vloženo: 6. 06. 2017
Pro dnešní příběh sáhnu mimo terapie.
Po dlouhých letech jsme se smluvily s kamarádkou z dětství a z mládí, že půjdeme na kafíčko a probereme život. Řečeno s Betty MacDonaldovou, probrat, co život dal a vzal.
Jsme vrstevnice, vyrostly jsme v těsném sousedství, sdílely podobně diktátorsky naladěné rodiče, já mamku, ona tátu. Její otec byl plukovník a byl tím, čemu se obecně říká zelený mozek. Užila si s ním hotový očistec. Třískal jí za každou blbinu, v podstatě za nic. Vzpomínám si, jak často plakávala. Nejen že ji bil jako žito, kromě toho vřískal, jak byl zvyklý z práce ječet na podřízené. Byl to neurotik. Její mladší sestra byla oběma rodiči silně protěžovaná. Nadržovali jí, dostala od nich všechno, na co ukázala prstíkem. Opatřili jí chalupu, zkrátka byla mazánek. Zatímco Hanka na co si nevydělala, to neměla. Mladší ze sester na starší bonzovala, sváděla na ni své vlastní prohřešky, lhala rodičům a oni věřili jejím verzím. Obvyklým výsledkem byla exekuce mojí kamarádky. Věru, taková náramná spravedlnost a rovný přístup k sourozencům po česku, jen co pravda. Nemylte se, žel, ještě pořád podobné modely a manýry v mnoha rodinách přetrvávají. Měly jsme to hodně podobné, a to z nás dělalo spojence. Hanka je taky Ryba, jako já, dokonce se narodila ve stejný den a měsíc jako moje babička. A stejně jako moje babička se naučila trpělivě trpět. Trpělivě přijímat osud, nebránit se, nevymezovat se vůči násilí a očividné nevyváženosti chování rodičů k sestrám. Co také mohla jako dítě dělat. Musela nějak přežít.
Co mě paměť sahá, měla časté potíže s močovým měchýřem a ledvinami, co chvíli marodila. Následkem toho, a to je lékařsky prokázané, dlouho trvalo, než otěhotněla. Neměla o sobě valné mínění, vdala se rychle, aby unikla z domova. A jak jinak, v duchu zákona přitažlivosti, vyměnila jedno peklo do druhé. Vzala si velmi problémového muže. Bez otcovy ochrany a záštity, jako každá taková dívka, byla jako obnažená, předem snadná kořist pro jakéhokoliv predátora.
Stejně jako násilí svého otce, nedovedla se účinně bránit jinému druhu násilí a manipulace: pijáctví a krajní nezodpovědnosti svého manžela.
Po čase se jim ještě k synovi narodila dcera. V té době se naše cesty rozpojily, už jsme nebyly od sebe na dohled, odstěhovaly jsme se každá jinam. Zůstalo občasné ahoj, jak se máš někde při letmých setkáních.
Teď tedy sedíme v kavárně, mimochodem jsme se na setkání obě moc těšily, a já poslouchám, že má nemocné srdíčko. Chybělo málo, a už tady nebyla. Opravili jí ho. Přesněji řečeno, opravili jí přívodní „trubky“ k němu. Nefunguje jí štítná žláza, bere hormony a prášky, další polyká na ředění krve. Od pocuchaných ledvin (vztahů) ji často bolí záda, takže sáhne po ibuprofenu, aby se vůbec mohla hýbat. Žaludek ji za to „nafackuje“, jak jsem právě viděla.
Je mi celkem jasné, že k tomu všemu se položily pevné základy dávno zpátky v čase. Hlavou mi letí myšlenka, že mně nic takového kalibru netrápí a děkuji v duchu vyšším silám za tu přízeň. Shledávám, že moje občasné obtíže s pravou nohou, když dlouho sedím, jsou ve srovnání s jejími pouhou kosmetickou vadou mojí končetiny.
Vyposlechnu si, jak na chaloupce, kterou si za svoje vydělané peníze koupila, vyzdívala, nahazovala maltu, malovala, poté si nanosila vodu, aby mohla uklidit tu spoušť. Vždycky byla až extrémně pracovitá, manuálně zručná a šikovná, měla dobré nápady, jak co udělat hezčí. Aranžérka se v ní nezapřela. Všechnu tuhle těžkou práci na chalupě dělala sama. Ten její, co ho má na oddacím listu, ani nehnul brvou, natož aby přiložil ruku k dílu.
„On by jinak utekl,“ přimrazila mě odpovědí na moji otázku, proč jí manžel nepomáhal, proč mu neřekla o pomoc? „Nechtěl tam se mnou být, protože je prý chalupa moje, on není ani spoluvlastník,“ pokračovala ve sdílení svých bolístek. Málem jsem přestala dýchat, když dodala: „Jenže já jsem si na tu chalupu musela vydělat, naši mi nedali ani korunu, takže túdle nudle, nenechala jsem ho připsat jako spoluvlastníka, a nenechám. To raději odřu všechno sama, protože by ji taky mohl prochlastat.“ Po chvilkové odmlce, jakoby potřebovala sebrat další odvahu, řekne: „No a teď se tam Slávečkovi líbí, když je všechna to nejhorší práce hotová.“
Pokývala hlavou. Vyznělo to jako přitakání sama sobě. Vzala jsem jí za ruku. „Dělá ten tvůj vůbec něco?“ „Ale jo, nanosí vodu, postará se o dřevo.“ „To je všechno?“ „Ne. Pořád chlemtá pivo ve velkém. Kdybych já měla takovou režii pro sebe jako on, tak bydlíme už dávno pod mostem.“ „ Na co ho tedy máš?“ „Na h…o,“ odvětila okamžitě. „K práci není, do postele není, a nikdy nebyl, jen na ty kecy, na to ho užije, jak by, co by, kdyby.“ „Hani, upřímně řečeno, jak sis to zavedla, tak to máš. Nezlob se, musela jsem ti to říct.“ „Já to vím. Máš pravdu. Byly chvíle, kdy jsem uvažovala o rozvodu. Můj problém je, že nechci být sama. Tak jsem raději s neřádem.“ A jak je od dětství zvyklá z domova na teror, tak se týrání ani dnes nebrání… proletělo mi hlavou. Řekla jsem to nahlas. „Taky že mě kdysi bil. Nejdříve jsem si to nechávala líbit. Dokonce můj táta mi tehdy řekl: „Rozveď se, já ti nic vyčítat nebudu.“ „Co se stalo, že přestal?“ ptám se jí. „Pohrůžka, se se s ním rozvedu a že to myslím vážně a že se do toho vloží táta. A taky jsem se začala bránit. Ale jinak jsem to dávno vzdala. Nemá smysl něco říkat. Když začne pít, neví, kdy přestat. Já jsem na něj a na jeho pití alergická, tak raději jdu z cesty. Někam zalezu, jdu něco dělat a dělám, že nevidím, neslyším.“
Pak nemá mít srdeční potíže, když její srdeční záležitosti váznou dlouhodobě na mělčině a umírají na úbytě. Bude raději s neřádem, jak řekla, než aby neřáda vyprovodila ze dveří. Nebo oknem, na tom už nesejde. Ne, nemyslete si, že bych ji chtěla soudit. Toho jsem opravdu daleka. Jen vidím ty vazby mezi bolestí duše – srdce a nemocí těla. S jejím vyprávěním se mi promítá část mého vlastního života, jak jsem pět let váhala, a pořád doufala, že ten druhý přeci musí přijít k rozumu a zodpovědnosti k rodině, než jsem definitivně narazila na fakt, že se ničeho takového od notorika nedočkám a rozsekla jsem to rozvodem. Takže velmi dobře vím, o jak bolestném stavu své duše kamarádka mluví, a co uvnitř prožívá.
Už to vypadá, že další pokračování otevřené zpovědi nebude, takže se skoro až polekám, když Hanka začne mluvit o své sestře. Bez emocí, věcně, o to je to snad ještě horší. Líčí mi, jak jí sestra z chalupy odnáší bez dovolení její věci. Zprvu nechápu. „Jak bere tvoje věci? Jako že přijde a odnese si něco, aniž by se zeptala, jestli smí?“ „Přesně tak. Rodiče koupili ségře pozemek hned pod mojí chalupou a ona si tam s manželem postavila dům. Když tam nejsme, ztrácejí se věci. Já pak podezírám Slávka, že je někam přendal, když je nemůžu najít. Jsou z toho konflikty. Tedy byly. Teď už vím, jak to je.“ „A dál? Uhodila jsi na ni?“ „Jo, řekla jsem jí, když něco chceš, tak o to požádej, nebo mi aspoň řekni, že sis to vzala,“ říká. „Ale i tak je to přeci nepřijatelné chování,“ namítám. „Vždyť ona tě vlastně okrádá! Vlastní sestru!“ „A víš, co mi na to řekla? Že je nepotřebuju, tak proč tam mají ležet jen tak.“ „Jak je možné, že má přístup do tvé chalupy?“ ptám se. Vysvětlení je, že kdysi, když sestra stavěla, Hanka jí půjčila klíče, aby měli s manželem kde hlavu složit a nemuseli odjíždět. Potom si je ovšem nevyžádala zpátky. Spor se svého času přenesl až k rodičům, dozvídám se dál. „Ségra si postěžovala našim, a udělala to zase po svém, že jí ty věci vyčítám. Máma mi řekla, proč jsem prý na ni tak zlá a nepřejícná. Táta na mě hodinu štěkal do telefonu. Krátce na to ho ranila druhá mrtvice. Umřel, už je to pět let. Dodnes mám na talíři, že ho mám na svědomí.“
„Proč jsi mu ten telefon nezavěsila?“ napadá mě. „Přece jsi ho už nemusela poslouchat, nejsi malá.“ Pokrčila rameny. „Nevím. Asi jak jsem zvyklá na to jeho řvaní a jak jsem ho musela poslouchat“… „Když tě doma postavil do pozoru jako na ´buzerplacu´, dokončila jsem její myšlenku. Přitakala a ve tváři se jí zrcadlilo veliké pohnutí.
Bože, bože, bože. Rodiče zadělají děláním rozdílů na pozdější neodkladný rozpor mezi sourozenci. Ta mladší si myslí, že může všechno, jak je naučená, vždyť to vždycky tak bylo, no ne? Ta starší jen ustupuje. Pokud se zmůže na nějaký protest, obrátí se to proti ní ve smyslu, jak si vůbec dovoluješ, co si to vůbec dovoluješ? A aby toho náhodou nebylo málo, tak jí na krk hodí tátovu smrt. Jak je to snadné a jak ubohé.
„Já jsem mu už odpustila,“ prolomí Hanka ticho. Mlčím. Vím, co ji to asi stálo a přes co všechno se musela přenést. Další naše společné téma. Jak bolestná a dlouhá je cesta k odpuštění rodiči, který se k vám choval hůř než k cizímu, vím velmi dobře. Odpustíte, ale hořkost ve vás navždy zůstane jako nevypratelná skvrna. I přes to, že tomu všemu přijdete na smysl a pochopíte, že to jinak ani nemohlo být. A jednoho krásného dne poznáte, k čemu všemu byla dobrá ta léta při „výcviku“ a kam vám to pomohlo dojít.
Inšana
