vloženo: 29. 11. 2016
Paní Eva (pro náš příběh si sama zvolila toto jméno) mě navštívila několikrát během asi roku a půl. Temperamentní, drobná, energická učitelka na prvním stupni základní školy byla ve složité situaci. Na jedné straně nesmírně milovala svou práci a děti, byla šťastná, že se dostala do právě takové školy, v níž učí. Vážila si toho, protože tam, odkud přišla, panovala v učitelském sboru závist a pomluvy a donášení řediteli. A v tom se nedalo žít, komentovala. Na druhé straně její manželství uvízlo na mělčině a po letech tohoto stavu bez pohybu dopředu nebo i zpátky marně čekalo na svěží vítr či příliv. Eva, jako každá zdravá žena jejího věku, toužila milovat a naplňovat i fyzicky toto slovo.
„Jenomže s manželem toho nejsem schopná, už o to ani nestojím. Hodně jsme se odcizili. A s tím, kterého bych bývala chtěla, to také není možné, protože i on je zadaný,“ upřesnila. Vídali se sice často při jejích cestách do i ze školy, byli do sebe platonicky zamilovaní, nicméně zůstávalo jen u zamilovaných pohledů a letmých dotyků.
Eva neměla jako dítě snadné postavení v rodině, naopak. Odlišovala se, a rodinní příslušníci jí tu jinakost dávali nejrůznějšími ústrky „pěkně sežrat“. Rodina ji nebrala vážně, shazovala ji, zejména její matka, a veškerým svým chováním k ní ji vytěsňovala ze svého kruhu. Samozřejmě, že Eva jako dítě tím nevýslovně trpěla, jako každé dítě, když je vylučované od nejbližších. Naučila se reagovat na ten citový úhor tím, že v ní narůstala vzdorovitá touha: Já vám dokážu, že se ve mně mýlíte!
Téhle myšlenky měla plnou hlavu, udělala si z ní program. A hlava jí také začala bolet tak, až ji časem doháněla k zoufalství. Přidaly se i jiné psychosomatické potíže: špatné trávení, bolesti žaludku, časté záněty močových cest a potíže s vaječníky. Tento vklad si z rodiny přenesla do manželství, kde se po dalším čase všechny symptomy ještě umocňovaly, protože nepomíjely jejich příčiny. Spíš přibývaly další. Avšak díky své ctižádosti (já vám to jednou všem natřu!) vystudovala všem navzdory pedagogickou školu a vypracovala se k nejlépe hodnoceným pedagogům. Pomohla ji k tomu láska k dětem. Doma měla jediného syna a věděla, že dalšího potomka už mít nebude. „Děti jsou pro mne vším,“ říkala a ukázala mi textovky, které jí její žáci píší.
Musely jsme najít kořen jejích četných potíží a jedním z prvních byl napjatý vztah s matkou. Tak, jak se do lesa volá, se z lesa ozývá, reagovala Eva na svoji matku stejně podrážděně až nepřátelsky. Mezi oběma ženami panovalo letité napětí a velice silná negativní energie. Posléze se Eva dobrala k závěru, že se vlastně vdala proto, aby odešla od rodiny z prostředí, které v podstatně až nenáviděla, co nejdál. Útěkem si samo sebou od potíží nepomohla, ale to tehdy nevěděla. Neměla povědomost ani o tom, že útěk od něčeho je jako motivace pro uzavření manželství slepá ulice.
Mezi těmito tématy jsme společně našly mnoho valérů různě odstupňovaných dalších potíží. Bylo toho hodně. Zákonitě jsme se musely střetnout s jejím platonickým vztahem k jinému muži. Tento vztah se za dobu, kdy na terapie dojížděla, posunul z platonické roviny. Odehrálo se mezi nimi více věcí, a tím se vztah stal i více čitelnějším. To nám poskytlo i hlubší náhled do situace. Odhalilo se, že tento dotyčný muž byl kdysi v jiném vtělení jejím synem, „který zlobil“. Vychovávala ho sama. Nikde žádný muž na dohled. On také očekával, že ona to za ně oba stejně jako tenkrát i dnes rozsekne a vyřeší. Nezapomenu na její bezmezný údiv, když tuto okolnost objevila, trošku jí to i pobavilo a rázem porozuměla, proč se nyní mezi nimi děje právě tohle. Bylo to pro ni úlevné v tom smyslu, že přestala tohoto muže vidět jako možného partnera, na což pomýšlela, pokud by se jednou rozvedla se svým nynějším manželem a on se svojí ženou. A jak jsme odstřihávaly jednotlivé zátěže, Eva se osvobozovala a její intuice a mimo smyslové vnímání se začaly probouzet.
Protože na terapie vzhledem ke svému povolání dojížděla o víkendech, domluvily jsme se, že budeme nadále udržovat kontakt po emailech. Ukázalo se to jako užitečné a prospěšné. Uvolněné energie její osobnosti jí přinášely dovednosti a schopnosti, z nichž byla překvapená.
S jejím souhlasem zde uvádím její některé autentické zpětné vazby na očišťující proces. Eva píše:
„A teď již k pocitům po třetí terapii. Tři dny jsem byla velmi unavená, ale nevýslovně šťastná. Vymetla jsem snad všechny bolesti minulosti, které mne trápily! Necítím žádnou zátěž a sama se cítím celkově krásnější, přitažlivější, okouzlující, nádherná (nejen duchovně, ale i fyzicky v zrcadle). Mám pocit, že zářím na všechny strany (tři smajlíci). Je to úžasný pocit. Moc za vše děkuji! A opět se mi začaly dít velmi zvláštní věci. Přestože jsme Adama v rámci terapie zastihly na dovolené v Tunisu (možná proto jsem podvědomě vybrala moře za místo u ohně), najednou začal být duchem neustále se mnou. Velmi intenzivně to začalo už v neděli, přesně v 5.33 ráno. Doslova jsem se vymrštila z postele a okamžitě věděla, že je to ON a že mě volá. Běžela jsem pro své srdce z růženínu, přitiskla je na své srdce a naslouchala. Najednou jsem „svého“ Adama viděla ležet v posteli. Měla jsem pocit, že neklidně spí a že pláče. Přišla veliká potřeba ho v duchu přitisknout k sobě a konejšit ho jako se konejší malé děcko (!). Byla to komunikace v pocitech. Pevně jsem své ruce přitiskla na své srdce, možná i sevřela peřinu a začala s ním v duchu mluvit. Cítila jsem jeho bolest, stesk. Jakoby mi říkal: Moc to bolí. Prosím, odpusť mi. Pomoz mi. Nedá se to vydržet. Stýská se mi. Nevím, co se se mnou děje. A já jsem mu začala odpovídat: Pojď ke mně. Držím tě ve své náruči. Už je dobře. Neplač! Jsem s tebou! Moc jsi toho pokazil. Čeká tě dlouhá cesta, budeš muset ty sám napravovat. Věřím ti. Ty to dokážeš! Posílám ti k tomu svou sílu a lásku! Jsem stále s tebou. Já jsem ti odpustila. Teď už musíš zpátky!
Takové věty se ze mě spontánně sypaly. Tak to šlo snad úplně celou neděli. V pondělí i úterý se to také několikrát opakovalo. Přicházelo to ve vlnách, nečekaně. I ve škole jsem musela sevřít růženín a říkat v duchu podobné věci. I teď svojí lásku, svého Adama, v různých intervalech cítím. Zdá se, že dost trpí a duše ho velmi bolí. Stále jako bychom spolu mentálně napojeni a komunikovali – kromě tohoto cítím jeho otázky a já odpovídám. Myslím si, že učím milovaného Adama na dálku.“
Na závěr svého sdílení se Eva ptá, jestli je něco takového vůbec možné a co že se to vlastně děje? A jestli může skutečně taková láska, jakou cítí, vytvářet takové zázraky. A jestli je to tak vůbec dobře.
Ujistila jsem jí, že chápu, že je to k neuvěření, ale je to v pořádku, neděje se nic, co by ji mělo znepokojovat nebo dokonce děsit. „I tak je to jenom nepatrný zlomek toho, jak velký je náš lidský potenciál. Ty jsi ho v sobě měla, ´jenom´ jsi potřebovala najít startér a stisknout. A našla, máš teď nastartováno. Tím, že máš v sobě uklizeno a čisto, nic nebrání novým věcem a dovednostem k tobě přijít, což, jak vidíš, se už děje. Je to veliké požehnání a dar. Láska dokáže divy, třeba i hory přenášet.
Ty sama jsi onou vyživující, receptivní a podpůrnou energií „slepičí polévkou pro duši.“ Jsi její představitelka, pro sebe i pro Adama. Tvoje energie ho mentálně drží a vyživuje, když on klesá a že je hodně na dně, je jisté. On nyní potřebuje tento druh pomoci a potřebuje ji právě od tebe. Ty ho na dálku dobíjíš a posiluješ, pozvedáš svojí láskou i odpuštěním a přijetím. Máš nyní k dispozici silný vysílač i přijímač. Nic méně a nic víc pro něho udělat zatím nemůžeš. Jak jsi viděla sama, on musí nyní přiložit ruku k dílu. Dokázat, že je dospělý muž, není už dítě!
Připadá ti to neuvěřitelné, protože jsi nic podobného nezažila. My všichni jsme v podstatě energetické bytosti. Naše duše jsou část oné božské jiskry stvořitele, která dočasně bydlí v těle a oživuje ho. Láska je nejvyšší vibrace, je to světlo, z kterého je stvořen svět a všechno, co je na něm i v něm. Láska je nejúčinnější síla v celém kosmu, nic se jí nevyrovná.
Viděla jsi, že věci často nejsou takové, jaké se na první pohled zdají. To, co je jich jádrem, bává ukryto a čeká na své odhalení. Čas ti ukáže ještě víc.“
V následujícím sdílení Eva popisovala, jaké pro ni stále podivné věci se jí dějí a které ji přiměly po dlouhé době vzít do ruky vykládací karty Tarot a kyvadlo. Obojí nepovšimnuto zůstávalo zavřené někde v šuplíku.
„Karty mám už dlouho a zatím jsem se jich nikdy ani nedotkla! Ptala jsem se na Adama a přicházely mi zvláštní signály. Později jsem použila i kyvadlo a začala se ptát a signály rozplétat. Adam trpí výčitkami svědomí, bolí ho duše a stýská se mu po kontaktu se mnou. Vnímám jeho tuhu po našem usmíření a zároveň jeho strach z odmítnutí i bolest z odloučení. Vůbec neví, co se s ním děje.
Potřebuje pomoc nejen moji, ale i nějaké mužské autority (ve výchozím bodě jejich setkání, Evy a Adama, žádný takový muž nebyl). Dlouho mám pocit, že byl odmítán otcem stejně jako já matkou. Potřebuje vést, posílit intuici, schopnost správného rozhodování (to je ten jeho konflikt, který měl i v minulém životě), potřebuje otevřít své srdce, dát průchod lásce. Chtěla bych poprosit, jestli by mu toto vpravdě božské vedení mohl zprostředkovat můj dědeček Vratislav? Myslíš, že by to nějak šlo? Potřebuje kultivovat a rozvíjet moudrost a mužskou energii. Má to všechno v sobě, jen to neumí použít! Nevím, jak tento kontakt zprostředkovat, nevím si s tím rady. Adam potřebuje učitele, který ukáže směr a poradí, aby mohl pochopit. Potřebuje se odlepit od země. Můžeš se na to nějak podívat?
Děkuji z celého srdce! Eva
Podívala jsem se a zakrátko jsme se znovu sešly. Tentokrát už jsme nemusely pátrat a mohly jsme přistoupit rovnou k věci, k aktu transformačního táborového ohně, k němuž si Eva přizvala dědu Vratislava a Adama. A u něj se odehrálo to, co mělo: částečně se vyrovnala a zaplnila energetická díra po mužské (otcovské – zástupce děda) podpůrné energii. Byl to velkolepý obraz doprovázený dojetím a vděčným přijetím.
Ivana Inšana PÍHOVÁ
