vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno

Následující příběh nabízí pohled do zákulisí života jedné lékařky a je typickým příkladem z mnoha jemu podobných; jak daleko necháváme věci zajít, jak si necháme ubližovat a jak vlastně sami sobě okopáváme kotníky, když nemáme zdravé sebevědomí, když se neumíme zastat sami sebe a svých zájmů.

S klientkou jsme hledaly všechny její neblahé pocity nejistoty a méněcennosti, dokud jsme je nedovedly napovrch pod světlo poznání. Blokovala si jimi cestu k podstatnému zdroji svých životních možností. Velmi tím trpěl její profesní život, kariérní postup, partnerství, vztah s dcerami a vlastně celé její okolí. Byla velmi nešťastná, zraněná, přecitlivělá, ustrašená a plná obav z toho, že neví, jak se dostat z bludného kruhu. Tím bludným kruhem byly stále se opakující podobné situace: nedostává za svou práci (snažení) adekvátní odměnu, jiní ji přeskakují v kariérním postupu, neumí si o své říct, ačkoliv je pracovitá, pilná, a o svých osobních i odborných kvalitách přesvědčená.

Do autentického děje vstupujeme situací, jež se odehrává v době, kdy se Veronika na požádání známých zapojí do rekonstrukce starého mlýna. Záměr je takový, že její podíl bude šít dobové kostýmy v souvislosti s budoucí programovou náplní mlýna. Šití je ostatně její koníček, takže s úkolem s radostí souhlasí. Do doby, než bude mlýn připraven na zamýšlený provoz, bude Veronika dělat dle potřeby i jiné práce. Sama od sebe o odměně za svoji práci nemluvila, bylo jí však řečeno, že bude placena až podle druhu a rozsahu prací. Jejímu manželovi bylo řečeno, že dostane tolik, o kolik si řekne. Bylo tedy zcela jasné, že nejde o neplacenou brigádu. Veronika se spolehla na dané slovo.
Potíže v jeho dodržení se začaly rýsovat nejprve výmluvami, že manželovi zaplatit nemohou, protože není z čeho. Veronika správně vytušila, že se s tím sveze i ona. Přesto se stále mluvilo o dalších a dalších nutných pracích, kdo a co musí udělat, nikoliv však o tom, co za to.

„Mám sevřené srdce,“ zase jsem naletěla. Dokonce jsem na stavbu vozila jídlo, za svoje peníze koupené, svým autem. Jsem podrážděná a zlá i na manžela. Ptá se mně, jestli nemám pocit, že nás dotyčná zneužívá. To mně rozhodí ještě víc, protože přesně ten pocit mám,“ vybavuje si živě Veronika.
Meritum věci dokresluje jednou drobnější související událostí.

„Chci nakrmit ryby, krájím starý chleba na kostičky. Přijde dcera dotyčné, sahá po nakrájeném chlebu, a že prý si jej vezme a půjde ryby nakrmit sama. Zase mi chce někdo vzít výsledek mojí práce,“ komentuje lítostivě. Situaci nakonec vyřeší tak, že rozdělí nakrájený chleba na dvě části. Záhy se o sobě dozví, že je lakotná, když nechce dát všechno.
Mlýn se po dlouhé době konečně otevírá pro veřejnost. Veronika napjatě čeká, že konečně dostane za svojí mnohaměsíční práci odměnu. Věnovala jí hodně času a energie, pracovala i o víkendech. Avšak dotyčná s Veronikou neztratí ani slovo. Hovoří jenom s jejím manželem a Veronika se obává, že se ho snaží podfouknout. Je jí smutno na duši, trápí ji, že nejspíš zase naletěla. „Nespím, nejím, je mi špatně, že jsem se nechala napálit. Připadám si zneužitá.“
Doma manželé rozebírají fakt, že ani pán nakonec nedostal za práci adekvátní a slibovanou odměnu, jen jakési všimné.
Projdeme celou situaci znovu. Veronika nachází jeden ze svých aha momentů, kdy uvidí, jak veškerým svým přístupem  a jednáním umožňuje ostatním, aby ji zraňovali. Vidí, že jí k tomu, aby si uměla říci o své, chybí pohotovost a odvaha.

Hodně o její odvaze vypovídá fakt, že ji přirovnává k rozrazilu. Modře kvetoucí, krásné, ale drobné bylince, kterou člověk snadno přehlédne a sešlápne. Veronika má zjevné potíže s vlastní hodnotou, sebedůvěrou, láskou k sobě a velkou sebelítostí.
Jiná situace nás zavede do nedělního odpoledne u její dcery.

„Jdeme po ulici s dcerou a vnučkou. Probírám moje potíže s manželem a dcera mi důrazně vpálí do očí, že už ji unavuje pořád tyhle moje řeči poslouchat a že to se mnou nechce už řešit.“

Veronika má známý pocit knedlíku v krku, svírání a tlak na hrudi a dojem, že je zase někomu na obtíž. „Brečím a omlouvám se dceři, že ji tím obtěžuju, říkám, že raději pojedu domů, abych nenarušovala její rodinu. Dcera mě uklidňuje, že to tak není, ale že neví, jak už mi má pomoct.“
Veroniky dcera je unavená z věčného matčina vykládání, co všechno mají mezi sebou s manželem na neshody. Zatěžuje ji to, protože je to stále dokolečka a ona neví, jak by mohla matce prospět. A tak se také opakuje: ´Říkala jsem ti už několikrát, že se necháváš od něj psychicky vydírat. ´
Veronice přijde líto, že dceru obtěžuje, a že se sama z toho nepoučí. Vidí se jako malý přehlédnutelný človíček (rozrazil). Bolí ji u srdce. ´Knedlík v krku´souvisí s pátou čakrou a ukazuje na potíže v komunikaci, na nevyslovené věci.
Vracíme se znovu do situace. Veronika na rozdíl od předchozího vstupu hned zaznamená, že dcera je nervózní hned zpočátku. Cítí změnu velmi zřetelně, nicméně namlouvá si, že to není kvůli ní, ale dost možná z jiného důvodu. Ukáže se, že dcera už předem tuší, o čem matka povede řeči a je z toho předem celá nesvá. Veronice vadí, jakým způsobem s ní dcera mluví, vytvoří si domněnku, že ji dcera od sebe slovy odstrkuje. Vzbudí to v ní pocit, že zase něco pokazila. Dcera jí dost příkře říká, že si pořád jen stěžuje, že už tři čtvrtě roku poslouchá od matky stejné řeči a ona se svojí nespokojenosti beztak nic nedělá.

„Kolikrát ještě potřebuješ slyšet, že se k sobě nehodíte?!“ je už dcera docela rozzlobená.
„Je na mně hodně tvrdá a mě mrzí, že jsem tím vyvolala mezi námi nesoulad, že jsem já byla jeho příčinou. Hned se jí začnu omlouvat, že jsem jí zkazila den a že odpoledne odjedu, abych neobtěžovala. Nikam nejezdi, mám tě ráda, říká dcera. Zůstávám až do pondělí.  Že jsem neodjela, svědčí o mojí slabosti. Zase jsem se nechala uchlácholit slovíčky. Já vlastně tu situaci řešit nechci,“ připouští si Veronika.
A jde ještě hlouběji, když si přizná, že dcera za ni nemůže řešit její potíže a že jí nemůže ani pomoci. Její pomoc mámě v dané chvíli spočívá v tom, že jí otevřeně říká svůj názor na věc. O něco později si Veronika nalije čistého vína, když řekne: „Přiznávám si, že nechci být sama, a proto nechci nic dělat se svým partnerstvím, které je narušené a ani jednomu z nás nevyhovuje. Bojím se, že když se rozvedu, zůstanu sama. Unikám od problému, vyháním se sama, ačkoliv od dcery odjet nechci. Nemám odvahu, rozhodnost, vytrvalost. Nejsem důsledná.“
Pokračujeme starší událostí, která otevře hlubší vhled. Veronika je v Košicích u babičky /své tchýně/. Má před sebou atestaci a stáž v nemocnici.

„Babička mi slíbila, že se o moji mladší dcerku postará, abych mohla chodit do nemocnice. Manžel je se starší dcerou doma. Držím roční dcerku na ruce. Babička vchází do kuchyně a ostře po mne střelí, že dcerku hlídat nebude, že má svoje vnoučata…? Že si ji nechá jen dva měsíce, a ať si to zařídím jinak. Jak jinak? ptám se jí. Máš taky svoje rodiče, říká babička.
Srdce mi buší až v krku, chce se mi brečet, ale nechci před ní. Je rázná, tvrdá. Mám pocit, že překážím, že i malá dcerka, její vnučka, je na obtíž. Jak to myslí, že má svoje vnoučata? Copak moje děti nejsou i její vnoučata? Nemůžu dýchat…je mi zle.
Ona je královna, dělá si, co chce, může všechno. Úsečně nám udílí pokyny, my ostatní ji musíme poslouchat, a když neposlechneme, dostane hysterický záchvat. Znovu mi opakuje, že čtyři děti mít na starosti nechce. Nějak si to mám zařídit. Tisknu dcerku k sobě, mám pocit, že z ní čerpám lásku, že ona je mojí oporou. Babičce oponuji, že moji rodiče žijí 600 kilometrů daleko, dokonce uvažuji, že skončím stáž, ale hned si to rozmluvím, nemůžu to udělat. Nemám komu dítě svěřit, cítím se zmatená a podvedená.“

Veronika volá rodičům o pomoc. Její maminka ji ubezpečuje, že jí pomohou a najímá cizí paní na péči o dítě. Protože Veronika jiné řešení nevidí, přistupuje na matčin návrh. Odváží dcerku k mamince. Vidí ji až po několika měsících. „Dcerka mě nepoznává. Drží se babičky, ke mně nechce. Dodnes má lepší vztah s babičkou než se mnou. Celý život mi vyčítala, že jsem její lásku prodala za kariéru. “
Stejnou situaci u tchýně vnímá při dalším opakovaném průchodu situací už odlišně.
„Držím dcerku v náručí, mám už předem silný pocit, že mi ji někdo chce vzít. Na nějaké úrovni vím, že ji budu muset dát od sebe. Obě pláčeme, teď to vidím, obě víme, že naše odloučení bude nadlouho. Třicet roků! Na tak dlouhou dobu jsem svou dceru ztratila. Uvědomuji si propojenost s dcerou, to od ní jsem zachytila signál, že se rozdělíme. Vidím také dominantní ženské chování tchyně, její hysterie, kterými nás vydírala. Vnímám ze strany babičky, že motivace jejího chování je strach, proto na nás útočí. Ona zase vítězí, hlavně nade mnou. To na mně míří její útoky. “
Jsme ve Veroničině pracovně. Vchází její nadřízená.
„V ruce má nějaké papíry. Mrskne jimi přede mně na stůl se slovy, že to mám předělat. Odchází jako královna. Sbírám odvahu a jdu za ní. Proč a co mám předělat, ptám se jí. Je to zle urobené, říká mi. Jenže já vím, že není. Má nade mnou moc, vidím ji nad sebou jako obrovskou postavu, já jsem dole pod ní. Jdu to tedy přepsat. Když mám hotovo, dávám jí to, ona zase nachází chybu, a že prý podpis musí být vpravo a ne vlevo. Já na to, proč mi to neřekla rovnou? Prostě to předělej a nediskutuj, přikazuje. Úplně rezignuji. Skláním hlavu, jdu do své pracovny, brečím, nechápu, proč to dělá jenom mně. Další verzi dokumentu jí raději dávám do pošty. Už nemám odvahu se s ní znovu střetnout.
Uvědomuji si, že mě šikanovala a že takových událostí je v mém životě celá řada. A že jsem si je vždycky nechala líbit. Já jsem dovolila, aby se mnou takhle jednala.“
Vracíme se ke stěžejním chvílím situace. „Podruhé přepisuju, co mi šéfová hodila na stůl. Poblíž má pracoviště můj muž. Vidí na mně, že se něco děje, říkám mu, co se stalo a taky, že v očích mé nadřízené je vždycky a všechno ode mne špatně. Vidím odlišnosti, uvědomuji si, že ona se po mě vozila asi proto, že cítila, že jsem lepší, možná si mnou připadala ohrožená, nebo se cítila důležitá a potřebovala si něco dokazovat. Výstup mezi námi nebyl jenom o mně, bylo to i o ní. To já jsem si to brala moc osobně.“
Cesta paměti nás nasměruje znovu na Slovensko. Veronika je ve zdejší nemocnici primářkou oddělení.
„Najednou se z postranních řečí dozvídám, že už jí nejsem, že mě za mými zády sesadili, protože jistá kolegyně doktorka nemá práci. Potřebovali ji zaměstnat. Založila jsem tohle oddělení, vedu ho dobře, tím jsem si jistá, a najednou přichází někdo, kdo to tam začne předělávat a ničit mou práci. Někdo mi bere moji práci! Mám totální šok! Srdce mi bije na poplach, mám pocit, že se zase zmenšuji a zmenšuji do sebe, místo toho, abych začala řvát jako lev a zvětšovat se, tak jen tiše něco pípám… Přichází ona doktorka, podává mi studenou ruku a říká; odteď tady šéfuji já.
Celé oddělení jsem budovala,  a teď mi rovnou pod nosem zase někdo krade výsledky mojí práce. Asi mi pořád úplně nedochází, co se stalo. Kolegyně H mě pořád sekýruje. Stále je něco špatně, křičí na mě, že laborantka něco neudělala, jak měla, zase nade mnou jakoby roste a roste…“
Po chvíli nastalého ticha, kdy na její tváři vidím odehrávající se změnu, Veronika pokračuje a rozechvělým hlasem popisuje svůj vnitřní vhled.
„Vidím všechny ty, kteří mě v životě sekýrovali, bránili mi, házeli klacky pod nohy jakoby na nějaké galerii. Smějí se. Smějí se mně, říkají, že takové nic nám tady nebude nic říkat. Vidím je teď jako loutky, mají masky na obličejích. Najednou do toho přilétá holubička, druhá, další a objevuje se duha. Jsme tam pořád všichni, oni se stále smějí, ale nějak jinak, než na začátku. Hrajeme si s těmi holubičkami, kolem nás je duha. Oni jsou tím sami překvapeni.“

„Čím jsou překvapeni?“

„Tou změnou.“

„Jakou změnou?“

„Mojí změnou“.

„Co se děje dál?

„Slyším, jak někdo volá: Jééé, co to tady je? Oni to neví, ale já to vím! Je to láska a odpuštění.“

Veronice se po tváři koulejí slzy jako hrachy. „Odpouštím jim. Oni odpouštějí mně. Je to nádherný, neskutečně blažený pocit.“
Následuje dojetí a uvolňující pláč.

Veroničino uvědomění došlo k poznání, že když dovolí, aby ji ovládl strach, začne se zmenšovat, jakoby se schovávala a chce být úplně nenápadná. „Vytvářím si ve své mysli sama něco, co vlastně vůbec neexistuje“, dodává objevně.

Později po této události, kdy byla sesazena z postu primářky, ji práci nabídne člověk, jehož si Veronika nesmírně váží. Veronika, jak je v zajetí svého naučeného chování, začne na vyřčenou nabídku hned oponovat slovy: „Nemohu přijmout to místo. Jakoby mi něco říkalo, že si to nezasloužím.“  Dotyčný opáčí: „Vím, co dělám!“ Veronika se však obává reakce ostatních spolupracovníků, co tomu řeknou (posuzování okolí je důležitější, než důvěra ve vlastní kvality). On však trvá na svém: „Ať si říkají, co chtějí. Vy jste pro tu práci nejvhodnější a já vám věřím.“
Práci přijala a osvědčila se. „Šla jsem pracovat na vysoký post a všichni ti posměváčci a nepřející zůstali dole na svých postech, “ dodá s určitou dávkou zadostiučinění.

Za několik let jsme se s Veronikou potkaly na ulici. Viděla jsem ji přicházet a byla jsem na vážkách, jestli je to ona, nebo není? Byla to ona, a byla k nepoznání – v tom nejlepším slova smyslu. Moc jí to slušelo a celkově vyzařovala úplně jinou energii než před časem. Prohodily jsme pár slov. Dozvěděla jsem se, že Veronika udělala ve svém životě hodně změn. V první řadě vyřešila rozvodem svoje neuspokojivé manželství. S mladší dcerou si vyjasnily, co mezi nimi po léta viselo, a sbližují se. Mají co dohánět. A nejčerstvější informace z nedávné doby, kdy jsme spolu telefonovaly, byla, že už je sice v důchodu, nicméně před ním učila několik roků na zdravotní fakultě jedné vysoké školy. Našel se i nový partner. Je spokojená a šťastná.

Jak snadno, a bohužel i často, odevzdáváme moc nad svým životem do rukou jiných lidí a sami zůstáváme bez moci (bezmocní). Veroničin příběh nám dává nahlédnout na to, že pravé sebepoznání bývá náročná a bolavá práce. Bolest je ale zázračný počátek uzdravení duše a vykoupení. V Tibetu říkají, že bolest je jako smeták. Vymete i těžkou karmu. Kdosi tento proces nazval výstižně porodními bolestmi. Souhlasím s tímto přirovnáním. Pokaždé,  když se nám podaří zbavit se nějakého svého omezení, prožíváme znovuzrození do jiné kvality osobnosti a do vyšší úrovně vědomí, blíže své opravdovosti, blíže ke své pravé podstatě. Veronika hned v úvodu sama řekla, že odvahu postrádá, avšak už tím, že opakovaně čelila svým stínům, osvědčila, že tomu nebylo tak docela. Jen si své odvahy nebyla plně vědoma, nebyla ve své vnitřní síle a moci.

Další dvě příhody jsou s dovolením moje vlastní, dělí je od sebe řada dlouhých let.