vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno

Sotva třicetiletá, tehdy ještě slečna přišla s tím, že má velké potíže navázat kontakt s muži. Trpí takovými zábranami, že už předem je vlastně o nezdaru rozhodnuto. Jakmile ji nějaký muž osloví, odstaví ji to, zůstane úplně znehybněná, neschopná reagovat. Snaha muže o kontakt s ní narazí na tvrdou zeď, kterou kolem sebe Lenka vytvořila jako ochranné pole, skrz které nic a nikdo nepronikne. V poslední době se jí začaly objevovat vhledy do života a má podezření, že ji jako malou holčičku možná zneužíval vlastní otec. Usoudila, že věc je pro ni už nesnesitelná, a krom toho intuitivně cítila, že může nějak souviset s její matkou. Už tento její úvod dával tušit, že nás nečeká žádná snadná procházka. Spíš klesání do hlubokých, temných vod.

Nit příběhu se začne odvíjet v obchodě, kde Lenka prodává a kam opakovaně přichází nakupovat jistý muž. Deset minut, po které trvá obvyklý kontakt, než ho obslouží, je pro ni nekonečných.

„Raději se mu nedívám do očí. Vím, co asi bude chtít, cítím v tom skrytý úmysl,“ uvádí. Cestou do skladu pro zboží jí muž dokonce položil ruku na rameno. „V ten moment zase vypínám, nic takového nechci. Cítím se ohrožená.“

Reakcí na ta slova je svírání v dolní části břicha.

„Vezmu zboží, naložím do vozíku, zase mě chytá za rameno. To už ale děje jakoby mimo mě, někomu jinému, jako bych to nebyla já.“

Stav ohrožení u ní vyvolá vytěsnění se, změněný stav vědomí.

„Jdeme k pokladně. Pán platí, děkuje, já mu poděkuju za čokoládu, ale nedívám se na něj, nemůžu. Nechce se mu odejít, pořád znovu děkuje a rozpačitě přešlapuje. V situaci, kdy mě osloví muž, vypínám, nastoupí moje druhé já, naučené, co všechno musí vydržet,“ zformulovala Lenka takřka učebnicovou větu.

Hledáme jinou, podobnou zátěžovou situaci. Líčí mi, jak asi před rokem se na ni snažil sahat 70letý stařec. „Sahal mi na ruce, snažil se i na jiná místa na těle, vůbec mu nevadilo, že kolem jsou lidi, fuj, úchyl jeden, cítím ještě teď odpor a hnus!“ Reagovala útěkem.

V této souvislosti si najednou vybaví otce, a jak se záhy ukáže, blíží se nebezpečné vody.

„Mám strach, že umřu. Mám sevřený krk, vypínám, nechci žít, je mi všechno jedno.“ Chytá se rukou za krk, já se jí ptám, proč a ona odvětí: „Cítím mírnou úlevu, že jsem to vyslovila.“ Hned však pokračuje bezmála výkřikem: „Nesmím!“ „Co nesmíš?“ „Projevit se! Projevit svoje pocity. Chci pryč, chci být jinde, chci do své temnoty, chci to už konečně všechno říct, dostat ze sebe …“

Tak se do toho pusť právě teď, vybízím ji. Co cítíš a vnímáš? „Že mám právo bojovat a říct to se mi nelíbí! Projevit se, nemám si to nechat líbit! Mám studeno na hrudi, jakoby průvan“…přikládá si ruce na hruď.  Téměř zoufalstvím se jí vydere z hrdla:„Jak si dovoluje mi říct, abych byla zticha?!“

Na kraťoučkou chvíli nastane dramatická pauza. „Já sama sobě bráním se projevit! Nechávám si to líbit…“ zazní do éteru. Ze zabarvení jejího hlasu mi naskočí husí kůže.

Nevyrušuji, nevstupuji. Nechávám Lence čas potřebný k otevření její třinácté komnaty, zamčené na bytelný zámek. Pociťuje znovu mírnou úlevu na hrudi, když opakuje větu: „Jak si dovoluje mi říct buď zticha?“ Kdo ti to říká? „Slyším hlas mámy. Teď tma ustupuje, objevuje se světlo, jsem ve sluneční zahradě. Vidím mámu, ale mám nějaké pochybnosti.“  „O čem pochybnosti?“ „O sobě. Že nejsem dost dobrá, že nejsem hodna lásky, že nesmím vidět, že to hezké by se mohlo týkat i mne, že si nezasluhuju nic dobrého, nic dobrého že mě nemůže potkat.“

Odpověď těla na vyřčená slova se nyní hlásí už konkrétním zaměřením na bolest na vaječnících a celou spodní část břicha.

Zkoumáme další Lenčin vhled. „Je mi asi čtrnáct let, slyším otce říkat, že pojedeme autem. On řídí, my s bratrem sedíme vzadu. Po chodníku jde dívka v minisukni, s velkým výstřihem. Táta mluví na malého bratra stylem –  ta má dudy, co, když budeš mít nějakou holkou, stříkej to do kopřiv… Slyším v jeho hlase opovržení, mám pocit hnusu, jsem zmatená. V té době jsou už naši rozvedení.“ „Jak v té chvíli pociťuješ svého otce?“ „Vadí mi, jak o té dívce mluví, jak se hnusně vyjadřuje, ale zároveň tu dívku i jakoby obdivuje…co kdyby takhle obdivoval i mě?

Je stejná doba, jsem ve sprše. Táta vejde do koupelny, odrhne závěs, říká mi, jsi nemožně tlustá. Zraňuje mě to, schovávám se za závěs, mám pocit, že jsem škaredá, neatraktivní. Máma mi od malička říká, že jsem tlustá. Hnusná a blbá. A že ze mne nic nebude. Leda uklízečka, a že mě nikdo nebude chtít.“

V dalších sestupech míříme do Lenčina vnitřního pekla.

„Sedím na zemi opřená o gauč, čtu knížku, jsem do ní úplně ponořená. Chodím do čtvrté třídy základní školy. Jsem ve svém světě, je mi dobře, nevnímám nic kolem sebe. Máma jde okolo a začne mi nadávat, že jsem blbá, tlustá a k ničemu. Nechápu, proč na mě útočí, když nic nedělám, ani si jí nevšímám.

Ležím v postýlce, je mi hezky, hraju si, najednou slyším řev, hluk, vidím jakoby kmitat ruce, lítat…pak tma, černo, nic. Chlad, mrtvo. Je to stav, kdy necítím nic. Jakoby nejsem…tady… je to můj bod mrazu.“

Jaké je to místo? ptám se. „Něco velmi známého.“ Pokračujeme, Lence se vybavují další pocity a vhledy. „Vidím míhání rukou, řev…bože můj, někdo znásilňuje dítě! Strašné, příšerné…“ Lenka se chvěje po celém těle. Po chvíli odmlky zazní z jejích úst hrozivá otázka:  „Jsem to já, to dítě?!“

Cítí strašlivou hrůzu. Celá spodní část břicha jí urputně svíravě bolí. Lenka se kroutí, chvěje se po celém těle. Vnímá napětí a paniku.

Vezmu ji za ruku, aby cítila alespoň trošku lidské sounáležitosti v té děsuplné chvíli.

„Nejsou mi víc než čtyři roky, máma mě bije, má hrozný atak zuřivosti. Je u nás návštěva. Máma ukazuje návštěvě nějaké prášky, co dává bratrovi, já jsem je prý spolykala. Jedeme do nemocnice, pumpují mi žaludek, mámě nadávají, co se mnou dělala, že jsem samá modřina a rána.“

Lenka se třese, ale je ohromně statečná, jak čelí síle svých vnitřních energií hrůzy a bolesti. Povzbuzuji ji, aby pokračovala. Jde po trnité stezce, každé došlápnutí bolí. „Srdce miluje rodiče, ale rozum to nebere. Nerozumím jejich motivaci, co to se mnou dělají, proč to dělají?!“ Ptám se obligátní otázkou na pocity. „Něco se spravuje, něco jako by se uzavíral vřed, je tam ale nějaké podmiňování.“ „Jaké podmiňování?“

Naváže jen zdánlivě nesouvisejícím vhledem.

„Měla jsem fenku německého ovčáka, byla to moje spřízněná duše. Vychovala mě, chránila mě, byl to jediný spřízněný tvor. Oni mi ji vzali. Zbylo po ní ve mně prázdno a bolest.“

Slzy zkrápějí její tvář, Bože, jak rozumím jejímu bolu. Stává se, že se člověk setká při práci s tématem, které sám prožil. Jak zareaguje, odvisí od jeho připravenosti a způsobilosti, které při řešení s klientem má osvědčit.

Kdysi, už je to dávno, se i mně stala podobná příšerná věc, byla jsem jen o něco starší než Lenka. Moje matka zákeřně za mými zády nechala popravit mou psí kamarádku Aidu, protože na náš vztah žárlila, neunášela, že s ní utíkám z domova a jak jsem později i ověřila, měla dojem, že mám psa raději než ji. Ne domnělou, ale skutečnou příčinu mých útěků z domova ji nikdy nenapadlo zjišťovat. Odvedla Aidu na veterinární středisko a nechala jí dát smrtící injekci. O důvodu jejího zmizení mi lhala. I já jsem měla v srdci hlubokou ránu ze ztráty milovaného tvora, a to jsem ještě tenkrát, ve svých šestnácti letech, neměla ani zdání o skutečných okolnostech Aidina zmizení. A teď, kdybych neměla tohle osobní trauma tak zvaně regresně odbourané, docela jistě bych se při terapii s Lenkou zhroutila a spolu s ní uvízla v jejím dramatu. Nebyla bych jí vůbec nic platná. Myslím, že tenkrát jsem plně docenila dril našeho učitele Andreje Dragomerického, který nás při výcviku neustále nabádal, abychom nepodceňovali žádnou událost v našich životech a ihned si ji sami nebo mezi sebou vyřešili – auditovali. Také jsme to pod jeho dohledem pilně cvičili.

Lenka pokračuje ve vhledu o zmizení své fenky německého ovčáka.

„Přijímala mě bez podmínek, měla pro mě teplo lásky, ochranu,“ pokračuje Lenka. „S jejím odchodem jsem ztratila radost ze života. Přestěhovali jsme se do města, musela pryč,“ popisuje. Proč musela pryč? „Protože hlídala, štěkala, sousedi si prý stěžovali…“ O sekundu dál přichází na to, že: „Ne, to nebyl ten důvod. Máma měla už nového partnera, který psy nesnášel. Tak moji fenku kvůli němu i kvůli sobě odklidila.“

Posílám ji k situaci, kterou pociťuje jako nejvíce zátěžovou ve vazbě na rodiče. Jaká to byla?

„ Že mně máma nemá ráda, a nikdy neměla. Pro ni nebudu nikdy dobrá.“

Další vhled záhy více ozřejmí a prohloubí obsah. „Je mi 20 let, chodím na brigádu. Uklízím na stavbě. Je tam mladý šéf, namyšlený, ale i dost hloupý. Nadává mi, ponižuje mě. Chci odejít, jsem tam nešťastná. Svěřím se matce, ona přikazuje, ať si seberu věci a vypadnu z domu. Nebudeš tady žít, když nebudeš pracovat, říká mi. Jdeme právě přes lávku, pod námi je vlakové nádraží. Máma mi říká, že už mě nechce vidět, já na to, tak já skočím z mostu, když mě nechceš, a ona na to tak skoč! Jsem jí úplně jedno, jsem jí ukradená.“

Vypovězení této epizody jí znovu vyvolá tlak u srdce. Notnou chvíli vzlyká.

Když se pláč utiší, vyzvu ji, aby navázala na poslední slova, ta o matce, jak je jí ukradená. Přichází další hrůzný vhled, tušený od začátku celého příběhu.

„Jsou mi čtyři roky. Klečím na zemi, mám svěšenou hlavu, pláču. Ona je u mě, taky klečí, drží mě za rameno, snaží se mě chlácholit slovy to je dobrý, je to v pořádku, ale musíš být zticha! Nesmíš to nikomu říct. Přišla na to, a ne poprvé. Věděla, co se mi děje, a neudělala nic, aby tomu zabránila.“ „Na co konkrétně přišla?“ Ačkoliv se odpověď nabízí, musím se zeptat, aby tu věc pojmenovala. „Táta mi ubližoval. Opakovaně mě znásilňoval.“

Lenčin stav si znovu vyžádá delší chvíli na oddech. „Ale i ona je nešťastná, cítím to z ní. Nic nikomu neříkej, a kdyby něco bylo, uteč se schovat nahoru k sousedce, opakuje mi matka. Tolik to bolí! Jsem už napůl zase pryč, ve své temnotě, máma se mnou třese, abych se probrala. Já nechci!“ „Proč nechceš?“ „Než si připustit, co mi táta dělá, to raději umřu.“

Přistihuji se, jak v tu chvíli myslím na ´nabitou pistoli´. Pro mě je násilí páchané na bezbranném dítěti nejtěžším zločinem a nejbídnějším projevem nízkosti. A to i přes to, že zároveň vnímám jejího otce jako těžce poznamenaného člověka, cítím i strach její matky, že by mohla přijít o partnera, kdyby dítě prolomilo mlčení. To říká rozumová analýza. Srdce však mluví jinou řečí. Pokaždé, když s někým narazím na téma ubližovaných a zneužívaných dětí, stává se ze mě okamžitě advokát všech malých a bezbranných a snažím se udělat cokoliv v jejich prospěch. Ještě o tom bude později řeč.

„Sápe se na mě. Já to nechci! Chci, aby mě nechal být! Chci radši umřít, než tohle zase zažít…utíkám k sobě, do svého světa, vypínám, on si mě ale nachází, vnímám smrad z cigaret, alkohol…nemám sílu se bránit, jsem tak malinká, a hned mám vztek na sebe, že si to nechám líbit, že se nebráním… ale jo, bráním se, řvu, kopu, mlátím rukama, koušu ho do ruky, volám mámu na pomoc, ale ona nejde! Je vedle v pokoji zamčená s tou návštěvou. Chci jít za ní, ale nemůžu otevřít dveře. On taky bouchá na dveře, pak se najednou otevřou, běžím k mamce, chci se schovat do její náruče, dostávám facku, padám na zem, on mlátí i máminu kamarádku, která se snaží zakročit. Ztrácím vědomí, dívám se na sebe z výšky, nejsem ve svém těle. Přijela policie, přibíhá vyděšená sousedka…

Museli jsme se odstěhovat. Když jsem bývalou naši sousedku po letech potkala, ptala jsem se jí, co se tenkrát stalo. Řekla mi, zeptej se rodičů. Tehdy jsem sama sebe ztratila. Dodnes jsem raději sama. Hodně se trápím a mužským se vyhýbám.“

Sestupujeme k Lenčinu početí. „Jsem u nich. Nedělají mě z lásky, on je opilý, chodí i do nevěstince za ´děvkami´. Cítím mámu, jakoby si říkala, přetrpím to, vydržím to. I ona je mimo sebe, slyším nadávání, ponižování.“

Sestoupíme ještě o něco níže, do doby před Lenčiným početím.

„Nechci sem jít, ale musím. Není nikdo jiný, kdo by k těmhle lidem šel. Jsme domluveni s bratrem, že půjdeme společně. Já abych mu byla nápomocná. Ty prášky jsem spolykala místo něj, aby on nemusel. Vím, že to zvládnu, snesu, vydržím, ale ona nechce.“ „Kdo a co nechce?“ „Moje duše. Nechce trpět, chce se projevit, radovat, dávat lásku, zpívat, milovat, vyjadřovat se, mluvit k lidem, mám ráda lidi…“

Následující další hodinu jsme pracovaly na tom, aby Lenka mohla odejít bez tohoto vpravdě šíleného břemene. Na konci terapie jsme se obejmuly. Připadala mi jako poraněné ptáče vypadlé z hnízda. Bylo to spontánní, přirozené a očistné finále jejího příběhu, plného bolesti, neuvěřitelné surovosti a necitelnosti.

Po několika týdnech otevřu e-mailovou schránku a nacházím dopis do Lenky. Mimo jiné píše:

„Po návštěvě u vás se mi totálně přetočil život. Zbavila jsem se té děsné noční můry. Nyní se tomu už směji, ale bylo to psychicky náročné období. Skončila jsem v zaměstnání, kde mě to stejně nebavilo. Nějakou chvíli jsem byla v evidenci na úřadu práce, nyní docházím do nového zaměstnání, kam nastupuji za měsíc. Vyšlo mi také refinancování úvěru, ale byl to boj o to, jestli byt prodat, a jít do pronájmu. Kdybych učinila tuto variantu, a do pronájmu šla, přetrhala bych kontakty se svou matkou. Neviděla jsem v této variantě světlý bod z dlouhodobého hlediska. Asi by se vyřešila situace, matka by mohla klidně spát, protože by mi neručila chalupou. Ale jinak jsem nějakou dobu viděla jen černo.
Nakonec je vše refinancované, s matkou se chystáme k rozhovoru, protože jsou některé věci, které mezi námi visí a které jsme si každá vyložila po svém. Čeká mě naučit se žít svůj život jinak.
Řekla bych, že jsem se vydala na správnou cestu, vyčistit to mezi mnou a matkou a jít do svého života bez trpkosti a výčitek. Měla jsem pochybnosti, zda je to vše správné, ale už to tak vidím. Je to moje cesta.
Velmi děkuji. Vím, že mám v sobě strach z mužů, ze vztahu a sexu, snad i to již brzy odezní. Jak říkáte vy, chce to čas na zhojení. Ty rány jsou moc hluboké.“

Ano, některé rány se hojí dlouho, a i když se jednou zacelí, zůstane po nich beztak nevypratelná skvrna.

Lenka vycítila, že s jejím problémem, týkajícím se mužů, souvisí její matka. A mířila dobře. Matka, která ji nejspíš ani nechtěla počít, nechránila ji a neochránila (nechránila a neochránila ani sama před krutým násilím, ponižováním a nechtěným těhotenstvím), naopak ji odvrhovala a zavrhovala (právě tak si nejspíš i sama připadala), a vlastně vydala svoji dceru napospas krutosti otce alkoholika a zvrhlíka. Stejně jako se mu vydala napospas sama. Proč se tak chovala, proč tohle dovolila, je už věc jiná. Jiný příběh.