vloženo: 20. 08. 2016

Poprvé v životě letím lehkým civilním letadlem! Když za mnou pilot zaklapne dvířka kabinky, přelétne po mně lehký závan paniky. Výšky a já, to nikdy nešlo k sobě. V dopravním letounu jsem se poprvé klepala jako drahý ratlík, odtahovala se od okýnka a tiše prosila Taťku, ať je se mnou. Teď si nejsem jista svou reakcí. Budu zvracet? Přemůže mě strach? Budu hysterická? Přesto, už tady sedím, přece to nevzdám! Najíždíme na vzletovou dráhu. V jedné ruce držím foťák, druhou křečovitě svírám madlo nad hlavou. Potřebuji si uvolnit obě ruce. Zkouším to, pomalu, váhavě.  Jójójó!

Pod námi jsou Doudleby.

„Jsme v letové hladině 200 metrů, půjdeme ještě trochu nahoru,“ odvětí pilot na moji otázku. „Jsi O. K.?“ ptá se, když stoupáme. Ukážu palec nahoru. Začíná se mi to líbit. Moc líbit. Náklony na křídla mi zpočátku připomenou, co jsem měla k obědu. No, když nic horšího nepřijde…Nepřišlo! Téměř tři hodiny ve vzduchu pro mne s neuvěřitelnými pohledy dolů na krajinu ve mně vyvolávají euforii. Ta naše země je tak…překrásná a malebná! Zdola to člověk nemůže docenit. Celým srdcem ctím, jak to tady miluji. To není země, to je zahrádka, připomene se mi trefné přirovnání doktora z Vesničky mé střediskové.

Mezipřistání v Soběnově. Po pár krocích od letadla najdu velkou peruť, patrně z káněte. Je mi přáno, mám to požehnané. Znovu vzlétáme a míříme ke Kleti. „Podíváme se na Krumlov, co říkáš?“ ptá se pilot. „Leť, kam chceš,“ odvětím. „Můžeme létat až do západu slunce,“ říká. Fajn, odkývám mu to. Hlavně, ať jsme ve vzduchu co nejdéle. Když se stočíme k Hosínu, pilot tréninkově opakuje přistání a záhy jde do vzletu. To je tedy jízda! Jupííí!

Dosedáme na letiště. Je mi blaženě. Povzneseně. Volně. Božsky. Z letu i z toho, že jsem se nepodě…

Nemohu usnout. Převaluju ze strany na strany, ne a ne zabrat. Vnitřním zrakem vidím vesničky, rybníčky, kopce, pole, domky, celou tu parádní přehlídku obrazů. S pocitem, že jsem překonala (zase) sama sebe se propadám do spánku.

INA

Hráz římovské vodní nádrže s částí jezera.

Kouzla světel a pohyby vody na jezeře, které z výšky vypadá jako větší rybník.

Doudleby za ochrannou hradbou pásu lesa, který je obkružuje jako prsten.

Zatím se odvažuji fotografovat jen jednou rukou. Druhou stále pevně svírám madlo.  

První foto krátce po startu.

Kruhy v obilí to sice nejsou, ale i tak je to krása.

Pohled přes „čumák“ letadla. Letíme snad do země Mu?

Vlnovky a barvy, jak ze země nejsou vidět.

Nad rybníky u Haklových Dvorů. V pozadí České Budějovice.

Blížíme se k Hluboké nad Vltavou.

Český Krumlov.

Vltava obtáčí Krumlov elegantní dvojitou esovitou smyčkou.

A máme ji tu v celé její nádheře, umocněné toho dne jedinečnými světelnými podmínkami, které nad Kletí vytvořily dokonalé scénické kouzlo.

Vrch Blanského lesa z jiného pohledu.

Křemže v záři sluníčka vypadá jako pohádková.

Kostel v Soběnově.

Zrcátko.

Jdeme na přistání. Fantastický výlet končí.

Z nastávajícího šera se vynoří rogalista. Vypadá jako tečka na obloze. S píše i tečku za dnešním dnem.

Jiné zrcátko v krajině.

Ještě pár posledních okamžiků a jdu spát…

O několik metrů níže je na zámek a zahrady vidět lépe. Další skvost.

Barvy krajiny jako od malíře.

Stoupáme.  Jsme ve vzduchu pár vteřin. Ještě nemohu uvěřit, že sedím v letadle.