Rozhovor o Rusalce

vloženo: 31. 03. 2014

„Babi?“

„Ano?“

„Proč musela jít Rusalka za ježibabou? zeptala se mě vnučka, když jsme už bůhví po kolikáté vyposlechly Dvořákovu operu z desky. Chce ji pustit, kdykoliv ke mně přijde. Je jí úplně uhranutá.    

„Přece pro kouzlo, aby jí ježibaba uvařila lektvar,“ povídám.

„Na co potřebovala lektvar?“

„Aby mohla chodit, aby jí unesly nohy a mohla jít za princem.“

„Aha.“

Chvíli je ticho. Ne nadlouho.

„Proč za ním chtěla jít?“ nedá jí to.

„Protože ho milovala a toužila po tom, aby i on miloval ji. Vždyť víš, jezdil k jezeru, v němž ona žila.“

„Proč za ní nešel rovnou?“

„Protože o ní nevěděl, neviděl ji. Jenom ho k jezeru cosi tajemného přitahovalo.“

„Rusalky nemůžou normálně chodit?“

„Ne. Rusalky jsou nadpřirozené bytosti. Rusalka žila ve vodě. Svět lidí neznala. A lidé nevěří ve svět Rusalek.“

„A proč Ježibaba chtěla od Rusalky její hlas?“

„Rusalka jí hlasem zaplatila za kouzelný lektvar, víš. Vzdala se svého hlasu, i když věděla, že tak nebude moci s Princem mluvit.“

„A jak s ním pak mohla mluvit? Vždyť tam zpívá!“

„Ona s ním přece nemluvila lidským hlasem, mluvila s ním svým srdcem, svou duší, víš. Svou Láskou k němu. A zpívat musí, je to opera, jak jinak bychom se dozvěděli, co si myslí?“

„No jo, babi, to je pak ale nějaký divný.“

„Co je divný?“

„Že Princ se na ní stejně vykašlal. Víš, jak tam přišla ta Kněžna a on Rusalku odstrčil. Proč to udělal, když si napřed chtěl vzít Rusalku?“

„Protože on té její Lásce nerozuměl, neznal nic tak hlubokého a čistého. Lekl se toho, možná se i bál, protože to neznal. A co neznáme, to odmítáme. Prince dal přednost Kněžně, protože mu nabídla něco, co pro něj bylo srozumitelnější a snazší přijmout. Nepochopil, že Rusalka mu nabízela víc než jen chvilkový rozmar a povrchnost.“

„A co to bylo?“

„Přece Láska. Celé její srdce.“

Ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout.

„Babi, a co je rozmar?“

„Rozmar je, když tě každou chvíli baví něco jiného, nebo někdo jiný. Když u ničeho nevydržíš. Když nevíš, čeho se chytit a co chceš.“

„Princ nevěděl, co chce?“

„Nevěděl. Poznal to, až když bylo pozdě, už to nešlo vrátit. To je ta chvíle, kdy bloudí kolem jezera, hledá ji a volá zpátky. Cítí, že něco nenávratně ztratil. Něco, bez čeho nemůže žít.“

„To myslíš tu Lásku, viď že jo? On Rusalku podvedl a ona ho musela za trest utopit.“

„Ano, vlastně to byl trest za to, že zradil, spíš pohrdl tím nejcennějším, Láskou, jak říkáš. On ale zradil i sám sebe.“

„Jak to, že zradil sám sebe?“

„Protože nešel za hlasem svého srdce a dal přednost Kněžně, která si s ním stejně jenom pohrála.“

„Hmmm. Ale mě je ho stejně líto. I Rusalky je mi líto.“

„Pročpak?“

„No přece proto, že museli umřít. A že Rusalka už pak nemohla být Rusalkou, ale byla jen bludičkou.“

„Oba zaplatili, Verunko, jako platíme vždycky za všechny své omyly a pochybení.“ 

Rozhovor na stejné téma o pět let později. Vnučka mi dává Rusalku na CD a komentuje to slovy:

 „Aby sis ji mohla pořádně poslechnout, ty tvoje desky už jsou šíleně obehraný. Nedají se poslouchat.“

„Obehrané, to tedy jsou, už něco zažily. Já jsem na Rusalce ujížděla, tvoje teta na ní ujížděla, jak vy teď říkáte. Markéta při ní dokonce dirigovala Českou filharmonii společně s panem Neumannem, když byla malá. A já jsem dělala publikum. Vzpomeň si, kolikrát jsem jí pouštěla tobě, pořád dokola. Tak aby nebyla obehraná, když se točila už ve třetí generaci.“

„Vyzkoušíme ji hned, co říkáš? Máš chuť?“ ptá se mě dneska už třináctiletá vnučka. Přitakám, jak by ne. Na Rusalku mám chuť kdykoliv. A tak se stane, že se znovu rozezní zhudebněný příběh plný kouzel, tajemství a mystiky, jehož téma zavdá důvod si o něm zase promluvit. Tentokrát už ale trochu jinak.

„Babi, jak je možný, že je to skoro stejný příběh jako o Malé mořské víle? Znáš tu pohádku od Hanse Christiana Andersena?“

„To mě zkoušíš, nebo co? Samozřejmě, že znám. Na pohádkách jsem vyrostla. S uchem na rádiu každou neděli po poledni.“

„Já vím, to už jsi mi říkala. Tak jak to, že jsou skoro stejný? Ty dvě?“

„Nevím, otázka možná stojí tak, co vzniklo dřív. Jestli Malá mořská víla, nebo Rusalka. Co myslíš ty?“

„Myslíš, jako jestli někdo od někoho opisoval?“

„Taky jsem o tomhle kdysi takhle přemýšlela, ale připadá mi to dost nepravděpodobné. Spíš bych řekla, že jde o stejnou inspiraci. Víš, co znamená slovo inspirace?“

„Jo, jako že nápad. Že by měli dva lidi najednou stejný nápad?“

„Inspirace, když si to slovo rozložíš, je in spiro, neboli v duchu, latinsky. Být v souladu s duchem může přinést stejný nápad ve stejném čase dvěma nebo i více lidem najednou. Vezmi si, že spousta pohádek a bájí po celém světě má stejný základ. Je v nich stejná nebo hodně podobná spiritualita. Dalo by se taky říct duchovní odkaz, nebo poselství. Jenom otevřít oči a uvidět je.“

„Babi, já si myslím, že to bylo s Rusalkou a Princem trošku jinak, než jak jsme se o tom kdysi bavily.“

„Fajn, tak povídej, jak jinak?“

„Nóóó, jako že to byla taková zkouška na Prince, jestli v ní obstojí. Jestli jako pozná, o co jde. Rusalka dala Ježibabě svůj hlas, vzdala se něčeho, aby mohla žít s Princem v jeho světě. Lidi se bez mluvení nedomluví. Jenomže ona nevydala hlásku a on nechápal vůbec nic. Prostě to nepobral.“

„Myslíš, že to zbabral.“

„Jo, a taky, že ona mu přišla říct, tedy říct, ukázat, že existuje i jiný svět, kde slova nikdo nepotřebuje. Ona chtěla ty dva světy spojit, víš, ten její a ten jeho.“

„Vím, kam míříš. Vzala na sebe dobrovolnou oběť, věděla o riziku, které ji hrozí, když Princ neopětuje její city. Vodník ji přece varoval. Přesto do toho šla, jak vy teď říkáte. Tohle máš na mysli? Věřila, že její Láska překoná tu bariéru světů?“

„No, jo, jo, a ještě tohle. Že tím, jak on ji zradil, se vlastně potrestal sám. Dneska už mi ho líto není. Ale jí ano.“

„A proč jeho ti líto není, a jí ano?“

„Ale no tak, babi, nedělej se, že nerozumíš. Ona neměla jinou možnost, než s ním umřít v náručí, jinak by se trápila. Musela se stát bludičkou, jenom světýlkem, aby nic necítila. Aby jí ta zrada nebolela. Ale kdybych to psala já, nechala bych umřít jenom jeho.“

„A co bys udělala s Rusalkou? Neříkej, že bys jí nechala trápit.“

„Nenechala. Našla bych jí jinýho, kterej by to pobral. Lepšího.“

„Jenomže to už by nebyl stejný příběh, nenesl by v sobě poselství. Byl by to příběh jako vystřižený ze světa lidí. Obyčejný. Bez mystiky, bez hloubky a bez té úchvatné inspirace a sdělnosti. Proč myslíš, že ho tak uchváceně poslouchají celé generace lidí na celém světě? Asi že má něco do sebe, co nás přiměje…třeba právě takhle se o něm bavit, jako se bavíme spolu.“

„No to jo, no,“ přitaká a odmlčí se.   

„Verčo, a co myslíš, že stalo, když oba zemřeli ve stejné chvíli?“

„Teď zase zkoušíš ty mě, babuško Jaguško! (Takhle mě oslovuje, když má rozvernou náladu). Stalo se to, že tou překážkou bylo princovo nepochopení a tudíž musela přijít smrt. Oni se tím oba vysvobodili ze svého trápení. Víš?“

„To víš, že vím, ty moje hlavičko! Pane jo! To je úvaha! Ano, Smrt je vykoupila. Musela si je vzít Smrt, aby se sjednotily v jedno ženský a mužský svět. Dvě polarity v jednu. A ještě i jiné, skrytější věci jsou vpleteny do tohoto příběhu. O nich si povíme, až budeš starší a vyzrálejší. Teď bys to ještě nepobrala,“ půjčila jsem si její výraz.

„Ale babííí…“

„Fakt ne, Veruško, až budeš trošku víc vyspělejší a bude z tebe víc žena, připomeň mi to. Všechno má svůj čas, víš.“  

Ivana Inšana PÍHOVÁ