vloženo: 10. 05. 2020

Bez obav, vážení čtenáři, nebudu do vás hustit už tak do nekonečna omílané přitroublé návody typu jak zacházet s rouškou či jak si správně mít ruce. Návody jsou to jako pro nesvéprávné pitomce, pronášené někdy jedinci, jejichž projev jako nesvéprávných i působí.

Nehodlám psát ani o tom naprosto obdivuhodném sepětí národa (ve své podstatě), o jeho vynalézavosti a kreativitě, ohledech a vzájemné výpomoci. Snad jen krátce; je dost důvodů být na sebe hrdí!

Záměrně nepíšu ani název onoho stvoření, které je skloňováno ve všech pádech taktéž do úplného zblbnutí a nechuti jako zaklínací mantra na vymývání mozků. Jako studenti jsme tomu trefně říkali ´nalejvárna´.

Mám v úmyslu pojmout věc docela jinak.

Začnu tím, že člověk je tvor společenský, to dozajista každý ví. Odjakživa žil náš druh v tlupách, později nahrazených slovem společenstvo, dnes těm původních houfům říkáme spíš komunity. Člověku tudíž nesvědčí samota a izolace. Být příslušníky tlupy či houfu nebo stáda, jakkoliv to nazveme, jsou pro nás hodně podstatné, ne-li zcela rozhodující.  A pojednou si „přifčí“ odněkud někým vyrobený či uměle zmutovaný mrňavý organismus a bum prásk, všechno je jinak. Vyhlásí se karanténa a ocitáme se naprosto nepřipravení v omezení kontaktů, v částečné, i když dost citelné, polo izolaci. Někteří v úplné.

Přišla chvíle, kdy mám na jazyku vám sdělit, že (mimo náš národ) mám taky moc ráda český humor. Dovede totiž hbitě zareagovat i na tu nejméně příjemnou, v historii tolikrát až tragickou situaci stylem sobě vlastním; ulomit její ostrý hrot tím, že ji shodí, přidá se kapka sarkazmu či přehánění a nadhledu. I historikové, o filozofech nemluvě, připouštějí, že to byl právě humor, který český národ držel nad vodou v dobách, kdy nám šlo doslova o krk. Jakoby se v tom humoru vždy znovu a znovu zobrazoval či až zjevoval duch národa. K tomu i velká míra slovesné tvořivosti a fantazie taky patří k věci.

Záhy po vyhlášení karantény se začaly objevovat vtípky. Některé zde uvedu, protože jsou jedinečné, jako třeba tento.

Psychiatři vzkazují národu. Pokud doma mluvíte s věcmi a zvířaty, je to v pořádku Kvůli tomu nás nevolejte. Volejte až v případě, kdy vám začnou odpovídat.

Nebo tenhle.

Pokud budou ještě dlouho zavřené školy, tak rodiče najedou vakcínu dřív, než vědci.

Další.

Včera jsem si pověsil vyprané povlečení na balkón. Dnes ho má půlka města na hubě.

A jeden z kreslených.

Žena sedí v koupelně na vaně, s výrazem na pokraji zhroucení. Otevřenými dveřmi je průhled na manžela, rovněž schlíple sedícímu na gauči. Žena si v duchu říká: Ještě jednou mrkne tak nahlas, tak ho vážně asi zabiju!

Až na dřeň vystižená ponorková nemoc.

Izolace v mikrosvětě rodiny, kde není už kam uhnout, kam se ztratit, kam zalézt a mít chvíli jen pro sebe, jistě vztahům moc neprospívá. Třeba v takovém tři plus jedna v paneláku se dvěma, třemi dětmi, které nechodí do školy, to musí být fakt náročné. Nikdy v našich rodinách podobná atmosféra nepanovala, protože jsme neprožívali situace, aby k ní byly důvody. Počátek karantény mnozí z nás proměnili čas trávený doma v alternativní programy, například odkládaného úklidu všeho, vnořením se do odsouvaných zálib, čtení nepřečtených knížek, uchýlení se pro mnohé k tak potřebnému odpočinku (!) a tak dále. Zkrátka lidé využívali čas nařízeného domácího vězení produktivně, hlavně však jinak než zaběhlým, naučeným schématem a rutinou. Chvíli to šlo, jenomže karanténa už trvá v tuto chvíli, kdy píši tento článek, druhý měsíc, a ukazuje se, že čeho je moc, toho je příliš. Lidé čím dál intenzivněji pociťují potřebu uletět z klece. Není se co divit, že si určité kumulované napětí a nepohodu předáváme navzájem a už nevíme, kudy z konopí, jak se říká. Už nevíme, jak čas nuceně trávený doma pohromadě odlehčit. Sotva kdo by mohl přesvědčivě tvrdit, že u něho doma v době karantény vládne úplná pohoda. Potřeba ´vypadnout´ ven byla vidět nedávno při prvních slunečných dnech, kdy národ vyrazil do přírody. Všude jsem potkávala procházející se lidi, lidi na kolech, lidi s kočárky, viděla jsem je sedící v parcích na lavičkách i na zeleném pažitu na dekách, houfující se a popíjející nápoje. Lidé potřebovali dobití slunečnou energií, vidět zelené stromy, dýchat čerstvé povětří, prohodit mezi sebou pár slov, prostě se družit a sdílet. Tak jsme nastaveni Matkou Přírodou a nikdo tuto základní instinktivní SEBEZÁCHOVNOU potřebu nemůže přechytračit žádnými omezeními!!!

Vším tím, co píši k této době a situaci, v níž jsme všichni po uši, chci říci, nevěšte hlavu, i kdybyste z té situace vyšli s pošramocenými vztahy dokonce víc pošramocenými, než byly kdy před ní. Vždycky se s tím dá něco dělat, především se zbavit nahromaděných emocí, emočně se vyčisti, osvobodit od stresu z omezeného prostoru i pohybu, ulevit si i od nevyřčených slov. S každým z nás tohle dějství nějak zamávalo a není důvod se stydět přiznat si, že potřebujeme pomoci. Třeba ´jen pouhou konzultací´, co si teď s tím vším počít, jak to uchopit, nebo nějakou hloubkovou terapií.

Zdraví vás všechny

Ivana Inšana PÍHOVÁ, terapeutka