vloženo: 25. 03. 2012

Někdy na jaře roku 2012

Kamarádka odjela do lázní a nechala mi klíče od zahrady, prý abych se měla o víkendu kde venčit. Jsem za to ráda a oceňuji její gesto. Možná to není jen gesto, soudě podle jejího pátravého pohledu, kterým  mě obdařila před odjezdem. Cítím, jak naléhavě potřebuji vypadnout z města, kde slyším jen houkat neustále projíždějící sanitky a sirény policejních aut, a tenhle civilizační rámus vyměnit za vítr ve vevlasech, zpěv ptáků, zurčení potůčku a teplo jarního sluníčka.

Potřeba být sama se v posledních týdnech zintenzivnila. Zahnala mě k hlubokému ponoru do vlastních stínů, k sobě sama, ke své duši, která volá po změně a prostřednictvím bolavého těla mi jasně dává najevo, že je nutné otočit kormidlem lodi.

Vytáhnu si plastový stůl a židle. Jsou po zimně děsně ušpiněné. Na tohle si přece nebudu sedat! Nebudu psát svůj Záměr, svůj nový azimut na stole, kam by se mi příčilo položit sešit. Jdu si nabrat vodu k potůčku, abych nábytek umyla. Nemám s sebou žádný mycí prostředek, takže špíně se nechce pryč. Beru si křesla jedno po druhém a drhnu je přímo v potůčku, pískem. To je jiná! Vnímám, jak mi zase po dlouhé době dělá dobře kontakt se studenou vodou, voda si prozpěvuje a já cítím, jak mě oblažuje a uklidňuje. Je to můj živel, málo platné. K Rybě voda patří. Hlavou mi jde myšlenka, že voda vše rozpustí, pročistí, přetransformuje. Že je silná, nápomocná, dostane se všude, nic ji nezastaví, vždy si Najde Cestu. To je taky právě to, co hledám já: Novou Cestu. Děkuji jí za její spolupráci na očistě věcí, a jak je vynáším po strmějším břehu, zapadám nohama do bahna. Bahno není dobré mít na nohách. Bahno je hnití, rozklad, odpad. Jdu si pro hrábě a čistím břeh. Stahuji jimi kamínky z koryta potůčku a snažím se vytvořit malý „vydlážděný“ ostrůvek, pevnou oporu pro nohy. Mám z toho počínání radost jako malé dítě, které si jen tak hraje. Líbí se mi moje dílko. Připomíná mi dobu, kdy jsme jezdili s dětmi trampovat nebo pod stan a vždycky jsme pobyt zahajovali vyčištěním studánek a potůčků, z nichž jsme brali pitnou vodu.

Přivezla jsem v květináči narcisy a lilie. První už odkvétají, druhé raší ze země. Už nějaký čas žijí jen v omezeném prostoru. Jsou tady, abych je vrátila Matce Zemi a poskytla jim prostor k hojnému růstu. Je to přímo symbolické, s mým Záměrem je hojnost spojena. Hrabu se v zemi a s chutí vdechuji její vůni a vnímám její strukturu mezi prsty. Stýská se mi po těchto dotycích, tak si to užívám. Když skončím, jdu si umýt ruce k potoku a dojde mi, jak bytostně potřebuju být spojena se živly přírody, s větrem, který symbolizuje pohyb, s vodou, která symbolizuje vnímavost, citlivost a pohyb dopředu, se Zemí, která vyživuje, a se Sluncem, které dává teplo a světlo, dává život. Stojím na břehu a koukám do vody, přimražená tím, co mi právě naběhlo do hlavy: Potřebuju projevovat a žít svoji divokou ženskost, původní, nezkrotnou divokou povahu. Ve městě to nemůžu, město mě hubí a požírá moji duši. Vzpomněla jsem na rozhovor s vnučkou o bouřkách. Jak jsme se shodly, ona 11 letá, já o dvě generace starší, že se sice bouřek bojíme, ale zároveň je milujeme, že v bouřce je něco mystického, co nás přitahuje, ale taky budí bázeň. Zvláštní. Nějak se mi v té souvislosti daly dohromady ženy a jejich upalování jako čarodějnic, ženy, a obavy mužů z jejich síly…ještě je to syrové, ale budu o tom přemýšlet.

Mezitím nábytek oschl, můžu se pustit do svého Záměru.

Chvíli jen tak sedím a přemítám, jak a čím začnu. Pak si vzpomenu na úryvek z mejlu, který jsem včera četla a nad jehož obsahem mi poskočilo srdce. Jdu si pro peněženku. Vyndávám bankovku s nejvyšší hodnotou a dle instrukcí ji držím lehce mezi sepjatými dlaněmi, jako bych se modlila. Téma peníze a jejich přítomnost v mém životě je pro právě teď aktuálnější než kdy jindy, a spojené s hojností a Záměrem, s Novou Cestou.

Vybavují se mi slova z mejlové zprávy Inelie Benz: Při tomto cvičení je velmi důležité, abyste nežádali o žádné věci. Stává se, že hned poté, co lidé kontaktují peníze, nebo když cítí, že je začínají kontaktovat, začnou žádat o věci, třeba: Ach jo, potřebuji nové auto. Chci novou práci. Chci peníze na jídlo. Chci něco … Tak tohle nedělejte. Myslete na ně tak, jako byste se setkali a seznámili s novým přítelem – a když si získáváte nového přítele, nezačnete tím, že ho budete o něco žádat. Nejprve je třeba se seznámit s energií peněz. A pak jí dovolíme, aby se vyjádřila v našem energetickém poli. To budeme dělat právě teď.

Takže držíte bankovky mezi dlaněmi a snažíte se vyčistit si mysl. Pak budete prociťovat bankovku. Jenom ji prociťte. Prociťte ji mezi dlaněmi. Dovolte jí, aby tam byla. Brzo začnete cítit teplo. Vychází z ní příjemné teplo. To je první známka, že se začínáte identifikovat s penězi. Je to teplo.

Řekněte jim „ahoj“, a že jim dovolujete, aby se vám projevily. A pak jenom poslouchejte. Dívejte se, zda do vaší mysli přicházejí nějaké myšlenky či obrazy, a dovolte jim být.

Opravdu. Po chvilce cítím teplo v dlaních, příjemně se rozlévá do rukou. A pak to přijde. Před vnitřním zrakem se mi zjeví velká a široká násypka, jaká se používala na nabírání a sypání uhlí do uhláku. Dobře si ji pamatuji z doby, kdy jsem jako dítě pobývala u babiček a dědečků. Z násypky se však nesype uhlí, řinou se z ní bankovky a zaplavují mě, poletují kolem mě, usedají na mě a v okolí, lepí se na mě a…vítám je, hladím je, a spontánně se mi spouštějí slzy. Slyším odkudsi z hloubky tichý hlásek: tys nás nikdy nepřijala, neviděla jsi nás, nebo nechtěla vidět. Vždy jsme tady byly….bulím jako bulík, nejde to zastavit. Do obrazu mi vlétne zmínka autorky mejlíku: Vždycky mě máma nutila umýt si po kontaktu s penězi ruce s vysvětlením, že jsou špinavé! Ježíši Kriste, i u nás to tak bylo! Umyla sis ruce?, ptala se moje máma hned, jakmile jsem přišla s nákupem. A když jsem se zeptala, proč si mám hned mýt ruce, dostala jsem naprosto stejnou odpověď: protože peníze jsou špinavé. Druhý vhled následuje. Často jsem jako dítě slýchala: On – ona jsou strašně moc na peníze. Pokaždé to bylo řečeno s takovým despektem, že jsem z toho odvodila, že když je „někdo na peníze“, je zlý člověk, špatný člověk, takže mít peníze rovná se špatné! Ouha! Objevil se další blokující vzorec.

Zmocňuje se mě třas a zaplavuje příval pláče. Zkoumám, jestli to není lítost. Ne, je to úleva, úleva, úleva z poznání! Očistné slzy, slzy prozření. Nebráním se.  Sedím, bulím a čekám, až tahle fáze transformace skončí. Nic jiného se s tím nedá dělat. Tak i tady byl blok, proč jsem nemohla pustit peníze do svého života.  Nemohla jsem se jich dotknout, když byly špinavé, proto jsem „dělala“, že je nevidím, že nejsou, a když byly, tak rychle pryč s nimi! No páni, to je tedy mazec. A další: ukliď si ty peníze, tady se nemají co válet…takže jsem je uklízela, aby nebyly vidět! Dělám to dodnes! Uklízím je z očí! Já to snad nevydýchám!

Jakmile rozpoznáte a zkontaktujete energii peněz, uvidíte sami, že peníze nemají absolutně nic negativního. Jsou všeobsahující, kreativní, živící. Jsou teplé, jsou krásné. A já chci, abyste se naučili to prožívat, píše dále autorka. S hlubokým povděkem ji oceňuji i toho, kdo mi soubor poslal. Stalo se ve správnou chvíli.

Když dopiju kávu, sáhnu po sešitu, že začnu psát svůj Záměr. Zastaví mě myšlenka, že vlastně několik let zpátky řeším další téma: muži v mém životě. Nemůže to být nějak spojené? ptám se, a jak? To, co přišlo v odpověď, dovede  zinscenovat jen sám Život. Ba že souvisí, vždyť tys ani ty muže nepřijala do svého života, nepřijala jsi je stejně jako ty peníze! Byla to jen hra na jako, ale ve skutečnosti ….Co ve skutečnosti? Máš pro ně jen odsouzení, jakmile ti vstoupili do života, záhy s nimi přišly potíže s penězi! Úplně to mnou otřáslo. Jak to, že jsem tuhle souvislost neviděla? Přichází defilé všech, kteří to byli, a fakt jo. To je tedy zdrcující uzávěrka.

Ne, žádná uzávěrka, a když tak dílčí, ale nutná a potřebná, okřiknu se u vědomí toho, co může způsobit unáhlený myšlenkový závěr.

Musím se jít projít, nevydržím sedět. K Záměru se už nedostanu a vím, že jsem tímhle nedělním odpolednem musela projít právě tak, jak se událo, aby se odkrylo, co zůstávalo nepoznané ve stínu.

Než jsem tento zážitek napsala, nachystala jsem scénu jako na divadle. Po osprchování jsem se oblékla jako na slavnost, navěsila na sebe šperky, na ruce navlékla náramky, dokonce jsem si udělala znovu make-up, zapálila svíčku a vonnou tyčinku a k počítači jsem vkráčela, pamětliva učení a lekcí mého mistra, jako královna. S hlavou nahoře, důstojným krokem, a ne jak jsem zvyklá lítat jako poděs honem honem. Jaký že to je, ten můj zvyk? Neptejte se, není to podstatné, teď už ne. Demonstruji přece hojnost a bohatství! Vesmír si prý potrpí na obrazy.

Moc vás všechny zdravím, kdo tenhle článek budete číst, a zkuste to! Držím vám pěsti a fandím!

Ivana Inšana PÍHOVÁ