vloženo: 2. 05. 2011

Pracovaly jsme s blízkou kamarádkou na její urputné vyrážce v obličeji. Začala se jí dělat před mnoha lety během mateřské dovolené. „Manžel mě chtěl mít doma. Byla jsem pěkná puťka, vůbec jsem se neprojevovala. Ještě teď mám na sebe vztek,“ přiznala bez okolků.
Oživily jsme konkrétní záznam starý asi 18 let.
„Dávám se do zrcadla a žasnu: Co to mám na obličeji za vyrážku? Jsem překvapená a naštvaná. Na vyrážku i na sebe. Chodím uklízet do továrny, abych si přivydělala k mateřské. Z principu mě štve, že chodím uklízet. Zase jsem sama a nemám si s kým povídat.“
Vzala tuhle práci, aby měla doma klid a nemusela poslouchat výčitky. „Jsem pitomá, že tam vůbec chodím. Zase mám strach, že nedokážu obhájit svůj nárok na odpočinek.“
O něco dále už necítí ani tak vztek, spíš únavu, odevzdanost z pocitu marného boje. Na otázku, s kým nebo čím bojuje, odpovídá, že bojuje o svoje projevení se. „Takhle jsem bojovala s mámou, a teď tu roli převzal manžel. Už hodně dlouho se chovám tak, jak chce někdo jiný. Napřed jak chtěla máma, pak jak chce manžel…abych měla klid, raději jsem se neprojevovala vůbec nijak. Ne ne, je to moje představa, že oni to tak chtějí…“ objevuje.
Zákaz jezdit na koni
Sestupujeme o další schůdek níže, do doby, kdy je jí asi 10 nebo 11 let. Rodiče jí zakazují jezdit na koni údajně kvůli kyčlím. Mrzí ji to, má vztek, je smutná. „Konejším se tím, že to tak asi má být, že je to tak dobře. Cítím ale, že se obelhávám. Proč mi to zakazujete? Já se chci projevit! Je to můj život! Já si ho chci žít! Včetně toho, že si budu jezdit na koni! Chci být volná,“ dává průchod svým emocím.
Při davším návratu zjišťuje, že rodiče už s tím nemají problém. „ Říkají jen, že to nedoporučují lékaři. Mám radost, že můžu jezdit na koni. Já snad na něm budu jezdit, i kdyby se jim to sebevíc nelíbilo.“
Zhodnotí si sama: „Druzí rozhodují o mém životě. Nedělám, co bych chtěla. Poprvé jsem se (první průchod) vzdala, neprojevila jsem sama sebe. Hodně mě to zasáhlo.“
Sjíždíme celou epizodu znovu. Teď už zní jinak:
„Jedu na koni, cítím se svobodná, volná, jedu rychle. Užívám si to, někdo mě nabádá, abych nejela tak rychle. Je to nádhera. Mám dlouhé blonďaté vlasy a na očích brýle. Letím…“
Obraz jejího obličeje se dokonale mění jako po retuši. Vyrážka je pryč. Otevřeně se obě radujeme, vychutnáváme ten téměř posvátny okamžik proměny a úlevy.
Nicméně se ukáže, že tak docela vyhráno ještě není. Vyrážka dává ještě tu a tam o sobě vědět. I přes to, že klientka stále prochází různými jinými odblokovacími technikami, například kineziologií. Vlastně na sobě nepřetržitě pracuje.
O pár měsíců později mě osloví znovu a smlouváme další sezení. Tentokrát z jiného důvodu. Zprvu se zdá, že s předešlými událostmi nesouvisí. Ze spaní ji vzbudí živý sen, příliš živý a příliš až fyzicky bolestný. Bolest v pravém oku.
Vplouváme do děje. „Vzbudím se, bolí mě oko, jako když mi někdo do něj něco bodne. Posadím se, snažím se rozkoukat. Zlobím se, že si s tím neumím poradit, cítím strach a tlak v očích, bolí mě oči, nechtějí se otevřít!!! (Před čím? Co asi nechtějí vidět?) Když je konečně otevřu, chytnu se za hlavu. Potom je tma.“
Další schod do podvědomí nás zavede do loňského léta.
„Zase mám živý, děsivý sen…někdo napřahuje ruku a míří mi na hlavu. Klečím, mám ruce za zády svázané, jsem v lese“…Jaká je doba? „Je opadané listí ze stromů, asi podzim. Někam mě vedou…Kam a kdo? Nevím, nějací lidé, do lesa…a po chvilce odmlčení… ale přijde mi, jakoby s tím někdo nesouhlasil, někomu se to nelíbí, jakoby mě někdo chtěl osvobodit…vtom mi dopadá rána na oko… Kdo ti zasazuje ránu? Nějaký muž…snad se i známe? ….Ano, my se máme rádi! Cítím ale i podraz a zklamání…Umírám. Dopadám na zem a umírám. Stejně tam nechci být. Je tam ten muž… Co pociťuješ? Smutek. On se omlouvá, říká, že mě miluje. Dotýká se mě. Drží mě v náruči. Vnímám z něj velký smutek…pláče… (pláče teď i ona) Kdo to je? Můj současný manžel….!“
Jsi překvapená? „Ani moc ne. Dělá to na moji žádost, že mě zabíjí, protože mě vedou někam… oni mě chtějí asi mučit, on to nechce připustit, já taky ne. Působím mu bolest, že ho žádám, aby jim nedovolil mě mučit.“ Jak to víš? „Vidím mu to na očích. Zase jsem to vzdala…“ Co jsi vzdala? „Radši jsem se nechala zabít. Mám vztek, hrozný vztek na sebe.“ Proč? „Nepostavila jsem se za sebe, za to, co umím, …za to, čemu se říkalo… čarodějnictví…“
Zase jsem se nechala zabít, místo toho, abych se postavila sama za sebe. A ještě jsem do toho zatáhla jiného člověka,“ objevuje souvislosti.
Co teď cítíš? „Úlevu, že jsem si to konečně uvědomila! Že jsem to konečně řekla nahlas! Kde ji cítíš? Na první a třetí čakře.“
Vracíme se na začátek příběhu.
„Usoudili, že jsem čarodějnice a chtějí se mnou udělat krátký proces. Jdeme přes les pěšky, on jede na koni. Vím, že mě chce osvobodit. Nepřeji si to, protože by to přivodilo problémy i jemu. Ať už to ukončí! Zabij mě! On napřed nechce, ale když vidí, že je to ztracený, tak to udělá. Jaké vnímáš pocity? Rozpor, vnímám rozpor. Žádala jsem ho, aby to udělal, ale zároveň se bojím, protože vnitřně si nepřeju umřít! Někde uvnitř sebe vím, že by se situace mohla řešit jinak, ne se zase nechat zabít…už se to táhne se mnou dlouho…“
Dobře, posuň se dál, jste v lese…“Není moc času, ví, že musí jednat rychle. Napřahuje, asi se mi do oka trefil náhodou, má v ruce dlouhý šíp nebo co to je, padám na zem, on mě bere do náručí, mluví na mě…Co říká?. Ať mu odpustím, že mě miluje…“
Rekapituluj si to a porovnej si předchozí průběh s tímto: „Vím, že jsem to neměla úplně ujasněné. Že se tahle věc se mnou táhne dlouho, vzdávám se, zase se vzdávám, nepostavím se za sebe…vzdávám svůj život bez boje…“
Vybízím ji, aby našla ještě starší událost, kdy se za sebe nepostaví. Někde musí existovat počátek toho všeho.
Objevuje se nový oživený paměťový záznam. Ocitá se na ostrově Malta, v době Atlantidy. Patří mezi vesmírné učitele, jenomže mise se příliš dobře nedaří. Proč? „Protože lidi chtějí jenom moc, nechtějí se nic učit… domlouváme se, kdo zůstane, kdo odletí. Já zůstávám. Chci dokázat, že to půjde, ale nedaří se … je něco naučit. Co pociťuješ? Vzdor! Proto neodlétám, myslím si, že je i přes to něco naučím. Ale ne, nejde to. Já těm lidem vnucuji, jak se mají léčit, ale oni to nechápou, ani nechtějí pochopit… Naštvali se. Házejí po mně kamením…oni mě kamenují! Utíkám před nimi, zakopnu, padám a nevstávám… Proč nevstáváš? Mohla bych utéct, ale vzdávám to. Lítají na mě kameny, už ani nevnímám bolest, umírám. Umírám s pocitem, že jsem situaci nezvládla.“
Pobyt na Zemi trval několik měsíců. Zůstali jen nemnozí učitelé. „Mně se ani moc nechce zůstat, ale vítězí vzdor. Téměř hned, kdy se rozhoduji, že zůstanu, už lituji a jsem nešťastná. Byl to truc.“ Proč trucuješ? „Mrzí mě to, ale nevím, co jiného s tím. Truc je hloupá motivace,“ zhodnotí.
Jdeme znovu k začátku události.
„Rozhoduje se o tom, že je třeba odjet. Nikam to nevede. Většina se rozhodla odejít. Stejně se učit nechtějí, chtějí jenom moc. Lodě jsou na moři, čekají na nás. Vidím bránu. Vedou k ní koleje, kamenné koleje, brána se otevírá jen na určitou dobu. Ostatní odcházejí, já zůstávám. Zůstalo nás málo na Zemi, jsme roztroušeni po ostrově. Už ve chvíli, kdy se brána zavřela, vím, že jsem se rozhodla špatně. Stojím na břehu a zoufale pláču. A zase mám v sobě ten rozpor – co udělat: dokončit misi, nebo odejít…Chci jim pomoc, aby se něco naučili. Léčit je, předávat znalosti, učit je práci s energiemi…Ježíši…já chci sama sobě dokázat, že oni jsou schopni se učit, vnucuji jim to, a jim to vadí!. Dělám to špatnou formou, jsou to energie myšlenky a energie jako takové, jdu na ně neopatrně….oni se mně bojí! Protože tomu nerozumí, začnou házet kameny…. Proč se nebráním tím, co umím a znám? ptá se udiveně sama sebe. Zase mám pocit selhání a zbytečnosti…. Ležím na zemi, oni odešli, umírám. Zůstala jsem na misi zbytečně, šla jsem na to špatně a umřela.“
V dalším příběhu se stejnou motivací (šla jsem na to špatně a zaplatila životem) se vracíme k výchozí události: ocitá se v Irsku asi v 17. Století. “Bože, je to úplně stejná situace…je to i stejný les, rána do hlavy, umírám zbytečně…“ Proč zbytečně? „Protože je jednodušší umřít než to řešit vlastní pomocí.“
Vina a trest. Kde je pocit viny, musí následovat trest. Pocit viny, že někoho přinutila udělat něco nepěkného, a tím na něho přenesla zodpovědnost za svůj život, vlastní selhání, strach se projevit, celá tato škála posloužila jako motivace vedoucí k sebetrestání na nevědomé úrovni v podobě vyrážky. Svědomí musí být v souladu s duší. Dokud není, trest trvá. Naše rozhodnutí mají dalekosáhlé následky pro další životy. Nevyřešené či problémové vztahy a situace, motivace chování a mnoho jiných, někdy i zdánlivých maličkostí, si sbíráme a bereme s sebou do dalších existencí, opakovaně se ocitáme ve stejných situacích. Dokud neprohlédneme (Její oči nechtěly něco vidět) a tu železnou obruč, kterou si sami kolem sebe ukujeme, jednou provždy nerozlomíme.
Stále jí zůstává naléhavá potřeba se učit. Jezdí na semináře, pracuje na sobě velmi intenzivně, a pořád si není jistá, jestli už to stačí, jestli je už dost vzdělaná, aby neopakovala tutéž chybu! Vedena podvědomou snahu už vícekrát neselhat, nevzdat to: musím vědět víc, musím sebe více poznat. Jedná tak, aby si vytvořila pojistku proti opětovnému selhání.
Dnes už ví, že se nepotřebuje do nekonečna učit, a tím se v něčem utvrzovat, ví, že v tom to nevězí. Našla svoji cenu, našla důvod svého selhání. A dobře ví, že ji nebude nikdo kamenovat, když ukáže, co umí a bude to používat. Zbývá sama sebe ve vlastních očích rehabilitovat, odpustit si, požádat o odpuštění a tak s tou zatrápenou vyrážkou definitivně skoncovat.

Ivana Píhová, terapeutka