili.“

Musela jsem si zhluboka odfrknout.

„Uvědomuješ si, že tohle je tvoje osobní peklo, v kterém žiješ a do kterého ses sám uvrhl?

„Uvědomuju. Už jsem říkal, že jsem vlezl do pekla.“

„Víš, že sám sebe můžeš z toho pekla vysvobodit?“

„Nevím jak.“

„Třeba právě teď máš možnost z něj vylézt. Odpuštěním sám sobě. Odpustit, že se nemáš se rád, nenávidíš se za to, cos kdysi provedl a že tě do toho rodiče namočili tím, že ti umožnili se narodit. Je to tak?“

„Ano.“

Taky ale dobře víš, že na vyšší úrovni bytí se duše může rozhodnout pro nové vtělení a přijmout právě takový život, jaký nyní žije. Kdybychom to vzali z pohledu tvých splněných rozkazů kdysi za války, mohl ses v důsledku toho narodit do mnohem svízelnějších podmínek. Třeba jako zmrzačený, postižený člověk. Ale nestalo se tak.“

„Udělej teď rekapitulaci a nešetři se při ní. S každým slovem vylézáš z osobního pekla. Neboj se toho. Nevyhýbej se ani příkrým slovům, která ti polezou do pusy. Teď jsou na místě.“

„Jsem zrůda.“ Zaznělo to, jako když někdo palicí praští do gongu a od toho zvuku vám zalehnou uši a vy neslyšíte, co se řeklo.

„Jakže? Zrůda?

„Jo, to jsem.“

„Máš na mysli svůj současný život, nebo se tvoje hodnocení o sobě vztahuje k tvému angažmá za druhé světové války?“

„Jo, k mojí účasti v ní, k člověku, který plnil zrůdné rozkazy a pak si připadal jako zrůda.“

„A vlečeš tu zátěž proto, že jsi se ještě neosvobodil, nesundal z toho kříže, na němž nějakou svou součástí visíš.“

„Jsem slabý, neodkážu se vzdát starých pravidel a spousty dalších věcí,“ zamračil se.

„Jako například poslouchat cizí rozkazy a cizí vůli, na kterou si pokaždé doplatil? Přinesl sis to do současné existence, a aby toho nebylo málo, tak ke všemu vláčíš živenou nenávist k vlastním rodičům, kteří tě kdysi pradávno v tvých očích zradili (ano, dítě to tak vidí, nemůže jinak). Strčili tě někam na výchovu.  A znovu způsobili, že ses narodil,“ shrnuji znovu.

„Jaký je opravdový, pravý důvod toho, že tak lpíš na této pozici?“

„Strach.“

„Máš strach. Z čeho?

„Z prázdnoty.“

„Z prázdnoty? Jako že se znovu dostaví tobě už známá prázdnota?

„Jo, přesně tak.“

„K čemu se přesně vztahuje? K prázdnotě tvého dětství, k prázdnotě po rozchodu s partnerkou, k obavám z prázdnoty stáří, k prázdnotě související se stavem po vykonání rozkazu?“

„Nejvíc k tomu poslednímu, cos řekla.“

„Co by nyní, tady a teď, muselo nastat, aby se opakovalo něco, co je pradávnou minulostí? Stejná situace hromadného vraždění na rozkaz? Nemůže se zopakovat, co se jednou odehrálo. Ne v té míře, ne v té kvalitě a intenzitě. Nemůže se opakovat naplno to, co se dávno uzavřelo. To, co cítíš, je energetický otisk v tvé duši, který s sebou neseš, povědomí o tom. Znovu se ptám, a ty to víš (!), proč v sobě potřebuješ nosit tuto, říkejme ´kvalitu´, když evidentně znehodnocuje tvůj život, když si ho tím sám znehodnocuješ? Řekl jsi, že máš strach z prázdnoty. Co potřebuješ k tomu, abys tenhle svůj strach změnil ve svoji sílu a vystoupil ze svého osobního pekla? Potřebuješ se nadechnout a podívat tomu stínu (strachu) přímo do očí! Potřebuješ přijmout, že změna postoje k tomu je nevyhnutelná nutnost. Ostatně sama se ti ohlásila. Chce se to po tobě!“

„Potřebuju vzor.“

„Jaký vzor?“

„Vzor, jak to udělat. Jak se k tomu jinak postavit.“

„Zase nějakého velitele, který ti ukáže, jak to udělat?“

„Ano, to je ono. Teď jsi na to kápla.“

„Potřebuješ chlapskou autoritu, kterou jsi v tomto životě neměl?“

„Ano.“

„Je tvojí potřebou, dosud nevyslovenou, chlapská autorita, konkrétně otcovská autorita? „Ano.“

„Měl jsi tuhle konkrétní potřebu po celý tvůj současný život?

„Ano.“

„A narodil ses do rodiny, kde není, a ty to tátovi zazlíváš?“

„Ano.“

„Jak se při tom cítíš?“

„Provinile i naštvaně!“

Konečně to leze ven. Říkám mu, teď chvilku jenom poslouchej, povím ti krátký pravdivý příběh. Podruhé –  v případě mužů, kteří nepoznali otcovskou autoritu  – sahám po vlčí smečce jako názornému příkladu. Ve vlčí smečce jednou zákonitě musí dojít ke střetu vůdčího vlka s mladým vlkem, který aspiruje na jeho postavení. Je to přírodní zákonitost. O nástupnictví se musí střetnout a poměřit síly a zdatnost starší a mladá energie. Ty dvě se musí nutně utkat, a přitom zůstat zachovány tak, aby zůstala zachováno i uznání a úcta k protivníkovi. Řečeno po našem.

„Teď si tento příměr přenes na svoji rodinu, a řekni, co z něho se mezi vámi nestalo?“

„Nebyla tam ta výzva, ten střet. Já už rodiče ovládám de facto od svých patnácti let.“

„Aha, ty je ovládáš, bez té výzvy jsi převzal vůdčí úlohu, aniž bys s tátou poměřil síly?“

„Přesně tak. Záleží na tom, co chci já. Co chci já, to se děje, nebo neděje.“

„Takže ty velíš, ty rozhoduješ a tví rodiče jsou vůči tobě submisivní. Ty jsi velící důstojník, ano?“

„V mé přítomnosti to takto funguje.“

„Vyhovuje ti to?“

„Ne.“

„Tobě se nezamlouvá velet?“

„Ne, není to přirozené.“

„Proč děláš něco, co ti nevyhovuje?“

„Protože bychom se jinak nikam nedostali. Kdybych nerozhodl, nebude nic.“

„Už jednou jsme na tohle téma narazili, že tví rodiče jsou pohodlní, dokonce jsi tehdy řekl líní. Je tak?“

„Ano.“

„A to nikam se nedostaneme je co, co si mám představit? Ty se chceš někam s nimi dostat?“

„Ne, tam už je to jenom o zajišťování základních věcí pro život!“

„Oni nejsou schopni si je zajistit?“

„Ne, tak bych to neřekl, oni se nedokážou vůbec nikdy k ničemu rozhodnout, tak jsem to musel udělat a dělám za ně já.“

„Proč jsi s tím v rozporu?“

„Protože od nich ke mně žádná autorita nikdy nesměřovala.“

„Na kterou ty jsi byl zvyklý od svých velitelů. Můžu ti teď prozradit jedno tajemství? Tvoji rodiče se bojí vůči tobě o čemkoliv rozhodovat. Věděl bys proč?“

„Nevím, nic mě nenapadá.“

„Oni si nesou s sebou vinu, bázeň, provinění, že kdysi něco rozhodli za tebe a o tobě, nebo nezabránili rozhodnutí někoho jiného, neochránili tě. Takže, v tomto životě ti raději přenechali velení. Za zcela jiných okolností by rodiče patnáctiletému puberťákovi nedovolili, aby jim pískal a rozhodoval za ně. Oni v sobě popřeli rodičovskou autoritu, kterou by na tebe mohli právem vyvíjet. Neudělali to, proto nenastala ani ona výzva k souboji v poměřování mezi mladým a starým vlkem. Jinak řečeno, aby si na jejím základě syn otce mohl dál vážit a aby otec uznal synovu dospělost a způsobilost. Tví rodiče udělali radikální ústup vůči tobě. Nechali ti velení, samozřejmě na nevědomé úrovni.  Z duchovního hlediska příčin a následků je v tom jisté poučení: raději se popřeli, než aby zase něco pokazili vůči tobě a provinili se na tobě, raději ti nechali veškeré rozhodování. I za sebe samé. Otázka zní, kdo z vás je na tom hůř? Čí zátěž je těžší, jejich, nebo tvoje?“

„To je zásadně jiný pohled na věc. Toho bych se nedobral. Napadá mě slovo respekt, aby si zachovali vzájemný respekt. To u nás nebylo, a není.“

Situace a rozložení sil v jeho rodině se z jednoho dávného extrému překlenula v současném soužití do opačného extrému. Jeho rodiče mu tím nezájmem, liknavostí, neschopností rozhodovat a uplatňovat rodičovskou autoritu jakoby říkali: dělej si, co chceš, jsme ti dlužni svobodu rozhodování. Kdysi jsme o tobě rozhodli špatně. Pro tento život volíme ústup, abychom neopakovali stejné pochybení.

Toníka tyto myšlenky přiměly k nedočkavé odpovědi: „Dává to smysl o mojí výchově, spíš (ne)výchově. Často jsem jim měl za zlé, že mě nechávali růst jako dříví v lese. Nezajímali se o mne. Tak mi to připadalo.“

Promítla jsem si, co jsme kdy spolu už řešili v jeho životě a že toto všechno nyní dokresluje rámec a zapadá do něj jako díly skládačky. Rekapitulace se tak jeví následovně. Jeho rodiče totálně vyklidili pole. Avšak tato pozice je pro ně snesitelnější, než aby se dopustili stejné chyby. Když to vezmeme z tohoto úhlu pohledu, není důvod k žádné nenávisti. Oni de facto v tomto životě platí ze svoje někdejší pochybení – a kdo ví, jestli nebylo pod nátlakem – tím, že nyní žádné rodičovské postavení nemají. Kdysi je měli, a neuplatnili, ne správně, tudíž jim toto pověření bylo jaksi pro tento život ´odejmuto´.  Jakoby ve smyslu nyní jste rodiče bez oprávnění vykonávat rodičovskou autoritu. Syn bude vládnout vám. Vy jemu budete nyní vydáni napospas. Abyste zakusili, jaké to je a nalezli v tom poučení.

Všechny účty se dříve či později musejí vyrovnat. Jazýčky vah se musejí dostat z vychýlené pozice do rovnováhy. Extrémy slouží k tomu, abychom hledali vyvážený střed, území někde mezi oběma krajnostmi. A o tom celý tento příběh byl. O vyrovnání.

„Je to o velkém nedorozumění, řekl bych,“ podotkl k tomu Toník.

„Spíš bych řekla, že o nepochopení souvislostí, z nichž se zrodilo nedorozumění – ona kritická mez (ne)komunikace mezi vámi. To, co jsme tady odkryli, má jedinečnou výhodu v tom, že se vyjevily informace, aby právě mohlo nastat pochopení, abys porozuměl chování svých rodičů a došel k tomu, že nenávidět a pohrdat je scestné a člověka to ničí.“

„Vyčerpává mě to. Bere to radost ze života. Pořád jsem toho měl plnou hlavu.“

„Vidíš. Plnou hlavu, a nejen tu. Plné srdce ohně a pálení. Bránil jsi sám sobě v tom, přijmout do svého srdce něco mnohem kvalitnějšího, než je tichá nenávist a pohrdání. Proto se tato tvoje věc tak palčivě přihlásila, byl to palčivý problém. A co je palčivé, je stravující jako oheň.“

Zbývalo vyřešit, co s jedovatým odpadem udělat, co by on s ním rád udělal, aby se mu odlehčilo a mohl se osvobodit. Dohodli jsme si postup a ihned jej realizovali. Ve stejném okamžiku, kdy Toník pronášel slova uzdravení svého postoje k rodičům, začal z vedlejší místnosti vesele pokřikovat papoušek. Toník to komentoval slovy: „Pouštím to do vesmíru. On mi pomáhá, hraje se mnou!“

Napětí z tváře zmizelo. Něco se v ní očividně zrcadlilo. Řekni, co cítíš a jak vnímáš srdce a jestli něco svým rodičům stále zazlíváš, nebo je to definitivně pryč, vyzvala jsem ho.

„Cítím veliké uvolnění, fakt obrovské. Horká kudla ze srdce jde pryč.“ Tak vida, dokonce to byla horká kudla. „Myslím, že jsem si tu převahu nad rodiči dostatečně vybral, od svých patnácti let doteď a že už jí nebude zapotřebí.“

Toník nyní může opustit pozice velitele rodiny, jeho rodiče by mohli opustit pozici podřízených. Přesto cítím, že už asi jinou pozici nezaujmou, což mi sám ihned potvrdil. „To neudělají ani náhodou, protože jsou pohodlní.“ No ano, jsou, protože už si na pohodlnost zvykli.  Je totiž snazší poslouchat (!), než prosazovat svůj názor a autoritu. Takže v další informační linii rodiče svému synovi sdělují, že je mnohem snazší, a tady to navazuje přímo na jeho vlastní příběh, poslouchat, než velet. Zpráva k němu nesená jeho rodiči zrcadlí, jak to dopadá, když člověk slepě podléhá rozkazům, když odevzdá svoji moc nad životem do rukou někomu jinému. Vždyť ani jemu samému se nezamlouvalo jim velet, čehož následkem bylo pohrdání jimi!

„Nesnáším, když mi někdo chce velet a říkat, co bych měl udělat, jak bych to měl udělat,“ opáčil na to. „Bodejť bys snášel, když tě velení druhých pokaždé vehnalo na pokraj života. Nejlépe bude, když…“ „Budu sám sobě velitelem,“ předešel mě.

„Přesně tak. Jen ty nejlépe víš, co a jak potřebuješ.

„Takhle ´vyflusaný´ už jsem dlouho nebyl. To sis se mnou dala, viď. Dneska asi hodně prospím.“

Tentokrát jsme si spolu kafíčko nevychutnali. Byl unavený a jel rovnou domů ležet, jak řekl.

O čtrnáct dní později se setkáváme u jiné příležitosti. Přirozeně mě zajímá, jak se cítí a co se eventuálně pohnulo, jeho slovníkem řečeno, co se posunulo dopředu.

„Po dlouhé době jsem usínal s úlevou. Tři dny jsem spal, jako když mě do vody hodí. Žádné pálení na srdci, žádné zlé myšlenky vůči rodičům, žádná nenávist. Dívám se na ně zase nějak jinak.“ A po chvilce ještě dodal: „Necítím vůči nim pohrdání. Ani nevíš, jaké je to osvobození.“

Velmi dobře to vím, Toníku, říkám jenom v duchu.

Dá se s jistotou odhadnout, že na dodatečnou výzvu k poměření sil mezi otcem a synem nejspíš už nedojde. Správný čas, kdy se tak má stát, aby takový smysluplný akt splnil účel, minul a už nevrátí. Podstata všeho nepříjemného zkoumání a objevování je přínosná hlavně pro Toníka a jeho život. O to šlo, o ten se jednalo. A je- li to dobré pro něj, je to zároveň dobré pro jeho rodiče. Jeden člověk může rozvolnit uzly na rodinné karmě.

Inšana