vloženo: 17. 03. 2014

Každý z nás má otěže svého života ve svých rukách. Tedy alespoň do té míry, abychom byli schopni změnit na svém životě to, co se nám nelíbí, co žít nechceme. Pokud na nás určitá situace tlačí tak, že nám přináší bolest a už ji nemůžeme unést, vyzývá nás, že je načase s tím k o n e č n ě něco udělat, pohnout s tím. Chce se po nás, abychom se postavili sami za sebe a zastavili ústup, stopli defenzivu. Hledali  jiné řešení. V opačném případě se symbolický šroub bude utahovat dál a dál, dokud z nás „nevylisuje“ sílu k akční změně. Čím víc na nás  n ě c o  tlačí, tím je výzva ke změně naléhavější.

Přichází Jana, zralá žena ve věku padesáti, pětapadesáti let, a líčí svoje trable.

„Mám pocit naprosté izolace, nevím, kudy kam. Cítím se jako ve vzduchové bublině, z které není úniku. Jsem uvnitř, a je mi to už jedno.“ Úplně lhostejná jí tahle situace ale není, jinak by nevyhledala pomoc.

Jak se stalo, že se ocitla v takové izolaci, jakou popisuje?

„Sama jsem se do ní uvěznila, utekla jsem do ní. A utíkám z ní do zahraničí za prací. Tam se cítím lépe než doma, jsem vnitřně svobodnější.  Překročím hranice a všechno ze mě spadne,“ svěřuje se a dodává, že už jí to ale hodně unavuje a zmáhá. Z řeči však není tak úplně jasné, co ji tak unavuje, jestli práce v zahraniční, nebo cestování s ní spojené, takže abychom v tom měly naprosto jasno, ptám se, čím konkrétně se cítí tak zmožená.

„Přece z těch svých útěků.  Když se musím zase vrátit domů, vůbec se mi nechce a necítím se dobře.“

Ano, útěky stojí mnoho energie a nic se jimi nevyřeší. Člověk sám před sebou a svými potížemi stejně neuteče. Vždycky ho dohoní.

Janiny trampoty směřují jednoznačně do vztahu s manželem. Probíráme její postavení doma, jak se cítí, co prožívá, jak se chová manžel, jak to mezi sebou vlastně po třiceti letech společného života mají.

„Láska se dávno někam vytratila, zmizela,“ pokrčí rameny. „Panuje mezi námi nedůvěra, manžel je cholerik, nedůtklivý, startuje hned kvůli všemu na první našlápnutí, jak se říká. Dělá mistra na stavbě, nosí si potíže a nervozitu domů.  Jenomže si neuvědomuje, že doma není na stavbě a všechno pořád řídí a diriguje. Syn už to nemohl snést a odstěhoval se od nás, odešel z domova nezralý. Taky utekl. Bylo mi to moc líto, ale i on viděl nejspíš v útěku jediné východisko,“ říká.

Vedeme dál rozhovor formou koučinku.

Co k manželovi cítíte?

„Už jenom respekt. Jako muž a žena spolu nežijeme, protože mi v posteli mi smrdí. Ne že by se nemyl, prostě mi nevoní,“ otevírá intimní téma.

Mluvila jste s ním o tom?

„Zkoušela jsem to několikrát. Jenomže když s ním chci promluvit, podrážděně se zeptá: A o čem ty se mnou chceš mluvit? Jakoby tím říkal: není o čem, nechci, nemám zájem. Myslím, že ho to nezajímá. Nebo se toho bojí. Možná taky utíká,“ naznačuje odcizení mezi partnery. Po chvíli pokračuje.

„Co mu zazlívám nejvíc?“ opakuje otázku, a chvíli přemýšlí. „Víte, že jsem se nikdy takhle sama sebe nezeptala? Že se mě nedokáže ani zastat, jako svojí ženy. Jeho rodina mě nepřijala, deset let trvalo, než mě vůbec vzala na vědomí. Další roky trvalo, než že se mnou začala tchýně mluvit a přijala jako fakt, že jsem jeho žena a že s tím už nic neudělá. Nechtěla, abychom se vzali. Taky sis mohl najít někoho jiného, řekla mu tenkrát, a dala si záležet, abych to slyšela. Asi si umíte představit, jak mi bylo,“ říká s patrnou zraněností v hlase a sahá po kapesníku.

Směruji ji k tomu, aby si definovala strategii svého chování, neboli pojmenovala, před čím utíká a proč.

„Než abych poslouchala ty jeho řeči a dohady, tak raději zalezu. Abych měla pokoj. Utíkám před sebou, utíkám od něj a vlastně utíkám před tím vším. Mám k němu takový odpor… k jeho direktivnímu chování. Často v duchu prosím: Bože, ať už na mě vůbec nikdy nesahá!

Jenomže on je pořád při chuti, je to jinak zdravý chlap. Když ho odmítnu, urazí se a nepromluví třeba i týden. Tím mě trestá. Raději to tedy dvakrát do týdne přetrpím, aby byl klid. Děje se to ale jen podle jeho vůle, ne podle mojí. Je mi to odporné. Jenže ten klid je vždycky jen na chvíli, než si najde další důvod ke kritice, a ten si najde vždycky. Dělá mu dobře, když mě může ponižovat. On mnou vlastně pohrdá.“

Bylo to takhle mezi vámi vždycky, nebo se to dostalo do vašeho života později? A kdy?

„Dokud jsem mu ve všem vždycky vyhověla, byla by bývala přehlížena i kupa hnoje v obýváku. V opačném případě jsem hned neschopná bordelářka, která neumí ani uklidit.

Chce mít pořád nad vším kontrolu. A má ji úplně ve všem a přes všechno. Zbavil mě přístupu k hotovým penězům, dal mi kreditku, aby měl přehled, co kupuju. Když si chci něco koupit pro sebe, na sebe a tak, musím to nějak zaonačit, utajit.“

Poznamenám, že má přece výdělky ze své práce v zahraničí, není tedy na manželovi tak docela finančně závislá.

„On samozřejmě neví, kolik si vydělám, jenomže to vždycky nějak vyčuchá. Mám dojem, že mu to někdo donáší. Je to skrblík, pořád jen počítá a pořád mluví o utrácení a šetření. Je tím úplně posedlý a jde mi tím na nervy. Dá mi třeba 500 korun na nákup konkrétních věcí a přesně ví, kolik mi zbylo a co se za to dá ještě koupit. Když mu řeknu, tak si nakup sám, když mi nedůvěřuješ, odpoví mi, na co tě tedy mám, když neumíš sama ani nakoupit? A už jsme zase v sobě a já nakonec jdu a udělám to. Pak si za to nadávám.

O ničem sama nerozhoduju, jsem jenom taková lépe zaopatřená služka. Do zahraničí jezdím za svobodou, ale upřímně řečeno, nemám ji ani tam.“

Před chvíli jste právě řekla, že ano, že tam z vás všechno spadne a můžete volněji dýchat. Tak jak to je?

„Jenom si to namlouvám. On mě všude vychytá, když si třeba chci zajít do města s kamarádkou, jakoby to na dálku cítil, hned volá, kde jsem, kam jdu, co tam budu dělat. Vidí za tím, že jdu utrácet peníze.

Než jsem začala jezdit ven, měla jsem alergii a astmatické záchvaty. V zahraničí je nemám, opravdu, ani jednou jsem se tam nedusila. Tam můžu dýchat. Díky tomu, že každý měsíc na čtrnáct dní vypadnu z domova, mě záchvaty přestaly.“

Sestupujeme do jejího nejtemnějšího místa, do jeho jádra.

„Jako by po mně sáhla smrt,“ otřepe se a nadskočí. „Fuj, to bylo hnusný, v čem jsem byla…nechci tam být, křikne. „Viděla jsem se, jak stojím po kolena v tmavém, zatuchlém bahně a nemohu vytáhnout nohy.“

Nemůžete, nebo nechcete?

„Nechala jsem se tam zahnat!“

Proč?

„Protože je to pohodlnější řešení, ale…“

Ale co?

„Nikam nevede. Vlastně to není žádné řešení.“

Co by řešením bylo?

„Musím na to jinak! Chybí mi vůle se z něj pohnout, změnit situaci. Můj odpor vůči manželovým direktivám není účinný. Čím víc budu ustupovat, tím víc mě bude tlačit do kouta! Teď se mi vybavuje jedna situace na zahradě.“

Jaká? Povězte.

„Chtěla jsem na něj vzít lopatu. Už jsem byla tak znechucená, tak bolavá a namíchnutá, že jsem ho tou lopatou chtěla přetáhnout. Ale neudělala jsem to.“

Co vám v tom zabránilo?

„Když jsem viděla jeho oči. Ten triumf v nich, tu radost, že jsem se nechala vyprovokovat, jako by říkaly, jen si uhoď! Jakoby na tohle přesně čekal.“

Co bylo dál?

„Pustila jsem lopatu na zem a každý jsme si šel po svých.“

Řekli jste si něco?

„Ne. On jen udělal takovou posměšnou grimasu.“

Jaký jste měla pocit, když jste pozvedla lopatu proti němu?

„Vztek. Nikdy před tím jsem nedalo najevo, že na něj mám vztek. Že se zlobím. Že jsem ten vztek v sobě tlumila. A dělám to tak dodnes.“

Co vám tato vyhrocená situace řekla o vás?

Zauvažuje. „Že jsem dělala chybu.“

Jakou?

„Nechala jsem to zajít moc daleko. Nechala jsem si to všechno líbit. A že mám sílu se postavit.“

Postavit manželovi?

„Jo, jemu. I sobě.“

Jak to myslíte, sobě?

„No, že mám na to se vzepřít i svým útěkům a strachu.“

Strachu? Z čeho máte strach?

„Až doteď jsem měla za to, že se bojím jenom jeho reakcí. Je v tom ale něco jiného. Něco za tím…co to ale je… nevím, nemůžu to rozpoznat…“

Podívejte se, kde to něco cítíte, kde to má sídlo?

„Brní mě nohy. Cítím tlak v hlavě a na prsou. Cítím tlak v celém těle. Jakoby něco chtělo pryč. Vidím obličej své tchýně… vybavuje se mi, jak říká manželovi, že si měl vybrat někoho jiného…já, já, vlastně jsem chtěla být hodná snacha, aby viděla, že si nevybral špatně, chtěla jsem jí dokázat, že se spletla, že jsem dobrá žena a dobrá manželka. Pro pána krále, to jsem ale blbá! Ona mnou pohrdala už tenkrát a pohrdá dodnes. Manžel se chová ke mně stejně jako ona. Já jsem tohle neviděla? Jak to, že jsem na to nepřišla?“

Zase se odmlčí. Je na ní vidět, jak vstřebává svůj objev a jak hledá odpověď na otázky, které vyslovila. Po chvíli se nadechne a řekne: „Je zvláštní, že se mi najednou lépe dýchá. Mravenčení v nohách už cítím jenom v chodidlech, tlak v hlavě povolil, jenom na srdíčku cítím ještě trošku, něco tam tlačí…chce se mi brečet.“

Nebraňte se, plakat je zdravé. Co vás na srdíčku ještě tlačí?

„Já jsem si tu její hnusnou větu vzala moc k srdci. V podstatě jsem ji přijala za svou. To je úděsný! Celé roky jsem žila s tím, že musím být dobrá manželka, až jsem zapomněla, jaké to je být sama sebou. Já jsem se vlastně popřela, zapřela jsem sama sebe, jako zapřel Petr Ježíše. Sama sebou jsem mohla být jen v tom zahraničí, kde nebyl manžel a tchýně, kde jsem nemusela nic dokazovat.“

Nemusela nic a nikomu dokazovat. Až tak bolestné to někdy musí být, aby člověk vyluštil, že nemá zapotřebí nic, nikdy a nikomu zvenčí nic dokazovat. Motivace zvenčí vždycky zapáchá. Vznikne dusná atmosféra, v níž se člověk dusí, často doslova. I kdyby se Jana rozkrájela nebo pozlatila, svou tchýni by ke změně názoru nepřivedla. Tlak v nohách povolil, když rozpoznala chybu, přišla na to, co jí tak moc svazovalo nohy, že nemohla vyjít z  temného, zabahněného močálu, v němž uvízla. Hlavu natlakovanou onou citovanou větou tchýně osvobodila a ve stejné chvíli prozření ulevila svému srdíčku. Uvědomila, že k němu připoutala energii cizí, nahlas vyslovené škodlivé myšlenky. Myšlenky tohoto druhu působí jako zaklínadlo, mohou mít až podobu prokletí. Jana podlehla názoru, že nestojí za nic a celé okolí – tedy hlavně tchýně a manžel, jí v této její interpretaci utvrzovalo.

Inšana