vloženo: 30. 01. 2014

Sedím na svém tajném místečku u lesa, naproti sobě mám Kleť. Je to energeticky úchvatné místo, magické místo. Proto sem jezdím. Psát, meditovat, přemýšlet, dělat rituály.

Něco mě zašimrá ve vlasech. Sáhnu tam a na dřevěný stůl spadne brouk na krovky, nožičkama vzhůru. Mrská jimi, mele sebou, snaží se na ně postavit, ale nejde mu to. Bez pomoci to nesvede.

Obracím ho propiskou, mele sebou ještě víc. Napadne mě: „Nebuď trouba, já ti pomůžu se zvednout, když mne necháš ti pomoc!“

A takhle je to i s námi lidmi. Bůh (vyšší síly, Vesmír, Univerzum) nám vždy chce pomoc, jenomže my ho nenecháme, protože se snažíme prosadit svou vůli, ať to stojí, co to stojí. Nejde to, a ocitáme se v roli brouka. Taky tak bezmocně třepeme nohama.

Brouček žije ve svém světě a o mojí přítomnosti, ba ani o mojí existenci nemá vůbec žádnou povědomost. Přesto existuju! Já také žiji ve svém světě. Oba světy jsou naprosto rozdílné, přitom jsou součástí jednoho celku. Vesmíru. Já o broučkově existenci vím, vím o jeho momentální potíži. Můžu mu pomoc a chci mu pomoct. On to ale neví, a tak se brání mému zachraňovacímu manévru.

A to je celé. Tak jednoduché to je.

Ivana Inšana PÍHOVÁ