vloženo: 27. 11. 2014

Odpovědí na otázku je strach. Změna v nás vzbuzuje obavy z neznámého, z toho, co přinese. Není vidět, co je skryté za obzorem, znervózňuje nás nejistota. Často k tomu přistupuje nutkavý pocit, jak to ohodnotí okolí (jako kdyby na tom záleželo). Jsou to naučené vzorce chování, jimž se říká zóny pohodlí, nebo také komfortní zóny.

Co znamená komfortní zóna? To je oblast života, v níž to známe, umíme v ní chodit a orientovat se, je to náš prozkoumaný terén, v němž se pohybujeme jistě, byť je sebetrýznivější. Nejlépe se tomu porozumí na příkladu. Tady je jeden z nejkřiklavějších, v praktickém životě stále dost častý.

Žena – manželka a matka, se obětavě stará o rodinu, tak obětavě, že nemá vlastně žádný svůj život. Žádný prostor na své záliby, na odpočinek, na to, co ji těšilo a co byla zvyklá dělat, než se vdala. Úplně popře sama sebe. Žije životem druhých a ti druzí považují její stoprocentní denní servis a nasazení za obyčejný a hlavně samozřejmý. Časem jí samou začnou opovrhovat (muži) a dávat jí to najevo svou neuznalostí a stále vyššími nároky. Žena se trápí, má pocit, že doma znamená méně než pes. Tak si to ale zavedla, tak si nastavila sama systém věcí. Začne si uvědomovat, že jí to takto nevyhovuje. Je sklíčená, nespokojená a nešťastná. Její vnitřní žena pláče. Nechá-li jí plakat dlouho, může z toho nakonec sama onemocnět. Už teď trpí migrénovými bolestmi hlavy, je plačtivá – nebo hádavá, trpí záněty močového měchýře, angínami, či jinými varovnými symptomy. Vnitřní moudrost těla jí napovídá, že není sama se sebou v souladu a že by s tím měla něco udělat.

Jenomže co? Chtělo by to změnu, slyší z okolí. Jakou? Přestat doma dělat služku. Proti sobě stanou rozum a srdce. Rozum najde sto důvodů, proč změna udělat nejde: To nedokážeš, nebude to k ničemu, jak by to rodina přijala, vždyť si děti neumí samy udělat ani svačinu a manžel nezvládne vyluxovat, co tomu řekne okolí … Srdce ovšem velí jinak a srdce se oblafnout, na rozdíl od rozumu, nedá. Po ženu jsou podmínky doma zónou komfortu, pohodlí. Je s nimi dokonale obeznámena, jsou jedinou její jistotou. Ačkoliv obě slova – komfort, pohodlí, vzbuzují spíš libé pocity, čertovo kopýtko se skrývá právě v tom neměnném, zakonzervovaném stavu, jímž sama sebe limituje.

Chce to sebrat odvahu postavit se sama za sebe. Přináším úryvek z dopisu své klientky a přítelkyně, která si pro začátek své nové životní cesty podala na matriku žádost o změnu příjmení a měla potřebu se mnou sdílet své niterné pocity. Její dopis může být inspirací pro ostatní. Tento krok udělala proto, aby odlišila znění svého příjmení po manželovi, jež ji stále do jisté míry svazovalo s minulostí. Cítila se tím být hodně zatížená, a s myšlenkou na změnu zápolila nejméně dva roky zápasila. „Myslím, že proces ve mně už začal… neměla jsem ten den zrovna nejpříjemnější pocity, v břiše mi něco hlodalo. Podle mě je to strach z toho, co to přinese, jak to přijmou děti a můj táta…ale je nastartováno, už jsem to podala. (Vykročila ze své zóny pohodlí –pozn. aut).

Co já na tom úřadě ještě dělám?! Zatím pro mne nutný zdroj obživy, než najdu odvahu dělat smysluplnější práci. Věřím, že ji najdu dřív, než mě za mé nekonvenční chování a otevřená ústa vyrazí sami. Tolik bych si přála být mladší a odvážnější… Nevím, kolik tobě bylo let, když jsi odešla z práce a postavila ses na své nohy, ale jsi mi inspirací, vzorem, že to jde! Určitě to nebylo lehké, ale žiješ, nejsi pod mostem a jsi svou paní. Samostatná, soběstačná. Taky jsem si dneska přečetla znovu Millmanův výklad zákona kázně. Mimo jiné píše: „Je třeba rozhodnout se, zda jsi ochotná kráčet po cestě, jež začíná v bodě Teď a vede tam, kam se chceš dostat“.

V tu chvíli mě napadlo: Jo, ale mám na to ještě dost času? A Millman odpovídá: „Když to nezkusíš, když to předem vzdáš, nikdy to nezjistíš! Nemáš ani v podstatě na vybranou, pokud nechceš dožívat a přežívat, než přijde den poslední.“ Taky vím, že nesmím chtít vše hned, že musím jít krok po krůčku, nebo se zase zhroutím, nebo ztratím v přemíře cílů. Letos už se do žádných velkých změn nepohrnu. Stačí mi to jméno. Ale příští rok bude vyřešení mé práce asi akutní. Drž mi pěstičky.

 P. S: Pro ty, kteří neznají: jde o knížku Dana Milmanna Čísla života.

Ivana Inšana PÍHOVÁ