Bez rozloučení

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 21. 8. 2017

Ztráta milovaného člověka je bezesporu těžkou životní zkušeností. Přijde- li však náhle a nenabídne možnost rozloučení se s milovaným, bývá to často zkušenost nepřijatelná, s níž se dotyční neumějí smířit, natož pak vyrovnat. Cítí se ztrátou zaskočeni, ošizeni, zkráceni, nezřídka i zrazeni…Velikou lásku provází i veliký smutek. Rozloučením se ovšem nemám na mysli, formální smuteční obřad. Sama jsem prošla situacemi, které mě dovedly k poznání, jak moc je důležité promluvit se zesnulým v tichém, vnitřní dialogu, v intimním vlastním obřadu rozloučení o samotě.

Vnučka se mnou domlouvá návštěvu svojí jedenaosmdesátileté babičky. Rodina už si skoro zoufá, protože babička dva roky po odchodu manžela stále pláče a dokonce jí začaly soužit bolesti zad. Vnučka, coby mluvčí rodiny, mě seznamuje se závěrem rodiny; bolesti nějak souvisí s babiččiným trápením. Vyšetření nepřineslo žádnou uspokojivou odpověď, z jakého důvodu by babičku měla bolet záda.

Ve smluvený den a hodinu očekávám vetchou stařenku, přece jenom 81 let je už požehnaný věk. Velmi se mýlím. V doprovodu své dcery přichází elegantní, decentně oblečená, udržovaná, čilá a moc pěkná paní. I v tomto jejím věku je stále patrné, že kdysi byla nádhernou rozvitou růží.

Její manžel zemřel před už dvěma roky. Žili spokojené manželství celých šedesát let. „Neměla bych na co naříkat, opravdu ne, přesto mám v sobě velký smutek.“ Sáhne do kabelky pro kapesník. „Ne, nebráním se tomu, vím, že pláč léčí, chodím na hrob a celou dobu tam propláču. Trošku se mi uleví, jenže to zase přijde zpátky. Smutek se vrátí a já si nemůžu pomoci,“ svěřuje se.

Možná, napadne mi, přišla jeho smrt moc narychlo a než slzy ten zármutek očistí, bude to déle trvat. Zvláště, když, jak říká, se oba tak velmi milovali. Ptám se jí na to a ona přitaká.  Jak se to sběhlo? „Byl pořád čiperný, pak se mu najednou udělalo zle. Přijela sanitka, já jsem se s ním loučila s tím, že se vrátí. V nemocnici zjistili, že se mu vyboulila aorta. Ještě jsem za ním druhý den šla do nemocnice a on potom nad ránem zemřel. Už se mi nevrátil,“ štká paní do kapesníku.

Paní Hana je hluboce rozjitřená. Abych vyplnila čas, než se trošku zklidní, zavedu řeč o způsobu smrti. Někdo by chtěl odejít, a nemůže, trpí dlouho a s ním jeho okolí a další odejde rychle a bez trápení. Říká se, že i způsob smrti je za odměnu. Paní hana opáčí, že takhle podobně uvažuje. „Studovala jsem ezoterické nauky, čtu si knížky, věřím v převtělování, v nesmrtelnou duši. A přesto mě jeho odchod stále bolí.“

Jak se dozvěděla tu zprávu? „Když jsem odcházela z nemocnice, řekli mi, abych si ráno zavolala. To jsem udělala a lékař mi sdělil, že manžel zemřel ve spánku.“ Na moji otázku po pocitech hlesne: „Cítila jsem nesmírnou bolest.“

Vnitřním zrakem sledujeme celou situaci krok po kroku. Vybavuje si, co říká manželovi, když sedí u jeho lůžka. Je situací zasažená, přesto mu šeptá: „Operaci bys nevydržel, je lepší, že je to takhle,“ a dodává, že si uvědomuje, že rychlý odchod byl pro něho veliké milosrdenství. Bolest má usídlenou na prsou a je hodně intenzívní. „Jakoby mě zaléhávala,“ popisuje.

Dva roky, den po dni, si nosí bolest s sebou. Je načase jí odevzdat. Je zbytečná, svoji úlohu už splnila, i když podvědomě se jí držíme jako neviditelného pouta se zesnulým. Paní Hana si ji také z nějakého důvodu ´chová´ při sobě. Je otázkou, proč. Přece si vždycky o sobě myslela, že bude silnější, a ne, že bude takto trpět!?

Jsme zpátky v okamžiku, kdy přijíždí záchranka. „Chtějí ho prohlédnout, ale nemohou změřit tlak, jako by žádný neměl. Říkají, že ho musejí odvézt. Manžel mě začne objímat, křižovat se, nikdy jsem nic podobného u něho neviděla. Z jeho gest jsem vyvodila, že je to jeho rozloučení. On věděl, že se nevrátí. Zato já jsem nevěděla, co si mám počít, jak reagovat. Slyším, jak se ho lékař ptá, jestli ho František slyší. Nepřišla žádná odpověď. No a pak mi řekli, zavolejte si ráno. Ráno už nebyl.“

Návrat k traumatizující události paní Haně doslova sebere dech. Podobně jako mnozí jiní lidé při terapii chrlí ze sebe slova na jeden nádech. Vracím ji do normálního rytmu dýchání, čímž ovládne hrozivý přetlak, který v sobě má.

Plísní se za to, že měla nějak odpovědět na manželova gesta. Vyčítá si, že kdyby to nějak udělala, odešel by snadněji. „Jak já ti mám, Františku, pomoc? Já nevím, co s tím,“ vzlyká. Snažím se nasměrovat ji k jinému úhlu pohledu na věc. „Nic jste nezkazila. V dané chvíli jste udělala to, co jste mohla a uměla. Lépe to prostě nešlo. Nevsouvejte si pochybení.“ Odvětí mi na to: „Možná sama sobě tímhle bráním, aby bolest mohla odejít.“

Je to docela dobře možné. Uvidíme.

Zaléčíme danou domněnku o její vině léčivou afirmací na přijetí daného stavu, který už nelze změnit.  Můžeme se však pokusit změnit její náhled, přinášející úlevu. Paní Hana je opravdu dost zběhlá ve věcech provázejících psychický stav a jeho projektování navenek. Souhlasně pronese: „Vidím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem udělat mohla. Chtěla jsem, aby odešel v klidu.“

A to se také patrně stalo; její manžel se dlouho netrápil. Zato se trápí paní Hana, je pořád psychicky otřesená, ztrácí životní energii. Společně se pokusíme přijít na to, v čem to vězí. Svěří mi, že si o tom, co prožila, s nikým dosud nemluvila. Nahlas vyslovená věta jí sevře hrudník, sotva zase popadá dech. Úzkost jí svírá plíce a srdce.

Musíme se znovu vrátit k bolestivému místu. Něco stále zůstává nevyslovené, zamlžené.

„Druhý den, co ho odvezli, za ním jdu do nemocnice. Je připojený na hadičkách, a ´přikurtovaný´ k lůžku. Hladím ho. On mě prosí, abych mu trošičku uvolnila ruce, nebyl rád omezovaný. Františku, říkám mu, já tomu nerozumím, nevím, jestli to můžu udělat, on mě prosí, ať jdu za sestrou, aby mu ty úvazy povolila. Jenomže sestra mi říká, že František je nedisciplinovaný pacient a že mají obavy, aby si ty hadičky nezačal vytrhávat.  Prosila jsem ji, aby mu je malinko povolila, aby věděl, že jsem se za něho opravdu přimluvila. Vyhověla mi. Pak už nic jiného nechtěl. Rozloučila jsem se s ním, že přijdu zítra. No a ráno zemřel…“

V ten moment přestala paní Hana zase úplně dýchat a bylo evidentní, že právě tohle byl pro ni nejtěžší okamžik. Kontrolně se jí přesto ptám. „Ano, protože jsem si myslela, že když ho odvážela sanitka, že je naděje. V té nemocnici jsem už žádnou naději neviděla.“

Oživením si zátěžové situace se také probudila emoce k ní vázaná a nyní se paní Haně dere z hrudi bouřlivě ven.

Opakujeme znovu celý okamžik, při němž si vzpomene na další detaily. To je dobře. Čím více detailů, tím lépe. Každý kamínek je třeba omýt. „Ještě si vzpomínám, jak mi řekl, že chce domů. Na to já mu říkám, nemůžu si tě v tomhle stavu vzít domů, lékaři to nedovolí. Cítím, že jsou to jeho poslední chvíle. Uvědomuji si, že smrt přichází, že mu nemůžu pomoci. Nemohu s tím vůbec nic dělat.“

Zůstáváme v okamžiku procítění blížící se smrti. Paní Hana vnímá, že ´žádné pokračování života´ nebude, že manžela ztrácí, ale podvědomě se brání a odmítá to. Musíme však dát věcem patřičný výraz a význam. Lidé se obávají nazývat věci pravými jmény, děsí je to.  Jenomže jedině tak se s těmito skutečnosti dá pracovat, a dokonce je i přijmout. Proto s ní dělám afirmaci na přijetí smrti jejího milovaného manžela. Je třeba poklonit se majestátu Smrti a poděkovat za to, že její muž byl ušetřen dlouhých útrap.

„Manžel odešel, zemřel v klidu a míru…byl to dar od Boha, Bůh ho měl rád,“ pronese tiše. Pomyslím na to, že bereme úkorně fakt, že smrt nám vzala milovanou bytost. Bereme si to osobně, jakoby to bylo namířené proti nám. Potom je pro nás velice těžké tento postoj změnit a nechat odejít, co odejít mělo. V tom smyslu se zmíním nahlas. „To, že za manžela stále truchlíte, není pro vás dobré. Nakonec byste z toho přílišného smutku sama onemocněla. Bolesti zad, které se vzaly jakoby odnikud, jsou výrazem nahromaděné, neuvolněné energie.“ A zeptám se jí, jestli chce svůj smutek doopravdy odložit a už s ním dál nežít. Být zkrušena dlouhodobým smutkem opravdu znamená nežít. Paní Hana je odhodlaná a připravená toto podstoupit.

Čeká nás nejdůležitější, nejpodstatnější část terapie: rozloučení se. Události se sběhly příliš rychle a překotně, nebyly vyřčeny věty, které měly zaznít, nebyl na ně čas, ba nenastal ani vhodný okamžik pro osobní, niterné rozloučení se s milovanou duší. Nyní má paní Hana možnost udělat si obřad podle svého pro úlevu své duši

„Měli jsme krásný život, krásné manželství. Vychovali jsme dobře naši dceru, měla jsem se s tebou dobře, a to tvoje Hanuško, jak jsi mi říkal, mi chybí. Já vím, že jsi mi dopřával, co jsem si já přála. Ráda jsem vracela k tobě domů, k naší dceři, vzájemně jsme se jeden od druhého něco učili. Nikdy jsi mi nic nevytýkal, nevyčítal. Já ti za to báječné partnerství a manželství moc děkuji. Tak moc jsem tě milovala, a ty mě, že ten můj smutek je asi stejný velký jako naše vzájemná láska…“ zadrhne se.

Je to pro ni velice citlivé, drásavé. Chápu ji.

Musí se ale vyprázdnit všechno, říci všechno, čeho je plné srdce a co nebylo vysloveno, dokud dotyčný žil.

Když se vysmrká a utře si oči, paní Hana pokračuje. „Františku, já věřím, že ses správě rozhodl, jestli zůstaneš tam někde nahoře, anebo se převtělíš a narodíš znovu…Já vím, že nechceš, abych plakala, nikdy jsem neplakala, neměla jsem důvod, teď je to poprvé v životě.  Který jiný chlap by takhle svedl život?! Věřím tomu, že se znovu setkáme, možná v jiné rodinné konstelaci, věřím, že láska je trvalé pouto, které nás zase spojí.“

Potom nastane chvíle ticha, do něhož paní Hana pronese: „Cítím, jakoby mi říkal; pro mě je důležité, že jsem odešel milovaný a milující, za všechno ti děkuju a už neplač, nevidím to rád…“

Je to magické. Cítím přímo posvátnost chvíle.

Kontroluji její stav po této notné dávce vnitřní očisty. Nějaký skrytý stín smutku ještě zůstal. Něco ještě nebylo odhaleno, vyřčeno, vyneseno na světlo.

Je nutné se vrátit. Copak asi zapomněla svému Františkovi říci? „Že ho moc miluju. Vždycky jsem ho moc milovala. Proto tak smutním. A moje slova, která říkám, mi zatím moc nepomáhají.“

Napadne mi položit otázku: „Na co myslíte, když stojíte u jeho hrobu? „Františku, děkuju pánu Bohu, že nám dopřál šedesát roků krásného manželství, ale je to málo…“

Že by litovala, napadne mi. Čeho? Možná počítala s delším časem soužití…Zeptám se jí na to.

„Nemám čeho litovat, rozuměli jsme si po všech stránkách. Cítím, že mu potřebuji adresovat další věty, jako život s tebou byl tak nádherný, byl to zázrak! Naše dcera mi až po tvé smrti řekla, jak na nás viděla, že spokojeně žijeme, jak láskyplně jsme ji vychovali…“ přemůže ji to a odmlčí se.

„Byla jste požehnanou ženou,“ beru si na chvilku slovo. „Myslím, že málokterá by mohla něco podobného o svém manželství pronést.“ Napadne mi, že je nutné tu velikou a hlubokou lásku promítnout tady a teď, ne na ni vzpomínat jako na minulost. Vyzvu paní Hanu, aby svými slovy vyjádřila přijetí celého toho požehnaného vztahu. „Žili jsme šedesát roků v krásném manželství, z dcery nám vyrostla krásná bytost, svým životem jsme jí dávali příklad. Teprve teď se od ní dozvídám, jak moc tátu milovala.“

„Vidíte, máte za co děkovat,“ reaguji na její slova. „Pojďme to obrátit v radost z toho, že vám byla dopřána taková hojnost a požehnání, a vy dva jste ji pěkně zúročili.“

Překvapí mě nenadálým úkrokem zpátky. „Když já si nemůžu pomoc. Vím, že on by to nechtěl, a přesto jsem smutná.“

Z nějakého dosud neobnaženého důvodu chce ona sama být smutná. A odpověď zná taky jen ona sama. Položím jí v tom smyslu otázku. „Že se ho nemůžu dotknout, že tu se mnou fyzicky není…“ vyjevuje co cítí v hloubi svého nitra.

Paní Hana je zajatcem své lítosti, lituje sama sebe. Potřebuje se osvobodit. Děláme konstelaci na odevzdání a zároveň přijetí, protože paní Hana potřebuje proces fyzicky demonstrovat a prožít.

V posledním dějství tohoto příběhu obracíme ´celé to její smutnění´ do kvalitativně odlišné roviny – do radosti ze žití.  Za zaznamenání stojí ještě tyto její výroky: „Měla jsem v manželovi oporu, jakou by každá žena měla ve svém muži mít, a každé bych to přála. Říkával mi, jak moc si mě váží za to, co jsem dokázala a já mu říkala podobné věci. Ctili jsme se. Víte, seznámili jsme se, to vám bylo velice zvláštní. Můj manžel byl učitel na střední škole a hrával ochotnické divadlo. Kromě toho byl krásný chlap. Jednou přijeli hrát k nám, dávali Radúze a Mahulenu a my jsme se při tom do sebe zamilovali. Herci neměli kde hlavu složit, místní lidé byli vybídnuti, aby si je ´rozebrali´ k sobě domů, na jednu noc. No a on šel k nám…“