Truchlivá cesta k nalezení síly a vlastní hodnoty

vloženo: 1. 06. 2020

Než se pustím do vyprávění následujícího příběhu, chvilku vás zdržím u numerologie. Třebaže se jí zabývám už hodně dlouho, občas přicházejí chvíle, kdy sama stanu v opětném údivu nad dokonalou synchronicitou vesmíru. Úvodem tak můžete krátce nahlédnout  na to, jak funguje přitažlivost čísel.

Monika ke mně zavítala na terapii 8. 11. 2019. Toto konkrétní načasování vzbudilo moji pozornost vzhledem ke shodám s mými osobními čísly. Proto než jsem se pustila do vlastní terapeutické práce, udělala jsem s jejím souhlasem stručný numerologický náhled osobnosti. Monika se narodila v takový den a měsíc, které po vykrácení na jednoduchá čísla daly den a měsíc (také) mého narození. Obě data tím pádem pojí součet  čísel dne a měsíce, jehož hodnotu jsme opět měly společnou. A čísla dne a měsíce její návštěvy nám zcela zapadaly do této číselné konstelace. Magie čísel a metafyzické projevy vůbec si zase jednou zhuštěně „ zařádily“.

Potom jsme objevily, že nás mimo čísla navíc pojí jisté konkrétní místo, kde jsem já po mnoho let od dětství do dospělosti trávila hodně času a Monika o nějakou dobu později taktéž. Znaly jsme navíc i stejné lidi. Snadno jsme došly k tomu, že jsme se na onom místě míjely vlastně jen o chvíli. Musela jsem opět konstatovat, že život sám nám přináší ´úřední potvrzenky s kulatým razítkem´ o tom, že na světě je všechno jistým způsobem předurčeno, obecně i individuálně synchronizované a propojené. Nic není odděleno jedno od druhého, všechno se vším souvisí. I naše vztahy, ty současné i minulé, kdy koho potkáme, za jakých okolností se tak stane a jaké informace nám takové události přinášejí.

A nyní už k příběhu Moniky samotné.

Je adoptovaným dítětem, stejně jako její bratr. Byly jí čtyři roky, když se tak stalo. Adoptivní matka se více viděla v bratrovi a výrazně mu stranila.

Monika se v dětství necítila moc dobře. Ve škole ji děti i třídní učitelka šikanovaly pro její barvu pleti, pro její odlišnost. Učení Monice moc nešlo, hlavně matematika. Táhlo ji to k uměleckým disciplinám, ráda tančila, zpívala, chtěla hrát na housle. Okolí pro ni nemělo valné pochopení, spíš nevalné. Hlavně v rodině neměla podporu a důvěru, kterou dítě pro rozvoj svých talentů tolik potřebuje. „Oba rodiče mě shazovali i před lidmi, že jsem marná, že nic neumím a že ze mě nic nebude.“

Nevědomí by mělo být trestným činem, neboť způsobuje nejvíc utrpení, dodávám k Moničiným slovům. Následky bývají až příliš často na úrovni ponížení lidských hodnot a emočních zranění. Věřte mi, ještě hůře se to jeví zdola, z praxe, jak tyhle machiavelistické choutky praktikují i vlastní rodiče na vlastních dětech, a tím je ´pohřbívají zaživa, ´aniž to vůbec tuší.  Jsou prostě hloupí, nevědomí, slepí, nepoužívají vlastní myšlení, o srdci nemluvě. Jedou takzvaně na autopilota, naučené programy. Vidím osobní rozvoj, vývoj a posun k vyššímu vědomí u klientů, žel bohu ne už u jejich rodičů, kteří jsou mladší ročníky (mohli by vědět, kdyby chtěli) a přesto totálně nevědomí. Jednají podle nastavených automatismů, bez špetky použití vlastního rozumu a citu. Někdy mívám sžíravý pocit beznadějnosti. Vidím, jak onen vlak míří do stejných pekel mrzačení lidské psychiky.

Moničino zadání pro terapii znělo; ztroskotaly jí oba předešlé vztahy s partnery a ona se nyní obává, aby se tak nestalo i tentokrát. Její obavy jsou podložené zkušenostmi, mužům Monika nevěří, hledá odpověď na otázku, proč to tak je. Aby toho nebylo málo, obává se opakování svých vlastních minulých chyb, z nichž mnohých si je vědoma. Od mužů vnímá vůči sobě dusivou (ne)lásku. Muži ji chtějí ovládat, chtějí ji manipulovat, aby dosáhli svého, aby se musela podvolit jejich vůli.

Někde však tyto jasné opakující se tendence musely mít spouštěč. Který z mužů v jejím životě se k ní takto choval? Nejprve se vynoří druhý manžel. Monika říká, že se mu nebránila, nechala si všechno líbit, smířlivě jako nevyhnutelnost přijímala jeho despotické chování. „I jeho nevěry jsem tolerovala a přijímala“.

Tím mu umožňovala, že si s ní dělal, co chtěl, zatímco ona? „Nevážila jsem si sama sebe. Dovolila jsem mu, aby si dělal, co se mu zlíbilo, a ničila jsem se.“

Avšak bývalý Moničin manžel není oním ´prvním pachatelem´manipulativního chování k ní, které zašlo tak daleko, že: „Chtěla jsem se s ním rozvést, a on mi ze strachu, že ho opustím, udělal dítě, aby si mě pojistil, abych od něho nemohla odejít. Takhle to početí nemělo vypadat, bez mého vědomí, podvodnou cestou, říká.“

Jeho podloudný plán s dítětem mu stejně nevyšel. Monika se s ním rozvedla a zůstala už podruhé na výchovu dítěte i na život sama.

Nyní žije v partnerství, které má zatím ze všech dosavadních nejvyšší šanci obstát a vydržet, takže je pochopitelné, že Monice záleží na tom, aby se vyvarovala jak opakování svých předchozích omylů a pochybení.  Právě nyní aktivovaná a zesílená nedůvěra k mužům jakoby na Moniku ´křičí ze všech stran´a ukazuje, že nastala chvíle tuto zátěž dešifrovat, neboli zjistit, proč se to děje, a proč v takové intenzitě a s takovou naléhavostí? Kde je základ toho, že pokud jde o vztahy k mužům, blikají v Monice poplašná světýlka? „Jakoby mi říkaly stop! Nevěř, zase naletíš!“

První slovo, které ji připadne v odpověď na otázku, od koho z mužů ve svém životě pociťuje nejsilnější manipulaci, je slovo otec. Tušila jsem to, tušila to i Monika. Něco se v jejím dětství událo, co později ´udalo tón´ všem těmto jejím nemalým trampotám.

Sestupujeme do dětství.

Její adoptivní otec se k ní choval hezky do doby, než dosáhla školního věku. Začal jí mlátit, bil ji za známky ve škole, jak už zaznělo, učení jí moc nešlo. Dostavila se reakce těla, specifická bolest na vyřčená slova. Co chce bolest vyjádřit? „Už nejsi ta malá poslušná a hodná holčička (ale já chci, abys byla!)!“ zazní z jejích úst. Otec se na Monice dopouštěl hodně fyzického násilí, mlátil jí řemenem, vším možným, co mu přišlo do ruky. K tomu i máma jí třískala, ale táta se v těch exekucích vysloveně vyžíval. Bratr si vymýšlel, hodil své výmysly na Moniku, ta za něj schytala nářez, protože se věřilo víc bratrovi. „Není v tom ale jen to bití pro známky, cítím, že hlavně jim vadí, že nejsem poslušná. Ano, odmlouvala jsem, byla jsem svá, to oni nechtěli. Chtěli mít ze mě loutku. Taky se jim to částečně povedlo,“ líčí Monika. Čemu jim třískáním chtěli donutit? „Abych to přijala jako normu, abych přijala jejich svrchovanou vůli a tu svou úplně zavrhla,“ odtuší Monika. Hruď jí v ten moment zalehne balvan. Těžce nabírá dech. Také v minulosti měla potíže s dýcháním. Mívala také bolestivé křečovité stavy v zažívacím traktu, jak říká autenticky, něco se mi tam zakouslo. Hledáme, co to může konkrétně být. „Nedokážu přijmout stravu, kterou musím jíst, hlavně maso. Bijí mě, když nejím, co mám na talíři. Musím u jídla sedět tak dlouho, dokud je nesním. Pak jdu zvracet.“

Co všechno jako dítě musela polykat, kromě jídla? „Strašili mě, nutili násilím k něčemu, co jsem odmítala, manipulovali se mnou. Chtěla jsem lásku a zájem a měla jsem pocit, že si ji musím napřed zasloužit.“

Otřesné, nicméně bohužel časté. Třebaže takové děti se snaží ze všech svých sil rodičům zavděčit, nevychází to. I kdyby to byli andílci, rodiče spokojeni nebudou, protože jejich nespokojenost (s dítětem, dětmi) je jenom kouřová clona zastírající jejich vlastní nespokojenost se sebou samými. Už jsem to tady na mém webu psala několikrát; frustrovaní rodiče vychovávají frustrované děti.

„Nejvíc mi vadilo maso a největší potupa, to bylo fakt hrozné, že jsem musela jíst uzený kravský jazyk. Cítím se nesmírně ponížená…“ pokračuje Monika a vzlykne. Čím konkrétně se cítíš ponížená? „Že musím jíst ten hnus, jazyk zvířete. Cítím, jak se odpoutávám od těla.“

Duše nechce znovu zažívat hnusné pocity vyvolané donucovacími prostředky. Viděla jsem to v nejednom případě, zažila jsem to kdysi i u sebe.

Kam by nejraději odešla? „Pryč, kamkoliv, ale nemám kam, musím zůstat v těle. Často myslím na útěk, ale pokaždé dostanu strach to udělat. Drhne mi jazyk, jen to vyslovím.“

Je tady souvislost. Jaká? „Cítím ponížení, chci to odmítnout, ale nemůžu. Bojím se výprasku. Máma je zuřivá, křičí na mě, že to musím sníst. Nakonec to do sebe nasoukám.“

Monika pociťuje zvýšený tlak v nohou, rukou, prsou, celá je jakoby ´natlakovaná´ napětím.  „Chci…“ hlesne a odmlčí se. Co? „Umřít. Nechci být. Nechci s nimi být, s těmito lidmi, nemůžu s nimi vydržet žít tenhle život. Pořád mě nutí dělat něco, co nechci. Proč jsou takoví? Je to břemeno, mám pocit, že ho už neunesu.“ V mžiku se jí propojí pocity z dětství se současností. „Často myslívám na smrt i teď,“ přiznává.

Bezmoc, stav bez své vlastní moci, který pociťuje, se vztahuje k tomu, že se Monika necítí ve svém těle dobře. Bezmoc se vynoří  a zesílí vždy v přítomnosti mužů. „Dusí mě to.“

Vjemy a vize přicházejí rychle, jedna za druhou.

V jedné z nich se dostane se do svého někdejšího vtělení. Je ve Skotsku. Ocitne se u moře, je tam klid, liduprázdno, uleví se jí, cítí svobodu, štěstí. Má na sobě béžovou, volnou dlouhou halenu. Cítí slanou vodu moře, vítr ve vlasech. Procházíme touto její dávnou existencí. Vidí se a vnímá sebe jako vnitřně hodně silnou ženu, komunikující s přírodními živly. Někomu se to ale nezamlouvá, někdo nevidí rád její jinakost, její sílu. Ten někdo jakoby jí stál za zády a přál si, aby skočila z útesu, na němž sedí.

Ukáže se, že však nejde o fyzický skok do hlubiny, jako spíš o to, že by neměla stát tak vysoko ve smyslu své energické vibrace, výše svého vědění a vědomí. Jde o to svrhnout ji z tohoto postu-  trůnu  dolů, tím ji zbavit její síly a podmanit si ji. Je to kdosi v pozadí, za jejími zády.

Monika se obává otočit a pohlédnout na toho, kdo že to stojí za jejími zády, zároveň však pociťuje sílící vliv objímajícího světla, jakoby ji podporovalo a pomáhalo. Otočí se tedy a uvidí svou (adoptivní) matku.  O co jí jde? „Chce mi vyrazit moje zbraně z ruky, chce mě mít jinou, aha, (propojení současnosti) a bije mě, protože mě chce zbavit mojí síly, žárlí, protože ona tak silná není. Sice mě adoptovala, ale nikdy mě nepřijala. O chvíli později se vyjeví další obraz: „Vidím se na zemi, prosím o milost, plazím se před matkou po kolenou, ona si vzala moji sílu a já jsem malá, bezmocná, ona se pase mým ponížením…“

Jak se mohlo stát, že si Monika nechala vzít svoji sílu a tím i moc nad svým životem? Co udělala, nebo spíše naopak, co neudělala? A zase ten strach, strach, strach jako všudypřítomný činitel, limitující všechno. „Neuměla jsem použít účinně svoji sílu i moc, proto jsem o ní přišla. Matka je tady jenom symbol.

Vidím se znovu stát na té skále, rovně, hrdě, vzpřímeně, snad používám nějakou zakázanou moc, teď jsem se rozsypala úplně na prášek a padám z té skály dolů, ne ne,“ opraví se vzápětí, „to nejsem já, to je onen symbol matky, který se rozsypal, ona byla tím symbolem temnoty, cítím zase v sobě to světlo, díky jeho přítomnosti se její energie ztratila.“ Jak přečíst tuhle vizi? Co jí chce říct?„Že jsem nad ní zvítězila. I nad sebou, nad svým strachem se projevit. Mám pojednou křídla, vznáším se. Jsem světlo, to je moje podstata, temné síly nade mnou nemají žádnou převahu. Blaženost.“

Záhy ji proces zavede k jejímu vlastnímu zrození se. Není pochyb o tom, že její vědomí dobře ví, jakou cestou jít, kam ji vést, aby se věci vyjevily a objasnily. Stále musíme mít na zřeteli, a to platí obecně, že Vesmír se vyjadřuje v obrazech, symbolech a v pocitech. To všechno je jazyk univerzálního vědomí, Vesmíru, Boha, je to jazyk světla.

Takže, jsme v situaci, kdy Monika zrovna přišla na svět, bezmocně leží. „Vnímám děsnou temnotu kolem sebe, v celém prostoru, jsem jí obalená, je to děsivé, temné místo, kam jsem přišla. Je tam matka, ta, která mě porodila, ale jsem sama. Všechno mi připadá mrtvé a bezútěšné.“

Posouváme se dál. „Chci odlézt, snažím se vzdálit se od ní co nejdál, svazuje mě hrozná tíha, ale musím pryč! Cesta na tenhle svět byla hrozná, těžký porod…“ Po chvilce pokračuje. „Jsem batole, pořád je na mě nalepená ta temná hmota, těžká, ulpívá na mě, brání mi v rychlém pohybu odlézt pryč od toho všeho… Nějak to souvisí s tou jizvou, co mám na hýždi, o jejím původu nic nevím, nikdo mi nic nevysvětlil, jen to, že jsem měla otevřenou ránu…“ Naskočí jí husí kůže. Položí sama sobě otázku:  „Někdo mi ji způsobil? Jako že úmyslně, cítím za tím nekalý úmysl. Ano, úmyslně! Byl to porodník! Jsem z té tíhy vyřízená, nevím, jak s ní naložit. Jako bych nebyla ani odsud.“ Jak to, nebyla odsud? „Sama tomu moc nerozumím, jen mám intenzivní pocit, že sem nepatřím…Jo, aha, potřebovala jsem jít sem, a tuhle ženu jsem si vybrala, aby mě porodila, byla to nejrychlejší cesta, jak sem přijít.“  K čemu potřebuješ rychlost, proč na ní záleží? „Je to jinak, byla to ta nejsnadnější cesta, jak se sem dostat. Vnímám, jak právě k něčemu dochází, moje neznámá matka se s někým miluje a já vím, že budu na světě rychle, když si vlezu do těla.“ Po chvíli. „Vím, že mě něco těžkého čeká, cítím i fyzicky tíhu v břiše, bude to těžké tenhle život unést…vím, že to nakonec překonám, že to zvládnu, já jsem si to takto zvolila.“

Máš k tomu, co potřebuješ? Víš, co to je? „Moje síla, kterou jsem pozbyla, chci ji najít, najít zase cestu k sobě samé.“

Rozhostí se ticho.

Další její vize a dění se odehrávají opět v symbolech, kdy Monika svojí silou (symbolizovanou povahou č. 11 jako symbolu dvou mocných mečů, které má ve své číselné konstelaci,) roztíná své okovy (tlak v zápěstích pojmenovala jako okovy na rukách) , osvobozuje se svými danými nástroji (zbraněmi) a bere si svoji někdejší sílu zpátky. Temnota bledne a vytrácí se. Monika úlevně vydechuje.

Následující krok hned poté ji zavede k silnému stromu. Ví, že do něj má vejít. Vstupuje tedy a hle, stojí tady trůn jako symbol vládnutí a moci. Čeká na ni. Nad sebou cítí Monika jakousi vyšší vlídnou moc, vidí celou scénu v bílém, zářivém světle. „Vidím shůry světlo a vnímám více bytostí, jdou ke mně, celý výjev vidím v bílém světle. Usedám na trůn, meč pokládám vedle sebe, přijímám proud silné energie svými dlaněmi.“

Je to zřejmé. Má se stát královnou svého života.

Velice silný prožitek. Údiv, slzy, dojetí. Přijímej, že jsi opět vládkyní svého života a že je to už bezpečné, a užívej si to, vyzvu ji.

Mezitím zaznamenám, že si přiložila obě ruce na břicho. Bezděčná řeč duše skrze tělo napovídá, že v břiše se asi něco děje. Možná není ještě uklizeno, cosi tam asi tíží, co se dosud neprojevilo, co se skrývá, možná nějaký myšlenkový nevyjevený útvar, může to být cokoliv. Proto se jí na to zeptám.

Monika uvidí trojúhelník, na jednom jeho vrcholu vidí sebe se současným partnerem, na druhém vrcholu jeho děti z předchozího manželství a jeho bývalou ženu, a na třetím svého bývalého manžela. Celý ten trojúhelník se točí dokola jako káča, která se nechce zastavit, jakoby nebylo cesty ven.

Poté, co si pojmenuje charakterové obsazení na jednotlivých špicích trojúhelníku a co symbolizují, začne tušit, co by měla udělat. Trošku jí naznačím, aby se její tušení zkonkretizovalo. Přijde na to, že jedině ona může s nevyrovnanými a protichůdnými silami v trojúhelníku něco udělat a že k tomu musí použit… Co?  Sílu a moc svého imaginárního meče, svoji znovunabytou sílu a moc nad svým životem. Je třeba přerušit spojení s těmi, s nimiž už spojená není a nemá být (!), co je minulostí a co se nemá co vkrádat potměšile do současnosti.

Monika se chopí svého meče (rozuměj obrazně), pozvedne jej, máchne, tne, odděluje části, které nemají v jejím životě co pohledávat. „Jsou to nepřejícní škůdci, intrikují, pomlouvají, stahují mne, nás oba, do temnoty…“ vykresluje. Břicho se uvolňuje, přichází ztišení, klid, mír. Byl to mocný okamžik energetického vyřazení toho, co už nehodlá tolerovat, žít a trpět.

Z tohoto místa ještě prozkoumáváme jiné možné skryté bažiny, je nutné mít jistotu, že byly opravdu všechny „vysušeny“. Přes její pochybnosti, že není dobrá matka, rozkrýváme vztah jejích dětí k ní, co se v něm po prožitých vizích zrcadlí. Objevujeme spojitost mezi tím, jak její biologická matka rodila jedno dítě za druhým jako kočka koťata, na rozdíl od kočky se o ně nestarala a odkládala je k adopci…a tím, jak ani početí dětí Moniky nebyla plánovaná, jak by to mělo být, třebaže děti vždycky chtěla, s láskou je přijala a obě miluje. Vidí, jak se zcela spoléhala i v tomto intimním a citlivém aspektu jen na partnera místo na sebe. Vydávala se všanc a s nemístnou (!) důvěrou k počínání svých mužských protějšků (a početí)… a z toho se jako odnož zrodila její následná nedůvěra v sebe, že nezvládne být dobrou matkou. Ostatně ani biologická, ani náhradní matka jí nepředaly vzor, jak být dobrou matkou. Celé to bylo jako klubko jedovatých hadů.

Tento introspektivní náhled do podvědomí na nechtěně pěstované vlastní vnitřní sabotéry nás přivedl znovu k jejímu adoptivnímu otci. Dalo se odhadnout, že se k němu znovu vrátí. Nebylo to poprvé, co jsem uviděla, k čemu podobné mechanismy směřují. Tušení souvislostí bylo velice silné.

Její adoptivní otec se několikrát pokusil o její zneužití. Říkal jí bosorko (slovensky čarodějnice), osahával jí, několikrát ho odkopla nohama. „Zneužíval toho, že si se mnou jakoby hraje, laškuje, ale byla to jen zástěrka, aby si na mě mohl dovolovat. Mně se to nelíbilo, bránila jsem se, naštěstí se vždycky nějak záhadně objevila máma a překazila mu to. Jednou jsem jí v jeho nepřítomnosti řekla, co mi dělá. Nevěřila mi. Nebyl agresivní, šel na to chytře, přes tu jakoby hru. Nějakou dobu byl klid. Asi po půl roce to zkusil znovu, tentokrát to mámě už bylo divný, ale asi nevěděla, co s tím má dělat. Vím, že mu pak něco řekla, od té doby mi dal pokoj. Jenomže já jsem se s ním bála zůstat o samotě. Už jsem mu nemohla věřit! Zničil moji důvěru dítěte k otci, když mi tohle dělal. V přítomnosti matky se mnou vůbec nepromluvil. Máma byla generál v sukních, on se jí bál. Jenže mě zlomilo, že jsem neměla v nikom zastání. Bratr, když povyrostl, mi tahy sahal na prsa, jednou na mě vytáhl penis a chtěl, abych se ho dotýkala, to mi bylo asi dvanáct let. Nevěděla jsem, jak mám reagovat, jak se mám zachovat. Taky mě mlátil, kdy mohl a plival po mně.“

Kontrolujeme všechny části těla, které se v procesu projevily. Monika se cítí sice trochu ztuhle, ale jinak úlevně. „ Cítím, že to nejhorší v životě mám už za sebou.  Teď už to bude snesitelnější.“

Když se už žádné další vhledy nehlásí, je třeba si ve světle všeho, co bylo vyneseno na povrch a pojmenováno, posvítit na jinou okolnost. Monika by si se současným partnerem ráda pořídila dítě. Proti jejich záměru a chtění se však staví zásadní překážka. Monice se rozházel menstruační cyklus, je nevyzpytatelný, čímž oplodnění nemůže nastat.

Vysvětlení pro znesnadnění početí dalšího člověka ( a vtělení duše) se přímo nabízí. Není to v dané chvíli žádoucí (neznamená napořád). Rozházený cyklus mluví o rozházeném životě, neujasněných prioritách, a hlavně, směřuje jasně ke stěžejnímu tématu nedůvěry k mužům.

Jdeme na to. Monika se napřed domnívá, že se po ní chce, aby zůstala volná, nezatížená dalším mateřstvím. Může být. Důvod je však mnohem hlubší povahy. Nechávám ji hledat, aby si na něj přišla sama. „Už to mám! Nemůžu se už spoléhat na muže, nebudu na ně spoléhat! Mám se spoléhat sama na sebe, já mám určit, co bude a nebude, kdy to bude nebo nebude. Nemám to nechat na něm, ale řídit si to sama. Je to moje tělo! Nemám už dopustit, ani oni panovali nad mým životem, včetně dělání dětí!“ Muži ji vždycky vyšplouchli, udělali si své a podle svého, jako otec a druhý manžel…a jako… Naskočí jí další vize. Jako co, nebo kdo? Je otřesné, co zazní, ani se mi věřit nechce. Jedno z jejích někdejších těhotenství svévolně ukončil porodník, vlastně zavraždil živé dítě v ní! „Měla jsem tenkrát nějaké drobné potíže během jiného stavu. V nemocnici mě doktor prohlédl a řekl, že je všechno v pořádku, že se nic zlého neděje. Mám se více šetřit. S tím odešel. Pak přišel jiný doktor a se slovy, já sám se ještě na paní podívám, přišel ke mně. I když mu sestra přetlumočila slova jeho kolegy a řekla, paní je už po prohlídce a je v pořádku, může odejít domů, začal mě brutálně prohlížet zevnitř. V tu chvíli jsem ho vnímala jako kata, cítila jsem, že vědomě dělá něco zlého. Dopadlo to tak, že jsem záhy poté potratila. Měla jsem se hned sebrat a odejít, neměla jsem si druhou prohlídku nechat líbit,“ líčí Monika a popisuje, jak onen samozvaný potratář vypadal. Hrůzný obraz. Fakt děsivý, nemohu to po ní ani opakovat. Vyděsila bych vás. Temnota a zlo mají všude a na všech úrovních své ochotné služebníky schopné všeho. I tam, kde by je člověk nečekal.

Závěrem shrnujeme, k jakému poznání jsme došli a s jakými výstupy. „To nejvíc je nalezení cesty k sobě, uvědomuju si, že převzetí moci nad mým životem je pro mě zásadní. Nenechat se sebou orat.“

Je tomu tak, a tento závěr platí naprosto pro každého bez výjimky. Když už se Moničina duše ´rozhodla´ vtělit a čelit tady takovým těžkým výzvám, byly ji zároveň dány k dispozici nástroje (dary) k tomu, aby je a) objevila), b) uchopila, c) používala!

Pochopení souvislostí výrazně ulehčuje život a snižuje možnost opakování stejných přešlapů.