vloženo: 1. 12. 2013

Čeká mě zase po dvou letech cesta do Prahy, mého rodného města. Zmocňuje se mě příjemné vzrušení: znovu ji uvidím, matičku. Pro někoho možná prázdná slova, pro mně srdeční záležitost. Své rodné město mám v sobě otištěné jako razítko, naplněné věčnou barvou, třebaže jsem v něm valnou část svého života neprožila.

Těším se na tetu. Po příbuzenské linii to moje teta není, je to mámina sestřenice, moje nejbližší příbuzná. Až odejde, nebudu mít ze svojí původní rodiny od obou rodičů už nikoho.

V Praze Na Knížecí přeběhnu na Anděla a čekám na tramvaj. V ruce třímám gladioly pro tetu a zase přemítám nad záhadnými cestami života. Celé desítky let jsme s touhle paní nebyly v žádném kontaktu, jenom jsme o sobě věděly. Asi před třemi lety se mi zčista jasna ohlásila, a že prý má na mě číslo od mámy. Občas jsme si telefonovaly, až jsem se za ní rozjela. Tím to všechno začalo.

Trčím na stanici už nějak moc dlouho. Tramvaj nikde, nepřijíždí vůbec žádné tramvaje z toho směru. Zato se řítí nahoru k nádraží jedna sanitka za druhou, policejní auta, hasiči. Čekající na refýži otáčejí hlavu, co se děje. V tom přistoupí člověk a říká: „Nemá smysl čekat. Stala se vlaková nehoda, je to tam uzavřené, všechny tramvajové linky jsou odkloněné na náhradní trasy.“

Lehce znervózním z možného zdržení. Ještě že jsem si časy odjezdu přebukovala, teď se budou dvě hodiny k dobru hodit. Volám tetě, ať poradí, kudy se k ní dostanu jinou trasou. Podle jejích instrukcí tedy hupnu do tramvaje na Žižkov. Jak projíždíme, cítím se nostalgicky. Znám to tady z dětství, když jsem pobývala u babičky a dědy, tátových rodičů. Támhle tou ulicí bych seběhla a byla bych u nich. Otevřela bych s trochou námahy těžká dřevěná vrata s velkou zahnutou kovanou klikou, vyběhla bych dvě patra po bílých prošlapaných vápenatých schodech a u posledních dveří na pavlači s mosaznou jmenovkou zazvonila. Schovala bych se a pak bych vybafla. Šimrá mě z té představy kolem osrdí. Vidím babi, jak bývala vykloněná z okna, když mě vyhlížela. Okno přímo naproti žižkovskému divadlu, dnes Divadlo Járy Cimrmana, kam chodila poklízet a brávala mě jako dítě s sebou. Vybaví se mi pachové vjemy, zvláštní vůně prostoru, tiché hlediště, gong zavěšený u kraje portálu, plyšová sedadla a těžká opona ve stejné barvě sedadel. Jiný svět než tam venku. Něco magického si mě pokaždé chytilo a podrželo. Jiná vzpomínka mě zavede Husineckou ulicí přes Kostnické náměstí kolem pomníku Mistra Jana Husa. Babi se pokaždé zastaví. Nikdy nevynechá! Čte nahlas nápis vytesaný do kmenného podstavce: Přeskoč, přelez, ale nikdy nepodlez! Z deklamace jsem mívala pocit, že s tímhle morálně laděným kodexem souzní a svým způsobem tady vyznává úctu Mistru Husovi.

Na Olšanském náměstí vystoupím a tu jednu stanici na Flóru dojdu pěšky.

Teta stojí u okna a vyhlíží, kdy se vynořím. Zase mě někdo vyhlíží z okna! To je fakt příjemný pocit. Mávám jí pugétem gladiol, nedočkavě popobíhám ke vchodu do domu a vyjíždím nahoru výtahem. Ve dveřích si doslova padneme do náruče a já radostně pokřikuju jako malé dítě: „Našla jsem si tě, teťulinko!“ Je to dojemné a hodně intenzivní. Kde se to v nás obou bere? Odkud to tak náhle přišlo?

Moje zlatá teťulinka, 86 let, ale čiloušek!

Usedáme ke stolu, vyndávám rodinné fotografie na stůl, ze všech mnoha jen ty vybrané, protože mám určitý záměr vyptat se tety na věci, které si potřebuji ověřit nebo na věci pro mě neznámé. Potřebuji sesadit obraz a chybí mi ještě nějaké puclíky. Zvlášťˇmě zajímají okolnosti života mých rodičů, jejich vztahu, na který se už nemůžu zeptat jich samotných.

„Taková to byla velká láska…“ pronese teta zjihle nad jejich svatební fotkou z roku 1953 na Staroměstské radnici. Je na ní také ona se svým manželem. Udělá pomlku, oči zabodnuté do fotografie.

„Říkáš, byla velká láska? Jak to byla, potom už nebyla?,“ ptám se vzrušeně. Teta svou poznámkou otevře téma, které mě enormně zajímá. Vypátrala jsem, vyslídila, vycítila, že mezi mými rodiči byl dlouholetý, napjatý, neurovnaný vztah, jakýsi boj, jehož příčin bych se právě ráda dobrala. Tenhle jejich „napnelismus“, řečeno s panem Werichem, vyústil tátovou smrtelnou nehodou, kterou mu mamina nedokázala odpustit. Mezi tím ovšem bylo ještě úmrtí mého malinkého bratra, tehdy sotva tři čtvrtě ročního miminka. Mně byly dva roky.

„Nebyla, hodně to potom mezi nimi skřípalo,“ naváže teta.

„Po čem? Co tím myslíš? Netýká se to smrti Jiříka?“ vypálím rychle otázku, kterou mám celou dobu na jazyku. I tato okolnost zahalená v róbě tajemství mi totiž nedá hodně dlouho spát. Na můj vkus máme v rodině příliš mnoho nejasných věcí, neprůhledných, nevyjasněných, a obestřených záhadou. Všechno, co jsem poskládala kdy dohromady z nejrůznějších střípků informací, dostupných i méně dostupných pramenů a zdrojů včetně mého vlastního prožívání života s nimi, mě vede k závěru, že smrt mimina byla předělem v soužití rodičů. Nic po ní už nebylo jako před ní.

„Myslím, že jo, že to tím bylo,“ odvětí teta. „Tvoje máma to asi měla tátovi hodně za zlé. Kdo ví, jestli mu to nepředhazovala za vinu,“ vysloví domněnku.

„Hmmm, taky si to myslím, nějak to vnitřně cítím. Vinila ho z toho, že měl na chlapečka dávat pozor, a neuhlídal ho. Jiřík se zadusil vlastními zvratky. Táta vedle něho spal a nic nevěděl. V jejích očích se asi úplně znemožnil jako partner, na kterého není spolehnutí. Mamka se tomuhle tématu důsledně vyhýbala. Co o téhle věci vůbec vím, vím od jiných lidí v rodině,“ říkám a hlavou mi letí: štíři typu mojí mamky neumějí odpouštět. Nahlas to ale neřeknu.

„To se nemělo stát,“ teta na to, „ale co s tím dneska naděláš.“

„Nic, jen se snažím přijít věcem na kloub a pochopit je, protože vidím, jak se ty temné události stínově promítají dál do rodiny, k dalším jejím členům. Jedním jsem si jistá, táta v sobě nosil velké břímě, s nímž nemohl žít. Utíkal z domu, jak mohl. Na ryby, do dílny, pořád byl fuč. Jak to šlo, úplně se vyčleňoval, uhýbal. Možná se to dá říct i tak, že byl vyčleňován, proto uhýbal. Často se hlasitě hádali kvůli nám, dětem, říkávala máma. Když se rodiče takzvaně hádají kvůli dětem, vyřizují si účty mezi sebou. Děti jsou jen zástupným důvodem,“ povídám tetě a s rozechvěním jí líčím, jak nás máma mydlidla vařečkou hlava nehlava, trestala za sebemenší blbinu, často na nás křičela, zatímco táta na nás nesměl ani sáhnout. Nepustila ho vůbec k podílu na výchově. Může to být projev nedůvěry, zklamání, nejspíš vyvolaného onou neblahou událostí. Mohla to být msta, protože táta určitě trpěl, když nás bila,“ rozvíjím úvahu a cítím, jak mi při tom není dobře.

„A víš co, teto? Nejednou mě napadlo, jestli si nehodu v autě taťka nenaplánoval.“

Zvedne od fotografie udivený pohled.

„Myslíš? Měl prý něco upito, mohl havarovat kvůli alkoholu.“

„Měl hodně upito, je to i v pitevním protokolu. Jenže co když se napil na kuráž, aby toho byl schopen? Bylo by to tak nepochopitelné, že nabořil auto do autobusu úmyslně, aby měl od všeho už pokoj?“

Vidím na ní, jak jí myšlenky víří hlavou.  Protože nic neříká, pokračuju.

„V jeho tak zvané nehodě nehraje víc věcí. Třeba to, že táta by si nevybral autobus, aby ohrozil život dalších lidí. Napálil by to jinam.“

Vykládám jí, kam až vedlo pátrání v minulosti a kolik podezřelých věcí kolem jeho úmrtí a po něm jsme svého času s dcerou našly.

Teta je překvapená novým možným pohledem na věc.

Od tématu alkohol za volantem se dostaneme k dědovi, otci mojí mamky. Nad fotkou babičky a dědy teta pronese:

„Betynka s Jendou hodně zkusila. Každý týden v pátek, jakmile zabral výplatu, šel rovnou do hospody. Nemysli si, měl pěkné peníze na tu dobu, slévači v ČKD byli dobře placeni. Čtyři stovky týdně byly tenkrát nějaké peníze. Betynka pokaždé v pátek umírala,“ noří se do vzpomínek a stiskne mi ruku. Položím svoji ruku na její a v tom dotyku se jakoby symbolizuje ženská sounáležitost s trpícími.

Přispěju se svou troškou do mlýna: „Mamka často zmiňovala, že jí jako holku babička pro něj posílala, aby šel už z hospody domů, protože byla jediná, kdo na něj platil.“

„A vidíš, při tom Betynka neměla kolikrát ani na jídlo. Chodila si k mojí mamce půjčovat a sama si odtrhovala od pusy. Plakávala a naříkala na život. A to si představ,“ poposedne teta rozrušením, „že tvoje babička prala a žehlila nějakým lidem v Libni prádlo a dostávala za tu dřinu dvacet korun! Dvacet korun! Takový výsměch! A ještě jim to musela donést až pod nos. Paní to kontrolovala a stávalo se, že vytahovala z koše jednotlivé kousky a házela je Betynce zpátky, že prý nejsou dobře vyprané nebo dost nažehlené. Tenkrát se nepralo jako dneska, že stiskneš pár tlačítek a pračka jede sama. Pralo se ve společných prádelnách ve sklepě, prádlo se vyvářelo v kotlích, pralo na valše a ždímalo v ruce. A žehlička nebyla elektrická, hřála se na kamnech. Betynka se strašně nadřela,“ říká zjihlým hlasem.

Tím, co právě řekla, si vyjasňuji svoje pocity z babičky. Nějak jsme vnímala už jako dítě její vnitřní trápení.

„Přitom to nemuselo být, nemusela by si chodit dlužit, kdyby děda peníze nepropíjel,“ dodá teta.

Chvíli probíráme, jak asi muselo Betynce být, jak se musela cítit, když za tuhle nádenickou práci dostávala dvacet korun. Přistihnu se, že se stydím za dědu a že mě tento – pro mě nový fakt pěkně vytáčí. Zatímco babi dřela jako nevolník, živitel rodiny propíjel výplaty v hospodě. Znovu ke mně s palčivostí dolehnou souvislosti s minulostí a jejich stínový odraz v současnosti. Dědův problém a alkoholem, mého bývalého manžela problém s alkoholem, pijáctví mého bratra a sklony k pití mého syna. A tátovy promile za volantem auta, ať už z jakýkoliv důvodů. A k tomu úděl žen po boku těchto mužů, kdy pro jejich selhání ženské padaly chtě nechtě do mužských rolí, aby utáhly rodinu. Se všemi dopady pro ně, včetně zdravotních.

Řeč se tím stočí k babiččině záduše a jejímu pozdějšímu slábnoucímu zraku. Zemřela v pouhých 61 letech, skoro už neviděla. „A nemohla na nohy,“ doplní teta výčet babiččiných neduhů, které mají příčinnou souvislost s kvalitou jejího života. Z paměti se mi vynoří oteklé babiččiny nohy a povzdechy: „Vidíš, děvečko moje, mám je jako konve.“

„No to jsme najely na samé vážné a smutné věci, otočíme list, ne?,“ pronese teta, udělá prstem gesto, jako by zalistovala v knížce a zvedne se připravovat oběd. Nechce, abych jí při tom pomáhala.

„Já to ráda udělám,“ řekne, a tak jenom stojím a sleduju tuhle 84 letou paní, která nedávno vstoupila do mého života a k níž cítím velikou vřelost. Její duševní čilost mě udivuje.

„Poslyš, teto, ty netrpíš vůbec stařeckou demencí. Žasnu nad tím, co si všechno pamatuješ, jak se vyjadřuješ, jakou máš slovní zásobu, jak ti to prostě pálí v tomhle věku. A ten tvůj humor…Jak to děláš? Taky bych chtěla ve čtyřiaosmdesáti na tom být jako ty.“

Teta vkládá rýži do hrnce s vodou, a když to dodělá, otočí se ke mně a začne povídat, co všechno přečte, jak luští křížovky, sudoku, dívá se na soutěžní pořady. Jaké knížky má ráda a já znovu otevírám pusu údivem nad tou plejádou autorů a děl.

„Mohla bys jít od minuty k maturitě a pěkně bys to dnešním dětem natřela,“ glosuju a dodám: „Některé z těch knížek neznám ani já, a to si o sobě myslím, že jsem dost sečtělá.“

Teta je očividně potěšena.

„Moje holky vyrostly na pohádkách, a potom samy taky hodně četly. Vnuci a pravnuci nevezmou knížku do ruky. Taky starou belu znají,“ užije teta přirovnání, které se v naší rodině hojně užívalo a mě potěší, že ho zase slyším.

„Díváš se na někdy na Taxík?“ zeptá se z ničeho nic při míchání omáčky.

„Dívám, občas, a docela ráda, baví mě hádat s nimi,“ řeknu a povídám, že taky koukám někdy ze stejného důvodu na AZ kviz.

„Mně taky!“ nadšeně vykřikne teta, že s ní sdílím dojmy.

„Někdy je to hrůza, viď, jak lidi neznají základní věci, jsou úplně blbí, jako kdyby nikdy nechodili ani do školy, jo, to jsi viděla ten díl, jak Háma vyhodil toho pasažéra z taxíku a vyšel ven, aby to rozchodil a pak řekl, že pojede rovnou do Luhačovic, aby se z toho dostal? chechtá se teta a bříško se jí rytmicky natřásá. Smějeme se a vykládáme si o tom, jak v pořadu Nikdo není dokonalý režisér Menzel bledl a zoufal si nad úrovní znalostí tohoto národa, a jak prohlásil památný výrok: „Ví o tom ministr školství? Měli byste mu to pustit.“

Po obědě vezmu do ruky tužku a papír.

„Teto, nech nádobí být, já ho umyju a pojď se na něco podívat,“ lákám ji od kuchyňské linky ke stolu. Potom napíšu pod sebe čtyři data narození.

„Tohle první znáš, to se narodila Betynka, v Rybách. To druhé je moje, ob generaci taky v Rybách, a tyhle dva datumy jsou narození mých vnoučat, taky ob generaci a oba v Rybách. Co tomu říkáš?“

Teta zaostří zrak na papír. Čte i v tomto věku bez brýlí.

„No vidíš to, to je hodně zvláštní souhra,“ neužije slovo náhoda, jak by udělala většina lidí, a to mě zaujme.

„U mě v rodině jsme zase tři Vodnáři, já, moje dcera a vnučka. To je něco, viď! Co myslíš, je to jenom náhoda?“

„Ani náhodou,“ já na to. Spíš bych řekla vesmírný záměr a určitá synchronicita, která má hluboký duchovní význam. „Ty taky na náhody nedáš, vím to, jinak bys to řekla hned.“

„Mně tyhle věci ohromně zajímají, hodně o nich přemýšlím. Pojď, uděláme si kafíčko a budeme si o nich povídat,“ vstává teta, že půjde dát vodu na kafe.

„Jen seď, udělám to sama.“

Oči jí jiskří zájmem a nadšením. Nikdy bych nečekala, že najdu v téhle – věkem, nikoliv duší a duchem – stařence takové poklady. Už po několikáté mě toho dne překvapí. Nechodila do žádných kurzů, seminářů a k mistrům nejrůznějších esoterických nauk. Dokonce nečte ani knížky na tohle téma. Na všechno si přišla sama. Je úžasná, Vodnářka jedna.

Jakoby mi četla myšlenky, jásavě prohlásí:

„To je fajn, že spolu můžeme o tom mluvit! Já když s něčím takovým začnu, tak mě hned někdo usadí. No babi, tohle nemyslíš vážně, nech toho, mi říkají, když se snažím jim říct, že musí existovat nějaká vyšší síla, která tady tohle na světě všechno tak důmyslně stvořila a tvoří, to nemůže být nějaká jenom evoluce, vždyť by to nedávalo jinak smysl,“ rozohní se a rychle, abych si snad nestačila o ní pomyslet, že je nějaká pánbíčkářka, dodá:  “Tím ale nemyslím Boha, jak ho uznává katolická církev, víš, myslím tím něco vyššího než my.“

„Já vím, jak to myslíš, jsem v tom s tebou zajedno.“

Popíjíme kafíčko, když se zeptá: „Viděla jsi někdy ten dokument v televizi, teď to běží, o lidském těle? Natočili to zevnitř, nějakou mikro kamerou a jsou tam fantastický věci.“

Bum a prásk, teta opět vstřelila gól.

„Myslíš ten páteční, jak začínal početím, dělením buněk a vývojem plodu? Jojo, tak ten sleduju. Je fascinující.“

„No vidíš, tak mi řekni, jestli je možný, aby tohle všechno udělala jenom evoluce. Kdyby to tak bylo, proč z opic nejsou dosud lidi?“, odpoví si sama dřív, než stačím něco říct. Panečku, to je úvaha! To je výzva!

Debata nabere netušené rozměry a já s lítostí shledávám, že už na její šíři nebudeme mít potřebný čas, protože se budu muset zvedat a jít na autobus. A potom přijde další dějství, které mě ohromí.

„Prosím tě, nemáš krém na ruce? Ta vaše pražská voda nějak vysouší,“ požádám tetu.

„To víš, že mám, pojď“, vede mě do obýváku. Podá mi tubu s krémem a posadí se do křesla. Zatímco si mažu ruce, rozhlížím se po pokoji. Pohled mi přistane na urně.

„Ty tady máš strejdu?, ptám se udivině.

„Je tady pořád se mnou. Já si s ním povídám a je mi líp, že nejsem sama. Ty, Ivo,“ pronese opatrně po chvilce zaváhání, jakoby se rozmýšlela, jestli si může troufnout odhalit své niterné myšlenky, „někdy si tak myslím, jestli já ho tady nezdržuju. Třeba by chtěl už jít…co myslíš, je to možný?“

Chvíli na ni užasle civím. Kam až se dostala? Cítím, s jakým rozechvěním čeká na moji odpověď, a taky vnímám vibrace svého těla. Ona všechno ví…intuitivně, je ve spojení se svým vyšším já, se svou vnitřní moudrostí ducha.

„Možné? Asi jo. Můžeš být magnet, kterým ho přitahuješ, poutáš svými myšlenkami na něj. Myšlenky jsou energie. Když je zhmotníš do slov, mluvíš s ním, o to větší mají účinnost. Tyhle věci jsou už docela dobře zmapované.“

„Neměla bych ho propustit?“

„Asi měla.“

„Nevím, jak.“

„Máš někdy pocit, že nejsi v bytě sama? “

„Nedávno jsem ucítila přímo jeho vůni. Jakoby seděl vedle mě, nebo kolem mě prošel.“

„Tak vidíš, to je ono. Intuice ti říká, že je načase ho nechat jít.“

„A jak to mám udělat?“ vrací se znovu k položené otázce.

A je to v háji, rozhovor v nejlepším a já abych se loučila. To jí nemůžu udělat, nám udělat. Ještě chvilku. Snažím se jí říct, že to není zase tak těžké a že to při svých schopnostech zvládne sama. Dávám radu, jakou nejlepší vím, jak s tím naložit.

„Teto, tohle už dneska nedopovídáme, já musím běžet. Když se ti to nepodaří, uděláme to příště spolu. Už jenom stručně, abys měla o čem dumat, ti ještě povím, co jsem prožila s mámou v nemocnici, když odcházela, co jsme prožily s mojí dcerou den poté, kdy zemřela a po jejím pohřbu.“

Vyprávím jí, co se odehrálo, sedám k ní na opěradlo křesla, beru jí kolem ramen a cítím nekonečné souznění. Líčím jí události a zážitky, které mě navždy poznamenaly a zůstaly v mých očích jako důkaz o nesmrtelné podstatě duše, či spíše ducha v nás.

Teta to vyslechne a přijme naprosto normálně, jakoby kdybych jí líčila docela obvyklou věc. Žádný protest, žádné pochybovačné „vražedné“ fráze typu tomu nevěřím, a protože tomu nevěřím, nemůže to existovat.

Když se na ni podívám, vidím plavoucí oči.

„Vidíš, děvečko moje, že jsme se my dvě nesetkaly jen tak. Člověk má duši, já taky věřím v převtělování,“ pronese v dojetí a zase použije mně tak důvěrně známé a blízké oslovení, jež jsem slýchala od babičky Betynky: děvečko moje. Jsem na měkoučko jako vejce a lituju, že jsem si koupila zpáteční jízdenku.

Loučíme se a teta říká: „Jestli přijedeš zase až za dva roky, už tady nebudu.“

Má pravdu. V jejím věku je každý den života zázrak a velkou neznámou. Jsem si jista, že tuhle cestu co nejdříve podniku znovu, a tak odpovím:

“Neboj se, teťulinko moje, přijedu co nejdřív, ještě do Vánoc, když to vyjde, nejdéle hned zkraje příštího roku. Budeme povídat a já tady přespím. Ale přece jen…něco mě teď napadlo…kdyby ses přesto rozhodla odejít ´domů´ dřív, než dorazím, za Olinou a strejdou a Betinkou a svojí mamkou, za všemi, co už tady nejsou v těle, slib mi, že mi dáš nějak vědět. Ty už budeš vědět, jak se doopravdy věci mají.“

„Myslíš, že to budu umět? Že mi to dovolí?“

Není třeba vysvětlovat, koho nebo co tím myslí.

„Určitě dovolí. Tak, jako bylo dovoleno mamce, a hned dvakrát. Ale to já přijedu dřív, abychom dokončily, co jsme rozmluvily. A abychom se užily.“

Přitiskne si mně na svoji bujnou hruď. Skoro se ztrácím v tom širokém objetí a vím bezpečně, že houby sejde na tom, jestli jsme nebo nejsme přímé příbuzné v pokrevní linii. O tom tyhle Věci s velkým V nejsou.

Stojí na balkóně a mává mi. Já jí taky, dokud mě nepohltí ulice. Ačkoliv si představuju, jak si v autobuse budu promítat náš rozhovor a utřídím si pocity a myšlenky, usnu sotva vyjedeme z Prahy.

Dorazím domů a drnčí telefon.

„Už jsi doma? Dojela jsi v pořádku?“

„Zrovna jsem ti taky chtěla volat. Jsem v pohodě. Bylo mi s tebou moc dobře, teto, opatruj se a brzy na viděnou. “

„Jsem ráda, že tě mám,“ slyším její slova.

„Já taky,“ hlesnu. Nějak se mi zlomil hlas.

Cestu, na níž jsme se my dvě mohly potkat, musel proklestit sám čas všemi překážkami a také všemi těmi, kteří žili s námi a mezi námi. Jinak by tohle potkání nemohlo nastat. Cítím hlubokou, dojímající vděčnost nad dokonalostí Vesmíru, nad požehnáním, kterého se mi dostalo tím, mi přibyl člen rodiny, teťulinka spřízněnka milovaná.

Ivana Inšana PÍHOVÁ