vloženo: 16. 01. 2014

Příhoda, kterou vám chci vyprávět, je autentická, z mého života. Ukazuje, že ani terapeut nemá napořád vystaráno a bylo by bláhové si to myslet. Nevyhýbají se mu nečekané situace a události, kdy je postaven před jejich řešení a rozpoznání poselství v nich zakódované. A je to tak v pořádku a vlastně moc fajn. Čím méně nejrůznějších zatěžujících vlivů s sebou životem vlečeme, tím lépe. Jak říká profesorka Jarmila Riegrová, duchovní cesta je cestou neustáleného očišťování.
Tak pojďme na to, vyrazíme si za poznáním až do Londýna.
Koncem minulého roku jsem poprvé v životě letěla letadlem, do Londýna za dcerou. Osmělila jsem se k té cestě přes úporné úvahy nad tím, jestli bych neměla jet raději autobusem, přece jenom je to po zemi, ne vzduchem…jenže nechte se zavřít na 18 hodin do autobusu, když můžete být v Londýně za půldruhé hodiny.
Moji mysl poté, kdy jsem se rozhodla pro letadlo, stíhaly pochybné myšlenky. Žaludek se mi sevřel pokaždé, když jsem si uvědomila, že už nelze couvnout, že už za dva týdny, týden, pět dní, tři dny, zítra …letím…Mám hrůzu z výšek, představa, že se letadlo se mnou vznese, mi vynášela vnitřnosti do krku. Jak je to možné, dcera pilota a má takovou fobii z létání, ptala jsem se sama sebe. Co na tom může být, že můj táta létání tak miloval?
V předvečer odjezdu jsem cítila, jak moc se potřebuju vnitřně uklidnit. Pustila jsem relaxační hudbu, naladila čakry Reiki terapií, v duchu vzývala taťku, ať je se mnou, až poletím. Usnula jsem blaženě jako miminko, a ráno vstávala vyladěná jako housličky. Věděla jsem, že se nic zlého nepřihodí.
Stanovila jsem si jasně daný postupový cíl: jak si řeknu, tak to bude. Na letišti si „odchytím“ někoho, ke komu se „přilípnu“ a požádám o doprovod. V letištní hale před nástupní branou jsem skutečně připadla na paní, která rovněž cestovala za dcerou a její rodinou. Už jedenáct let tam za nimi létá. Dostalo se mi, čeho jsem si žádala, lepšího průvodce jsem si nemohla přát. Hned jsem taky kápla božskou, že mám trošku paniku z letu, protože jsem ještě nikdy neletěla a že mě děsí výšky. Ochotně mě vzala pod svá křídla. Sedly jsme si spolu a já s napětím čekala, co to se mnou udělá, až se letadlo odlepí ze země. Hele, a ono nic! Naopak, cítila jsem vzrušení ze síly motorů, jak zabraly a jak letadlo poslušně dělalo, co chtěl pilot, nebo autopilot, to je teď úplně vedlejší. Našla jsem i kuráž pohlédnout z okýnka! Chvíli byla vidět Praha, potom jsme už byli nad mraky a já jsem musela uznat, že pohled na ně – ozářené sluníčkem- je opravdu velkolepá podívaná, na jakou se nezapomíná.
Po většinu další cesty jsme letěli v šedivých hustých mracích. Na letiště Luton jsme dolétávali za lijáku, jako kdyby měla nastat další potopa světa. Přívalům vody vydatně sekundoval nárazový vítr, který se evidentně snažil udělat si z letadla hračku pro své obveselení. Pocítila jsem obrovský obdiv a úctu k pilotovi. Tím jsem nato šup byla v myšlenkách zase u svého taťky.
V příletovém prostoru měla čekat dcera, ale nečekala. Vyběhla jsem ven z haly. Pod přesahem střechy v rychlosti zapaluji cigaretu, kterou mi vítr bere od úst a kouří za mne. Vracím se, očima prohledávám prostor, nikde dceru nevidím. Cítím, jak mi stoupá tlak do hrudi a hlásí se panika. Jsem tak vystresovaná, že si ani nevzpomenu na techniku taping terapie, jejíž pomocí bych se uklidnila. Ještě jednou jdu tam a zpátky, potkávám onu dobrou vílu, s níž jsem letěla, a která si zatím stačila vyzvednout kufr. Vyvalila na mě oči, co tam ještě dělám. Vyděšeně jí říkám, že jsme se s dcerou nepotkaly a kolem hrdla se mi zadrhává smyčka. Chlácholí mě, že určitě přijde, že se jen opozdila.
Znovu to beru ještě jednou dokola haly, kufr za mnou poskakuje po kolečkách jako splašené house. Stoupám si strategicky, abych měla přehled přes celý prostor a výhled ke dveřím. Vtom ji vidím, jak se uříceně vřítí do haly s očima navrch hlavy. Hned mě nezaregistruje, čehož využiju a přepadnu jí zezadu. Obejmutí, pusinky, radost obrovská, vždyť jsme se celý rok neviděly! Říká, že se zpozdila kvůli dopravě, která je v Londýně v tuto pozdně odpolední hodinu hodně hustá. Pojednou je mi fuk, proč se opozdila, hlavně, že je tady.
Před zpáteční cestou je mi mnohem krušněji. Ne ale kvůli pobytu v letadle. Už vím, že létání není to, co mi nahání hrůzu. Mám obavy z loučení. Pokaždé, když se musíme rozdělit, těžce to obě neseme. Hlavní úzkost na mě ale teprve čeká, aby si mě vychutnala. Dcera mě doprovodí k odbavovací přepážce, dál musím už sama. S bídnou znalostí jazyka, pohlcená obrovským prostorem a mraveništěm lidí, světelnými tabulemi, sama v prostoru, v němž se ztrácím…Jedu eskalátorem a polykám slzy.
Konečně sedím v letadle, tentokrát bez doprovodu. Nabíráme rychlost, jdeme nahoru. Jsem soustředěná na pohyb stroje, baví mě to. Vidím na křídlo, na klapky, vnímám stroj jako živoucí bytost, každou jeho změnu podle úkonů pilota či autopilota. Splývám s ním, jsme jedno a je mi blaženě. Jsem tím zjištěním úplně okouzlena a mám dojem, že už vím, proč piloti milují létání. Ovládat takový stroj je fakt paráda.
Když stanu v hale na pražském letišti a začne se uvolňovat zadržovaný pláč a stres, spustí se samovolně autoregrese. Záhy mi přinese rozluštění tajenky. Pod strachem z letadla a létání se dovedně maskoval úplně jiný důvod strachu a paniky.
Je mi šest let, naši mě vlakem posílají do Prahy k babičce a dědovi. Mamka domlouvá s průvodčím, aby na mne během cesty dal pozor. Posílá babičce telegram, kdy přijedu. Aby čekala. Na nádraží však nikdo nečeká…
Ujímá se mě pan průvodčí. Neznám adresu, nevím, kde babička s dědou bydlí, vím jenom, jak se jmenují a že se k nim jede kolem takové velké koule, které se říká plynojem. Pan průvodčí, v tu chvíli v roli strážného anděla, Prahu také nezná. Je to Budějčák, přesto mě tramvají vozí po Praze, až konečně jedeme kolem „velké koule“ a já poznávám cestu. Vím, kde máme vystoupit z tramvaje.
Když vcházíme chodbou k bytu babičky a dědy, vidím pošťáka, jak babičce něco předává. Babička je úplně hotová, třesou se jí ruce a má vyděšený hlas. Přebírá telegram a z něj se teprve teď dozví, že jsem už dávno v Praze. Sama, šestiletá. Nakonec všechno dobře dopadlo a pamatuju si, jak babi trápilo, že snad ani v tom rozrušení panu průvodčímu nepoděkovala, jak zodpovědně se o mě postaral.
O téhle historce se doma často mluvívalo, nikdy však ve mně nevyvolala jakékoliv pocity nebo emoce. Až když jsem měla už svoje děti, nemohla jsem jednání mých rodičů pochopit. Já bych své šestileté dítě samotné do vlaku neposadila, i kdyby ho hlídala celá tlupa průvodčích.
Regresní proces však běží dál.
Zavede mě ke služební cestě do Brna. Jedeme plně obsazeni, každý má v Brně něco jiného na práci. Já mířím na Vysokou zemědělskou školu, kde mám smluvenou pracovní schůzku. Řidič parkuje a říká: tady se ve čtyři odpoledne sejdeme.
Vracím se odpoledne a za boha nemůžu najít místo, kde parkuje naše auto. Běhám po obrovském parkovišti, všechno mi připadá stejné, žádný orientační bod, kterého bych se mohla zachytit, nemohu z paměti vydolovat. Už je dávno po čtvrté, budou mít obavy, co je se mnou, táhne mi hlavou, musím je najít! Musím se dostat domů, mám tam dvě děti! Tenkrát ještě nebyly mobilní telefony, nebyla šance se s někým z auta spojit. Vzdávám to. Jdu na stanici tramvaje, šaliny a prosím řidiče, aby mi pomohl se zorientovat. Říká, abych si nastoupila, že mě sveze kolem parkoviště, že je tady jenom jedno tak velké, tak snad to najdeme. Nenašli jsme. Posílá mě na výpadovku na Budějovice. Stopnu si auto, jaké štěstí, že má budějovickou značku. Značně vystresovaná vyprávím dvěma chlapíkům, co se mi přihodilo. Jen těžko ovládám třes a svůj hlas. To chce panáka, řekne jeden z nich. Zajedou k motorestu U devíti křížů, kopnu do sebe dvě vodky na účet pánů a cítím, jak stres ustupuje. Když odjíždíme, vidím naše služební auto, jak zajíždí k motorestu. Přikrčím se na zadním sedadle, aby mě náhodou nezahlédli. Vím bezpečně, že by mi v tuto chvíli pravý důvod neuvěřili a mysleli by si, no bůh ví, co.
V dalším vhledu se ocitám ve Florencii. Je šest hodin ráno, město vstává do mlženého oparu, jen zvolna jako zlaté nitky protkávají sluneční paprsky. Zvoní zvony. Překrásný dojem i pohled, jímavá scenérie. Jenže není čas si ji vychutnat. Výprava se dává na pochod. Průvodce cestovní kanceláře nám každému vtiskne do ruky mapku města, kde je křížkem vyznačené místo parkování našeho autobusu. Naštěstí.
Postupujeme tempem, jako kdybychom chvátali na dostihy a nechtěli promeškat start. Vlevo vidíte, vpravo vidíte, vlevo vidíte, vpředu vidíte. Zastavení jsou kratičká, a jde se dál, musíme toho přece hodně stihnout.
Staneme na nějakém vnitřním náměstíčku uprostřed paláců, které patřily snad rodu Medicci, je jediná, a pro tuto chvíli poslední informace, která mi zůstala v hlavě. Stánkaři otevírají své obchůdky. Vedoucí výpravy nás předem upozorňuje, ať nekupujeme pohlednice hned u prvního, že není nutné dávat za pohled 300 nebo 350 lir, protože u dalšího se dají pořídit i za 200 lir. Vybírám, trvá to chviličku, zdvihnu hlavu a …nevidím nikoho z naší výpravy. A nikoho z autobusu kromě průvodce taky neznám. Snad jenom svou sousedku. Chvíli se vytahuju na špičky, abych lépe viděla hlavy lidí kolem. Vidím jen samé tmavé vlasy, slyším jen italštinu. Nemohou být daleko, říkám si, tak vyběhnu postupně do všech možných směrů. Avšak z našich nikde nikdo.
Stojím sama na náměstí v cizí zemi.
Naštěstí mám přece ten plánek města! Vyrazím podle něj zpátky, kudy jsme přišli. Dojdu na křižovatku, poznávám ji, ano, tady jsme přecházeli. To zjištění mě uklidní. Z ostrůvku na křižovatce se snaží karabiniér řídit dopravní provoz. Italové jezdí hrozně! Mění směr a neblikají, pořád troubí, předjíždí, no ne, to je chaos, je vůbec s podivem, že tu nemají v jednom kuse bouračky. Jdu za tím mužem v uniformě a svou chabou angličtinou mu vysvětluji, co se mi přihodilo, odkud jsem a ukazuju mu na plánku, kde stojí náš autobus. Na rozdíl ode mne mluví anglicky mnohem lépe, vysvětlí mi, ať chvíli počkám, že to zařídí. Bere vysílačku, s někým mluví, pak se ke mně otočí a znovu říká: počkejte tady se mnou, všechno bude O. K.
Za chvíli u ostrůvku přistane tmavé auto s nápisem Carabinieri, jak to znám z filmů. Prego, signora, říká ten dobrý muž, otevírá dveře a naznačuje, ať nastoupím. Za pár minut jsem u autobusu. Je půl sedmé ráno, uplynula pouhá půlhodinka od příjezdu do Florencie. Poděkuji karabiniérům a už klepu na dveře. Řidič spal, mne si oči a mžourá na mě, proč ho budím. Když mě vyslechne, očividně se namíchne a stěžuje si, že tohle se děje pokaždé, když jede s touto cestovkou, pokaždé se několik lidí ztratí, protože si vedoucí výpravy a šéf oné cestovní kanceláře nedá a nedá říci, aby chodil s turisty pomaleji. „Počkejte, uvidíte sama, jak se odpoledne budou trousit všichni ti ztracení. Heleďte, něco vám poradím“, říká a bere si ode mě plánek. „Tady vám nakreslím, kudy jít a prohlédněte si město sama. Odjezd je v pět odpoledne, stihnete všechno v pohodě,“ vrací mi plánek s vyznačenou cestou.
Měl pravdu. Florencii jsem si prošla sama, nikdo mě nehonil a bez potíží jsem se vrátila. Na rozdíl od ostatních bohatší o zážitek. Komu se poštěstí, aby se svezl služebním autem italských policistů?
Jak určitě už víte nebo tušíte, všechny příhody mají společného jmenovatele. Pravou příčinou mého domnělého strachu z létání a letadel byl zážitek z raného dětství, kdy jsem jako dítě zůstala sama na nádraží, v prostoru, v němž jsem se ztrácela. Jako terapeutka vím, jakou paseku v psychice nadělá podobný traumatizující prožitek. A to nemusí jít nutně rovnou o nádražní halu, která malému dítěti musí připadat pohlcující a ohrožující. K psychickému traumatu stačí mnohem méně, třeba když se dítě opozdí za matkou, a ta se mu ztratí z dohledu.
Na tuhle zkušenost se mi nabalily časem další, Brno, Florencie, kde ještě navíc přistoupil ten fakt, že člověk podlehne davovému efektu a spolehne se na někoho, kdo řídí a vede. Za celý život se mi nestalo, že bych se ztratila třeba v lese, i když byl neznámý, nebo kdekoliv ve městech, pokud jsem se spolehla sama na sebe! Když jde člověk sám, je ostražitý, bdělý a přítomný, vnímá záchytné orientační body. To je podstatné.
Prostor a prostředí letištní haly bylo tím spouštěčem, jímž se restimulovala dávná událost. V samovolném regresním procesu uvolnila i doprovodné emoce a dala prostor vnitřnímu léčiteli, aby vykonal své očišťující, osvobozující a hojivé dílo.
Nic není zapomenuto. Každičká událost, každý zážitek zůstává v paměťovém depozitu a jen čeká, až bude příslušný šuplík otevřen. Tím aktivačním kódem je primární, původní událost. Než se tak stane, ať už samovolně, nebo s pomocí terapeuta, nabalují se na něj principem sněhové koule všechny další podobné vrstvy včetně emocí, které se s událostí pojí.
Ivana Inšana PÍHOVÁ

Ivana Inšana PÍHOVÁ