Bez rozloučení

vloženo: 21. 08. 2017

Tento příběh je o veliké lásce a velikém smutku.

Vnučka se mnou domlouvá návštěvu svojí jedenaosmdesátileté babičky. Rodina už si skoro zoufá, protože babička dva roky po odchodu manžela stále pláče a dokonce jí začaly soužit bolesti zad. Vnučka, coby mluvčí rodiny, říká, se domnívají, že ty bolesti nějak souvisí s babiččiným trápením. Vyšetření nepřineslo žádnou uspokojivou odpověď, z jakého důvodu by babičku měla bolet záda.

Ve smluvený den očekávám vetchou stařenku, přece jenom 81 let je už požehnaný věk. Velmi se mýlím. V doprovodu své dcery přichází elegantní, vkusně oblečená, udržovaná, čilá a moc pěkná paní. I v tomto jejím věku je stále patrné, že kdysi byla nádhernou rozvitou růží.

Manžel zemřel před už dvěma roky. Žili spokojené manželství celých 60 let, říká na úvod.  „Neměla bych na co naříkat, opravdu ne, přesto mám v sobě velký smutek.“ Sáhne do kabelky pro kapesník. „Ne, nebráním se tomu, vím, že pláč léčí, chodím na hrob a celou dobu tam propláču. Trošku se mi uleví, jenže to zase přijde zpátky. Smutek se vrátí a já si nemůžu pomoci,“ svěřuje se.

Možná, napadne mi, přišla jeho smrt moc narychlo a než slzy ten zármutek očistí, bude to déle trvat. Zvláště, když, jak říká, se oba tak velmi milovali. Ptám se jí na to a ona přitaká.  Jak se to sběhlo? „Byl pořád čiperný, pak se mu najednou udělalo zle. Přijela sanitka, já jsem se s ním loučila s tím, že se vrátí. V nemocnici zjistili, že se mu vyboulila aorta. Ještě jsem za ním druhý den šla do nemocnice a on potom nad ránem zemřel. Už se mi nevrátil,“ štká do kapesníku.

Je velmi rozjitřená. Abych vyplnila čas, než se trošku zklidní, zavedu řeč o způsobu smrti. Někdo by chtěl odejít a nemůže, jiný trpí dlouho a s ním jeho okolí a další odejde rychle a bez utrpení. Jako za odměnu. Opáčí na to, že také takhle uvažuje. „Studovala jsem ezoterické nauky, čtu si knížky, věřím v převtělování, v nesmrtelnou duši. A přesto mě jeho odchod stále bolí.“

Co naplat, musíme namířit tak říkajíc k meritu věci.

Jak se dozvěděla tu zprávu? „Když jsem odcházela z nemocnice, řekli mi, abych si ráno zavolala. To jsem udělala a lékař mi sdělil, že manžel zemřel ve spánku.“ Ptám se, co cítila. „Nezměrnou bolest,“ hlesne.

Vnitřním zrakem sledujeme celou situaci krok po kroku. Vybavuje si, co říká manželovi, když sedí u jeho lůžka. Je situací zasažená, přesto mu šeptá: „Operaci bys nevydržel, je lepší, že je to takhle,“ a dodává, že si uvědomuje, že rychlý odchod byl pro něho veliké milosrdenství. Bolest má usídlenou na prsou a je hodně intenzívní. „Jakoby mě zaléhávala,“ popisuje.

Dva roky ji nosí den po dni s sebou. Je načase jí odevzdat. Je zbytečná, svoji úlohu už splnila. Paní Hana si ji ale z nějakého důvodu drží při sobě. Je otázkou, proč. Proč ji potřebuje nosit, když si vždycky o sobě myslela, že bude silnější, a ne, že bude takto trpět.

Jsme zpátky v okamžiku, kdy přijíždí záchranka. „Chtějí ho prohlédnout, ale nemohou změřit tlak, jako by žádný neměl. Říkají, že ho musejí odvézt. Manžel mě začne objímat, křižovat se, nikdy jsem nic podobného u něho neviděla. Z jeho gest jsem vyvodila, že je to jeho rozloučení. On věděl, že se nevrátí. Zato já jsem nevěděla, co si mám počít, jak reagovat. Slyším, jak se ho lékař ptal, jestli ho František slyší. Nepřišla žádná odpověď. No a pak mi řekli, zavolejte si ráno. Ráno už nebyl.“

Návrat k traumatizující události paní Haně sebere dech. Podobně jako mnozí jiní lidé při terapii chrlí ze sebe slova na jeden nádech, až se docela zadýchají. Vracím ji do normálního rytmu nádech výdech s tím, že výdechem se očišťuje a uvolňuje ten hrozivý přetlak, který v sobě má.

Plísní se za to, že měla nějak odpovědět na manželova gesta. Vyčítá si, že kdyby to nějak udělala, odešel by snadněji. „Jak já ti mám, Františku, pomoc? Já nevím, co s tím,“ vzlyká. Snažím se jí vyvést z omylu: „Ne, nic jste nezkazila. V dané chvíli jste udělala to, co jste mohla a uměla. Lépe to prostě nešlo. Nevsouvejte si tam pochybení.“ Odvětí mi na to: „Možná, že sama sobě tímhle bráním, aby ta bolest mohla odejít.“

Je to docela dobře možné. Uvidíme.

Zaléčíme danou domněnku o vině léčivou afirmací. Vykládám jí, že to je osvědčený způsob, jak si ulevit, když člověk přijme daný stav věci, který už nemůže změnit. Je opravdu dost sběhlá a je se zněním zajedno. Souhlasně pronese: „Udělala jsem to nejlepší, co jsem udělat mohla. Chtěla jsem, aby odešel v klidu.“

A to se také stalo. Netrápil se.  Zato ona se trápí, obírá se o energii a my společně se pokusíme přijít na to, proč.

Řekne mi, že si o tom, co prožila, s nikým ještě nepovídala. Ta věta nahlas vyslovená jí sevře hrudník, zase sotva popadá dech. Opakuji, že hlubokými nádechy a výdechy musíme uvolnit ty její sevřené plíce a srdce.

Afirmujeme přijetí faktu, že manžel odešel, zemřel v klidu a míru a že to byl… „dar od Boha, Bůh ho měl rád,“ dodá sama.

Na hrudi stále pociťuje zával, i když menší intenzity.

Má tedy ještě má něco na srdci. Co to je? Co tam sedí? Musíme znovu jít k tomu bolestivému místu, něco tam stále zůstává nevyslovené, zamlžené.

„Druhý den, co ho odvezli, za ním jdu do nemocnice. Je připojený na hadičkách, a přikurtovaný k lůžku. Hladím ho. On mě prosí, abych mu trošičku uvolnila ruce, nebyl rád omezovaný. Františku, říkám mu, já tomu nerozumím, jestli to můžu udělat, on mě prosí, ať jdu za sestrou, aby mu ty úvazy povolila. Jenomže sestra mi říká, že František je nedisciplinovaný pacient a že mají obavy, aby si ty hadičky nezačal vytrhávat.  Prosila jsem ji, aby mu malinkato povolila, aby věděl, že jsem se za něho opravdu přimluvila. Vyhověla mi. Pak už nic jiného nechtěl. Rozloučila jsem se s ním, že přijdu zítra. No a ráno zemřel…“

V ten moment přestala úplně dýchat a bylo evidentní, že právě tohle byl pro ni nejtěžší okamžik. Kontrolně se jí přesto ptám.  „Ano, protože jsem si myslela, že když ho odvážela sanitka, je naděje. V té nemocnici jsem ji už neviděla.“

Průchodem situací probuzená emoce se dere z hrudi ven. V duchu si nikoliv poprvé a nejspíš ani naposled říkám, no sláva, konečně.

Opakujeme znovu celý okamžik, při němž si vzpomene na další detaily. To je dobře. Čím více, tím lépe. Každý kamínek je třeba omýt. „Ještě mi řekl, já chci domů. Já mu na to říkám, nemůžu si tě v tomhle stavu vzít domů, oni to nedovolí. Cítím, že jsou to jeho poslední chvíle. Uvědomuji si, že smrt přichází a že mu nemůžu pomoc.“

Jdeme znovu do okamžiku procítění blížící se smrti. Paní Hana ví, že žádné pokračování nebude, ale podvědomě se brání a odmítá to. Musíme to však pojmenovat, dát věcem správný výraz a význam. Lidé se bojí nazývat věci pravými jmény, děsí je to. Jenomže jedině tak se s nimi dá pracovat a nakonec je přijmout. Proto s ní dělám afirmaci na přijetí smrti jejího milovaného manžela. Je třeba poklonit se majestátu smrti a poděkovat za její milosrdenství pro jejího muže, aby mohla přijít úleva.

Potíž je v tom, že jak jsme naučeni, bereme úkorně fakt, že smrt nám vzala milovanou bytost. Bereme si to osobně, jakoby to bylo namířené proti nám. Potom je pro nás velice těžké propustit a nechat odejít. Zmíním se o tom. „To, že za něj držíte pořád smutek, není pro vás dobré. Nakonec byste z toho přílišného smutku sama onemocněla. Bolesti zad, které se vzaly jakoby odnikud, jsou výrazem nahromaděné, neuvolněné energie.“ A zeptám se jí, jestli chce svůj smutek doopravdy odložit a dál s ním už nežít. „Ano to jistě chci a jsem připravena to udělat.“ Propouštíme smutek jako nepotřebnou a zbytečnou věc. Pomaloučku, citlivě. Aby se jí to lépe dělalo, pomohu jí slovy o tom, že manžel by jistě nebyl rád, aby se takto stále trápila.

Čeká nás rozloučení s ním, protože to nestihla, všechno se sběhlo moc rychle. Nebyly vyřčeny věty, které měly zaznít, ale nebyl na ně čas, ba ani vhodný okamžik. Nyní má paní Hana možnost udělat to dodatečně pro úlevu své duše.

„Měli jsme krásný život, krásné manželství. Vychovali jsme dobře naši dceru, měla jsem se s tebou dobře, a to tvoje Hanuško, jak jsi mi říkal, mi chybí. Já vím, že jsi mi dopřál, co jsem si já přála. Ráda jsem se vracela k tobě domů, k naší dceři, vzájemně jsme se jeden od druhého něco učili. Nikdy jsi mi nic nevytýkal, nevyčítal. Já ti za to báječné partnerství a manželství moc děkuju. Tak moc jsem tě milovala, a ty mě, že ten můj smutek je asi stejný velký jako naše vzájemná láska…“ zadrhne se. Je to pro ni velice citlivé a náročné, chápu to.

Musíme ale vyprázdnit všechno. Má tendenci otevírat oči, pohledem se roztěkává, a tím se vytrhává z energetické vazby. Musím ji na to upozornit.

Čekám, až se vysmrká a utře si oči. Jedeme dál. „Františku, já věřím, že ses správě rozhodl, jestli zůstaneš tam někde nahoře, nebo jak ti rádci poradí, anebo se převtělíš a narodíš znovu…Já vím, že nechceš, abych plakala, nikdy jsem neplakala, neměla jsem důvod, teď je to poprvé v životě.  Který jiný chlap by to takhle svedl, takový život. Věřím tomu, že se znovu setkáme, možná v jiné rodinné konstelaci, věřím, že láska je trvalé pouto, které nás zase spojí.“

Potom nastane chvíle ticha, do něhož paní Hana pronese: „Cítím, jakoby mi říkal: pro mne je důležité, že jsem odešel milovaný a milující, za všechno ti děkuju a už neplač, nevidím to rád…“

Je to magická chvíle. Mám zježené vlasy na zátylku, zostřené smysly a cítím přítomnost čehosi, co neváhám nazvat posvátným.

Kontroluji její stav po této notné dávce očisty. Nějaký skrytý stín smutku ještě zůstal. Něco nebylo odhaleno, řečeno, vyneseno na světlo. Co to je?

Je nutné se vrátit. Co jste zapomněla Františkovi říct? ptám se, protože jinde zádrhel nevidím. „Že ho moc miluju. Vždycky jsem ho moc milovala. Proto tak smutním. A moje slova, která říkám, mi nepomáhají.“

Napadne mi položit otázku: „Jaké myšlenky vám letí hlavou, když jdete k jeho hrobu? „Františku, děkuju pánu Bohu, že nám dovolil těch 60 roků manželství, ale je to málo…“

Ona něčeho lituje. Zeptám se na to. „ Nemám čeho litovat, rozuměli jsme si po všech stránkách. Cítím, že potřebuju vyslovit, život s tebou byl tak nádherný, byl to zázrak! Naše dcera mi až po tvé smrti řekla, jak na nás viděla, že spokojeně žijeme, jak láskyplně jsme ji vychovali…“ a zase stopa lítosti v hlase.

Povídám jí, byla jste požehnaná žena. Myslím, že málokterá by mohla něco podobného o svém manželství pronést.  A napadne mi, že je nutné tu lásku promítnout v tady a teď, ne na ni vzpomínat jako že byla, a už není. K tomu se ještě dostaneme.

Vyzvu ji, aby svými slovy vyjádřila přijetí celého toho požehnaného vztahu. „Pán Bůh nám dovolil žít 60 roků v krásném manželství, vychovat z dcery krásnou bytost, my jsme jím svým životem dávali příklad, jak by měla žít. A teprve teď se od ní dozvídám, jak moc tátu milovala.“

„Vidíte, máte za co děkovat,“ reaguju na její slova. „Pojďme to obrátit v radost z toho, že vám bylo dopřáno a vy jste to moc pěkně zúročili.“

Překvapí mě nenadálým úkrokem zpátky. „Když já si nemůžu pomoc. Vím, že on by to nechtěl, a přesto jsem smutná.“

Takže z nějakého důvodu chce ona sama být smutná. A odpověď zná taky jen ona sama. Položím jí otázku v tom smyslu, co za tím vším vlastně vězí.

„No že se ho nemůžu dotknout, že tu se mnou fyzicky není…“

Aha, takže o to tu běží. Drží ji v lítosti to, že není možný fyzický kontakt. Ona lituje sebe. Potřebuje se vysvobodit ze smyčky, kterou si uvázala a připoutala se k ní na hmotné úrovni. I to je nutné odevzdat, protože i to odchází s tělem. Poslední kulička se musí cvrknout do důlku, aby hra mohla skončit.

Děláme konstelaci na odevzdání a zároveň přijetí, protože paní Hana to potřebuje fyzicky demonstrovat, prožít ve hmotě, a odhodit.

Když skončíme, ukazuje mi, že nosí manželův snubní prstýnek. „To asi není moc dobré, viďte,“ zeptá se a zároveň si tou otázkou odpovídá. Poradím ji, aby ho sundala hned tady, že je to projev vazby v hmotném světě. Sestavíme báječnou afirmaci k tomu účelu, něco jako obřad. Paní Hana nasliní prst, aby prstýnek uvolnila, ukládá ho do pouzdra na brýle, aby ho neztratila se slovy k Františkovi, vracím ti tvůj prsten a uložím ho doma do zásuvky.

V posledním dějství tohoto příběhu obracíme „celé to její smutnění“ v radost ze žití.  Obráceným pohledem teď už bez lítosti vzpomíná: „Měla jsem v manželovi oporu, jakou by každá žena měla ve svém muži mít, a každé bych to přála. Říkával mi, jak moc si mě váží za to, co jsem dokázala a já mu říkala podobné věci. Ctili jsme se. Víte, seznámili jsme se, to vám bylo velice zvláštní. Můj manžel byl učitel na střední škole a hrával ochotnické divadlo. Kromě toho byl krásný chlap. Jednou přijeli hrát k nám, dávali Radúze a Mahulenu a my jsme se při tom do sebe zamilovali. Herci neměli kde hlavu složit, tak byli místní lidé vybídnuti, aby si je „rozebrali“ k sobě domů, na jednu noc. No a on šel k nám…“

Dál už je to jiný příběh, ale stále o těch dvou milujících se lidech, jimž láska vydržela po 60 let manželství. A jak velká byla, tak velký bol a smutek zanechala, když jeden z nich odešel a ten druhý, co zůstal, se cítil ošizen a zaskočen.

Ivana Inšana PÍHOVÁ