Psychické potíže dětí, část II. Koktání a komplex méněcennosti

vloženo: 1. 04. 2019

Zadrhávání v řeči, lidově zvané koktání, patří rovněž do skupiny psychických – nervových poruch a ve většině případů se základy pro tuto poruchu pokládají právě v dětství.

Než přejdu k samotnému koktání, musím zmínit citlivost, protože s tématem úzce souvisí. Všichni nejsme stejně citliví a nereagujeme stejně, i když se jedná třeba o stejné podněty. Senzitivitu máme každý nastavenou jinak a toto naladění je u každého člověka od dětství zcela individuální podle povahy a založení. Kromě toho se i citlivost od dětství vyvíjí a velmi ji ovlivňuje prostředí, v kterém žijeme. Dítě se učí vnímáním svého okolí, zpracováním informací, na jejichž základě reaguje. Znáte to sami, někdo je pak takzvaná citlivka, cíťa, rozruší ho sebemenší podnět, jiného se téměř nedotkne a někdo další má dokonce z pohledu okolí takzvanou hroší kůži. Chci tím říci, že způsobu reakce na podněty se kromě osobního nastavení citlivosti naučíme.

Proč dítě začne koktat?

Někteří odborníci se domnívají, že zde hraje určitou roli i dědičnost. Ze své praxe mám takový poznatek, že mohou koktat i děti, v jejichž příbuzenstvu nekoktal nikdo a začaly zadrhávat v řeči v souvislosti s narušeným rodinným prostředím, v důsledku nepěkného chování k nim ze strany dospělých, například ponižováním dítěte. Příklad z praxe: Jsi hloupý a nikam to nedovedeš. Budeš tak maximálně pást krávy na Šumavě. Ano, tento stokrát opakovaný výrok jednoho otce přivodil chlapci koktavost. Toto konkrétní dítě se otce navíc bálo a těžce neslo, že o něm otec takto smýšlí. „Táta mě nikdy neměl rád. Choval se ke mně, jako kdybych ani nebyl jeho syn. Přehlížel mě, v ničem mě nikdy nepodpořil, jen byl se mnou pořád nespokojený. Nadržoval sestře, protěžoval ji, byla pro něj bohyně. Ani já jsem ho neměl rád,“ zaznělo při terapii z úst tohoto muže.

K živné půdě koktání mohou vést i jiné vlivy, například se na dítě „děsně“ chvátá: dělej, jsi pomalý, nebudeme na tebe čekat, tak už se vymáčkni… a podobně, kdy se dítě ocitá v permanentním stresu. Dítě má samozřejmě snahu dospělým vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí: dělat rychle, mluvit rychle. Opakováním takového a podobných bezohledných přístupů dospělých k dítěti může pak být spouštěcím mechanizmem, kdy se dítě pomalu stává neurotickým. Příčinou je duševní trauma – neustálá, nemístná kritika, nesplnitelné nároky a tlak na dítě, vysmívání se mu a ironizování jeho schopností si dítě vyhodnotí tak, že je „špatné“ pro své rodiče, že kdyby se víc snažilo, budou ho mít rádi, čímž vzniká další (vnitřní) tlak na dítě a věci se dál už jenom zhoršují. Také jsem nejednou při terapiích slyšela, jak rodič (rodiče) před dítětem říkali: Po kom je ten kluk tak blbej? Nebo: Po kom je ta holka tak nemožně tlustá? Tohle všechno jsou zničující afirmace, které nemohou přinést – a také nepřinášejí – dítěti nic dobrého. Naopak, jenom je víc a víc poškozují.

Ke koktavosti mohou vést tedy dlouhodobější duševní újmy a útrapy dítěte, například sem patří také příliš přísná a nesmlouvavá, autoritářská výchova, výchova na rozkaz a jeho splnění, nucení dítěte do náročného učení, i když na to dítě takzvaně nemá, zato je šikovné na ruce, ale to rodičům nestačí. Nevidí, že oni sami tímto nátlakem na dítě kompenzují svůj vlastní nedostatek – a pak mu tlučou do hlavy, že to nikam nedotáhne, když se neučí tak, jak chtějí. Nebo ho tlučou doopravdy, fyzicky ho trestají za nesplněné požadavky. Dítě tím pádem ještě víc o sobě pochybuje, ještě více znejistí a jeho sebevědomí je silně podkopané. Odtud je už jenom malý krůček ke komplexu méněcennosti, dítě se naučí nemít se rádo, což s ním poroste do dospělosti. Nemít se rád(a), žít v zajetí nelásky, přináší silné omezení sebe sama. Pojí se s tím až sebedestruktivní myšlenky o sobě, jako jsou: nezasloužím si, nemám nárok, nemohu přijmout…až po výsledné proč tady vlastně jsem? Toto už jsou velmi vážné, limitující faktory osobnosti, s nimiž je nutné pracovat, aby byl život takového člověka vůbec ke snesení.

Rizikovým faktorem zadrhávání v řeči může být také rozvod rodičů, ztráta jednoho z nich úmrtím, stejně jako úmrtí milované osoby, například babičky či dědečka. Koktavost může vyvolat i náhlý úlek a následný šok, například nehoda. Kdysi by do tohoto výčtu patřilo násilné převádění levorukosti na pravorukost za cenu strašných trestů. To se naštěstí dnes už neděje.

Tak to byly příklady, kdy se koktavost vyvinula z podmínek, v nichž dítě žije jako způsob jeho reakce na ony podmínky.

Jinou věcí je takzvané vývojové koktání, jež se objevuje jako nepravidelné mluvení u dětí kolem tří let. Děti (ne všechny) mívají v tomto věku velkou potřebu něco sdělovat, přitom mají ještě poměrně malou vyjadřovací schopnost a jak se chtějí honem rychle vyjádřit, myšlenky jsou rychlejší než slova, pak se zajíkají a koktají. Tento stav se však později s narůstající vyjadřovací schopností upraví, a ve většině případů koktání a zajíkání samo vymizí.

Odborníci radí, že s koktavým dítětem je nutné mít dostatek trpělivosti, vlastně až andělskou trpělivost. Nenaléhat na ně, když něco povídá, ale nechat ho vypovídat jeho tempem, i když to dlouho trvá, ba ani mu nebrat slova z úst, i když dospělí tuší, co chce dítě říci. Podporovat jeho sebevědomí, už tak narušené, anebo rovnou vyhledat pomoc odborníka – logopeda.

Koktání je totiž silný hendikep. Ostatní děti v kolektivu se koktavému posmívají, někdy bohužel i dospělí, což je zvlášť zavrženíhodné (!). Dítě tím zkrátka trpí. Trpí posléze i jako dospělý jedinec, kdy je omezený ve společenském styku, v povolání a bohužel ani jako dospělý člověk se ne vždy setkává s pochopením a tolerancí okolí. Léčení poruchy řeči je za určitých okolností nadějné, přitom je vlastně podstatné začít s léčením co nejdříve. Kromě tréninku pod vedením odborníka záleží velmi na tom, aby se odbourávaly duševní zábrany, to je v první řadě by měly být odstraněny stresující příčiny, které poruchu vyvolaly či při jejím vzniku působily. Ono ´by měly být odstraněny´se ovšem snadno řekne či napíše, jenže dítě se samo nepříznivým okolnostem neubrání, ani je nemůže odstranit či zvrátit ve svůj prospěch. Tudíž první „na tapetě“ by museli být dospělí, poučení dospělí, kteří by měli jít „do sebe“, měli by vstřícně zareagovat a začít se chovat tak, aby dítěti pomohli. Žel bohu, není to zdaleka pravidlem.

Koktání jedinců zhoršuje okolnost, že okolí je na jejich vadu neustále upozorňuje. Dospělí vyzývají děti, aby správně mluvily, aby mluvily pomalu. Děti v tom pádě obrátí ještě větší pozornost na svoje zadrhávání, což následně koktání ještě zhoršuje. Jak jsem se dočetla, existují spolehlivá vědecká pojednání, která prokazují na podkladě vyšetření, že takovéto „výchovné“ metody a snahy mohou udělat i z nepatrného „vývojového“ zadrhávání velmi těžkou koktavost.

Prosím, myslete na svoje děti, a teprve až potom na sebe. Ne obráceně.

Ivana I. PÍHOVÁ