Tajemství sklepa

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 3. 9. 2013

Od malička o ní vím, o své ochranné slupce, kterou v sobě cítím a pěstuju si jí. Snad abych byla v bezpečí. Nejsem otevřená ani vůči manželovi, nejdu až k němu ze strachu, že přijdu o nějakou část sama sebe. I lidé okolo mě to cítí. Často slýchám větu: Tebe musí člověk dobře poznat, aby si tě zamiloval. Chci být opravdová, chci přijít na to, proč mám v sobě tuhle ochrannou bariéru.

S tímto jasným záměrem přišla na terapii šestatřicelitelá Simona, čerstvě vdaná. Našly jsme výchozí situaci a přenesly jsme se o šest let zpátky, do jejího zaměstnání ve velkém městě, kam se nedávno vydala za lepším životem. Tak si to aspoň vysnila.

Jsme u ní na pracovišti.

„Bojím se ukázat, že něco umím. Všichni jsou tady takoví draví. Vidím, že to nebude jednoduché, že s nimi budu muset hrát hru, abych mezi nimi obstála. Mám z nich pocit, jakoby říkali: Tak se ukaž! Tady žádný kamaráčoft nečekej. Ke všemu mám ještě stůl zády do místnosti, všichni musejí projít za mnou. Vadí mi to, jsem z toho celá nesvá. Je tady taky jeden muž, který je pro mě symbolem něčeho, čemu nerozumím a čemu se musím bránit. Odpuzuje mě. Je to sice kolega, ale cítím, že by se mnou zatočil, kdyby chtěl. Cítím z něj převahu. Vizuálně je pro mě úplně hrozivý.“

„Bojíš se ho?“

„Bojím!“

„Proč?“

„Je podobný mámně otci, dědovo…je jako náš dědek!“

„Dědek? Tak říkáš dědovi?“

„Jo, protože je to děsný dědek.“

„Máš z něho strach?“

„Mám, (začne vzlykat), je s ním něco spojeného…“

„Co to je?“

„Ty šeredné oči, má je takové i ten můj kolega.“

Jdeme k zážitku s ´dědkem´, k jeho šeredným očím.

„Jsem na prázdninách u babi a u něj, dědka. Je mi šest nebo sedm let. Cítím teď tlak na žaludku, strach, napětí, úzkost (začne se svíjet).

„Jsem v bytě, hraju si, jsem sama, on tam není, hledám ho na dvorku, teď je tam sousedka…mluví spolu.“

„Proč ho hledáš?“

„Abych měla přehled, kde je.“

„Proč oněm potřebuješ mít přehled?“

„Aby mě nemohl překvapit, zaútočit? Říká mi ošklivé věci.“

„Jaké věci?“

„Že až budu velká, pochopím, jak hrozné mám rodiče. Že jsou blbí, že on má pravdu a že musím poslouchat, že babi si mě kupuje, ale ráda mě nemá, že naši jsou k ničemu, máma že je zlá, že nemám pořádnou mámu a že se na mě jednou stejně vykašle.“

„Jak na jeho slova reaguješ?“

„Bráním se.“

„Jak?“

„Říkám mu, proč mi říkáš takové věci, neříkej mi je! Taťka se na mně určitě nevykašle. Jenže cítím, jak slabá obrana to proti němu je. (Začne zase vzlykat, drží se za žaludek.)

„Nemůžeš něco strávit?“

„To, jak na mě pořád útočí, co mi říká.“

„Posuň se dál. Kde je děda?“

„Byl někde ve sklepě. Teď mě vede do bytu. Mám z něj příšerný strach.“

„Proč má sedmiletá holčička strach z dědy?“

„Je zlý, bije babičku, vyhrožuje, jak nás všechny zbije na kopici, vyhrožuje, že mi ostříhá vlasy.“

„Co je dál?“

„Jdeme do auta, já nechci, nechci, chci za babičkou.“

„Kam jedete?“

„K němu do práce. Nechci s ním vůbec být.“

„Pokračuj.“

„Už jsme se vrátili domů. Jsem s ním sama. Zase ho hledám, vím, že je v tom sklepě, bojím se tam jít. Ale jdu tam. Vidím ho, je divně oblečený, má něco na hlavě a vydává nějaké zvuky, jakoby mě straší? (Celá sebou šije, škube, je vidět, jak je jí nepříjemně).

Utíkám od něj pryč (láme se jí hlas, vzlyká), on křičí za mnou, ať se vrátím! Pak mě chytne a drží, fuj, svírá mě, bručí něco pořád…já, já, vím, co chce!

„Co chce?“

„Abych se ho bála! Teď tě sežeru, vrčí mi do ucha. Chci, aby mě pustil, ale on mě hodně silně svírá, drží, mačká…volám sousedku, ale ona nejde (ošívá se, škrábe, třese se, tělo vypovídá o velmi nepříjemném prožitku). Teď mě pouští, utíkám po schodech, jenomže je zamčeno! Znovu volám na paní sousedku, aby mi přišla na pomoc, jenže ona nejde! Sedím na schodech, pláču, a už jde dědek, už na sobě nemá tu věc. Teď jsem doma, ležím v posteli přikrytá po bradu. Chci zavolat babi, ale bojím se vylézt, telefon je v předsíni, a on by mě viděl. Usínám.“

Shrnujeme, o čem mluvila. „Dědek mě straší, abych se ho bála a aby měl nade mnou převahu.“

„Co právě teď cítíš?“

„Nemůžu mu vůbec věřit, a babi to nemůžu říct.“

„Proč?“

„Bojím se, že by mi nevěřila. Akorát by se pohádali a on by ji pak zbil jako pokaždé. Ona s ním chce být zadobře.“

Popojdeme dál.

„Jsem už školačka, mám prázdniny. Jsme s dědou sami doma, zase z něj mám ten děsný pocit, bojím se ho. Vidím dveře do sklepa, mám z nich hrůzu.“

„Co je za těmi dveřmi?“

„Má tam nějakou skrýš, nebo co, má tam i ty hrozné věci schované.“

„Jdi k tomu sklepu.“

„Jdu ke dveřím, soukám se zády po zdi, jdu dolů po schodech…ne, ne, utíkám pryč…jsem sama doma a říkám si, kde je, je nějak dlouho pryč…tak jdu zase ke sklepu, nalepená na zeď.

„Proč ho jdeš zase hledat, když se ho tolik bojíš?“

„Něco mě tam přitahuje. Dveře jsou pootevřené, jdu dolů za ním, má na sobě ten příšerný kabát… já vím, co bude dělat…(opět se rozvzlyká), křičím ne, ne, ne, on na mě volá, pojď sem, já se ptám, proč to děláš? Protože ty mě budeš poslouchat! Jenže já ho nechci poslouchat, je hrozný, pořád křičí. I já křičím, biješ babičku, řveš na nás všechny, na mne, že jsem parchant, jsi zlej, jsi zlej člověk! Je zlý, protože chce, abychom ho všichni poslouchali, abych ho já poslouchala, ale já nechci, postavím se mu!“ Zatíná pěsti, celá se chvěje a napíná. Žaludek má úplně scvrklý do kuličky.

„Utíkám ze sklepa nahoru, on za mnou volá, ať se vrátím…jéjéjé, já mám v ruce klíče! Odmykám si a zamykám za sebou (!) ložnici, jsem pod peřinou, už ho slyším, jak jde. Hledá mě, ptá se, kde jsem. Už bere za kliku. Srdce mi buší až v krku. Co tam děláš? ptá se mě. Jsem tady a počkám na babi, odpovídám mu. Jsi hajzl, říká mi. Nééé že to bábě řekneš, jestli cekneš, zmlátím vás na jednu hromadu. Lomcuje vztekle klikou. Jsem schovaná (!) pod peřinou, říkám si, už abys tady byla, babi. Slyším kroky, jde pryč. Usínám.“

Znovu shrnuje děj a porovnává odlišnosti.

„Bála jsem se stejně intenzivně, ale utekla jsem, nedržel mě, nenechala jsem si to líbit a bránila se. Chtěl si mě ochočit, aby nade mnou měl moc, ale schovala jsem se do bezpečí.“

Vcházíme do děje znovu od chvíle, kdy se vydává do sklepa.

„Vím, že tam je. Jdu za ním.“

„Proč tam pořád chodíš, co tě tam tak táhne?“

„Něco abych věděla?“

„Co to je?“

„Zatím nevím, vím ale, že to najdu, když slezu až dolů. Zase slyším ty bručivé zvuky…Proč to děláš? ptám se ho. Pocem, pocem, volá na mě. Má zase na sobě ten podivnej kabát (už není hrozivý, jen podivný). To je taková hra, říká.  Já si s ním hrát nechci! Nechci! Nebudu si s tebou hrát, říkám mu, cítím vzdor, sundej si ten divnej kabát. On nechce, pořád vydává ty divné zvuky, na hlavě má nějakou věc, co to je? Nějaká beranice? Nevím. Ale vypadá strašlivě, a pořád bručí.“

Simona se odmlčí a poté téměř vykřikne: „Už vím, co dělá! Onanuje! Ježíšimarijá, to je hrozný, teď jsem to pochopila…a ty zvuky k tomu…obracím se a utíkám nahoru, pryč odsud, od něj, ty zvuky jakoby šly za mnou…zamykám se v pokoji a volám, babi, babi, pojď už domů! Jsem zamčená! Sem za mnou dědek nemůže! Je ticho. Bouchly dveře, slyším kroky, bere za kliku. Kde jsi? Tady. Vylez ven! Nevylezu! Počkám tady na babičku. Odchází, je ticho. Usínám.“

Rekapitulujeme tuhle verzi a porovnáváme s předešlou.

„Něco jsem šla hledat do sklepa. Něco objevit a poznala jsem, že se tam dědek chodí ukájet a já jsem mu k tomu měla dělat křoví. Jak jsem tak malá mohla vědět, o co jde? Ne, nevěděla, jenom jsem tušila, že ve sklepě se odehrává nějaké tajemství. Proč jsem to potřebovala vědět?“

„Vrať se ke chvíli, kdy si uvědomuješ, že máš v ruce klíče.“

„Mám klíče v ruce…(na chvíli zase zmlkne), ano, vím, co mám dělat, jak na to. Když mám klíč, dovedu si poradit, v nebezpečí se vždycky stačím zamknout a schovat se, aby mi někdo neublížil. Vlastně mi nic jiného nezbylo, ale zvládla jsem to! Ochránila jsem se. Klíče jsou pro mě důležité.“

Při čtvrtém průchodu ji posílám znovu do chvíle, kdy se vydává se ke sklepu.

Dveře jsou pootevřené, vím, že tam je.  Dívám se dolů, bojím se sice, ale je to teď jakoby…jiné, jinak…Uvědomuji si jasně, jak myslím na to, že když se budu moc bát, můžu přece utéct! Dívám se na něj, má kalhoty dole, na sobě kabát, schovává se pod ním, koukám na něj, je fakt hnusnej, fuj, otáčím se, jdu rychle pryč, už neutíkám, zamykám se v ložnici u babičky. Jsem v posteli a mám u sebe klíče. Je ticho. Zvládla jsem to, je to dobrý. Je to zvrhlík, nejde mi to z hlavy. Už ho nenechám na sebe sáhnout, ani za ruku se vzít, nikdy už na mě nebude sahat!“

Vyhodnocuje si i tuto verzi.

Uvědomila jsem si, že mě dědek nemůže ohrozit, že je v mojí moci utéct, stejně mě moc nevnímal, jakoby tím, co dělal, byl pohlcený. Něco jsem si tam dole uvědomila.

„A copak to je?“

„Že než mít takového chlapa, to raději žádného. Jenže…“

„Jenže co?“

„To je přece hrozné.“

„A co je hrozné?“

„Že jsou všichni chlapi takoví? Nee, nejsou! Chci někoho lepšího. A když ho nenajdu, budu raději sama. Nejsem jako babi, abych ho měla jen pro to jedno…a aby byl takový ohavný jako dědek…“

Prověřujeme pocity, vjemy. Úleva, žaludek nesvírá, nebolí, tělo nesvědí.

„Kde máš tu svoji skrýš?“

„V zamčeném pokoji, tam je bezpečí. Když budu mít klíče, můžu ovládat situaci. Můžu i důvěřovat, ale ne se předem zamykat, až v nebezpečí se zamknout. Takovýhle chlapy já k sobě nepustím. Teď mi to celé dává odpověď i a na to, jak mi jeden čas pořád všichni okolo předhazovali, že jsem divná, když nikoho nemám.“

„Ale ty už nejsi sama, máš manžela.“

„Když jsem byla už velká, ptala jsem se babi, proč s ním zůstává, s dědou. Řekla mi na to, protože je to můj muž, kam bych šla, sama, nemám kam jít. Už jako malá jsem vnímala, že nebudu s někým, s kým být nechci. On třeba babičku zbil a pak šli do postele a já slyšela všechno, co tam dělali.“

„V čem vidíš souvislost s manželem?“

„Když zuří, taky řve, jako dědek. Já ho prosím, ať nekřičí, protože křik mě do dneška děsí. Dědek, když babi mlátil, pokaždé řval jako zvíře. Teď vidím ty podobné věci. Manžel mě tuhle popadl za ramena, křičel mi do obličeje, a pak z něj vypadlo: Ty mně musíš poslouchat!“

„Jak jsi reagovala?“

„Uvědomila jsem si, že nejsem ničí žena, ničí vlastnictví a nejsem poddaná, abych poslouchala. Jsem partnerka a ne žena, která bude jenom poslušná, jak by mě chtěli mít. Celý život mě všichni, až na taťku, chtěli zlomit, abych byla poslušná holčička, máma taky, a manžel si to taky vynucuje. Když jsem nebyla poslušná (hodná) holčička, máma na mě taky mnohokrát vztáhla ruku, vyhazovala mě z domu. Uvědomila jsem si, že manžel má s dědkem i s mámou něco společného. Se mnou se o něco přetahuje, jakmile s ním nechci hrát jeho hru, hru na poslušnou holčičku, začne si vynucovat moji poslušnost křikem a vynucovat si řvaním pozornost. Manžel už pochopil, že se mnou to takhle nefunguje, a může se třeba vzteknout. Odmítám hádky, nesnáším je. A řvaní mám za celé roky dost.“

Po terapii ještě nějakou dobu trávíme spolu, aby se zklidnila, měla za sebou náročný výkon. Říká, že se dědovi nakonec stejně podařilo jí vlasy ostříhat nůžkami tak, že…“vypadala jsem jako dítě, které mělo vši. Když mě babi uviděla, zbledla zděšením a ptala se dědka, proč mi to udělal. Odpověděl, protože se mi chtělo. Babi už ani nemukla a nikdo z rodiny neřekl ani slovo. Všichni se ho báli. Napadlo mě, že to udělal ze stejných důvodů, z jakého se stříhali branci, když šli na vojnu, nebo lidé do koncentračních táborů. Aby je zbavili jejich síly a ponížili je.“

To ji napadlo správně. Přesně proto to dělali. Vlasy jsou symbolem svobody a volnosti.