vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze ze 1. 2. 2016

Roman patřil k těm tvárným, poddajným dětem, které se naprosto poddaly prostředí. Jako ta poddajná a přizpůsobivá voda, v níž se ve znamení Ryb narodil. Mnohokrát, už jako dospělý muž, absolvoval ve svém životě srážku s tímhle svým nastaveným omezením. Až z toho byl tak špatný, že měl pocit, že už tu tíhu v sobě dál neunese, že nevydrží sám se sebou. Taky chtěl pochopit, proč se mu dějí podobné věci opakovaně, ´jenom´v jiných kulisách a s jinými protagonisty.

Minula mu čtyřicítka, je podruhé ženatý a nyní stojí před tvrdou realitou dalšího rozvodu. Po pouhém ani ne roce společného života se mu rozpadá pod rukama vztah, na který vsadil jako na jasného favorita; podruhé, a také naposled, do konce života, byl přesvědčený.

Stále ještě oficiálně partneři mají před rozvodem, ale bydlí odděleně každý z nich sám. Manželka Romanovi moc chybí. Má ji pořád rád a nedokáže na ni přestat myslet. Sice sám sebe přesvědčuje, že ona si jeho lásku už nezaslouží, jenomže tenhle sebeklam má pramalou účinnost na jeho vnitřní cítění.

Ve spoustě jiných věcí mu zase naopak neschází vůbec. „Jako hospodyňka byla doma prakticky nepoužitelná,“ vypravuje. „Vařit neuměla, byla neuvěřitelně nepořádná. Jsem rád, když doma nezakopávám o prádlo a jiné věci, mám uklizeno. Vlastně z tohoto pohledu všechno hraje proto, abych řekl, děkuji, že jsme od sebe. Jenže pořád je tam vazba na její duši…srdcem jsem stále s ní. “

Přestat mít někoho rád, v tom si člověk neporučí. To není jako říct, druhou kávu už si nedám. Roman říká, že si nepřeje svou manželku nemilovat, ale že mu holt asi nezbude nic jiného, než se tomu naučit.

„Z mého pohledu se zachovala jako malé dítě, které moc chtělo psa. Ten ho za měsíc omrzel, tak ho odložilo a dělá, že neexistuje. Totéž je s naším manželstvím. Proboha, vždyť jsme spolu nebyli ani rok,“ posteskne si rozechvěle.

Necelý rok je velice krátká doba na to, aby se lidé poznali a sžili se. Romanovi připadá, že rozvod přišel jako blesk z čistého nebe a rád by pochopil, proč spolu vůbec byli, jaký to všechno mělo smysl a proč končí rozvodem.

Říká, že se snažil s manželkou o těchto věcech mluvit, ptal se, proč se chce rozvádět, ona mu odpověděla, že to by snad měl vědět sám a jestli se pamatuje, co vyváděl?

„Kdybys mě měl rád, tak bys to nedělal, choval by ses jinak,“ bylo její odpovědí. Ale jak jinak? Tak mi to řekni, chtěl jsem vědět. To musíš přece vědět sám. Odmítala mi cokoliv konkrétního říct, jen opakovala, že se tím chce vyhnout vzájemným výčitkám. Já jí nic nevyčítám, já to chci pochopit. Od ní slyším jen, nech mě být, dej mi pokoj, chci mít klid.“

Roman se cítí bezbranný, chtěl by za vztah ještě bojovat, manželka mu to podle jeho slov neumožňuje. V jeho očích by však měl vztah ještě dostat šanci.

„Vždyť vztah dvou lidí není věc, kterou jde jednoduše zmačkat a hodit do koše. Je to hlubší duchovní záležitost, měli bychom mít za něj zodpovědnost. Když jsem byl na výsluní, všude jsem ji bral s sebou, vyhřívala se vedle mě. A pak, když přišly horší chvíle, když jsem potřeboval, aby stála při mně, tak mě úplně odstřihla. Jak jsem záviděl lidem, kteří probírali své vztahy, jak se dohadovali, prostě to nějak řešili, kdežto moje žena mě ani nevyslechla. Nepřijela za mnou ani jednou do léčebny na návštěvu, jenom mi psala SMS,“ míří Roman do období, kdy byl na tříměsíční odvykací kúře kvůli požívání alkoholu.

Přes momentální pocit bezbrannosti se přesto cítí být spíš bojovníkem. Na dokreslení toho, jak to míní, vypravuje, že když studoval vysokou školu, nevzdával to, ani když byli v ročníku chytřejší lidi a on byl trojkař. Uměl se takzvaně ´zabejčit´. „Když jsem nevěděl, chodil jsem na doučování, nebo jsem se učil s kamarády. Školu jsem dostudoval bez ztráty kytičky,“ říká s jakýmsi nádechem vnitřního uspokojení.

Ve vztahu těchto dvou lidí byly i jiné věci zásadně jinak. Romanova partnerka vyžadovala hodně fyzického kontaktu. Zatímco on tak vysokou a intenzivní potřebu neměl. Jak vidno, nešly tyto dva přístupy k sobě.

„Stále se chtěla dotýkat, objímat, já jsem to takhle nastavené neměl. Mně stačí vedle milovaného člověka být, sdílet s ním společný prostor, být v jeho blízkosti. Nemám takové vysoké nároky na důvěrnosti. Jednu chvíli jsem se už i bál s ní jet výtahem, pořád se po mně ´plazila´. Bylo to na mne příliš.“

Roman nebyl sto oplácet své manželce stejnou mincí, nedával jí to, co ona vyžadovala a potřebovala, nebyla to jeho potřeba, nebyla to jeho přirozenost! Manželé se v tomto ohledu prostě nepotkali. Romanovi byla tato disproporce nepříjemná, jenomže nakonec podlehl, jak tvrdí, a udělal, co se po něm žádalo a co on sám nechtěl. Aby byl doma klid.

„Řekl jsem si, když to tak musí být, tak já tě tedy objemu. A tak to bylo i se sexem. Podléhal jsem jí.“

Obelhával se bláhovou iluzí, že se to časem zmírní a změní, že to přejde. Jenže samo od sebe nikdy nic nepřejde.

„Opakovaně jsem se oháněl tím, že nemám tak vehementní potřebu se stále miliskovat. Ona to dělala i v přítomnosti druhých lidí, vůbec se na okolí neohlížela. Pokaždé to bylo pro všechny trapné, jenom pro ni ne. A pokaždé mi odsekla, že až to přestane dělat, bude mezi námi konec. To se taky stalo.“

Co tím asi mladí paní demonstrovala? Roman je přesvědčený, že šlo hlavně o vlastnictví, že ho jeho paní chtěla vlastnit, chtěla mít jeho veškerý čas a pozornost pro sebe.

„Když se objevila doma dřív než já, hned mi volala, kde jsem, kdy přijdu, nedokázala dělat vůbec nic sama, pořád mě potřebovala mít u sebe.“

„Jeví se to tak, že tvoje manželka byla na tobě hodně závislá. Každá závislost je vlastně patologická.“

„Možná to tak bylo. Kolikrát jsem jí říkal, ať mě nechá nadechnout, že potřebuji víc životního prostoru.“

„Co ona na to?“

„Že si mě tedy nebude všímat vůbec. Přišlo mi to neřešitelné. Chovala se jako trucovité dítě, které když nedostane, co chce, tak se nafoukne a urazí. Co vlastně chceš, se mě ptala? Abys mi nechala životní prostor. Nedokázala reagovat uměřeně, přehnala to do extrému. Že buď bude po jejím, nebo nebude nic.“

„Co to v tobě navozuje tento její výrok?“

„Cítím se hodně špatně! Protože jsem jí do nekonečna ustupoval, abych nejitřil její city. Byla pro mě vždycky nejdůležitější ze všech lidí. Postavil jsem jí nad svoje děti, rodiče, hájil jsem ji proti všem, až do krve. Dal bych za ni život.“

„Nepřipadá ti, že jste byli, každý jinak, oba závisí jeden na druhém? I když každý jinak?“

„Poměrně často se nám stávalo, že jeden na něco pomyslel, a totéž vyřkl druhý, anebo na něco pomyslel, a druhý to šel udělat, aniž jsme si řekli slovo. Ano, byli jsme hodně propojeni. Ona proklamovala jedno tělo, jedna duše. Nějaký čas to takhle fungovalo. Možná to závislost byla.“

„Romane, když ti kdokoliv řekne, buď uděláš, co chci já, anebo s tebou nebudu vůbec mluvit, případně ti odepře cokoliv jiného, to je manipulace s cílem dosáhnout nakonec svého. Tys to neviděl, nevnímal?“

„Asi ne, jak už jsem říkal, nechtěl jsem se dotýkat jejich citů.“

„Teď se zase balamutíš. To sis jenom chtěl myslet, abys měl ospravedlnitelný a snesitelný důvod nakonec vyhovět. To byla tvoje obranná strategie, jak na manipulaci odpovědět a jak se s ní naučit žít. Jenom sis to nechtěl připustit.“

Nastalo ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout.

„Jdeš do mne tvrdě,“ pronesl Roman po chvíli.

„Jestli chceš pochopit a porozumět, je to zapotřebí. Drhneme schody, a to bolí.

Dobrá, pojďme si to zrekapitulovat. Rýsuje se nám, že jisté varovné signály, které rozvodu předcházely, tady byly, ale byly přehlíženy. Jak to bylo s tou tvojí léčbou? Nastoupil jsi jí dobrovolně, nebo ne? Nedala ti manželka nějakou podmínku? Tuhle otázku navozuje zmínka o tom, že ti vytýkala tvé chování, i když neurčitými slovy; měl by sis uvědomit sám, jak ses choval. Nebyla tam třeba od tvé manželky stanovená nějaká podmínka?“

„Tak to opravdu bylo. Řekla mi, že jestli se nepůjdu léčit, sbalí kufry a odchází. Já jsem léčbu absolvoval, po třech měsících mě pustili. Splnil jsem její podmínku, a ona stejně odešla, aniž by mi o svém úmyslu dopředu cokoliv řekla.“

„Přestože jsi podstoupil léčbu, jak ona chtěla, vyřešila si to po svém. Co myslíš, že se stalo?“

„Udělala to za mými zády, měla to promyšlené dopředu, byla rozhodnutá dávno před tím vším, třebaže říkala něco jiného. Z její strany to byl taktický tah, jak se vymanit ze vztahu. Podmínkou léčení to jenom kamuflovala.“

„Co rozhodlo o tom, že sis ji namluvil?“

„Nikdy jsem nebyl extra odvážný. Když jsem ji uviděl, oslovil jsem ji úplně spontánně. Ale nelíbila se mi, nebyla můj typ. Přišlo to jako uragán, potkali jsme se a už jsme se neodloučili.“

„A skutečná motivace?“

„Asi podprahová. Hned jsme si porozuměli, měli jsme společné intelektuální zájmy, jezdila se mnou na přednášky do Prahy, všechno ji zajímalo. Jeden druhému jsme fandili a měli radost z úspěchů. Něco podobného jsem ještě s nikým nezažil. Chybí mi společně sdílení, nadšení, je mi smutno, cítím beznaděj, že tohle už asi v životě nepotkám… neměl jsem něco takového ani doma.“

„K tomu se ještě určitě dostaneme. Řekni, když se ptáš po smyslu toho všeho, proč se tak krátce a divoce váš vztah vytvořil a zanikl, k čemu tvoje paní směřovala? Zkus to pojmenovat.“

„Nejspíš si potřebovala vytvořit prostor, aby se ode mě mohla odpoutat, o to jí šlo. Měla takovou tendenci už dřív. Já jsem to tehdy neviděl. Uvědomuju si to teď zpětně, když si vzpomenu, že také chtěla odejít na ubytovnu…Mě tenkrát vyhodili poprvé od zkoušky, a ona říkala, že za to může, že bez ní by mi bylo líp.“

Než to celé dořekl, zlomil se mu hlas.

„Co cítíš, Romane? Mluv o tom.“

„ Je mi líto, že se s ní nemůžu podělit o své pokroky, úspěchy…i ona je měla, a já ji neustále sleduji z povzdáli. Jenže si s ní nemůžu o tom povídat. Je mi smutno. Chce se mi brečet, je to taková beznaděj…“

„Jak jsi reagoval na její zmínku, že odejde bydlet na ubytovnu?“

„Že se tedy na čas rozloučíme, a pak že se uvidí.“

„Jinými slovy, přistoupil jsi na její podmínku. Když to tak chtěla, ať to tak má. Dosáhla svého, a ty jsi jí to po celý ten čas umožňoval.“

„Nejspíš jsem asi hrál podle jejích not. Byl jsem příliš ústupný. Možná čekala, že budu vzdorovat?“

„Ptáš se sám sebe, nebo mně?“

„Tebe, jestli můžu.“

„Mohu ti k tomu říct jen svůj pohled na věc. Ona snad očekávala, že tě tím vyprovokuje a ty že zaujmeš jiný postoj. Třeba že budeš víc zdravě agresivní, že zabojuješ. Chtěla vidět toho chlapa, že ti stojí za to. Teď bys bojovat chtěl, jdeš se ´prát k soudu´, jak si sám řekl, i když bys nemusel, jenže to už zase neumožňuje tvoje žena, protože s tebou nechce ztratit ani slovo. Co bys řekl takovému pohledu na věc?“

„Nejspíš je to tak. Vycházel jsem jí vstříc úplně ve všem. Vlastně jsem neměl skoro na nic svůj názor. Tím jsem to možná celé podělal.“

„Když chtěla tvoje žena odejít na ubytovnu, už padlo slovo rozvod?“

„Tehdy ne, ne nahlas. Počkala, až budu pryč, mimo hru.“

„Proč by to takto komplikovaně nastrojila?“

„Jsem si docela jistý tím, že se obávala, že její rozhodnutí tak pevné. Že když svolí ke schůzce a pustí mě ke slovu, že podlehne a změní názor. Nebyla si jista sama sebou, proto ta hra za zády.“

„Situace je dnes už nezvratná, ona rozvodu dosáhne. Do jaké míry je pro tebe při nebo nepřijatelná?“

„Absolutně nepřijatelná. Proto jsem nepřistoupil na bezproblémový rozvod, kdy o něm rozhodne samosoudce. Vnitřně doufám, že ona o tom bude aspoň přemýšlet. Doufám, že u soudu bude snad prostor, abych možná dosáhl času pro přehodnocení, že bude soud odročen. Chci využít soudu jako prostředku, že by se situace mohla obrátit. Z mého podhledu ona sama sebe přesvědčuje, že to tak chce. A taky hodně dá na soud okolí. Domnívám se, že není tak docela z její hlavy. Já ji znám tak, že nebyla sama schopná si vyzvednout ani občanku. Někdo ji utvrzoval o tom, že vztah stojí za houby a aby ho ukončila.“

„Je tak ovladatelná?“

„Určitě. Znám ji.“

„Když je tak ovladatelná, jak si myslíš, proč ses ty nechal jí tak ovládat?“

„Nejspíš pro mne bylo snazší se podvolit. Jako doma.“

„Usuzuješ tedy, že se ti žena vyhýbá, protože si je vědoma tvé vemlouvavosti, která by ji mohla v jejím rozhodnutí zviklat?

„Ano. Jedna z mála věcí, které mi řekla, byla; chvála bohu jsem se dostala do stavu, že nic necítím. Já cítím na jedné straně bezbrannost, na druhé straně chci hodit ručník do ringu, vzepnout se. Najednou je z ní cynik, z toho přecitlivělého tvorečka, který mi x krát za den volal, a ptal se, není ti něco? Její péče o mně byla až úplně nesnesitelná, obtěžující. A teď jakoby z ní mluvil jiný člověk.“

„Vrať se v čase do doby, kdy jsi kluk. Rozhlédni se po situaci, v níž se cítíš bezbranný. Nemáš páky na to, jak něco ovlivnit.“

„Táta byl na mne velmi přísný, měl jsem přísnou výchovu. I když jsem jedináček, naši mě brali dost zkrátka, jak se říká, u huby.“

„V čem?“

„Ve všem. Oba rodiče jsou policisté. Vychovávala mě babička. Když jsem byl s našima, musel jsem být hodný, poslušný chlapeček. Byl jsem utlačované dítě, máma mě hned srážela, jakmile jsem se chtěl trošku projevit. No no, jen si o osobě moc nemysli. Sedávej v koutě, když budeš hodný, najdou tě. Asi v tom smyslu. Drželi mě prostě tak, že jsem si netroufal nic, vůbec nic, třeba ani rozbít okno. Kdyby na mě byla stížnost ve škole, byl bych předem vyklepaný jako ratlík. Já jsem se vlastně rodičů bál.“

„Když tě mamka zahnala do kouta, co jsi cítil?“

„Nic, bral jsem to jako normální. Tenkrát. Dneska vím, že jsem mohl být větší rafan, kdybych si víc věřil. Neuměl jsem si nic prosadit, ani dneska to příliš neumím. Mohl jsem se prosadit a být někde jinde. Rodiče mi umožnili vzdělávat se, ale už jsem se nenaučil, jak to umět prodat.“

„Vidíš v tom dneska pro sebe něco dobrého?“

„Že ze mne nevyrostl gauner. Mám nějaké právní vědomí díky škole, kterou jsem dálkově vystudoval, mám osvojená morální a mravní měřítka. Nikdy jsem se nezúčastnil žádné klukoviny, ani mě nenapadla. Takový vítr jsem měl z rodičů.“

„Co se dělo, když tě rodiče takzvaně zaháněli do kouta? K čemu to vedlo?“

„Vytvořil jsem si svůj vnitřní svět. Ano, žil jsem ve svém vnitřním světě, mluvil jsem sám se sebou. Tam jsem byl spokojený.“

„Tam jsi zalézal se schovat?“

„Ano, a dělám to dodnes.“

„Před čím se schováváš?“

„Před vším, co mě ohrožuje, co je mi nepříjemné, nepohodlné.“

„Pití alkoholu je také druh útěku, to jistě víš. Co tě k tomu vedlo?“

„Asi jako spousta jiných lidí jsem poznal, že když se napiju, je pak život snesitelnější. V době, kdy jsem si nejdřív tu a tam dal nějakou skleničku, jsem měl velmi náročné zaměstnání. Moře práce a zodpovědnosti, a pořád mi nakládali víc a víc. Já blbec, nechal jsem si to líbit. Dneska tu chybu vidím, ale tenkrát jsem měl pocit, že jsem důležitý, že požívám důvěry. Byl to hrozný klam. Práce mě vyčerpávala, příliš jsem si bral problémy ostatních lidí za svoje …a po čase mi začaly maniodepresivní stavy. Práce se mi začala rozpadat pod rukama…“

„Jak s tím souvisí rozvod?“

„Zase se mi rozpadá něco, o čem jsem nepochyboval jako o hodnotě. Byl jsem přesvědčený o partnerství jako o trvalé životní hodnotě. Měli jsme svatbu v kostele. To je pro mě zvlášť vážný závazek.“

„Dávali ti nějakým způsobem rodiče najevo, že tě mají rádi?“

„Jak to myslíš?“

„Tak, normálně, že tě vřele obejmuli, dali pusu, pochválili, pohladili.“

„Ne. Měl jsem veškerou péči, ale tohle v ní nebylo.“

„Scházelo ti to?“

„Nemůžu říct, nepoznal jsem to. U nás doma se žádné city nikdy neprojevovaly. Byli jsme emočně vyprahlá nebo úplně otupělá rodina. Myslíš, že proto mi ani nechyběl fyzický kontakt s manželkou?“

„Nabízí se to jako vysvětlení. Co nás nenaučí doma, co doma nevidíme, to neděláme. Rodiče ti neukázali, že taková možnost citového výrazu existuje. Když nemáme z čeho brát, nemáme co dávat. Jsou to spojené nádoby.“

„Hm. Něco podobného mě už taky napadlo, ale nebyl jsem si tím jistý.“

„Kdybys měl vyjmenovat největší rozpory a konflikty svého současného života, jaké by to byly?“

„Nedokážu se sklonit za cenu toho, abych se udržel v nějaké pozici. Nedokážu se podřídit autoritám. To je můj velký problém. Když jsem se vymanil z vlivu rodičů doma, kde jsem byl absolutně poslušný vůči autoritě, a začal studovat vysokou školu, poznal jsem jiné lidi, jinak vychované. Probudil se ve mně odbojář a pak jsem už nedržel hubu a krok. Kdybych to uměl, měl bych do teď teplé místečko. A relativní klid.“

„Myslíš si tedy, že tvoje rozpory pramení od tvého vnímání autorit?“

„Já se skloním před tím, kdo umí víc než já. Ale ne proto, že má moc z titulu svého postavení.“

„Co to vypovídá o tobě samém?“

„Že jsem odsouzen k doživotnímu neklidu…“

„Když si to takto postavíš, pak se z toho stane pravda. Pozor na slova. Tvoje hbitost a pohotovost vytváří nechtěně nové myšlenkové a výrazové formy. Jednou by se mohla taková nechtěně vyřčená mantra obrátit proti tobě. Zkus to vyjádřit jinak.“

„Dobře, tak tedy neustanu v tom, co jsem započal, to je bojovat za ty, kteří to potřebují, a vynaložím na to všechny síly, protože takových potřebných lidí je spousta, a mě práce pro ně naplňuje. A rozpor a můj neklid je v tom, že někde uvnitř cítím, že mám na víc.“ (Roman pracoval v poradně sociálně-právních služeb).

„Ty sám jsi potřebný.“

„Snažím se tomu učit, hlavně se naučit říkat ne. Učím se vyjadřovat, že mám také nějaké potřeby…“

„To se před tím nikdy nedělo, viď?“

„Ne.“

„A jak ti to jde?“

„Mizerně.“

„Zauvažuj nad tímhle. Co když jeden ze smyslů tvého manželství byl právě tohle se naučit? Naučit si sám sebe vážit, uvědomovat si svou hodnotu, projevovat své potřeby, neustupovat od nich?“

„Už jsem nad tím v tomhle smyslu také uvažoval. Jako jestli mě to nemělo někam posunout, když to bylo tak krátké a tak intenzivní.“

„Oba vás to mělo posunout za hranici dosavadní povědomosti o sobě.“

„Proč říkáš, že se musíš naučit říkat ne?“

„Protože jsem chtěl všem pomáhat, chtěl jsem spasit svět. A vedlo to k tomu, že jsem se ocitl doslova na dně.“

„Jestli tě to jen trošku uklidní, povím ti, že člověk musí napřed spasit sám sebe. Tvoje sluneční znamení, v kterém jsi narozený, v sobě tento spasitelský a trpitelský komplex má. Ryby jsou nastavené pro službu lidem, jde to z jejich instinktivní podstaty a motivace. Často dokážou ve své službě popřít úplně samy sebe a být loajální i k těm nejhorším tyranům. Jenomže obecně vzato, jsme tady jako lidé v první řadě každý sám za sebe a proto, abychom každý spasili sám sebe.Teprve potom by mohl být spasen celý svět. Teď bych ráda tvoji pozornost zaměřila k faktu, že něco změnit nejde, například rozhodnutí tvé ženy se rozvést. Jde však změnit přístup k té věci, aby tě tolik nebolela a nezraňovala.“

„Ale jak to udělat, aby mě to nezasahovalo, nezraňovalo? Já se dokážu nebetyčně rozohnit, když narazím na nějakou do nebe volající nespravedlnost, nepravost vůči někomu, až se přistihnu, že skoro řvu jako lev…“

„Zatímco když jde o tebe, tak se schováš do svého vnitřního úkrytu. Nicméně to svědčí o tom, že lev v tobě dřímá a probouzí se jen, když jde o někoho jiného. Nebylo by načase si ho trochu vycvičit a ochočit i pro sebe, pro své zájmy?“

„Tobě se to mluví, ty jsi už někde jinde a víš, jak na to, rozumíš tomu.“

„Romane, taky jsem prošla v životě mnohým úskalím, kdy jsem si často odřela svoje ploutve do krve a cedila pot a slzy. Litování se není namístě, k ničemu nevede. Chce to práci, práci a zase práci. Do klína ti nic samo nespadne.

Dobrá, pojďme dál. Jsi tady přece kvůli sobě. Ukázali jsme si, jaké poučení – lekce pro tebe – mohly být v tvém manželství, co bylo smyslem vztahu. Dokázal bys zrekapitulovat, co jsme vylovili z vody a pojmenovali? Co z toho je pro tebe podstatné?“

„Pro mě hlavně to, že Jana byla první člověk, který mi ukázal, i když přehnaně, co je objímat se, hladit, dotýkat se. I s jejími rodiči jsem se objímal. Když viděla mě a moje rodiče, tak říkávala, vy se divně loučíte. Co je to s vámi? Musíte se loučit, jako kdybyste se viděli naposled.“

V té chvíli zasáhla Roman tak silná a prudká emoce, až ho zaskočila. Pocítil tlak z břicha nahoru ke hrudi, do očí se mu vedraly slzy. Už se chtěl začít za ně omlouvat.

Zastavila jsem ho. „Ne, ne, je si to konečně prociť, hýčkej si ji, je to tvoje emoce. Hlavně ji nezaplašuj jako něco jako nějakého vetřelce. Co je to za pocit?“

„Směsice stesku a radosti, rád bych to udělal.“

„Co udělal?“

„Skočil jí na krk. Je mi líto, že ona mi už tu šanci nedá.“

Zakryl si oběma dlaněmi obličej a plakal se jako dítě.

„Romane, je třeba přiznat si a přijmout stesk po manželce a svoji lítost. Nic jiného s tím dělat nejde. Ty se tomu pořád bráníš. Věř mi, tudy cesta k úlevě nevede.“

Uděláme afirmační cvičení na přijetí.

„Takový vodopád slz jsem ještě u sebe nezažil…“ pronese poté zjihle.

„Jak ti je, jak se cítíš?“

„Je to lepší, ulevilo se mi.“

„Dovedeš si představit, že vás rozvedou? Uměl bys to přijmout?“

„Snažím se o to, zároveň s tím si říkám, že i lidi po rozvodu se k sobě zase vrátili…“

„Upínáš se k naději, že by se to mohlo stát i vám?“

„Jo, upínám, doufám v to. Jsem beznadějný případ, viď.“

„K první části tvé věty ti řeknu, že je to iluze a milosrdný klam, jak se přes fakt rozvodu manželství přenést. Upínáš se k něčemu, co nenastane. K té druhé zmínce jen řeknu; nehodnoť, kdo je, nebo není beznadějný.“

„Když uvažuji racionálně, tak bych měl být rád.“

„Rád proč, za co?“

„Že odešla, protože mě to soužití v mnoha směrech a ohledech drásalo. Byl jsem vychovaný a vycvičený na všechny domácí práce, uklízel jsem, dělal jsem doma všechno. Máma nikoho jiného neměla, tak drezírovala mě.“

„Proč o tom mluvíš? Má to nějakou souvislost s tvým manželstvím?“

„Těžce jsem nesl, když byl doma binec. Chodil jsem a uklízel po manželce. Prádlo, šaty, všude se pořád něco válelo. Nesnesl jsem, aby se vedle postele povaloval talíř se zbytky jídla. Byl jsem vycepovaný k absolutnímu pořádku z domova. Kolikrát jsem jí říkal, aby to po sobě uklidila! Ona že prý to odnese potom. Povídal jsem, ne potom, hned. A protože nešla, uklidil jsem to sám.“

„Představ si, že tvá žena přišla z prostředí, kde nebyly podstatné uklizené talíře nebo hrníčky či prádlo. Ona třeba neviděla smysl života v neustálém smýčení a úklidu.“

„To jsem to po ní ani nechtěl“.

„Teď jsi to právě řekl. Dělal jsi to za ni a demonstroval tím, co by měla dělat ona. Kromě toho jsi ji v té nepořádnosti podporoval.  Proč by uklízela, když ty jsi to stejně udělal za ni?“

„No jo, ale to byly extrémní situace.“

„Byly extrémní situace? Mluvíš o tom tak, že to byl běžný stav. Podívej, ona se možná cítila tak, že ji poučuješ. Ty jsi jí vlastně chtěl vychovávat k pořádku, k jakému jsi byl veden sám. Výchova partnera do partnerství nepatří. Mohla to být další třecí plocha mezi vámi.“

„Musím ti nejspíš dát za pravdu. Teď si vzpomínám, možná proto mi řekla, že se konečně nemusí před nikým hrbit. Já jsem nechápal, co tím myslí.“

„Zopakuj, prosím, znovu větu, kterou ti tvá žena řekla o tom hrbení se.“

„Aha,“ ozve se pochvíli, „proto mě říkala, že je neschopná, že jsem si měl vzít někoho schopnějšího. A její maminka ji v tom ujišťovala. Říkala jí, neměla ses vdávat, když nic neumíš. Ale přitom ji sama nic nenaučila. Když měla moje mamka výhrady k tomu, že moje žena nic neumí, říkal jsem jí, čemu se divíš, vždyť jí doma nic nenaučili. Tak jí pomoz a ukaž jí to, radila mi máma.“

Připusťme, že Romanova žena se mohla doma cítit jako neustále peskované dítě. Ani ne tak slovy, jako Romanovým počínáním, jímž poukazoval na její nepořádnost a zcela nevědomě ji sám sebe dával za příklad. Jistě, nemyslel to zle, dělal jenom to, čemu byl naučený a uvyklý z domova. A že to byla obsese na úklid, je hodně pravděpodobné.  Romanova manželka by si nejspíš právě o tohle nabila ústa i s jiným partnerem. Třeba by jí tolik jako Roman neustupoval. Někteří muži nejdou pro rázné slovo nebo i facku daleko. S Romanem to měla ještě jako poměrně mírovou misi.

Postavení vychovávané ´dcery či dítka´, které nechtěla Romanova žena snášet mohlo být další motivací narůstajícího konfliktu. V nich obou se spojily dva naprosté protiklady, pořádkumilovný muž až moc, žena nepořádnice na druhou. Roman měl poznat a zakusit, že na precizním pořádku nestojí štěstí vztahu, ona měla poznat, že její nepořádnost může být obtěžující a narušující prvek soužití. Z obou těchto pólů se mohl zrodit kompromis. Nestalo se tak.

Nadhodím to Romanovi jako možný pohled na věc.

„Možná. Možná mohly být role obrácené, možná jsem se snažil ne právě dost takticky jí učit, jak se starat o domácnost, jak mi to radila máma. Asi to do vztahu fakt nepatří. Jako muž jsem to ani dělat neměl. Možná manželka odžívá partnerský vztah se svým tátou.“

„Proč myslíš?“

„Protože jejich vazba je šílená, pro mě šílená. Chová se k němu jako holčička, ona se s ním dokonce líbá, ale jak líbá! To není pusa tátovi od dcery. Skočí mu kolem krku, vypadá to, že je jeho milenka. To přece v tomhle věku není normální. Není to přirozené. Táta je pro ni bůh. Měla nás oba ráda oba vedle sebe, každého z jedné strany…“

„Vidíš. S tím by se dalo pracovat. Ale to už je námět na jinou terapii.“

„Upadl jsem do stavu uvolnění,“ prohlásí zčistajasna úplně od věci Roman.

„Ano? Co tak najednou? A proč výraz upadl?“

„Protože se dostavil právě teď, najednou. Hodně jsem toho propustil, cítím se v tom rozpoložení odpoutaný, jakoby lehký. Je mi dobře. A cítím se docela nabitý, jako bych získal energii. Když jsem přišel, byl jsem hodně ´zdrblej´.“

„Tady vidíš, co energie člověka stojí, když chodí s takovým břemenem. Pro dnešek to tedy uzavřeme.“