vloženo: 3. 02. 2014

Probouzím se s pocitem, že se mi vydrolil zub. To je ale blbej sen, proletí mi hlavou. Jak nabírám vědomí, zašmátrám jazykem a něco mi zaskřípe mezi zuby. Není to sen, je to skutečnost! Myšlenky se raketově odstartují: A koukej už konečně a hlavně rychle zmizet z tohoto bytu! Zuby jsou symbolem existence, tady přestává legrace. Už to zasahuje i tvůj zdravotní stav! Reaguju téměř panicky.
Vstanu. S ledovým závanem v zádech jdu do koupelny a do zrcadla na sebe vycením chrup. Pětka vpravo nahoře je vylomená, zůstal z ní jen pahýl. Kromě mojí rozespalé a vyděšené tváře na mě hodí svůj škleb depina. Cítím, jak se snaží vlézt mi pod kůži a opanovat mě.
Musím jít něco vyřídit do města a při oblékání vnímám vnitřní hlas: tohle jsi přece věděla už dávno před tím, že se forma vyžila a začala tě stravovat. Tenhle byt už vydal, co měl, už tu dávno nemám být, v tom vlhku, zimě, starobě. Dům stůně, protože se o něj nikdo nestará. Strádá. Já s ním. Jenže co teď?
Volá Jana. „Co je s tebou?“ ptá se, když slyší, jak vzlykám, i když nechci.
„Mám toho bydlení tady doslova plné zuby, právě teď se mi jeden vydrolil. Musím pryč, než mě to tady zlikviduje,“ dávám průchod své emoci.
Jana ví, že je hodně zle, když jsem takhle pocuchaná. Je to žena činu. S ničím se nemaže.
„Tušila jsem, že se něco děje, že ti mám zavolat. Poslouchej mě, já ti pomůžu s tím něco podniknout, nepodléhej panice. Něco najdeme,“ říká. Její klidný a zároveň rozhodný tón způsobí, že ovládnu svůj třas.
„Zavolám ti odpoledne“, stačí ještě dodat, než přerušíme spojení. Cítím hřejivou vlnu nabízené pomoci a sounáležitosti. Vím, že to myslí vážně, že to od ní nejsou těšínská jablíčka nebo jalové sliby.
Kolikrát jsem se pokoušela sehnat jiné bydlení. Byt, kam by svítilo sluníčko, kde by nebylo 72 schodů, neustálý hluk z křižovatky, že když se otevře okno, neslyšíte vlastního slova. Kde by byly normálně vysoké stropy, v zimě teplo a ne tahle lednice. Topíš, topíš, a pořád zima. A kam přesto posílá dodavatel plynu faktury na desítky tisíc doplatku, zálohy nezálohy.
Kolik těch pokusů bylo bych ani nespočítala. Pokaždé jsem narazila na zeď.
„Jo, vy máte tak velkého psa? No, to bude asi potíž,“ slýchala jsem obehranou písničku, ačkoliv jsem ubezpečovala, že můj pes je poslušný, čistotný, nehlučný, vychovaný. Na rozdíl od mnoha lidí. Nebo to ztroskotalo na nestoudných požadavcích pronajímatelů. Za tu kvalitu, jakou nabízeli.
Měla jsem vysněný byt, dokonce jsem si ho namalovala. Minimum schodů, maximálně zvýšené přízemí, zahrádka nebo aspoň balkon, teplo, klid. Přání je myšlenka, myšlenka má těkavou povahu, ale ukotvená na papír, na materiální podstatu, má větší šanci se zhmotnit. Propojení mentální a materiální energie umí zázraky. Tuhle objednávku jsem do vesmíru vysílala a věřila, že zacílená energie doputuje tam, kam má. A že bude vyslyšena.
Později odpoledne Jana znovu volá a zahlásí:
“ Tak se podrž! Možná pro tebe ten byt opravdu mám,“ hlaholí nadšeně a líčí, co a jak se sběhlo.
„Jestli chceš, můžeme se tam jít večer podívat.“
Stojím jako opařená, nohy vrostlé do asfaltu.
V podvečer se sejdeme v ulici Komenského. Byt je v přízemí, okno z kuchyně vede do zahrady, kam je to pár kroků chodbou. Pane jo! Je tohle možné? A tohle nešlo, když byl Garbo ještě na živu? Tak jsem si přála, aby dožil bez těch blbých schodů, které už tak těžko zdolával…
Kolem srdce mi tahle vzpomínka rozvibruje lítost a natlačí slzy do očí.
Byt se mi líbí. Je malinkatý, útulný, kuchyň a jeden pokoj, celkem nedávno zrekonstruovaný, moderní, zateplený. V koupelně obklady, ke sprchovému koutu se nemusí bokem, aby se tam člověk vešel. Okno do zahrady. Akorát, akorát…mám nějak stísněný pocit.
„Ten máš proto, že jsi zvyklá na ty svoje tančírny, na tu rozlohu, kde se sama sobě ztrácíš,“ glosuje Jana.
Nejspíš má pravdu.
„Pojď, jdeme na pivo, musíme to všechno probrat,“ vybízí mě. Otočím se ještě jednou k oknu. Pohled do zahrady, kde je pergola, k posezení dřevěný stůl, lavice, kytky, keře, to rozhodne.
„Já tady trávím půl roku, ráno kafíčko, knížka, pořád venku,“ pronesl o něco později Olda, jakoby mi četl myšlenky. Olda tady zatím bydlí s partnerkou, ale za dva měsíce se budou stěhovat. Dává mi číslo na majitele. Už se vidím, jak tam sedím já, s noťasem a píšu. A jak věším prádlo na šňůru a ono bude celé voňavé, vysluněné a vyfoukané větrem. Jak chodím bosa po trávníku. A za okny mám muškáty.
Hned druhý den volám panu majiteli a velice rychle si domlouváme schůzku.
„Ještě jsem to nestačil ani nikomu nabídnout,“ povídá.
„Ani to nedělejte, jestli mohu požádat, beru to, tady je má ruka na to.“
Sjednáno, domluveno. Podmínky mi vyhovují. Mám dva měsíce času „vykydat“ starý byt od starých věcí, všechno si změřit a naplánovat, abych se do nového stěhovala jen s tím, co se do něj vejde a co do něj patří. Ta činnost mě baví, beru do ruky všechno, co vydají šuplíky a skříně, likviduju staré listiny…Proč tady sulcuju ještě rozvodové papíry? Pryč s nimi! Trhám je na malé kousíčky.
Žiju s blaženým až euforickým pocitem, že se zhroutila věž, zasažená bleskem a že tím totálním úklidem uklízím sama v sobě, že se vypořádávám s minulostí a otevírám novou kapitolu svého života.
V souvislosti s jistým mým záměrem potřebuji najít fotografii Zdeňka Mahlera, scénáristy, spisovatele a nedostižného vypravěče. Potřebuji ji dát do peněženky jako symbol úspěšného člověka. Muže, jehož si nesmírně vážím a jsem šťastná, že v našem národě žije taková osobnost. Zadám do vyhledávače jeho jméno, hledám, ale kde nic, tu nic, žádná fotka, která by se dala „uloupit“, zkopírovat. Objevím však několik videí. Mám náhlý nápad, a protože vím, že ani náhlé nápady k nám nepřicházejí bezdůvodně, kliknu na první video, které mi padne do oka. A pan Mahler v něm mluví…slyším dobře? O Janu Ámosu Komenském! O jeho odkazu, jeho díle, životě. Komenského ulice, Komenský ve videu! Ježí se mi vlasy a mám husí kůži. Náhle cítím, že tohle je potvrzenka o příjmu a vydání, na kterou jsem tak dlouho čekala.
Zakrátko nato mi volá jedna moje klientka a zve mě k nim do Ševětína. Před časem jsem jí to slíbila, a právě teď mám chuť slib splnit. Popisuje mi cestu, jak se k nim dostanu. Připadá mi to zbytečně složité.
„Odbočíte z hlavní doleva, pojedete rovně, u školy zase doleva… Copak vím, kde mají školu? Tak jí povídám:
„Lenko, bude jednodušší, když mi řekněte jméno ulice a já se už se doptám.“
„Je to Komenského ulice,“ zazní v telefonu. Buch. Buch. Žádost byla právě orazítkovaná.
Jedu podepsat nájemní smlouvu, jsme tak domluveni. Jedu až z Rudolfova, pak přes celé město až k pivovaru Samson. Projíždím několik křižovatek. Na všech semaforech svítí zelená. Fakt že jo. Je to neuvěřitelné. Něco takového nevymyslíte, nenaplánujete. Green way. Jeď! Tam patříš!
Pan pronajímatel už mě očekává. Ve vyklizeném bytě!
„Můžete začít malovat,“ povídá a podává mí klíče. Nevěřím vlastním očím. Neudržím se a hodí se, nehodí se, kašlu na bonton, vlepím mu pusu a obejmu ho. Z obrovské, čiré radosti.
Večer to barvitě a s rozechvělým nadšením líčím dceři. Bez přerušování mě vyslechne a pronese: „Víš, co se stalo, mami? Poslali ti expres balík z nebe!“
S Janou jsme tuhle vydařenou akci už několikrát vydatně zapily. To ona měla kdesi v paměti uloženou zdánlivě nepodstatnou informaci, že sestra kamaráda jejího syna bydlí s nějakým Oldou v Komenského ulici a že se hodlají stěhovat.
S panem domácím a jeho rodinou jsme v létě na zahradě rožnili nejednu dobrotu. V dokonalé synchronizaci vesmírných sil.

Ivana Inšana PÍHOVÁ