vloženo: 10. 11. 2014

Někdy se v životě člověka udějí až neuvěřitelné věci. Jedna mně blízká osůbka, jíž jsem numerologicky počítala po rozvodu návrh jejího nového příjmení, mi dodatečně při té příležitosti vyprávěla historku vážící se k období těsně po její svatbě. Přivezla s sebou i corpus delicti, tedy listinný důkaz: všechny verze oddacích listů, které jim matriční úřad musel vystavit.

Když dostali první, který měl být také poslední, našli v něm závažnou chybu. Na matrice příslušného oddávajícího úřadu spletli společné příjmení novomanželů. Místo počátečního písmenka C jim  napsali  N. V opravné verzi  bylo sice příjemní manželů uvedeno správně, zato rok narození nevěsty byl 1881, místo 1981. Aby toho náhodou nebylo málo, tak za lomítkem jejího rodného čísla scházela jedna číslice. Oddací list tedy znovu putoval zpět na matriku. Vystavili jim další, včetně dalšího omluvného dopisu. Za lomítkem bylo už správě číslo, jenomže rok narození nevěsty opraven nebyl, a tak se stala úředně potvrzenou nejstarší nevěstou všech dob. V roce, kdy uzavírali svatbu (2007) jí podle této listiny bylo už 126 let. Tentokrát se na matriku do města pro správný oddací list vydala raději už osobně.

Svěřila se tenkrát s pocitem, který prožila při obřadu: „Jak jsme tam tak stáli, najednou mi hlavou proletěla myšlenka: „Co tady pohledáváš? Tady nemáš být!“ Umíš si určitě představit, co to se mnou udělalo. Už tak rozklepaná jako huspenina jsem se začala třást ještě víc. Věděla jsem, že nedělám dobře. Můj vnitřní hlas mi to říkal, ale nechtěla jsem ho slyšet, nechtěla jsem si to přiznat. Když jsme potom doma rozbalili svatební dar od města, kde jsme se brali, dva skleněné, překrásně malované poháry na víno, jeden z nich byl prasklý…Jasné, čitelné poselství. Už tehdy mi nebe posílalo zprávy, že tohle prostě neklapne. Kdybych byla aspoň zamilovaná…ale nebyla jsem. Vdávala jsem se proto, že on to chtěl a že to tak nějak vyplynulo z našeho dvouletého soužití před tím. Za trochu lásky bych tehdy bývala šla na konec světa. Že to láska nebyla, jsem měla rozpoznat už dřív a na radnici nejen vůbec nejít, ale vůbec s ním nebýt. Nemilovala jsem ho, pouze jsem se naučila mít ho ráda. Ani z jeho strany se o lásku nejednalo. Bylo to jenom účelové spojení, což se posléze začalo vyjevovat na každém kroku.  Vlastně to není pravda. Ono to bylo zřejmé, jenom já to neviděla. Náš svazek byl pitomý kompromis. A tak jsem si svůj pohár hořkosti za neuposlechnutí své vnitřní moudrosti a pomýlenou motivaci k uzavření manželství musela vypít do dna,“ vyprávěla.

Rozvedli se za čtyři roky po svatbě. Datum rozvodu bylo na chlup přesně stejné s datem jejich svatby. Lišil se jenom rok. Synchronizace Vesmíru zase předvedla, co umí.

Vypitý pohár hořkosti obnášel i následné léčení zranění srdce, čištění emocí a vůbec, spoustu práce na sobě a na rozvoji její osobnosti, kterou jsme z velké části udělaly společně. Že to často bylo bolestivé, snad ani nemusím říkat. Jak to tak bývá, tento mezník přivedl do jejího života nový, životodárný proud. Vstoupila do něj a začala svůj život řídit podle své skutečné svobodné vůle. Restartovala svůj život.

Poslechněte si, jak to ona sama s odstupem let vidí.

„Dneska mu vděčím za to, že mě podváděl. Tím mě osvobodil. Já bych jinak nebyla schopná od něho odejít a rozbít rodinu. Pro mne je rodina posvátný svazek, i když jsme, naštěstí (!) neměli děti. Možná jsem staromódní, ale je to tak. Pro mě má manželství hodnotu. Jenomže manželství založené na jiných kvalitách, než jsme my vytvořili. Vlastně to byly hliněné nohy, na kterých stálo, nemohlo to klapnout. Můj život po rozvodu se totálně změnil. Nebýt toho kopance do zadku, nebyla bych tam, kde jsem dnes.“

Užívá si to. Daří se jí práce, splnila si svůj sen. Sklízí úspěch ve své vášni pro divadlo a čeká, až přijde muž jejího srdce.

Má v tom jasno. „Vím, jaké jsem udělala přešlapy. Do partnerství nepatří ingredience jako je kalkulace, pokrytectví a obavy raději být s někým, než sama… To jsou plevy. Pro mě z toho vyplývá, že jedině opravdovost lásky a vzájemné úcty je recept, z něhož se dá tvořit vztah. Na tom trvám a tím se už jednou pro vždy nechám vést.“

Ivana Inšana PÍHOVÁ