vloženo: 29. 07. 2016
Téma vnitřního dítěte je při rozvoji osobnosti a růstu jedno ze stěžejních a při terapiích bývá hodně bolestné a emočně vypjaté. Když to vezmu jen z poslední doby pár měsíců zpátky, narazila jsem s klienty na tuhle oblast několikrát.
Co se děje, když ztratíme své vnitřní dítě, část své osobnosti? Stane se to, že kvůli tomu vlastně nedospějeme. Jak bychom mohli, když část nás samých někde na cestě životem z nejrůznějších důvodů uvízl zapomenutý, odstrčený, zklamaný či zrazený. Když neproudí energie dítěte s námi do dospělosti, dospějeme sice fyzicky, ale nejsme celiství. Psychicky a citově strádáme, protože strádá naše vnitřní dítě. To samozřejmě modeluje v mnohém naše chování, naše emoce a reakce na ně, naše vnímání sama, naši vlastní hodnotu atd.
Příklady mám po ruce. Jedna mladá žena našla po dlouhých útrapách své vnitřní dítě ve věku 7 let schované pod divadelní sedačkou. Ustrašené oči odtud sledovaly scénu na jevišti, kde se odehrávala hra jako z antického dramatu ve starém Řecku. Táta, pijan a opilec, slaboch, který se po neúspěších v podnikání chytil láhve. Nevydělával, nestaral se o rodinu, utápěl se ve svých vlastních marasmech a zaléval je alkoholem. Matka, na jejímž příjmu byla rodina s dvěma dětmi zcela závislá, vyčerpaná náročnou prací, napjatou atmosférou doma a neustále přítomným strachem, jak vše zvládnout a jak čelit agresivitě věčně opilého manžela, nebyla s malou holčičkou energeticky vůbec propojená. Měla tak naloženo na bedrech, že pro samou starost o holé přežití rodiny neviděla a nevnímala, jak její dítě trpí. Děvčátko, všemi těmi, kteří se měli starat a dávat lásku, podvedené a zrazené, nechápalo, jak je to možné? Copak mě nevidí? Proč si mě nevšímají? Ano, přesně tak si totiž dítě vyloží situaci, že bylo zavrženo, zrazeno nejbližšími. Ženino celoživotní téma zrada tak nacházelo odezvu v jejím životě doslova na každém kroku dle zákona přitažlivosti.
Další příklad: Chlapec, který žil až do svých devíti let u babičky a dědečka. Nic mu tam nescházelo, prarodiče ho milovali a s láskou vychovávali. A on miloval je. Pak ale jednoho dne babička zemřela a chlapec se musel vrátit k rodičům. Náhlá změna a opuštění láskyplného prostředí byl pro něho velký předěl a traumatizující zážitek. Nikdo mu nic nevysvětli, prosbě ho sbalili a odvezli. A on se zasekl, zůstal ´viset´ v tom čase, jeho dětské Já zůstalo tam, kde mu bylo dobře. Do vlastní rodiny se už neuměl plně integrovat a poškozené vnitřní dítě mu působilo mnoho potíží ve vztazích s partnerkami a spoustu zmatků. Byl zmaten tehdy, když musel s rodiči odjet, a zmatenost ho provázala až do chvíle, kdy se její důvod vynesl na světlo.
Jiná žena, která byla po několik let vystavena bití jejím otčímem za tiché povědomosti matky (!), svou matku nemůže vystát za to, že ji v tom nechala a nezakročila. Že dala přednost cizímu chlapovi místo svému dítěti. Nemůže snést jediný její byť letmý dotek. Tolik let po tom všem! Našla své vnitřní dítě, svou malou holčičku zcela osamocenou dřepět v temné, smrduté kůlně (!), kam nedopadl jediný paprsek slunce. I neškolenému člověku by musel dojít význam živoření ve smrduté, temné kůlně a jeho dopad na dítě.
Vzpomínám, jak jiný dospělý muž uvízl svým dětským Já dokonce ve dvou letech svého života, v postýlce s vyplétáním, kam chodil sice spát, ale kam byl zároveň odkládán svými rodiči, kteří mu kromě vyplnění základních potřeb pro život dávali pramalou pozornost. Postýlka se sítí se stala jeho klecí, z níž se pláčem, nářkem a naříkání na bolesti nohou snažil vymanit. Nic platné. Dostal se ven až když jako dospělý muž pro své dítě přišel a osvobodil je, odvedl do bezpečí a přijal.
A nakonec můj vlastní příklad, kdy jsem si před mnohými lety řešila své vnitřní dítě. Nalezla jsem sama sebe ve věku 14 let: tehdy tragicky zahynul táta. Stála jsem na louce, schlíplá jako mokrá slepice, s červenobíle puntíkovanou stuhou ve vlasech. Nikde nikdo. Pocit smutku a opuštěnosti. Krátce po tátově nehodě mě okolí jako starší ze dvou dětí vsunulo do uprázdněného místa po tátovi. Různí lidé mi říkali: Teď musíš stát při mámě ty, když tu táta není. Musíš být statečná. Musíš se postarat. Nechci tady rozebírat, jak to bylo dál a co všechno z takového postavení vyplývalo. Podstatné je, co se stalo: ve 14 letech skončilo ze dne na den moje dětství. Okolí mě přifařilo mezi dospělé. Přeskočila jsem tak pubertu a dospívání. Nemohla jsem být celistvá, když jedna moje část stále trčela na louce.
Tak, to byly příklady, kdy ztrátu vnitřního dítěte podmíní traumatizující zážitek nebo dlouhodobé strádání. Nyní se na ztrátu vnitřního dítěte podívejme z jiného zorného úhlu. Když dítě nemá lásku, nebo je nějak a něčím podmiňovaná, nebo je ignorováno, ztrácí to nejcennější, pro co sem duše v těle přišla, čím přišla žít. Měla se narodit z lásky a v lásce také růst. Když není, naučí se utíkat do bezpečí vnitřní emigrace a žít bez toho, co nejvíc potřebuje, bez pozornosti a lásky rodičů. Naučí se vyjít s málem, potažmo si zvykne na nedostatek, a to ve všem. Protože láska je to nejvíc, a když nemůže mít to nejvíc, tu podporující, vyživující energii, už se netrápí pro nic nižšího a menšího. Zvykne si žít jakoby v chudobě, a utíká se ke své vnitřní hojnosti. S tímhle naučeným a pevně zabudovaným vzorcem máme potom v dospělosti potíže se projevit, projevit svoje dary, říct si o svoje a dělit se o svoji vnitřní hojnost. Prostě vystačíme s málem. Na materiální úrovni nastávají potíže s penězi a mají je nejvíc právě ti, kteří mají nejvíc co dát. Když už jsou zvyklí na tu citovou nouzi, na ten úhor, k tomu nezřídka bojový terén, „snadno“ snesou i jakoukoliv jinou nouzi.
Když není dítě milované, ne takové, jaké je, a ono to ví, co mu zbývá jiného, než přijmout tento surový a nelítostný svět dospělých, kteří hrají z pokryteckých not žalmy na lásku? Hrozí, že i z něho se jednou stane stejný pokrytec, když mu to umožní mít pokoj. Anebo, jak už jsem řekla, zůstane ve své vnitřní emigraci, aby to páchnoucí pokrytectví a necitelnost za ním nemohlo. Aby se udrželo a přežilo v čistotě svého vnitřního světa.
Je také další možnost, že se z něj stane rebel s příčinou, ačkoliv okolí ji nevidí. Dítě jde do revolty, bude vzdorovat a bojovat po svém, bude vyvádět takové věci, aby se jimi potažmo jím samým museli dospělí zabývat, aby je museli řešit a aby si konečně všimli, že se něco děje. Dítě to nedělá ze škodolibosti, je to výrazná odpověď na chování okolí. Dělat to nejhorší rodičům je zoufalství a volání o pomoc. Potom rodiče, škola všichni trestají dítě, místo aby hledali, co sami zvrzali. Bohužel, a ještě jednou bohužel, slepým ani brýle nepomohou.
Taková závažná pochybení (jsou ještě mnohem brutálnější, než zde uvedené příklady) mají dalekosáhlý dopad do rodinného kruhu, do celého systému rodiny.
O tom zase někdy jindy.
