vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016

Dvanáct let vedl mladý podnikatel Bořek, narozený ve znamení Lva, úspěšně svoji stavební firmu. V posledních pěti letech ho začalo sužovat astma. Nemohl dýchat, trpěl úzkostnými stavy, špatně a málo spal. I do postele si bral notebook a počítal, kolik firma vydělala, aby měl na mzdy pracovníků, kolik vydá na náklady, co padne na cestovné, jestli zbude něco pro něj, jak zajistí lidem další práci… Usínal nad ránem a vstával zbitý jako pole po kroupách. Objevily se závratě. Bořek potřeboval občas také vylézt na lešení, zvládl to jenom do čtvrtého patra, tam dostal závrať, lekl se a musel slézt dolů, kde zůstal paralyzovaný neschopen čehokoliv.

Jeho firma v první polovině daného roku prosperovala, poté se stav výrazně zhoršil a ke konci roku se ocitla v červených číslech. Bořek je workoholik, všechnu svoji energii a sílu vkládá do podnikání, nemá žádný čas na sebe. Nemá kdy se seznámit s nějakou ženou, lidem kolem sebe nedůvěřuje.

Byl dvakrát ženatý, dvakrát podvedený (jak to vidí), lidi si drží od těla. Tři roky je bez partnerky. Zkouší Seznamku, začne si s nějakou ženou psát, už to vypadá nadějně, obdrží příjemný vzkaz, odepisuje, chvíli si ještě píší…

Bořek nedotáhne komunikaci dokonce, protože ho práce pořád tahá za ruce a odvádí jeho pozornost. Místo toho znovu přepočítává, jestli někde ve výpočtech a kalkulacích neudělal chybu. To vše vleže v posteli.
„Říkám si, dneska půjdu brzy spát a pořádně se vyspím. Na prsou mám notebook, v nádechu pocítím zase chrčení, pískání. Jakmile odložím počítač, zmizí to,“ svěřuje se, jenomže ouha, nevidí souvislost, kterou právě vyslovil a má ji doslova na očích. Když ho nechám opakovat jeho vlastní věty, zpozorní.

Položím mu úplně triviální otázku: „K čemu slouží postel?“ „Ke spaní“, zazní. „A co v ní děláte vy?!“ „Pracuji.“

Rozebereme si situaci. Bořek místo toho, aby se vyspal, nebo byl v posteli se ženou, prohání počítač a počítá a počítá, co mu to vynese. Vytváří si nepřijatelné podmínky a konečně sezná, že jeho počínání ho samotného štve, což si do této chvíle tak docela jasně neuvědomil, protože to tak dělá dlouho a je tak zvyklý. Inu, zvyk je železná košile.

Zazní slovo odpor, a když zkoumáme blíž, k čemu se vztahuje, vyjde najevo, že Bořek naráží na svoje myšlenky o tom, jak by se nejraději nechal zaměstnat, na podnikání se vykašlal a měl pokoj. Také na lidi, které si najímá na jednotlivé stavební práce, má vztek a dokonce k nim cítí odpor.

Když se zeptám, proč, odpoví, že ho nerespektují a že si připadá jako páté kolo u vozu.“ Když se probudí, pomyslí nejdříve na …“To zase bude den… zase mi budou dělat naschvály,“ říká Bořek trpce a do práce odejde s myšlenkou, že se s nimi – svými najatými řemeslníky, vůbec nebude bavit.
Moc nechápu jeho přístup, vlastně vůbec mu nerozumím. Jak se může nebavit s lidmi, když dělají na stavbě pro jeho firmu? To taky jde? Bořek zareaguje slovy, že to už vyzkoušel, a práce se i tak udělala.
Vzápětí popře, co právě řekl a opraví se: „Vím, že mlčením se nic nevyřeší, naopak, bude mezi námi ještě hůř. Neumím si zjednat autoritu. Jsem mladší než oni, mám asi příliš kamarádské jednání…měl bych být přísnější, tvrdší, je to moje firma, která jim dává vydělat. Jedeme za prací třeba i sto kilometrů jedním autem, práci jsem sjednal já, doplácím ze svého na benzín. Oni slibují, že mi přispějí, ale nedají mi nic. Jsem pěkný trouba.“
Na každém pracovišti přeci musí být nějaká pravidla, podotknu.

„Nejsou žádná pravidla, žádná jsem neurčil. Zatroubím na ústup, namísto toho, abych se k tomu postavil rázně a důsledně, abych zabojoval.“

„Proč to neuděláte?“

„Mám obavy ze střetu, mám strach, nic jim nevytknu, když něco zvorají, přehlížím to, nic neřeknu a pořád všechno kontroluju. Dělají si ze mě srandu. Jsem jim pro smích.“
„A vy se jim divíte? Uvědomujete si nějakou svoji hodnotu?“

„Cože? Jak to myslíte?“

„Je něco, čeho si na sobě vážíte a ceníte?“ Ticho po pěšině. „Máte se rád?“ „Nééé!! Často myslím na to, jak dlouho tady budu ještě strašit? Mám jen práci, práci, práci, a nic ze života.“
„Nikdy vás nenapadlo, že jste to vy sám, kdo si nedovolí mít čas pro sebe a kdo si v práci nechá, lidově řečeno, dělat na hlavu? Čekáte, že vás někdo omilostní a řekne, Bořku, vypřáhni, dej si oddych, pořádně se vyspi, a chlapy v práci pěkně srovnej do latě?“
„Už jsem řekl, jsem trouba. Utíkám od všeho.“

„Neumíte zařvat? Vycenit zuby a ukázat lví drápy? Obhájit si svoje?“
„Ale jo, občas jsem to zkusil, ale asi ne dost. Nemělo to žádný účinek. Stejně jako s matkou a našimi dohady o mých přátelích, o práci, s kým bych se měl stýkat a jak bych měl žít.“

Aha, odtud asi vane vítr. Namíříme sem ostří pozornosti. „Jaká je vaše maminka? Jak se k vám staví?!“
„Maminka je příliš staromódní, odjakživa jsem s ní bojoval, bojuji pořád. Jdu raději na ryby, protože vím, že se tam nepohádám s lidmi a nebudu se muset obhajovat a nic vysvětlovat.“
„Maminka má o vašem životě svoji představu, jenže tohle je váš život, ne její. Proč neděláte, co chcete sám?“

„Co si pamatuji, jsem pod jejím tlakem. To mi zůstalo. I dneska pracuji pod tlakem, čím větší tlak, tím víc dřu.“
„A tím víc jste nespokojený a bolavý, nemůžete dýchat, trpíte závratěmi. Ale vyhnul jste se odpovědi. Matka může za to, že vy vedete nespokojený život?“

Otázka Bořka udiví. Nevidí, že může změnit to, co mu nevyhovuje. Je pohodlnější hodit zodpovědnost na matku (případně jiné lidi a zůstat ve své komfortní zóně).
Od výrazu, připadám si jako páté kolo u vozu se posuneme k jiné situaci, která v něm navozuje stejné pocity úplné zbytečnosti. 
„Když si prohlížím profily na Seznamce, vzpomenu si na blízkého člověka a jdu se podívat na její profil. Přemýšlím, co se mezi námi vlastně stalo a proč a jestli je šťastná.“

„Proč se takhle týráte?“

„Protože ji mám pořád v srdci. Občas mě osloví, napíše a ve mně se to zase nastartuje.“

„Co se nastartuje?“

„Že ji nemůžu vidět. Moc mi chybí…“ Bořek začne štkát steskem po své velké lásce. Uvědomuje si bolest kolem osrdí.

„Když to mezi námi skončila,natruc jsem se oženil s tím, že ji to bude bolet…Když jsem dostal svatební oznámení o jejím sňatku, sevřelo se mi na hrudi, srdce mi bušilo v krku, nejradši bych překazil její svatbu tím, že bych jí řekl, aby se nevdávala a zůstala se mnou…půl rok s ní bylo to nejlepší, co jsem kdy ze života měl. Ona se vdala, já si od té doby připadám jako to páté kolo u vozu.“

Z jeho odpovědí je cítit trucovitá, nešťastná dětská reakce. Dokud si Bořek nevyřeší vztah s matkou, nezačne se chovat dospěle, nepohne se dál ani ve vztazích s ženami, ani s jinými lidmi.

Hodně vypovídá fakt, že všechny jeho dosavadní přítelkyně mu nadělaly dluhy. Tedy, on si je nechal nadělat svým přístupem, on to dovolil. Ještě rok, říká a bude je mít z krku, ty dluhy. Bořek přiznává, že by svoji bývalou lásku bral i s jejími dětmi, jenomže by neměl kuráž ji oslovit.

“Bojíte se, co byste uslyšel?“

„Vůbec si nechci připustit, že by ona něco takového řekla…Je pro mě přijatelnější žít v nejistotě, než slyšet zamítavou odpověď.“