vloženo: 24. 10. 2016

Jsem si jista, že tento příběh je v mnoha rovinách hodně poučný. Pro některé preventivně, pro jiné jako zářný příklad, jak se postavit ´nepřízni osudu´ čelem. A jak s ohledem k sobě dělat věci jinak.

Gabriel se objevil ve dveřích asi před rokem. Když jsme smlouvali schůzku na terapii, pověděl mi do telefonu, že má nějaké pohybové obtíže a neví, proč.  Klučík jako třtina, drobnější tělesné konstituce, sporý, sportovní typ. Berle, a jenom jedna noha.

Nejprve jsem si pomyslela, že důvod jeho návštěvy se váže k jeho hendikepu. Avšak jak jsme se životem tohoto 27 letého rodáka z Bratislavy žijícího na jihu Čech probírali, čím dál jasněji vysvítalo, že nejde jenom o chybějící nohu.

Odjakživa rád sportoval, pohyb je jeho vášeň a úplně nejvíc miluje fotbal. Když mu bylo necelých patnáct let, rozbolela ho po jednom zápase pravá noha a už nepřestala. Pro bolest nemohl ani spát. Ukázalo se, že nad kolem má nádor. Nejprve se rodina pokoušela o alternativní léčení, bohužel to nevyšlo. Poté jeli rodiče s Gabem do Budapešti ke známému odborníkovi, kde nejdříve dospěli k závěru, že by se nohu pokusili zachránit, nicméně po dalších vyšetřeních to přehodnotili a řekli, že nádor je příliš rozsáhlý a amputace nevyhnutelná. Gabo prodělal i chemoterapii, celkem bezúspěšně, a bylo rozhodnuto, že mu musí nohu vzít.

Rozvzpomenul se na to, že tehdy pocítil v sobě protest.

K době, kdy se toto všechno v jeho mladistvém životě mlelo, neměl dochované vcelku žádné mimořádné prožitky nebo zvláštní emoce, u nichž by bylo zapotřebí se zastavit. Vystrašilo ho „jenom“ to, že bude muset v nemocnici zůstat půl roku, k tomu ve druhém podzemním podlaží.

„Ten suterén mě děsil víc, než to, že nemám nohu.“

Následně však řekl, a sám se tomu oživenému záznamu podivil, jak si schválně v nemocnici otevřel na sebe okno, aby nachladl. Na otázku, co tím chtěl docílit, jestli odložení operace, kápl božskou, jak se říká.

„Ne. Nechtěl jsem ji oddálit, vlastně jsem vůbec na operaci nechtěl. Nechtěl jsem dát svoji nohu.“

Další důležitý bod poznání se objevil ve chvíli, kdy se naplno po operaci probral z narkózy. Udivilo ho, že mu vzali téměř celé stehno a pocítil jakýsi záchvěv dotčenosti: proč ze mne ukrojili tolik, proč si ze mne tolik vzali, když nádor byl těsně nad kolenem….

„Dnes vím, že když má člověk aspoň polovinu stehna, dokáže toho mnohem víc.“

Vysvětlili mu, že to museli udělat preventivně.

Rychle se zotavoval a ještě v nemocnici už spřádal plány.

„Myslím na to, jak teď budu hrát fotbal, jak budu plavat, jak budu asi chodit k vodě, lidi na mě budou zírat. To se mi nejvíc honilo hlavou. Ale jinak jsem si z toho tak moc nedělal.“

Po amputaci se vrhl o to víc na sport, hlavně na plavání, časem se vrátil i na fotbalové hřiště. Nevzdal to. Po chvíli jsme v terapii rozkryli tento jeho program: Dokážu to, i kdybych měl vypustit duši. Nepřipustím, abych nemohl hrát fotbal.

Důsledek tohoto rozhodnutí se zúročil v totálním přetížení jeho organismu, kdy ho bolelo snad všechno, nejvíc ruka a rameno, na které přenesl z pravé strany veškerou fyzickou zátěž.

Probíráme jeho dvoufázové tréninky v plavání, neustálé posilování, když studoval na vysoké škole. V plavání dokonce reprezentoval republiku.

„Byla to čest, cítil jsem, jak se zlepšuju a taky mi to všichni říkali.“

Vyvstává obraz, že nedal tělu ani za mák to, co od něj a z něj po celé roky čerpal, jak moc se vydával a že ani chvíli neodpočíval a to všechno z popudu nevědomého závazku a předsevzetí, že to dokáže, že všichni uvidí, že není odepsaný.

A proto přišel, neboť sice trošku tušil, ale na vědomé úrovni si neuměl objevit ten prostý fakt, že přehlížel vlastní bolest, ignoroval ji, že jeho tělo protestovalo, jak umělo. Že šel proti sobě a tělo mu to vracelo, jako se vrací ozvěna. Uviděl, jak mocnou sílu má myšlenka.

Terapie dále odhalila, že Gabo hodně vnímá své okolí, spolupacienty, kluka dolámaného na kole, kde koho a kde co kolem sebe, a i tak mluví, se zřetelem na dění kolem sebe. Vybavuje si detaily, popíše kde co, jen sám sebe nevnímá, nevědomě uhýbá přímým otázkám týkajících se jeho samotného, jeho pocitů, prostě od sebe odvádí pozornost.

Bylo to zřejmé. Neměl pozornost zaměřenou na sebe, na svoje potřeby. A když tak, jenom na výkon a sílu. Potřeboval si přijít na to, že sám sebou manipuloval a poznat, jak je důležité se naučit vnímat sám sebe.

Povídáme si o řeči těla.

„Bolí vás levá noha a rameno, ruka, tělo stávkuje, protestuje a poukazuje na to, že s ním nezacházíte ohleduplně. Tělo je dokonalý nástroj, ale žádné perpetuum mobile. Člověk se o ně musí starat, aby ho někdo cizí nemusel například odkrajovat. Jiné mít nebudete.“

Došel k důležitému závěru.

„Nechápu, jak jsem to mohl nechat dojít tak daleko.“

„Máte zkušenost. Je důležité, aby z ní vyšlo poučení, že za svoje tělo máte zodpovědnost, vy a nikdo jiný.“

„Zkoušel jsem i jezdit na babetě, v rámci svých plánů, že budu dělat to, co půjde. I s jednou nohou, a měl jsem z toho radost. Musím říct, že si fotbal užívám i teď, i když na berlích. Akorát při tom zatěžuju ruku a rameno a při plaveckých závodech. Ale není to ideální výkon,“ dodává na dokreslenou o svých současných aktivitách.

„A nebude ideální, dokud se na sebe a své tělo nepodíváte s ohledem a soucitem a nedáte mu zpětně to, co potřebuje.“

Zkoumáme, jestli se neviní z toho, že toto dopustil.

Ne, není tam vina. Fajn. Tak co že to našel?

„Vidím to tak, že můžu dneska pomáhat jiným hendikepovaným lidem. Ale nevidím smysl v tom, že jsem přišel o nohu.“

„Jak to? Vždyť o tom mluvíme.“

„Co myslíte? Že můžu pomáhat druhým?

„I to, jistě. To se vám zdá málo?“

„Ale není to ono.“

„Důležité je, že k tomu směřujete, ne? Cesta je důležitější než cíl.“

„Chtěl bych to využít lépe, dát rodině víc ze sebe, svým blízkým, abych to nejlepší mohl dát těm ostatním.“

A je to tu zase. Už se rozdává, a ještě nedal sobě, co sám potřebuje.

Sahám pro názornou pomůcku.

„Podívejte se, jste ještě hodně mladý. Tohle všechno, co jste prožil, čím jste prošel, je jakási přípravná fáze, chcete-li, trénink, aby vám to bylo bližší.  Vy jste Kozoroh, viďte. Kozoroh žije v horách ve velmi tvrdých a nehostinných podmínkách, a nejvíc potřebuje svoje nohy, které má k pohybu v takovém terénu uzpůsobené. Zrozenci v Kozorohu snesou i tvrdé životní podmínky, tak jako jejich předobraz. Kozoroh se musí uživit, musí čelit mnohým výzvám a k tomu potřebuje mít zdravé nohy. On může obstát jen za předpokladu, že má všechny nohy zdravé. Nohy jsou jeho alfa i omega, to znamená jeho síla a opora, a zároveň jeho největší slabina. Kdyby si jednu zlomil, čekala by ho jistá smrt.

Vy jste v raném věku přišel o nohu.  A jak velká obětina to byla, tak silný smysl pro váš život má.

A pokud jde o to rozdávání se, to nejlepší musíte dát sám sobě, protože když nedáte, tak nemůžete dávat nikomu dalšímu. Je třeba sám sobě dávat, abyste mohl dávat ostatním. Je moc pěkný záměr pomáhat handicapovaným, to je přece krásný smysl života, z něhož můžete zpětně čerpat sílu pro sebe.  A víte co ještě?

To, co sleduji z vašich odpovědí a čtu z postoje k životu. Vytrvalost, jakou by leckdo rád našel. Neupadl jste do lítosti, nezahořkl, nezaujal jste pozici chudinky a roli oběti ve stylu litujte mě a pojďte si někdo ke mně. Postavil jste se, tak mladý, dejme tomu k nepřízni osudu čelem, zpříma, nefňukáte, žijete naplno. Pořád je vám to málo?

V tom je vaše síla, v houževnatosti a radosti ze života. K tomu, abyste mohl přežít, potřebujete mít zdravou část těla, která není poškozená. Vy si nemůžete už dovolit dávat sebe tak v šanc. Můžete a máte co radit, můžete inspirovat svým příkladem, ale už nedávat ze sebe víc, aby to nakonec zase neodneslo tělo. Ale to vám hrozí, protože už teď jste je zase tak přetížil, že by se – nedej bože –  mohla podobná situace zopakovat v tom smyslu, že když jste se nepoučil, potřebujete další lekci. Už by tam ale nebyla ta polehčující okolnost věku. Rozumíte?“

„Ano. V poslední době mě tělo už vůbec neposlouchalo. Když nebyl trénink (Gabo má trenérskou licenci), jezdil jsem aspoň na kole, všude chodil o berlích pěšky. Hrotil jsem to, to je fakt. Byl jsem vyčerpaný, hlavně ráno jsem cítil, jako bych ani nespal, v pátek jsem už byl úplně vyřízený.“

„Tak vidíte. Vaše drsná zkušenost vás měla dovést k poznání, že i ten sebedokonalejší nástroj se může zlomit, ohnout, pochroumat se. Všechno chce své. Nůž taky musíte brousit, když chcete krájet, do auta taky musíte lít benzín a olej, aby jezdilo.“

Terapie spěje ke konci. Věnujeme se afirmacím přijetí a odpuštění. Je to pro něho nové. Reakce na vyřčená a opakovaná slova se projeví svalovou reakcí ve zbytku nohy. I toto je pro něho potřebné poznání, protože zažívá přímou odpověď těla a zároveň je to hojivý balzám pro jeho tělo. Vysílá k němu zprávu, že si souvislosti mezi akcí a reakcí uvědomil. Dále procházíme afirmacemi omluvy tělu, protože mu to dluží.

Když dojdeme k afirmaci mám se rád, čekám trošku s napětím, jak bude reagovat.

„Mám se rád, mám se rád…je mi to velmi milé a příjemné. Asi je to důležité.“

„Proč myslíte?“

„Myslím, že je to důležité, protože když se mám rád, je to základ, kdež se člověk má rád, může dávat a působí na sebe i na okolí.“

„Proč ještě?“

„Protože si ti zaslouží.“

„Výborně, to je ono!“

„Máte se rád za to za to, co jste zvládnul, a jak jste to zvládnul?“

„Ano.“

Co byste ještě na svou adresu řekl lichotivého?

„Že jsem vytrvalý, mám rád lidi, mám rád život, moc ho mám rád.“

„Ano, je důležité uvědomovat si svoje kvality. A vy se rozhodně nemáte za co stydět. Pro všechna další příště pamatujte na to, že to, co pro vás udělá vaše tělo, neudělá nikdo na světě. A nikdo jiný na světě než vy sám mu nemůže dát péči, lásku a pozornost, jakou si zaslouží. Mějte se sebou více slitování a ke svému tělu ohled.“

Ivana Inšana PÍHOVÁ