vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 13. 2. 2012

Irena byla v době terapie už zralou ženou. Celý život pracovala obětavě jako zdravotní sestra v nemocnici. Sloužila druhým, pomáhala, mnohokrát na úkor svého soukromí a svého zdraví. Stát ji za celoživotní službu ´odměnil ´ důchodem v takové výši, že je to spíš almužna, výsměch, drzý škleb pohrdání člověkem a jeho celoživotní prací pro druhé.

Irena ovšem nesložila ruce do klína. Vypracovala se na vlastní náklady v jiném oboru, zajímavém a přitažlivém. Byla v něm opravdu dobrá, bavilo ji to a byl to vítaný přivýdělek k mizernému důchodu.

Vzpomínám si na začátek, kdy jsme se mezi sebou volně bavily o tom, jestli by o tom svém koníčku nechtěla něco povědět malé skupině lidí. Irenina reakce byla okamžitá a tvrdě odmítavá: „Už při tom pomyšlení se mi svírá krk!“ „Co ti brání?“ „Mám nějaký blok.“ „Co tě blokuje?“ „Nevím.“

V terapii na svoje nevím našla první odpověď ve vzpomínce na hudební výchovu v základní škole. „Učitelka mě vyvolala a řekla, abych zazpívala písničku. Zpíváš falešně, nedá se to poslouchat. Před celou třídou mě shodila. Vadilo mi, jak se mi děti smály.“

Ptám se Ireny, jestli odmítá mluvit k lidem ze strachu, že by se jí (opět) vysmívali?„Mám strach, že bych byla směšná. Nevypravila bych ze sebe ani slovo.“

Její nejintenzivněji pociťovaná emoce byl strach. Cítila jej naprosto všude po celém těle, pod jeho intenzitou se její tělo napínalo jako tětiva luku. Za strachem šel v patách pocit opuštění, samoty a prázdnoty. Jako projev navenek se přidružil tlak na prsou a sevření ve všech myslitelných částech těla. Nejsilněji vnímala, jak moc se obává toho, že je nepotřebná, že o ni nikdo nestojí, že je úplně sama. Tlak z hrudi se při těch slovech přemístil do břicha.

Chvíli tento ´poplach´přetrvával, pak se pojednou Irena ocitla v ohromné kouli, velkém, přitom ale ohraničeném prostoru. Byla v něm malinkatá, ztracená. Řekla, že toho se vždycky bála a bojí; omezení své osobnosti v prostoru, v němž sebe pociťuje jako malý černý kamínek. Právě tak si často v životě připadala. Ještě horší situace, kterou si dovede představit, by pro ni byla, kdyby byla ještě méně potřebná, než si přijde teď. Něco ve smyslu, ani pes by po mně neštěkl.

Její nutkavost být pořád někomu potřebná je až hraniční, ale s ohledem na její celoživotní službu ve zdravotnictví pochopitelná. V hlase se zřetelně odráží vzdor a vztek. Pročpak se asi vzteká a vzdoruje? Na bližší otázky k tomu Irena odpovídá, že ji nejvíc vzteká, když musí pořád pomáhat ostatním, a neví, proč to dělá. „Chci, aby někdo taky pomáhal mně!“ zaznělo zvýšeným tónem jako výkřik do tmy.

Záhy se ovšem ukáže, že si o pomoc nedovede říct, že se raději kousne do jazyka, než aby prosbu o pomoc vypustila z úst. Její vhledy nás provedou chvílemi jejího života, které měly zásadní význam na formování jejích určitých postojů a reakcí.

Když byla malá holčička, měla od matky nařízeno, že musí vodit mladší sestru do mateřské školy. Tady se objevuje (zatím) první vadí mi, pořád jen něco musím.

„Musím být zodpovědná, musím se postarat, musím udělat, pořád dělám něco za někoho!“ adresuje do prostoru své zoufalé výkřiky, po nichž nastane ticho, a já čekám, jaké bude pokračování. „Je to pro mě zvláštní stav. Pociťuju úlevu, zklidnění v břiše. Přestalo se mi to tam vařit. “ „Co je dál, co vidíš?“ „Posílám sestru, aby šla do školky sama. Může to zvládnout, nepotřebujeme mně jako dohled.“

„Kde si nechala svoji zodpovědnost?“ „Zodpovědnost! Nechci to slovo ani slyšet! Popadá z něj na mne zase hrozivý vztek!“ „Na koho se vztekáš?“ „Na sebe, že se neumím ohradit a říct ne! Nesnáším slovo musíš! Je to strašné!“ „Co je strašné?“ „Tohle přeci nejsem já! Mám vztek a zároveň cítím lítost“. Pláče a kope nohama. „Musím pomáhat druhým, ale já jsem tady na všechno sama. To já potřebuji pomoc!“

„Co vidíš dál?“ „Máma na mne přenesla zodpovědnost za sestru, za sebe…chtěla jsem volnost a chtěla jsem říct, co chci a po čem toužím…“ zajíkne se a nedopoví větu. Vizualizuje si ještě horší možnost, která by mohla nastat; že bude bez peněz, má jenom mámu, nemohla by jí pomáhat, ale ona chce pomáhat, musí pomáhat!  „Proč musíš? Proč na tom tak trváš?“„Aby mě měli rádi.“ Kdo aby tě měl rád? „Moje děti!“

Tak takhle se to má!

Reakce těla se bouřlivě projeví svíráním pěstí a ještě razantnějším kopáním nohama. Přidá se hučení v hlavě, tlak v uších.

„Vnímám obě svoje děti, jakoby mě stlačovaly dolů. Nechci jim říct…“ prodleva…“Co jim nechceš říct?“ „Už nemám sílu vám pomáhat, už nemám z čeho. Ony to nevidí, a ještě na sebe žárlí, a přitom pro ně dělám všechno, co můžu a umím.“ „Ztratila si s nimi o tom někdy slovo?“ „Mluvila jsem o tom s dcerou.“ „Co ti řekla?“ „Odbyla mě slovy, ať jdu k doktorovi, když se cítím špatně. Zase mi děsně hučí v uších, tlak v hlavě narůstá.“

Přirovnává tlak v uších k přetlakovaným ventilům. Ukazuje nad hlavu. „Tady cítím nepříjemnou bolest, tlačí to, vnímám jenom hlavu, tělo vůbec necítím.“ Po chvíli pokračuje. „Mohly by být rády, že mají babičku, kterou jsem já neměla…jsem jen náhražka?“ „Náhražka?  Jak to myslíš?“ „Neměla jsem ani jednu babičku, nebyl nikdo, kdo by mi pomohl sem tam pohlídat děti. Ano, snažím se dětem tohle nahradit, aby nemusely prožívat to, co já.“

Postupujeme dalšími vrstvami.

„Jsem najednou malé dítě, a slyším mámu, jak mi říká, musíš! Musíš! Je to trest?“ zeptá se, udivena vlastní otázkou.

„Jaký a čí trest? Za co?“ „Můj trest za to, že jsem zase neudělala něco tak, jak mělo být, ještě hůř, neudělala jsem to dost dobře!“ „Co znamená to?“ „Všechno! Máma mi nikdy neřekla, ty to zvládneš, já ti věřím, ale ty to musíš zvládnout! Když nepůjdeš na vysokou, nic z tebe nebude, budeš leda tak popelářkou, pořád mi tohle opakovala.“

V dalším úseku se Ireně vybavuje, jak doma pletly dečky na výdělek, jak už mnohdy ani nerozeznala rub od líce. Tak moc byla unavená. K tomu měla na starosti pravidelné úklidy domácnosti.

„Od matky jsem jen slyšela, jsi blbá, jsi blbá! Chtěla jsem mámě dokázat, že jsem dokonalá! Čím víc jsem se snažila, tím hůř jsem věci dělala, všechno jsem dělala pod tlakem slova musíš. Potřebovala jsem ale také povzbudit. Celý život si to v sobě nesu.“ „Co konkrétně?“ „Že nejsem dokonalá.“

Pociťuje stále tlak v uších. „Co tě tlačí v uších?“ „Vzdor.“ „Vůči čemu, nebo komu?“ „Vůči matce. Schválně, natruc jsem jí dělala věci, aby se taky musela vztekat a zlobit, jako já.“

V rámci zvolené terapeutické metody Cesta vědomí promlouvá Irena v pozdější fázi terapie přímo ke své matce. “Chtěla jsem na vysokou školu, chtěla jsem na medicínu, ale ty jsi mi to pořád tak nutila a tloukla do hlavy, že musím, až jsem ze vzdoru a na vztek tobě přihlášku nepodala. Já vím, měla jsi hrozný život, ale mohla sis za to sama.“

Odmlčí se a na její tváři se zrcadlí jakýsi děj.„Teď vidím tu neskutečnou souvislost“, promluví poté. „Děti mi nemohou pomoci, protože…já jsem nechala matku samotnou, měla jsem už svoji rodinu, ale měla jsem vnímat, co ji tíží…“

Usedavě a na dlouho se rozeštká. „Měla jsem se jí zeptat, co ji trápí,“ naváže po chvíli. „Měla jsem jí nabídnout pomoc! Já teď nemůžu vyžadovat pomoc od dětí, když jsem to neudělala sama vůči své matce!“

Přichází vlna bolesti a pocitů viny. Irenino zoufalství jako by bylo bezedné.

„Nechala dlouhý dopis na rozloučenou, ani jsem ho nepřečetla. Táta jí opustil, potom ji přestěhovali do jiného bytu, neměla peníze, neměla z čeho žít a nakonec si pustila plyn. Já jsem bydlela už jinde, sestra taky… Teď vím, jaké to je žít sama, téměř bez peněz, bez pomoci dětí…ten dopis na rozloučenou se ztratil, nikdy jsem ho nečetla celý, protože jsem neměla sílu ho přečíst. Odložila jsem ho a on se pak už nikdy nenašel.“ „Proč jsi ho nepřečetla?“ „Protože přes slzy a bolest jsem se nemohla přenést. Měl několik stránek. Celý život mě to mrzí.“

Ptám se Ireny, jestli maminka nějak reaguje na její slova.

„Ne. Sedí, nic neříká. Je zaražená.“ Přepadá ji další záchvat pláče…“ Vidím sebe jako malou holku. Přibíhám k matce a v duchu se ptám, proč nepřišla někdy ona za mnou?  Moc jsi mi scházela, mami, mohla jsi žít aspoň pro vnoučata…“ zavalí Irenu další příval citu. „Mami, prosím tě, odpusť mi, odpusť mi, celou dobu mě to trápí, prosím tě odpusť, odpusť.“

Je hodně zjitřená, a tak pokračujeme zase až po chvíli.

Další pohled namíříme k reakci jejího průvodce a rádce. „Maminka to ze sebe musela dostat aspoň na papír tím dopisem. Ber to tak, že nic se neděje náhodou – náhodou se samozřejmě ani ten dopis neztratil“.

„Maminka se nyní obrací ke mně, mluví na mně. Říká, že mě osvobozuje, že mi nemá nic za zlé, ani to, že jsem dopis nepřečetla. A abychom se na ni nezlobili.“

Následně se Ireně vyjeví vnitřní obraz. „Klečím u mámy, mám hlavu na jejím klíně. Je to podivná pozice. Jsem malé dítě, ona mně drží a ochraňuje. Je to pro mne neznámý pocit. Cítím veliké uvolnění,“ vydechne zhluboka. „Jak jsou na tom tvoje uši?“ „Jakoby z nich malými dírkami utíkal tlak ven. Trošku to ještě bolí, ale je to docela příjemné svědění. Maminka to jinak dělat neuměla. Chtěla nám dávat stejně, měla nás ráda, ale nezvládla život, neměla peníze, celý život moc tvrdě pracovala. Táta sedí od nás stranou. Měla jsem ho raději než mámu, a on měl raději sestru, byla mu i podobná. Vždycky nás chránil, když nás máma mlátila. Oba rodiče jen dřeli. Máma byla rozhodná a rázná, táta ji poslouchal na slovo, jako my děti, ale doma s ničím nepomáhal. Pojednou mám hlavu těžkou jako břímě,“ zaznamená Irena změnu. Ptám se, proč jí ztěžklá hlava?

Vynoří se další rovina příběhu.„Matka všechno přenášela na mě! Nastrkovala mě za sebe!“ „Co na tebe přenášela, k čemu tě za sebe nastrkovala?“  Irena se zasekne, zdráhá se pokračovat a je patrné, že je jí zatěžko promluvit nejspíš proto, že natrefila ve svých vzpomínkách na něco nepěkného.

„Chodila jsem si půjčovat od sousedů stovku. Máma mě posílala. Ona sama nešla nikdy, vždycky nastrčila mně. Prosila jsem o půjčku pro celou rodinu. Nevím, kdo pak tu stovku vracel, já jsem to nebyla. Sousedé se mne ptali, proč si nepřijde maminka? Nevěděla jsem, co na to říct. Moc jsem se styděla. Ty věčné půjčky z nedostatku jsem musela snášet, ale vůbec se mi to nelíbilo. Cítila jsem bolest a ponížení.

Strach prosit o půjčku mám i teď, pořád, celý život, jsem tím poznamenaná. To radši umřu někde na ulici jako bezdomovec, než abych si řekla o půjčku. Nechci, aby děti věděly, jak na tom jsem, ale taky nechci, aby mě našly na ulici.“

„I kdyby se to stalo, co horšího by mohlo nastat?“ „Nelitovaly by mě, vynadaly by mi a nadávaly by mi, že jsem jim to měla říct. Jenomže já jim nedokážu popravdě nikdy nic říct, zatímco ony mi vpálí do tváře cokoliv. Ale umřít by mě na ulici nenechaly, to určitě ne.“ Zase se rozhostí chvilička napjatého ticha, než Irena odhalí: „Přeci nebudu padat až na dno, aby mě vlastní děti začaly vnímat!“ „Co tím chceš říct?“ „Že se o sebe umím postarat sama, že nesmím dovolit, aby se tohle stalo.“

A i kdyby přece, co pak?  „Nic, umřela bych, odložila tělo…“

Irena vchází do zdroje, promýváme jednotlivé vrstvy, v nichž se vyjevila emoční zátěž.

Po náročných několika hodinách práce hodnou chvíli mlčíme v tichém souznění a u vědomí dopadu toho, co se nám ukázalo jako pod drobnohledem. Myslím, že je vhodné na tomto místě znovu připomenout, že prostředí má na naše naprogramování větší vliv, než si uvědomujeme nebo než jsme ochotni si vůbec připustit.

Posléze, když odezněl doprovodný vliv energií, Irena zavrtěla nevěřícně hlavou a prohlásila: „Nemám slov, jimiž bych popsala ten nepopsatelný stav úlevy, který cítím.“

U slov bych se také ještě chvíli ráda zdržela a uvedla několik myšlenek. Chci je zamířit k těm, kteří vychovávají či jinak ovlivňují a formují děti. Uvědomte si, prosím, jak mocná jsou slova! Cokoliv vyřkneme, ocitá se ve hře. Slova mají obrovskou moc, dosah a dopad. Scénářová slova a věty o tom, jak jsou děti blbé, tupé, neschopné, jak z nich nic nebude, že jsou k ničemu a podobně devastující soudy a hodnocení dopadají na adresáty jako zraňující střely. Jak praví jedna lidová moudrost, slovo je jako vystřelený šíp. Ani párem koní je nevtáhneš zpátky. Jestliže tedy své děti opravdu nesobecky a nepodmíněně milujete, važte dobře, co vypouštíte z úst. V opačném případě za vás jedná váš autopilotní program nastavený v hlavě. Váš mozek je v případě bezmyšlenkovitě pronášených slov režisérem tohoto vašeho programu a vy jste jenom herci, kteří papouškují nahrávku. Nejste pány svého myšlení. Nejste svými vlastními pány, opanuje vás nevhodný program. Nic na tom nezmění fakt, že máte třeba před i za jménem tituly, pokud vy sami nezačnete měnit sebe, nezmění se vůbec nic! Ubližovat někomu slovy je stejné jako jakékoliv jiné ubližování. Pokud jste učiteli, měli byste znát tento citát od Karla Jaromíra Erbena: ´Mocné slovo ohni káže, horu svrhne, draka sváže!´ Teď jen chovat se podle toho.

Ano, ano, vím, že se opakuji. Netajím ani teď, že jsem podobným přístupem rozhořčena. Bohužel, Irenin příběh nebyl a není osamocený, žel Bohu, není výjimkou, a to je na celé věci nejvíce zarmucující! Proto se k tomu vracím a proto bych ráda pohnula vaše srdce k tomu, abyste neostouzeli děti v soukromí ani na veřejném místě, například ve škole. Zkuste si představit, jak by bylo vám, kdyby někdo snižoval vaši lidskou důstojnost a hodnotu tím, že by se vám vysmíval třeba jen za momentálně nepodařený výkon v práci a dovolil všem ostatním spolupracovníkům totéž? Nebo by se vám vysmíval, když vám něco nejde a říkal vám, že jste k ničemu? Nikdo neposbíral všechny talenty světa, nikdo nemá univerzální nadání pro všechno! Každý máme někde v něčem slabinu. Jaký je tedy skutečný důvod povyšování se nad děti? Je to jen a jen osobní i profesní selhání a projev vlastní nedostatečnosti. To, že jsme na rozdíl od dětí dospělí, nám nedává žádnou pravomoc se k nim chovat jako k nesvéprávným bytostem, které je beztrestné snižovat a urážet.

Převádění vlastní zodpovědnosti na dětská bedra dětem nepřísluší a nemohou ji unést! Je to jen pohodlnost a sobeckost dospělých. Vyhrožování a vynucování si autority pouze příkazy, plodí ve valné většině případů vzdor, ne ochotu vyhovět. Jestliže kdokoliv podmiňuje svůj vztah k dětem tím, že je bere na vědomí jen tehdy, až vůči němu něco splní nějaký požadavek, například až vynese smetí, až pověsí prádlo, až uděláš, co já chci, teprve pak se budeme bavit, teprve pak tě budeme mít rádi, nemůže být řeč o lásce. Je to vynucování si a podmiňování, že dítě bude milováno nebo aspoň respektováno jen tehdy, když vyhoví požadavkům. Proto si dovoluji opakovat, nehřešte slovem, slova jsou energie vyslaná do prostoru, jsou zhmotněnou myšlenkou. Proto mohou být slova nesmírně léčivá, ale zrovna tak ničivá, zraňující a destruktivní.