vloženo: 13. 03. 2013

Dostala jsem od čtenářky svého webu otázku: Jak mohu zjistit psychickou příčinu častého onemocnění mojí čtyřleté dcerky? Chvilku je ve školce a dostane rýmu nebo kašel, případně obojí. Sotva se uzdraví a vrátí se do kolektivu, nemoc se opakuje.

Není jednoduché krátce odpovědět, pokusím se pomocí příkladu. Můj syn také chodil kdysi do mateřské školy. Co chvíli měl zánět středního ucha, který mu buď samovolně praskl, anebo jsme museli jet na píchnutí. Dva týdny byl doma, týden ve školce, jednou ta antibiotika, podruhé jiná, a tak pořád dokolečka. Pediatr, který do této školky docházel, mi pověděl, že příčina zánětu nejde z vnějšího prostředí, ale zevnitř, z těla. Už ale nedodal, jaká ta vnitřní příčina je a já jsem se nezeptala. A tak se opakovala stejná situace. Většina dětí ráno při předání paní učitelce plakala, můj synek šel srdnatě bez hlesu. Ovšem když jsem pro něho odpoledne přišla, vrhal se mi plačící do náruče. Vrtalo mi to hlavou, tak jsem se zeptala jedné paní učitelky, co o tom soudí. Příjemná a moudrá žena odpověděla: “Zatímco ostatní dětí se vypláčou ráno, váš syn to napětí v sobě drží celý den. Odpoledne potom pláče úlevou, že to má za sebou a že jde domů.“

Jako mladá matka jsem s touto informací nedokázala okamžitě pracovat, ale stala se mi vodítkem. Později jsem rozklíčovala, že příčinou jeho nemocných uší byla věta, již ráno slýchával: „Martínku, musíš vstávat, jdeme do školičky.“ Martínek nechtěl o školičce ani slyšet (!), chtěl být doma se svojí mámou.  A když jsme pak zůstali na paragraf doma, a nemusel vstávat za tmy, do zimy, v polospánku být oblékán a vláčen na autobus, během dvou tří dnů se jeho zdravotní stav upravil a synek byl zase v pohodě.  Stejně tak jsem tehdy nevěděla, že zánět je boj, projev v těle zuřící války něčeho proti něčemu. O zánětu však tadynyní mluvit nechci.

Nakonec jsme museli vyřešit situaci tak, že jsem si vzala tři měsíce neplaceného volna a byla s ním doma, aby mu zesílila imunita. A o tu se právě jedná. Za nemocí stojí většinou psychická příčina, zvlášť, když je trvalého charakteru. Docházka do školky (školy) takovou příčinou může být. Nelze léčit jenom uši, krk, hlavu, průdušky, je třeba léčit celého človíčka, protože nemoc se na určitém orgánu, místě, jenom manifestuje. Malé dítě, které neumí mluvit o svých pocitech, emocích, si je v sobě drží, čímž vzniká živná půda pro nemoc. Takže když se vrátím k výše položené otázce, jak zjistit, proč holička opakovaně stůně, mohu navrhnout: co nejvíc s ní mluvte, abyste se co nejvíce dozvěděli.

Rozhovorem, vhodně volenými otázkami, například, co jí vadí, co ji trápí, z čeho má obavy, čeho se bojí, kdo jí (například ve školce) ublížil, ubližuje, co nemá ráda, jak se k ní chovají ostatní děti, jak ona k nim, jak paní učitelky a podobně.  Z odpovědí zase vyvodit další otázky. Prostě udělat takový průzkum.

Mám vnučku a vnuka, s nimiž takto pracuji, a musím říct, že se nám docela dobře a spolehlivě daří nacházet příčinu jejich různých neduhů. Dneska už 12letá vnučka ví, že její reakce na stres, zátěžovou situaci, ublížení, byť slovem, pohrůžkou, ji přivodí třeba rýmu, nebo bolest v krku, když nemůže nebo nesmí otevřeně něco vyslovit. Ostatně o rýmě se v etikoterapii (nauka o psychických příčinách nemoci) říká, že jsou to nevyplakané slzy, angína nevyslovený vztek, kašel – něčeho je zapotřebí se zbavit (neboli hovorově, na něco se vykašlat), bolest hlavy zase krásně vysvětluje příměr mít něčeho plnou hlavu. Je potřeba si uvědomit, že zadržované emoce působí v těle jako jed, u dětí stejně jako u dospělých.

Nemylme se, v dětském kolektivu nepanuje žádná idylka. Děti prožívají své trable ze vztahů mezi sebou a ze vztahu s učiteli stejně intenzivně, jako dospělí na pracovišti.  S tím rozdílem, že děcko to buď ještě neumí vyjádřit, proto si musíte pomoci otázkami, anebo si dospělému netroufá říct, co cítí, jak co vnímá. Jsou to hlavně různé nespravedlnosti, nadržování a podobně, které děti svými citlivými čidly intenzivně zaznamenávají. Když s dětmi zapředete hovor, a dáte najevo opravdový zájem, nejen takové to Co bylo ve škole, Co bylo k obědu, zjistíte, jak náročné jsou pro ně dny ve školce a ve škole. O míře zátěže výukou ani nemluvě.

Doma to pak může být rozpor mezi rodiči, hádka, nesoulad v rodině, přemrštěné nároky na dítě, jimiž si dospělí sami něco kompenzují, a tak dále. Důvody mohou být hodně skryté, a k jejich objasnění mnohem snadněji a rychleji přispěje otevřená, důvěryhodná atmosféra, kde se děti mohou bez obav z potrestání svěřit a ulevit si od svých potlačených bolístek a trápení. Často to bývají jakoby nevinné důvody, z pohledu dospělých nepodstatné. Děti vnímají jinak, nejsou ještě zatížené zdeformovaným myšlením dospělých a jejich vžitými otrockými způsoby myšlení. Jsou senzibilnější, mnohem otevřenější mimosmyslovému vnímání, takže si nás dovedou velice dobře naskenovat. Hodně špatně nesou, a neumí reagovat na posuzování a hodnocení, srovnávání, těžce snášejí vnucování vůle. Jenomže tohle všechno je bohužel v systému, v jakém žijí, nastaveno jako běžná norma.

Samozřejmě dítě v dětském kolektivu je vždycky náchylnější něco chytit. Tady je účinnou obranou jedině plně funkční, zdravý imunitní systém. Bohužel snížená imunita zase souvisí s emocionální zátěží. Narušené, disharmonické vztahy, mnohokrát mezi těmi nejbližšími, jsou největšími zdroji psychické a následně emoční zátěže. Bez akce nemůže vzniknout reakce, neboli každá příčina má svůj následek. Jedno s druhým se kumuluje, a když se to nechá bez povšimnutí, je to jako časovaná nálož v těle. Proč myslíte, že si třeba někdo okusuje nehty? Nebo kroutí vlasy? Proč se pomočuje? Zbystřete a hledejte příčinu. Netrestejte dítě za něco, za co nemůže. Pomozte mu, vyjděte mu vstříc, jedině tak se dá z toho labyrintu vyjít a najít řešení. Každý labyrint je stvořený na základě daného principu. Někde je do něj vchod, jinde východ z něj. Na první pohled to neuvidíte, musíte pochopit princip vzniku labyrintu, odkud začíná a kde vyúsťuje. Jinak se v něm ztatíte a budete chodit mezi slepými uličkami sem tam.

Nemoc je také takový labyrint. Je třeba pochopit princip vzniku. Zároveň je projevem vnitřní disbalance, energetické nevyváženosti, pakliže se ovšem díváme na člověka jako celistvou bytost, a ne jako na bolavý žaludek nebo bolavou hlavu. Nemoc podává prostřednictvím těla alarmující zprávu navenek, že uvnitř není něco v pořádku.

Ivana Inšana Píhová