vloženo: 4. 10. 2015

Následující řádky věnuji vám všem, čtenářkám mých stránek, s nimiž jsem se kdy potkala a také těm, které ještě přibydou, či zavítají na tyto stránky. Inspirovaly jste mě k němu vy samy.
Přes své hluboké rány na duši a ve svých srdcích, jež jste od života utrpěly, často od svých nejbližších, jste nositelky ohromné vnitřní síly a obdivuhodné nezdolnosti. Posílám tyto řádky, abyste to věděly!
I při svých zkušenostech stane se, že mi někdy až srdce ustrne, když poslouchám, co vás v životě potkalo, čím jste prošly, co vydržely a ustály, a přesto jste nezatrpkly, nezlomilo vás to, nevzdaly se a hledáte cestu. Cestu k sobě a cestu ke své duchovní rodině, kterou ta pokrevní bohužel často není a bohužel se až příliš často podobá spíše válečnému území, kde se setrvale bojuje o to, kdo s koho.
Vytvořila jsem si takovou teorii, podepřenou praxí, že do každé rodině je usazen jeden světlonoš, jeden z členů rodiny, který na sebe vzal přetěžký úkol: svítit a ukazovat cestu. Než však takový člověk objeví zdroj svého světla a pozdvihne svou lampu, projde si trestnou uličkou. Většinou je to ten, který je od malička utlačovaný, nepřijatý, neustále kritizovaný, napadaný, často fyzicky trestaný, psychicky týraný. Okolí (kachní hejno) ho štípe, odhání pryč z rybníka, jasně mu dává najevo, ty sem nepatříš! Taková duše (dočasné ošklivé káčátko) má zlomené srdce, protože se ničím neprovinilo. Jen tím, že je jiné a jedná jinak. Ačkoliv je to takové duši zcela nepochopitelné, jak by mohlo být, že ji vlastní rodina odmítá, bývá to zpravidla právě ona, která na základě takovéto nepřízně vyroste, sílí, a i když třeba i na čas zabloudí v hlubokém lese svých vnitřních temnot, nakonec najde cestu ven. Tam v těch tmavých jeskyních vlastní duše se potká se svým dravcem – drakem. Ochočí si ho. Rozuměj, pozná své alter ego, naučí se ovládat jeho sílu a hledá, nebo se znovu setkává se svými instinktivními silami, o které se dočasně nechala připravit. Tím, že ji kachny vypuzují ze svých teritoriálních vod, stahuje se žena dovnitř, do své hlubiny. Tady soustřeďuje veškerou svou sílu. Zde je to místo, kde se potkává se svou podstatou, odvahou a chytrostí, kde se rozvíjí, aby jednou shodila šedý „kachní“ převlek a zbělela úbělem krásných labutích perutí.
Třebaže u nás to není tak zjevné, na rozdíl od jiných zemí, kde žena nemá větší cenu než kus dobytka, přesto i tady přežívají tendence držet ženu v zajetí (společenských představ), ochočovat ji, častovat ji slovy, že je drzá, neslušná, tvrdohlavá, výstřední, mluví do věcí, kterým nerozumí, a podobně. Ženy se takové reakce okolí obávají: jak by ne, obavy jsou to opodstatněné. Být vyřazena ze společnosti přinejlepším znamená být ignorována, přezírána, podezírána, v nejhorším naháněna a zničena. Tento společenský úzus je za tisíciletí tak zažraný pod kůží všech členů společnosti, že k němu nevědomě dávají stále ještě (!) souhlas samy ženy. Aby se zalíbily, aby byly přijatelné, žádoucí, aby, aby, zkrátka dělají to, co se po nich žádá a očekává, a nedělají to, co by samy chtěly. Příklad: třeba provdat za někoho, koho nechce, ale kdo chce ji, znamená, že se vzdají své síly a nechají se podmanit dravějšími silami, totiž potěše svého ega = jsem žádoucí! A toto může nastat tehdy, kdy je žena oloupena výchovou o své přirozené instinkty, kdy jsou poraněny, zmrzačeny. Je připravena o přirozenou schopnost rozeznat, co je pro ni dobré, a co není. Poraněné instinkty jsou jako květiny, jež se otáčí ve směru jakéhokoliv slunce, které se nabízí. Jakéhokoliv! I kdyby to měl být sám Modrouvous.
Každá vlčice učí svá mláďata rozvíjet přirozené instinkty. Musí to dělat, jinak by vlčata neobstála tváří v tvář nástrahám. Pokud toto v lidské smečce z jakéhokoliv důvodu selže, nefunguje, stává se dívka – žena snadnou kořistí nejen svého vnitřního draka (dravce), ale také dravců okolních.
Zapomíná pak na všechno: na sebe, na vlastní tvořivost jako na nejpřirozenější a přírodou danou potřebu své duše. Tvořivost je jednou z největších sil ženy, je to pramen její studny! Když to tak nechá, pak na sebe naloží všechno šedé peří všech kachen světa, nechá se ukřičet a uštípat. Než – a obvykle to bývá krajní životní mez, kdy už není co ztratit z pohledu materiální existence – je dohnána před rozhodnutí, jestli dá v sázku i vlastní duši. V tu chvíli přichází úsvit. To je ten průklest a východ z lesa, k němuž nasměruje své kroky.
I když často až drastickými prostředky, okolí takto zcela nevědomě a nechtěně pomáhá formovat ženinu osobnost a soustřeďovat její síly. Ona pak může aspirovat na roli světlonoše (ale není to pravidlo, je to možnost!). Stát se světlonošem není postavení pro každého. Každý nemá odvahu povznést vlastní světlo a ochotu nést je jako pochodeň, aby viděli na cestu i ti druzí a třeba právě ti, kteří jí nejvíce mydlili schody. K paradoxům toho všeho patří, že titíž dále odmítají, neboť to pochází od zavržené. Světlonoš tedy natočí svoji pochodeň k takovým, jakými je sám. Chce to velký zážeh vnitřního světla, velkou sílu a odvahu! Je bohužel stále pravidlem, že k lidem, kteří září, vystřelují ti druzí šípy bezmezné závisti otupělého průměrného stáda.
Ovšem může to dojít tak daleko (možnost volby), že se žena nechá všemi těmi ústrky dostrkat do poraženecké role oběti. To má potom katastrofální následky pro ni i pro vlastně všechny její blízké. Není většího mrzouta, kritika až i mstitele, než pokořené ženy v roli oběti, která se jinak než mstou už neumí bránit. Jenže je pozdě, už to projela, prohrála, a zmůže se jen plivání jedovatých slin kolem sebe. V podstatě jde ale o zoufalé volání její duše o pomoc, jež neumí jinak vyslovit, a proto na ni nikdo nereaguje vstřícně.
Takže abych to shrnula a zakončila optimisticky toto pojednání k uctění ženské duše. K největším ženským silám patří již několikrát zmíněná tvořivost, dále odvaha, trpělivost, vynalézavost a chytrost (ne však vychytralost), schopnost intuitivního léčení, péče o vlastní tvůrčí oheň, umění propustit a nechat zemřít, co má být opuštěno a pochováno, smysl pro soudržnost, chcete-li smečku, a podržím-li se příběhu o ošklivém káčátku, je přítomen v každé ženě také kus divoké přírody, která se i v nepříznivých podmínkách boje o každý kousek potravy snaží přežít!
Jako ta vlčice, která i se zlomenou tlapou, bez ohledu na slabost, stísněnost, bolest či snad i strach běží dál, aby nalezla svou pravou smečku a mohla se uchýlit pod její ochranu. Aby nalezla své bezpečné místo, místo mezi svými, k nimž patří. Dá ze sebe všechno, aby mohla pokračovat v dýchání, přečká, přelstí, překoná všechno, co ji obtěžuje, co se jí staví do cesty. Když bude třeba, povleče se dál a dál jako to káčátko, dokud nenalezne léčivé místo, kde se jí bude dobře dařit.
Mám to veliké štěstí a veliké požehnání, že přicházím do kontaktu právě s takovými neohroženými ´vlčicemi´, které, ač zbědované a mnohokrát u konce svých sil, přesto neutuchají a třebas se i vlečou dál poháněny instinktem žít tak, jak chtějí a skoncovat s přežíváním podle vůle jiných!
A ráda bych zmínila ještě jednu okolnost, hodně nestandardní. Mnohé z vás o ní vědí, protože ji tady se mnou pro práci zažily. Chci ji uvést ne proto, abych se jakkoliv chlubila, ale abych poslala poselství. Jsou opravdu nestandardní ta mnohá objetí po terapiích, to vaše stisknutí a přivinutí. Já to opětuji, dělám, co cítím, cítím opravdovost, cítím, že to jde od srdce, a vím, že je to výraz úlevy, nalezené naděje a víry ve vaše vlastní schopnosti. Tedy vítězství, a vítězství se má sdílet, aby se násobila radost z něj.

Chce se mi familiárně vás oslovit Holky moje zlatý! Já vím, chybělo a schází vám objetí mámy, její mateřská energie, náklonost a fandovství. Mnohé z vás to nepoznaly. Rozumím vám víc, než si myslíte! Rozumím vaší duši. Byla jsem obdařena tímto darem, že „vidím do lidí“. Samozřejmě nikdo vám nemůže nahradit a vynahradit objetí vaší mámy. Jsou to jen chviličky, vteřiny tichého hlubokého souznění, tak proč bych vám je neposkytla? Mám toho dost pro každou z vás. Mě neubude a vám to pomůže. Je to dávání a přijímání v čiré podobě, od srdce k srdci. Je to výměna energií, v níž se tetelí ženská sounáležitost. Navíc, nebo k tomu, potřeba stisknout, obejmout, přivinout na srdce patří přece k základním projevům lidství!
Mám vás všechny ráda, holky statečné! Vy divošky, co se jen trochu – někdy víc a dál – zatouláte z cesty, trošku při tom zdivočíte, ale znovu a znovu dáváte pít ze svých dlaní živou vodu ještě potřebnějším, než se cítíte samy být! Hledáte svou cestu, tu pravou (!) a směr ke svým přirozeným kvalitám, a k rodině své duše.
Sama jsem kdysi takovou zatoulanou a zraněnou vlčicí byla. Až budete číst články z rubriky Vaše příběhy, samy poznáte – uvidíte – že jsem tady nevedla svou řeč jen tak do větru. Moc vás zdravím.

V textu jsem místy použila výňatky z knížky Clarissy Pinkoly Estés, Ph.D Ženy, které běhaly s vlky. Je to moje Top knížka a vřele ji doporučuji k přečtení! Měla by se stál „biblí“ každé ženy a vůbec, nominovala bych ji vynikajícího a nepostradatelného průvodce každého člověka.
Ivana Inšana PÍHOVÁ