vloženo: 8. 10. 2015

Uplynulo moře vody od napsání článku o vizi jedné postarší ženy, jíž jsem pro tento účel pozměnila jméno na Jarmilu.
Mezitím jsem ji a jejího manžela navštívila v domově důchodců mnohokrát. Pan Václav mi začal říkat Vy naše zlatíčko, paní Jarmila Vy jste moje šamanka, případně anděl.
Někdy jsem si s nimi přišla jako by seděli na houpačce. Jednou nahoru, podruhé dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Minul Jarmilou daný jeden termín, že do Vánoc (2014) budou doma. Nebyli. Minul další, že do Velikonoc (2015) budou doma. Nebyli. Začala jsem sama ztrácet víru, že dokáží odejít z DD do svého vlastního bytu, že všechny sny a vize tak hezky a jasně řečené paní Jarmilou ulétnou jako pápěří. Viděla jsem, jak to chodí, když člověk se sedmi křížky na krku BY TAK MOC CHTĚL, ALE UŽ NEMÁ POTŘEBNOU SÍLU A ENERGII TO TAKÉ PROSADIT. Prosadit hlavně u nejbližších, bez jejichž pomoci se ti dva senioři neobejdou. Zvláště jejich dcera se zdráhala přijmout, že by odešli ze zařízení (DD) bydlet do svého. Ne snad ze zlého postoje, že by jim to nepřála. Obávala se, že samostatné žití nezvládnou, a co potom?
Jarmila sama několikrát povzdychla, že to nejde tak svižně, jak by si přála. Občas upadala do stavů, kdy se už už smiřovala s tím, že zůstane do smrti v DD, že to takzvaně nedá, že se nedočká. Malověrnost ji popadla pokaždé, když se zhoršil její zdravotní stav. To na ni skočily pohyby, že nebude způsobilá vést vlastní domácnost. Celé to klubíčko nití se stále točilo kolem prodeje chalupy, aby získali peníze na přestavbu bytu přizpůsobením manželovu handicapu. A konečně, v neposlední řadě, aby vyřídili také potřebné formality k předělání automobilu na ruční řízení. Už jenom tahle stránka věci trvá až půl roku!
I na můj temperament a akčnost se věci nehýbaly z místa tak, jak bych to případně ráda viděla. Ani při takovéto formě terapeutické práce v terénu se člověk, i když by ze srdce rád, se do toho nemůže příliš míchat a nepřekročit linii soukromí. Musí ctít, že ti dva mají dvě dospělé děti, zetě a snachy. Uvědomovala jsem si, že moje role v příběhu těchto dvou mě milých lidiček spočívá v jiném druhu pomoci. Třeba v takové, jakou jsem popsala v I. dílu. Nebo v tom, že když na Jarmilku přišly ty její, jak říká, breberky v hlavě, jsem nacválala do DD a držela ji – někdy doslova – nad vodou jejích vodnářských úletů kamsi mimo tento čas a prostor. Fungovala jsem jako uzemňující magnet a dobíjející baterie v jednom. Viděla jsem i proměnu přístupu Jarmilina manžela. Václav se stále více ukazoval jako muž, který se s porážkou (rozuměj žití v DD) nehodlá smířit.
Před letošním létem jsme se rozloučili s tím, že až mě budou potřebovat, zavolají. Měsíc, dva, tři, pořád nic. Začala jsem si dělat starosti, co s nimi je.
Konečně se ozvali. Paní Jarmila mě pozvala na kafíčko. Sama vstala (!) a šla postavit vodu. Jeden přes druhého mi vypravovali, co se všechno za ten čas sběhlo. Prodej chalupy je zadaný u realitní kanceláře a odehrálo se už první jednání s případným kupcem. Automobil na ruční řízení je připravený, dokonce pan Václav už absolvoval na trenažéru několik jízd. Zmáknul to prý hravě. Jakýsi projekt na přestavbu bytu na bezbariérový leží na papíře. Teď už scházejí jen ty penízky z prodeje chalupy, aby si mohli potřebné práce zadat. V té souvislosti chválí oba jejich syna, který se do toho hodně vložil.
Tak se to přece jenom pohnulo! Radost poslouchat! „Vydržíte s námi do finále?“ optala se mě Jarmila. „Samozřejmě! Když už jsme společně ušli takový kus cesty, budu s vámi ráda ´přestříhávat ‘pásku vašeho nově zbudovaného bytu.“ „A necháte si nás i potom? “ položil zvláštní, jakoby dětsky naivní otázku pan Václav s jakýmsi důrazem na slově necháte. „To záleží na vás. Když budete vy chtít, nejsem proti.“
„Víte,“ na to Jarmila,“ „ chtěla bych si to tady,“ a rozmáchla se rukou po mrňavém pokojíčku, „nechat jako zadní vrátka, kdyby něco, abychom měli kam jít. Co myslíte vy?“ podívala se na mne. „Co myslím já? Že si nepotřebujete žádná zadní vrátka nechávat otevřená. Protože když byste to udělali, při sebemenší potíži budete z bytu pelášit sem jako ke své spáse. Vy nepotřebujte utíkat! Budete mít krásné zázemí, své království, kdy budete svými pány. Kdo by z toho utíkal do ´poddanstí´ústavu?!“
Vidím na její tváři, že se jí něco honí hlavou. Copak to asi je? „Jarmilko, vy si nevěříte?“ Přikývla. „Podívejte se na to tak, že přece na to nejste sama! Celá rodina prokázala, že stojí při vás! Jste mobilní, a zjednat si péči domů, dovážku obědů, případně nákupy přece není problém zajistit,“ ujišťovala jsem ji.
Asi to potřebovala slyšet znovu. Potřebovala se v tom ujistit.
Třetí dějství je tedy na spadnutí. Věřím celým svým srdcem i duší, že se těmto dvěma lidem podaří, o co usilují. Třeba už letošní Vánoce stráví doopravdy DOMA.
Ivana Inšana PÍHOVÁ