Výstup na horu (i nahoru) dá zabrat

vloženo: 18. 06. 2020

Když přišla Martina, bylo hned patrné, že vstoupila silná osobnost. Nakrátko ostřihaná, temperamentní projev a výřečnost, budila dojem, že pro ni není nic nemožné a že rozhodně není žádná „ufňukaná Uršula“.

Před necelými třemi roky se stala maminkou. Potupně začala shledávat, že není tak v úplně v pohodě a v souladu se svým mateřstvím. Začaly na ni dotírat myšlenky, že není ten mateřský typ, jaký jí její maminka předala svým předobrazem a že se s ním konfrontuje. Její maminka byla zcela závislá na svém manželovi, dětem a rodině se úplně obětovala. Martina má spíš tendence chovat se nezávisle jako její otec, do nedávné doby ještě před mateřstvím si „jela“ v mužské části své energie. Nyní oba tyto protipóly začaly na sebe narážet jako pevninské desky. Martinu to zpočátku mátlo a nevěděla, co s tím. Protože je však člověkem vědomým si určitých zákonitostí, například přenosů vzorců chování a své pocity přijímá jako zprávy, jimž se snaží porozumět, pochopila, že si potřebuje vyřešit sebe samu a bez výčitek přijmout, že není tentýž mateřský typ jako její matka. Aby toho nebylo málo, obávala se, aby nebyla jako její otec, který si svoji nezávislost bezohledně a sobecky prosadil vůči své rodině, dětem a manželce. Užíval si svůj život jakoby se ani neoženil a neměl děti. Dával sám sobě všechen čas a rodině až co zbylo. Tenhle obraz chování druhého rodiče Martinu zneklidňoval, protože jasně vnímala, že k němu částečně tíhne.

„Plácám se v tom,“ řekla, „myslela jsem si, že se to samo nějak zlomí, ale nestalo se. Samo od sebe se nestane nic,“ dodala vědoucně a pokračovala. „Nechci lítat od jednoho extrému do druhého, kdy bych nebrala ohledy na nikoho jiného, než jenom na sebe a zároveň vím, že mám dost citlivosti na to, abych to nedělala jako můj otec. Jeho modelem bylo podnikání, jeho koníčky a volný čas, rodina ho nezajímala a na druhé straně se nechci pasovat do role domácí paní, která je závislá, celé dny jen čeká, co její manžel, jako to dělala moje maminka. Potřebuju se přijmout taková, jaká jsem, bez výčitek a být ve své přirozené energii.“

Ano, to znamená oprostit se od obou vzorových tendencí pro ni nepřijatelných – být jako matka nebo otec. Najít vyváženost, střed. Podle jejího zhodnocení právě nyní k tomu nastal správný čas, cítí, že přišel zásadní zlom. Oním zlomem byl odchod maminky. Nezastírala, že sama sebe blokuje a ví o tom, stejně jako si vědoma toho, že z nějakého důvodu, který nezná, si sama nedovoluje pustit se z opratí. Od manžela by nejraději odešla, ale zároveň ji pronásledují výčitky svědomí to udělat. Chtěla by jít aspoň na půl úvazku do práce, jen nebýt doma a posluhovat a obětovat se jako její matka. „Od své sestry slyším, jak bych měla být hodná, pokorná, mírná a smířená se vším tak, jak to je. Ona je můj úplný opak, odjakživa to bylo tak, že kam jí ráno postavili, tam jí večer našli,“ líčí Martina. To není nic pro mě.“

Je jasné, že před námi stojí úkol najít jejího vnitřního sabotéra, najít onu zatím neznámou překážku. Otevíráme přístup k tomu nejprve situací, v níž je Martina přímo konfrontovaná se svými výčitkami, pochybami a pocitem bezradnosti.

Líčí situaci, kdy ráno vypravuje malou dcerku do školky. Oblékne ji, obuje a jde obléci sebe. Mezitím si dcera botičky vyzuje a svléká se. Martina ji znovu obléká a obouvá a vysvětluje jí, že už musí odjet do školky. Jenže ouha, dcera zopakuje celý proces zouvání a svlékání. Konfliktní situace je na světě.

„V tu chvíli cítím, jak bych od toho nejraději utekla, zavřela za sebou dveře a nechala ji tam, nebo si najala někoho, aby tohle oddřel za mne. Cítím se frustrovaná. Potřebuji, aby to, co dělám, mělo výsledek, jenž tohle žádný nenese. Zvyšuji na dceru hlas, pak už začnu křičet, a tím víc cítím, že tohle nedávám a chci utéct.“

Podstatou věci je, že někdo, v tomto případě její dcerka, bourá její snahu a představu o tom, jak by to mělo být. To za prvé. Za druhé, je jisté, že malé, nezáludné dítě si počíná zcela instinktivně tak, aby svoji matku na něco upozornilo. Její dcera jako dítě je ten někdo venku, kdo Martině boří snahu oblečenou a obutou dcerku dovézt do školky, ale uvnitř ní samé počínání dcerky na něco naráží, co se nechce nechat situací přeprat.

Martinu dosud nenapadlo položit si otázku, proč dítě bojkotuje její snahu? Nyní se jí tedy ptám já: Co tím asi tak dítě vyjadřuje? Martina je dotazem udivená a chvíli tápe. Ukazuju jí, jak dítě celým svým postupem mění situaci, nechce jít do školky a od matky, projevuje dětskou snahu zůstat doma. Je to tedy forma dětského neuvědomělého protestu. Máme tedy „dvě holky“, které jsou v situaci protestu jedna proti druhé; dítě bojkotuje matčinu snahu, matka se vzteká, a nejraději by dítě bojkotovala útěkem. O čem to vypovídá? Že dítě něco nechce a že podprahově stanovuje nějaký limit, je jasné. Otázkou je, na co doopravdy dítě tak zvaně útočí svoji svéhlavostí, ptám se Martiny. „Reaguje tím na moji snahu od ní utéct?“ reaguje rovněž otázkou Martina. Přihořívá, je blízko, ale ještě nehoří. Je třeba se pro odpověď ponořit ještě více do hloubky. Dítě doslova zrcadlí (odpovídá po svém) děj, který se v matce odehrává! Jakoby svým jednáním říká: vadí ti to, chceš utéct, já to vím! Ale budu tě zdržovat tak dlouho, až si uvědomíš, že utéct nemůžeš, že se k tomu musíš postavit jinak. Musím říci, že podle Martiných slov chodí její dcerka do školy ráda a dosud byly tyhle ranní výpravy bez potíží. Až nyní začala s touto pro matku nepochopitelnou strategií. Nechová se tak tedy proto, že by do školky nechtěla.

Martina popisuje svůj absolutně nejvíce vnímanou emoci ve chvíli, kdy dcerka podruhé sundá boty a začne se svlékat. Je to hlavně vztek a pocit frustrace z toho, že její snahu někdo nabourává, že jí leze do cesty jako překážka.

Někdo (něco) se jí postavilo do cesty. Jenomže tu překážku (obrazně řečeno) si do života přivodila sama. Kdyby nechtěla, dcerka by se nenarodila. Jejím příchodem na svět si do života přivedla človíčka, který je na matce zcela závislý, zatímco maminka je ve svém nastavení nezávislá tak, že tyhle dvě polohy o sebe musí nutně dřít. Martina potřebuje ze své nezávislosti ubrat a přijmout fakt, že dcerku si přivedla do života dobrovolně a nyní by se měla o svoji nezávislost se s dcerkou podělit!

Ukážeme si, že její dcerka mámu něco učí, Martina zatím ne úplně vidí, co konkrétně.

Je zajímavé sledovat, jak v Martině slova o dělení se o něco ze sebe v ní vzbuzují napětí a vzdor: prostě nechci dávat (aby mně neubylo)! Až ve chvíli, kdy si uvědomí zásadní rozdíl, že: „Mám dost nezávislosti i síly pro obě, můžu dávat ze sebe a nevadí mi to, protože chci dávat,“ se dostaví velmi příjemný pocit a ochota toto tvrzení přijmout bez námitek.

Procítit si rozdíl v přístupu k situaci je naprosto rozhodující. Jestliže nemohu změnit situaci, která mě vytáčí do vzteku a chuti utéct, musím změnit přístup k ní. To je část té lekce, kterou Martině její malá dcerka ukazuje. Pak může dojít k závěru, že se nepotřebuje vztekat, protože má velký rezervoár toho, co může ze sebe dávat, aniž by jí ubylo.

Martina dobře ví, že tohle je hra jejího ega, které si ji chce podržet celou, vlastnit ji celou, nechce se dělit. A ona by mu tuhle návnadu málem „zbaštila“ i s navijákem.

Ještě to ukotvujeme vědomím, že dítě je část své matky, což se nedá rozporovat, tak proč by nemohla dát dceři z toho, čeho má sama přemíru. Všechno tohle rozhodování je o vůli a svobodném rozhodnutí. Jak si to nastaví, takové to bude.

Tak, to bychom měli umytý první schod. Čeká nás očista dalších. Vstupujeme do chvíle, kdy Martina zjistí, že je těhotná. Zkoumáme, jak se cítila, co to s ní udělalo a jestli své těhotenství přijala, či nikoliv?

Martina otěhotněla umělým odpáděním (ze zdravotních důvodů partnera). Přála si to doopravdy, nebo to podstoupila více pro něho? V tu chvíli Martina požádá o šátek přes oči, aby nemusela bojovat se snahou je otevírat a tím situaci kontrolovat! Její ego se cítí opět ohrožené tím, že by se mělo něco odhalit, něco, co nechce dát a nad čím by jeho majitelka neměla kontrolu. „Vím, s kým chodím,“ komentuje to Martina. Ví, že v jádru se hodně podobná svému otci.

„Moment rozhodnutí byl spíš otázkou, jestli chci zůstat bez rodiny, nebo mít rodinu,“ navazuje na předchozí otázky. „Na energii rodiny jsem nebyla úplně napojená, můžu to říct naprosto upřímně, nedovedla jsem se ani napojit na myšlenku, že budu mít dítě. Možná i proto se v tom teď tak plácám, protože až teď zjišťuju, co znamení mít dítě a starat se o ně.“

Na počátku tedy rozhodně nebyla ženská touha po dítěti, nýbrž rozumová úvaha, že když chceme rodinu, znamená to přijít do jiného stavu, jinak to nepůjde. Tak se partneři dohodli, říká Martina.

Naštěstí ověřovací otázkou vyšlo najevo, že v sobě neměla v skrytu nevědoucí souhlas s tím, že když chce dítě partner, tak ona se holt (co se dá dělat) přizpůsobí. I takové případy se vyskytují a nesou později své natrpklé ovoce.

„Ne, byl v tom spíš strach z toho, že když nebudu mít rodinu, tak mi jednou zbude jen prázdnota. Pořád vidím soudržnost té rodinné jednotky, jak jsem to viděla doma, jak sedíme všichni u stolu jako smečka, že patříme k sobě (ať to bylo doma jakkoliv), že vyřešíme všechny problémy, že jsem prostě jako smečka silní. A já měla strach, že o tohle přijdu, když nevytvořím rodinu,“ líčí otevřeně Martina.

Postavila se tak do role, jaké? ptám se jí. „Až teď zjišťuju, pro co jsem se rozhodla. Pro roli převzít zodpovědnost za rodinu, i za cenu toho, že podstoupím umělé oplodnění a že se ocitnu v roli…“ vůdčí vlčice, doplním její větu. A je to tak. Martina souhlasí, vzápětí však sáhne opět do větší hloubky a pronese, že ji sice baví obraz soudržné rodiny sedící jako jeden muž kolem stolu, že smečka je silná a Martina jí „může šéfovat“, ovšem, a je tady háček. „Mně se soudržnost smečky líbila jenom tehdy, když jsem byla dítě, teď se mi to nelíbí. Nelíbí se mi, že nyní jsme já ta, která by měla být zodpovědná. Chci být v rodině, kde jsem mohla jenom přijímat a nic nemusela dávat!“ Pane jo, to jsou slova třeskutá jako led, jenže taková mají být, aby i výsledek byl pokud možno také jako led křišťálový.

Jdeme dál. Vynoří se vhled související s nedávno zemřelou maminkou. Je to příliš čerstvá událost a Martina s ní není vyrovnaná. Nebyla ani s modelem obětavé matky „až za hrob“. „Jenže maminka odešla a ta zeď se zhroutila a ty růžové brýle už nejsou růžové. „S jejím odchodem se mi zhroutila jistota, bezpečí, cítím se jakoby obnažená a do toho prázdna jsem si stoupla,“ říká.

Když se jí zeptám, co z maminčiny smrti se jí vůbec nejhůře snáší, pronese: „Že chci zůstat dítětem! Já i moje dcera jsme byly dvě děti mojí maminky, a mně se líbí, že jsem i přes své mateřství mohla být dál dítětem, přijímat, co maminka dávala, zatímco teď už jím nemohu být. Naopak, musím přijmout zodpovědnost.“ Jinými slovy řečeno, měla by dospět a starat se o dítě. Jak to má udělat, když vnitřně se cítí stále být dítětem?

Dobře, nechť je tedy v tuto chvíli nadále dítětem. Nahlížíme jejími dětskýma očima na rodinu, na rozložení sil „ve smečce“.

Martině se vnitřním zrakem promítne obraz, jak jsou obě sestry s maminkou, je s nimi ještě babička, tátova matka a jak jsou vlastně pořád samy. „Táta si cestuje s kamarády, hraje volejbal, je pryč, není s nimi. Maminka je s námi doslova zvřená doba. Neřídila ani auto, okruh její mobility a prostoru byl tak velký, co zvládla pěšky. Byla to vlastně malinká zahrádka, ohraničený prostor, kde se pohybovala. Měla potíže s dechem, to byla jedna z příčin jejího odchodu na věčnost,“ líčí Martina.

Jak vyplývá z řečeného, její maminka nemohla dost dobře dýchat v tom zúženém ohraničeném prostoru, měla kolem hrudníku jakoby krunýř, který ji svíral. Nebyla svobodná vůbec, zatímco jejím manžel byl svobodný naprosto. Rodiče žili své životy, které se vůbec a v ničem nepotkávaly.

Pokračujeme v nimravém pitvání oněch podmínek v jejím dětství. „My holky, já a ségra, jsme se taky obětovaly pro mamku. Byly jsme s ní a u ní každou chvilku, vnímaly jsme, že nás potřebuje.“ Proč jste to takto měly vůči ní nastavené? Proč jste ji nenechaly žít její vlastní život, ptám se.

„Protože ona vytvořila obraz, žiju jenom pro vás, pro svoje děti a my jsme to jako dospělé holky zopakovaly – nemůžeme ji přece nechat samotnou. Já jsem si byla vědoma toho, že to není vhodný přístup, ale beztak jsem s tím nedokázala něco udělat. Dokud maminka neodešla,“ zajíkl se jí hlas.

To je onen moment rozstřelu, který Martinu přiměl se tím vším zabývat. Ono se ani ne nadarmo říká, že přestaneme být dítětem, až když ztratíme matku. Něco na tom bude. Přispěchal můj vlastní pocit. Až když se dva roky po úmrtí mojí matky vdávala moje dcera, teprve tehdy jsem cítila, že jsem volná a dospělá, cítila jsem, jako by ze mě spadlo nějaké jho. Asi to zní dost hrozně, ale bylo to tak.

„Jsem taková jakoby ztracená, vlastně nevím, proč jsme si se sestrou myslely, že jsme povinny mamce vyplňovat její prázdnotu, její život. Snad jsme si myslely, že bude jinak nešťastná? Jenže ona byla i tak nešťastná, po celá svůj život.“

Tak vidíte. Jinak řečeno, její maminka si obě dcery připoutala k sobě, aby nebyla sama, a ony jí v tom ochotně z neznalosti věci podporovaly. Ač samy dospělé, dál hrály roli dětí, které se točí kolem máminy sukně. Veškerý smysl svého života dala jejich maminka do svých dcer, namísto toho, aby si svůj život zařídila samostatně a dcery propustila. Zřejmě to nebylo v jejích silách. Ještě uvidíme, jaký dopad mělo ono připoutání a nepropuštění dětí do dospělosti.

Pokud jde konkrétně o Martinu, ta si nalezla a pojmenovala, že mamince dávala svůj čas, svoji pozornost, svoji energii, sílu a ačkoliv si toho doteď nebyla vůbec vědoma, prohrávala tím i svoji nezávislost. Tím si vlastně nedovolila dospět a být sama sebou, zůstávala dítětem. V tom okamžiku Martina zakašle a ohlásí, že jí celou dobu, co o této oboustranné závislosti – dcer na matce a matky na dcerách – mluvíme, jí brní ruce! Dá se vcelku dobře určit, že brnění rukou souvisí se zablokovanou či potlačovanou energií, která nemže proudit ven, projevit se.

„Já jsem si vlastně nedovolila svoji sílu, nezávislost a moc (!) využít pro svůj život, ve svůj prospěch.“ Když zazní slovo veškerou svoji sílu, a já se zeptám, zda tomu tak doopravdy bylo (protože to tak obvykle není), vyjde najevo, že i přes protesty si Martina stále takzvaně trhala ze svých vkladů i pro sebe, ale jaksi tajně! „Konkrétně, když jsem si tajně udělala řidičák. Bylo to mířené proti tátovi a tajně proto, že nechtěl nikomu z nás dovolit, aby řídil auto!“

Nyní ovšem zazněla kardinální věc; řídit auto v symbolickém smyslu znamená řídit si svůj život. A co ty protesty, jaké protesty?  Martina rozpozná, že otec nechtěl připustit, aby někdo další v rodině řídil auto, protože by v tu chvíli nebyl na něm závislý a to by ho ohrožovalo. Chtěl zůstat tím svrchovaným egoistickým vládcem nad všemi.

Pokud by Martina nejednala tajně a šla rovnou s kůží na trh, co by se asi tak odehrávalo? „Dopadlo by to jako všechno ostatní, musela bych jít proti hádkám, vysvětlování, zdůvodňován a obhajování se, jako bych udělala něco špatného. Zákazy by se na mě už uplatnit nemohly, ve 22 letech mi ani nemohl vzít peníze, protože jsem si už vydělávala, ale musela bych absolvovat jako školáček řadu vysvětlování, konfrontací s jeho přesvědčením, námitkami a roztržek, které by nebraly konce. Chtěla jsem si řidičák udělat v klidu a hlavně chtěla jsem si tentokrát udělat, co chci já a nemuset se zpovídat z toho, proč to chci udělat,“ vykreslila zákulisí Martina. A dodala, že nechtěla ztrácet svou energii v konfrontacích a omezeních svých rodičů.

Takže taková skrytá forma tichého boje. Raději si to udělám tajně, abych nemusela prosazovat svou vůli proti odporu. To není dospělý přístup, to je přístup dítěte, které musí obejít rodiče, a protože to jinak nejde (s nimi), tak to udělá tajně za jejich zády. Znovu se ukazuje, že ze své dětské role Martina ještě nevyvázla. Není se zase až tak moc čemu divit, protože celé roky jí rodiče nedaly jinou možnost a jak známo, dítě si vytvoří vlastní strategii, je jedno, jakou, aby přežilo. Pitomé na tom je, že si tuhle polohu přeneseme do fyzické dospělosti, kdežto v té mentální zůstáváme na pozici dítěte.

Nahlíženo z toho úhlu pohledu, jak po sobě může Martina chtít přijmout svoje dítě a zodpovědnost za ně, když k němu sama přistupuje jako dítě? Co také jiného by se situací chtěla a mohla dělat jiného, než se také vztekat a utíkat od toho ve smyslu, když ty tak, tak já taky tak. V tomhle spočívá ono meritum věci.

Co tedy Martině brání skutečně dospět, nebo proč nechce dospět? Neví, jak to má udělat, jak se to dělá. Chce se jí plakat a taky se rozpláče, to pláče dítě v ní, které neví, kudy z toho cesta ven. Z nějakého důvodu je možná i ta varianta, že setrvávat v roli dítěte je pro ni možná stále výhodné, i když vnější okolnosti jasně promlouvají o opaku.

Musíme na to zaostřit pohled, abychom to rozlouskly.

Za maminčina života pro ni bylo velmi výhodné, že byla spolu se svou dcerkou v matčině péči. Mohla, jak říká, brát, brát, brát plnými hrstmi, materiální výhody, co sama neuměla, to za ní udělala maminka, i malou dcerku učila věci za ní samotnou, a tím ji zároveň umožňovala ponechat si značnou část své volnosti a svobody. Sama vidí, jak sobecký to byl postoj vůči matce, stejný jako u otce, jen v jiném gardu. Všechno si od mámy vzít, nepokoušet se ani ohradit vůči tomu či si prostě vzít rozhodování za sebe do svých rukou. A najednou, po maminčině odchodu, nemá malé dítě od koho brát, brát ze sebe se ještě nenaučilo, má vychovávat sama dítě a dávat ze sebe, což se jí nezamlouvá, a přitom se mučí obavami, aby nebyla takový sobec jako táta a za další, že sobě nedá nic.

Někde v tom svém dětství uvízla, zahnízděná v pohodlí a péči své matky, a nutno říci, tak trošku rozmazlená. Protože to bylo výhodné. Jenže nyní se po ní žádá, aby dospěla, což znamená, že musí svoji nedospělou Martinu najít a vyvést „na čerstvé povětří“, dovolit jí dospět! Opět hlásí, že brnění rukou zesílilo. Co vyjadřuje brnění rukou, už jsme řekli. Řeč těla je čitelná, energie nemůže ven z dlaní, ale ráda by se uvolnila! Co symbolizují dlaně? Tvořit, něco dělat. Hej, něco s tím už dělej! Je jisté, že ta zátka je utěsněná v nějakém konkrétním rozhodném období.

Martina cítí, že: „Bylo to v době, kdy jsem začala pociťovat svoji vůli a touhu být nezávislá, někde v období konec základní školy a začátku střední školy,“ uvědomuje si.

Jdeme tam. „Vstupuju do otevřené konfrontace vůči rodičům. Mamce vyčítám, že je na nás moc upnutá, že nás nenechá dýchat (!), že nemá žádné kamarádky, žádné koníčky. Mamka se staví do role oběti, brečí, kroutí se, je smutná, skleslá a reaguje tak, že ona je chudinka a my jí (já) nemáme rádi. Tátovi v této době písemně i slově vyčítám, že na nás nemá nikdy čas, nemá čas na maminku, nežijí spolu a nedávají nám prostor k samostatnosti. Taky že ji nikdy nevzal na dovolenou, tu si užíval vždycky sám, nebo na večeři, že nám nikdy nevytvoří prostor, abychom mohli dospět. Ano, moji rodiče k nám přistupovali tak, že si nás podmanili do závislosti na nich a nedovolili nám dospět,“ rozpláče se Martina tentokrát opravdu z hloubi duše. „Prosila jsem je, ať nás nechají žít. Ať si své životy řeší sami a nás nechají být, ať nás do toho netahají. Pro každého z nich jinak bylo výhodné takové chování vůči nám. Nemuseli se zaobírat vlastním vyprázdněným a nenaplněným vztahem, protože by museli vidět tu propast mezi sebou. Zatímco takhle jsme tu propast vyplňovaly my děti.“

Martina si od plic oddechne. „Vlastně když to tak vidím, tak já jsem celou tuhle dobu je prosila, aby svůj život zvládli sami, jenže oni ho nezvládli, nezvládli svoji lekci, aby šli k sobě a já abych si mohla vzít k sobě samu sebe. Bylo to rozjitřené období v té mojí pubertě, snažila jsem se udělat něco pro rodinu, pro ozdravění vztahů, nasazovala do toho svoji energii, a stavěla se do role dospělejší, než byli moji rodiče.“

Tady někde se v tom Martina ztratila, protože s rodiči nepohnula. Snažila se jim ukázat jiný model, avšak rodiče ji i její sestru drželi v šachu svým majetnickým přístupem, zakrývající jejich vlastní nedospělost. Martina zaplatila. Zaplatila tím, že se usnesla sama se sebou, že být dítětem je snazší, než být dospělá, a že než aby dělala stejné chyby, jako rodiče, zůstane raději dítětem. Nechci dospět, zní ono podvědomé zaklínací naprogramování.

Jak se v tom labyrintu má šestnáctiletá dívka zorientovat? Stojí mezi dvěma extrémy zcela rozpačitá; na jedné straně rodiče nechtějí slyšet, já jim oči neotevřu, protože nechtějí, na druhé straně účtu je přesvědčení, raději nedospěju a polibte mi všichni šos.

Brnění v jejích rukách začne výrazně polevovat v momentě, kdy vstoupíme do aktivního děje v tady a teď (jdi, a něco dělej!) a Martina starší, dospělá, se chystá vyrazit pro Martinu šestnáctiletou, aby jí doslova osvobodila, protože ta zapustila kořeny v minulosti a nechce se z ní pohnout.

„Ještě stojím a rozhlížím se, chci ještě chvílí stát a koukat a vstřebávat to, že už rodiče nebudu prosit, aby to pochopili. Nechci za sebou vléct jejich zodpovědnost, potřebuju se rozloučit (nejprve) s představou, že s nimi nic nesvedu a že to ani není můj úkol! Moment, aha, co s tím ale dál? Prosby, ne, tudy cesta nevede. Brnění rukou se dává na ústup. Opakuji, nechci s sebou dál vléct jejich zodpovědnost. Brnění rukou vymizí zcela.“ Co z rukou pustila, ptám se. Chvilku to trvá, než řekne: „Ty opratě, které jsem držela za ně. To mně vůbec nepříslušelo! A teď mi nabíhá to řízení auta, já moc ráda řídím auto. Pouštím opratě (řízení) směrem k nim. Pouštím nazpátek energii k rodičům Už jděte sami, já vás propouštím, jděte si svou cestou. Jo, je to tak, ale…“ odmlčí se. Co se děje, jaké ale? „Já to zároveň pustit tak docela nechci, vyhovuje mi někoho ovládat, protože nevím, když to pustím z rukou, co si se sebou počnu? Když jsem se zaobírala jejich vztahem, nezaobírala jsem se sama sebou. Teď budu muset?!“

Martina stojí na křižovatce, a dobře to ví. Zde se odehraje její osobní transformace, až když pohledem z druhé strany zjistí, co získá, když rodičovskou otázku nechá takzvaně už plavat. „Že mě nepotřebují. Já je taky už nepotřebuju. Možná, možná potřebuju já víc hrát tu roli než oni mně…co je to za roli?“

Otázkou na místě je, proč potřebuje vůbec hrát nějakou roli?

Najednou se Martina vnitřní vizí ocitne v dolíku, v jakési propasti (!) a cítí, že když se otočí od rodičů a propustí je, měla by vylézt nahoru na kopec a neví, jak ho vyleze. Stojí na nižší úrovni než rodiče, což je samo o sobě dost průkazné podřízené (dětské) postavení vůči nim. Vidí sebe ve věku zhruba těch šestnácti let.

Přicházíte nabídnout řešení, povzbudím ji. Nyní je v roli starší Martiny, svého dospělého já, a říká směrem k dolíku: „Proč stát dole, když můžeme stát na kopci a mít rozhled, svobodu a volnost?“  Tahle věta je odpovědí i spouštěčem emoce. Pláče. Poté podotkne, že moc ráda chodí do hor si připomínat, co vlastně ? „Miluju hory a chodím si do nich odžívat to, co jsem vnitřně nedokázala. Chodím si plnit duši.“  A je to venku. Musí se vyplakat z emoce, dokud neodejde.

Ještě to chvíli trvá, než najde Martina starší účinnou taktiku, jak dostat své mladší já z hloubky dolíku, jak ho pohnout k výstupu nahoru. „Je tam tak zabetonovaná, beru jí za ruku a ona je ráda, ale pořád se otáčí dozadu (do dětství), jakoby něco očekávala.“ Co by to mělo být? „Očekává, aby jí rodiče tu cestu požehnali, tím by ji propustili ze své rodičovského sevření a manipulativního chování. Očekává, že jí řeknou, co nikdy neřekli: už jdi sama!“

Martina potřebuje uplatnit svoje danosti. Svoji rozhodnost, sílu i moc a touhu po svobodě. Jinými slovy, uplatnit svou autoritu, aby přesvědčila své mladší já k akci. Ona je nyní pro ně autorita a má zavelet. Vždyť řekla, že se jí líbí velet. Teď je k tomu pravá chvíle a je to namístě. Její mladší se stále vzpouzí, fňuká v dolíku, manipuluje své starší Já výmluvami, že to nedá, že to nepůjde. Chce starší Martinu přeprat. Starší Martina říká, že ji tedy bude postrkovat za zadek nahoru. Já na to, že to bych rozhodně nedoporučila, protože když jí bude postrkovat, nikdy nedospěje. Je to jako maturita, nechte jí tu maturitu samostatně udělat, nechtějte ji udělat za ni, říkám a dodávám. Vy nemáte za ní odpracovat její úkol, měla byste být chytřejší a vyvinout takovou strategii, aby musela sama. Nepodlehněte její manipulaci, zkouší to na vás. Nedejte se.

Ještě chvíli se takto hraje pink ponk, než Martina starší vybere jednu z variant řešení. Ta je už na úrovni uvědomělého rozhodnutí; buď teď, nebo nikdy. Buď zavelíš, nebo ustoupíš. Prosadit vůli staršího (uč se tomu!) je jediným klíčem, jak si přiznat právo na projevení vlastní vůle!

Nakonec obě na tu horu vylezou, i když to trvá. Martina například dává svému mladšímu já limit: máš na to dvě minuty, pokud nevylezeš, odcházím. To zapůsobí a mladší Já se fofrem škrábe nahoru (i na horu). Stanou nahoře a po kochání se tím úchvatným pohledem shora a vychutnání si svobody, zbývá dokončit integrační proces – obě jsme strádaly jedna bez druhé, teď už půjdeme dál spolu a nic nás nerozdělí.

„Teď jsem teprve schopná jí říct, kukej, co tady nahoře všechno můžeš vidět! Z dolíku nebylo vidět nic, viď?“

Hluboké oddechnutí. „Mám pocit, jako bych právě teď na tu horu doopravdy vylezla. Brnění rukou je pryč, dokonce (sic) mám teplé ruce, před tím jsem je měla jako led (to mi neřekla, ale už na tom nesejde).“ Ještě pořád se však obě Já dívají do propasti pod sebou. Něco je třeba udělat, tohle není dobré postavení. Potřebují se otočit, jít od propasti pryč. Spolu, silnější, otužilejší a zralejší, vyrovnanější a úplnější. Bez potíží se tak záhy i stane.

Ukládáme do paměti změny, z nichž pro Martinu ty nejcennější jsou tyto: Moje dospělá část si dala právo prosadit svoji vůli, protože jsem měla pocit viny za to, že bych si ji měla nárokovat. Moje mladší Já vylezlo konečně nahoru, vyzrálo, převzalo zodpovědnost za sebe, přestalo čekat na něčí souhlas k akci a hlavně, ta svobodná vůle je tak silná! Nepotřebuji chodit oklikou, nepotřebuji se stydět a prosadit se a už vůbec ne ustupovat dcerce nebo se nechat rozčilovat. To mě hodně drželo v šachu.“

Poslední část, už mimo přímou terapii, je nechat věci do sebe zapadnout a usadit.