vloženo: 20. 03. 2019

V praxi psychoterapeuta se samozřejmě ve velké většině ocitají dospělí lidé, i když za sebe mohu říci, že s několika dětmi (jejich příběhy jsou publikované na tomto webu) jsem měla co do činění včetně vlastních vnoučat. Dospělí si najdou cestu, když potřebují pomoci, od toho jsou dospělí. Jenže jsou to právě děti, které společně s dospělými sdílejí život i prostor, a často by samy naléhavě potřebovaly pomoci, protože problémy dospělých dopadají i na ně. Jenže ty, bohužel, až příliš často, zůstávají stranou jejich pozornosti.

Proto jsem se rozhodla, že následných několik článků tematicky věnuji potížím dětí – s námi dospělými. Obráceně to většinou není pravda. Tvrdí-li někdo, že má potíže s dětmi, pak tomu ovšem předcházelo, že primárně měly děti potíže s dospělými.  To my, dospělci, je do nich zaséváme, bohužel často nevědomě, což však není pro nás omluva.

Dospělí bývají při řešení svých trablů zahleděni až příliš moc do sebe, takže často malé i větší děti nevnímají, čímž jim uniká, že dítě vedle nich trpí stejně, ne-li ještě intenzivněji. Děti jsou mnohem senzitivnější a mají to, co dospělí už nemají: bezpečně rozeznají ´kukaččí mládě v hnízdě ještě dříve, než se z něho vylíhne kukačka“. Neobelhávají se, jako my dospělí. Děti umí číst mezi řádky a z řeči těla, z gest, postojů, hlasové intonace, dikce. Neomylně postřehnou sebemenší neupřímnost a lež. Teď právě jsem si vzpomněla na to, jak se mne kdysi před lety vnučka zeptala: „A babi, myslíš, že se naši rozvedou?“ Na moji otázku, proč ji vůbec napadlo se takto ptát, snesla celou řadu postřehů, které ji k položení otázky vedly. To bylo dávno před tím, než se pak její rodiče skutečně rozvedli, protože krize došla už příliš daleko, spíše hluboko. Dítě znaky předcházející krizi dokázalo vnímat mnohem dřív. Tak bych mohla pokračovat, tohle téma však ponechám na jiný článek.

Jak poznáme, že něco není v pořádku? Samy děti nám to signalizují různými způsoby. Prvním může být:

CUMLÁNÍ PALCE

Cumlání palce či jiného prstu je bezděčná činnost vlastního těla. Dítě si jí vůbec není vědomo. Je běžná u kojenců a malých dětí a odborníci mají za to, že spíše než psychologicky závažný zlozvyk odpovídá sacímu reflexu. Když se děje něco napínavého, strkají si děti do pusy prstíky, protože to u nich vyvolává větší pocit bezpečí. Mimo to cucání palce či jiného prstu (to ale bývá málokdy) navozuje v dítěti požitek a uspokojení. Patří to jaksi k věku.

Jinou věcí už ale je, když si dítě cumlá palec dejme tomu ještě ve čtyřech, pěti letech, neřkuli ještě déle, a velice intenzivně. Znám jeden konkrétní příklad, kdy si chlapec cumlal palec ještě v první třídě základní školy, později přešel na cumlání chobotu plyšového slona. To už by dospělí měli být skutečně ve střehu a pořádně pohnout „zadkem“, neboť tím dítě signalizuje psychické problémy, jež má ke svému a se svým okolím. Dítě, které si často a intenzivně cumlá palec, dokonce někdy až do živého masa, tím nevědomky upozorňuje, že se mu nedostává dost pozornosti a tělesných projevů lásky (mazlení) rodičů a že se cítí zanedbáváno a odstrkováno.

Problémy s cumláním palce lze odvodit (většinou) z toho, že určité vnitřní důležité potřeby dítěte nejsou v jednotlivých fázích vývoje dostatečně uspokojovány. Pohled do říše zvířat nám poskytne obraz, kdy rodiče o potomky neustále pečují nejen krmením mláďat, ale také častým olizováním a vůbec intenzivním kontaktem – dotyky s mláďaty (u savců).

U lidských mláďat může jít také o projev vnitřních konfliktů či o celkový pocit nepochopení a nelibosti, jenž může primárně pramenit z výše uvedených důvodů. To způsobí, že se dítě nevědomě vrátí zpět na dřívější stupeň svého vývoje (regrese), aby si cumláním palce opět vytvořilo libý pocit.

Co mohou udělat rodiče? Přemýšlet o příčinách. Vědět, že cumlání palce se vyvinulo z prvních automatických potřeb malého dítěte – přijímání potravy sáním. Později se však tento automatický úkon zabuduje do usínacího rituálu, a tak když se rodiče na dítě zlobí a vyžadují odvykání cumlání palce, mohou nastat až poruchy usínání. Viz výše zmíněný chlapec, který se bál chodit spát, protože si nesměl cumlat palec a nedej bože, když nebyl po ruce jeho plyšák s chobotem. Ještě teď, a už chodí do páté třídy, má dva identické slony: jednoho u mámy, druhého u táty. Chci říci, že jednostranná „odvykací kúra“ může vyústit až do zhoršení vztahů mezi rodiči a dítětem.

Takže si znovu položme otázku, co mohou udělat rodiče? Nezůstávat jenom u „terapie“ odvykání, zaměřené na potření zevního projevu tohoto „zlozvyku“, nýbrž důsledně zapátrat po jeho vlastních příčinách, tj. nedostatek lásky, pozornosti, pocitu osamělosti, vnitřní nevyrovnanosti. Uvědomit si, že cumlání palce je dětská berlička, která něco nahrazuje. Podobně jako si něco nahrazují dospělí lidé pitím alkoholu nebo kouřením. Když se současně neřeší primární příčiny, které vedly ke zlozvyku cumlání palce, dítě si sice časem odvykne palec cumlat, ale vyhledá si náhradní řešení (například cumlá plyšovou hračku). Rodiče by také měli vědět, že si dítě necumlá palec ze zlomyslnosti, aby je zlobilo, ale že se potýká se skrytými konflikty (třeba právě mezi rodiči, které neomylně vyciťuje), anebo mu chybí příchylnost a zájem o ně samotné. Rozhodně by se dítěti neměli posmívat a hodnotit jeho chování ponižováním, nebo na ně křičet, a vůbec už ne dítě bít!

Jestliže cumlání palce přetrvává, pak je to vážný důvod a podnět k tomu zapátrat po příčinách, které z většiny pramení ve světě dospělých.

OKUSOVÁNÍ NEHTŮ

Další dětskou poruchou chování je okusování nehtů. I tady bývají častou příčinou psychické poruchy a napětí v rodině (hádky rodičů, násilí, urážky, křik, přemrštěné požadavky na výkon dítěte a jeho povinnosti, vyhrůžky, podmiňování, manipulace atd.)

Okusování nehtů je příznakem potlačovaných konfliktů a také nevědomou reakcí na agresivnější autoritu v blízkosti dítěte, na niž dítě tzv. nestačí. Začíná často mezi 4. a 5. rokem života, často po nástupu do školy. Postiženy bývají všechny nehty na rukou, nebo jen nehet určitého prstu. Někdy si děti (ovšem i dospělí) okusují nehty až do krve nebo si okusují i bříška prstů, neustále své nehty kontrolují, zda jsou dokonale okousány a opět okusují. Okusovat si nehty je přeneseně znamením vzdávání se vlastní síly (drápů k účinné obraně) ve prospěch silnějšího a agresivnějšího člověka – většinou otce či matky, někdy učitele.

Ukazuje to jasně na poruchu chování. Porucha může být přechodná a spojená s určitým vývojovým stadiem psychiky člověka. Když u dítěte přetrvává psychické napětí delší dobu, například mezi ním a rodiči, mezi ním a sourozencem, může se z toho vyvinout až taková zátěž, která přejde do dospívání a dospělosti, kdy je tento jev už hodnocen jako symptom neurotického vývoje.

Okusování nehtů není jen psychický problémem, stává se i kosmetickou záležitostí, nehty jsou zdeformované a bříška prstů obnažená na maso. Zase jedna vzpomínka na dokreslení. Měla jsem na druhém stupni základní školy spolužačku, která měla tak okousané nehty, že je skoro už vůbec nebylo vidět. Měla jen takové mrňavé půlměsíčky…Její prsty na rukou byly spíš „paličky“.  Situace v její rodině byla následující: otec byl voják z povolání a všechny své tři děti vedl jako své podřízené vojáky. Rozkazy střídaly tresty za jejich nesplnění, kdy je řezal hlava nehlava. Moje spolužačka vstávala denně ve čtyři hodiny ráno, protože z ní chtěli mít krasobruslařku – v té době zářila na ledě naše reprezentantka Hana Mašková a v tanečních párech Eva a Pavel Romanovi. Takže chodila takto brzy ráno na stadion, pak šla do školy, odpoledne na gymnastiku, dvakrát do týdne volejbalový trénink…na učení čas ani její síly už prostě nezbývaly, takže se i hůře učila a měla všelijaký prospěch. I tak se dostala na střední školu ekonomickou (vlivem tatínkovy tlačenky), kde ve druhém ročníku propadla a musela opakovat. Se štíhlou a pohlednou postavou Aleny se začaly dít věci. Začala se zakulacovat, přibírat, až dospěla k dramatické obezitě. A tahle uměle vytvořená obranná bariéra už jí zůstala.

Zpátky k okusování nehtů. Často je to následek konfliktních situací, jak vyplývá i z příkladů výše uvedených, nebo se rozvine tam, kde rodiče ustrašeně a nadměrně potlačují dětský vrozený expanzivní pud. A jak už jsem naznačila, okusování nehtů může být projeven náhradního uspokojování potlačované agrese proti jiným – dítě se nemůže postavit agresivitě rodiče – rodičů přímo, tak si „raději“ okouše své drápky, čímž obrací agresivitu dovnitř sebe a proti sobě. Někde a nějak se přece agresivita projevit musí (ostatně jako všechny jiné emoce = energie). Kousání si bříšek prstů až do krve je už extrémní případ hraničící s formou masochismu.

Manipulace vedoucí k poškozování vlastního těla, jakou je například okusování nehtů a prstů, ukazuje vždycky na nejistotu ve styku s ostatními. Je dokázáno, že děti, které jsou „jako pytel blech“, nevydrží chvíli v klidu, a přitom jsou okolím nuceny v klidu setrvat, jsou neustále v neklidném napětí a okusováním nehtů si kompenzují vnitřní vzrušení.

Odvykání okusování nehtů drastickými domácími prostředky (natíráním rukou hořkými tinkturami, zavazování prstů nebo hrozbou tresty), nemůže účinně působit na odbourání této poruchy. Stejně jako u jiných psychických poruch je bezpodmínečně nutné přijít na příčiny, nikoliv jenom tlumit následky. Průzkumy i praxe říkají jedno a totéž: i když se podaří kousání nehtů omezit, dítě (i dospělý člověk) je brzy nahradí jiným zlozvykem, například stáčením si vlasů v jednom místě až do jejich úplného vypadání vlasů a vytváření lysin, vyškubávání si vousů, kouřením…začarovaný kruh. Proto se léčení nemůže omezit na potlačování příznaků, musí být léčen celý člověk, jak báječně pojímá léčení celostní medicína, například tradiční čínská nebo jak jsou zaměřeny postupy regresní terapie či koučinku, jež sledují právě odhalení příčin našeho chování.

V příštím článku se zaměřím na koktavost a vzniku komplexů méněcennosti.

Ivana Píhová, terapeutka