Hořlavá chvíle

vloženo: 18. 03. 2015

Něco na mně asi leze. Možná je to jarní únava, možná není. Jisté je, že mě nějak divně drhne v krku, a to už se roky nestalo. Vím, co udělám. Nastrouhám si čerstvý křen, a ty párečky si dám s ním.
Strouhám kořen a bílou kopičku tvořící se na talíři skrápějí slané kapky samovolně stékající z očí. Páni, to je tedy síla! Donesu si kremžskou hořčici a promíchám obě složky, aby se hmota dobře spojila a držela na uzenině. Nehodlám honit křen po celém talíři.
Ukousnu první sousto, z opatrnosti raději ani moc nedýchám. V nose mi v tu ránu chytí prskavka, ačkoliv je dávno po Vánocích. Hlava mi nabobtnala jako den máčené fazole. Oheň z prskavky se mi natlačil i do uší. Dobrý, je to dobrý, ukusuju z krajíce chleba a pomaloučku pouštím směs níže do útrob. Otírám zpocené čelo a utírám si oči i nos.
Ke druhému soustu přistupuju o poznání obezřetněji. Chtěla bych se dožít ještě odpoledne a večera. Pokud možno i rána. Kousnu do párku, držím v puse sousto jako zajatce, jenž pro změnu drží v ruce odjištěný granát. Nebezpečná chvíle. Už se potřebuju nadechnout. Opatrně uvolňuju škrticí klapku. Pomalu převalím sousto na druhou stranu úst a zkousnu. A ještě jednou a pak znovu.
V mé hlavě někdo pískl poplach. Mozek v zoufalství najít únikový východ se snaží opustit lebku ušima. Čím rychleji, tím lépe, na ztráty se nehledí. Před nosní přepážkou nějaký zákeřný anarchista otevřel naplno uzávěr vody. Na cestě mezi hrtanem a průdušnicí oživla kaldera Vesuvu a počala chrlit proud žhavé lávy. Vzdor přírodním zákonům oběma směry, nahoru i dolů. Plicím dochází kyslík. Mozek už ho nejspíš nebude potřebovat vůbec. Mimo něj i oči se snaží vylézt z dosud určeného jim místa.
Skropím ten pekelný kadlub douškem vody. Pošetilá chyba ve strategii. O patro níž chytají mně dosud neznámá kamna, žhavé uhlíky lítají až do pater nejnižších. Loučím se se životem. Nestihnu uklidit ten borčus po sobě, je poslední chabá myšlenka vyslaná nějakým přeživším neuronem těsně před odumřením. Otevřenou pusou nabírám trochu vzduchu. Těch několik miniaturních kubíků kyslíku se sloučí s vodou a s výpary aromatických látek křenu a hořčice. V ústech i v krku se vytvořil tekutý dusík a nějací šílenci po něm jezdí na bruslích. Obraz okolí se rozpil do ztracena.
V tom někdo zaklepe na dveře. Jdu k nim, rukama nahmatávám cestu. Otevřu. Postava. „ Ahóoj, neměla bys, pro…sí…m, tě… ci…ci..cigaretu? Ježíši, je ti něco?“ Poznávám sousedův hlas. „Ééé, nééé, kehrnchrnch“, snažím se mu říct, že umírám, a ať vystartuje pro hasicí přístroj. Šermuju rukama směrem ke koupelně. Mám mžitky před očima a čím dál víc pociťuju sílu přitažlivosti země, jak se snaží vytáhnout ze mne všechno, co do mě před tím vstoupilo.
„Chceš jít do koupelny?“ zeptá se celkem zbytečně. Kam jinam, bože, má dlouhý vedení. Dovede mě tam. Záchranná stanice s resuscitační jednotkou. Nacpu celý obličej pod proud tekoucí vody a sem tam zkouším maličko si šňupnout kyslíku…Jo. Jo. Dám to. Neumřu.
Vyjdu ven z koupelny. Míra, bledý jako křída, stojí před dveřmi ve stoji spatném jako na vojenské přehlídce, nechápavý výraz v celém obličeji. „Já, já,“ koktá, „jsem se vyděsil! Vypadala jsi, jako když máš nějaký záchvat.“ „Taky že jo, z křenu a hořčice. Málem to byla moje poslední hodinka.“
Ukazuju mu talíř s nedojedeným pokrmem. Pak mě popadne záchvat smíchu, že ho nemůžu zastavit. „Uznej, je to komická situace. Já jsem málem vnitřně vyhořela jako palivo v reaktoru, a ty na pokraji téhle zkázy přijdeš pro cigáro!“

Inšana