vloženo: 27. 05. 2015

Helena patří do okruhu mně blízkých lidí. Má za sebou hodně pohnuté a vypjaté úseky svého života. K tomu nejvážnějšímu patří její onemocnění, kdy jí šlo doslova o fyzické bytí na tomto světě. Z jejího vyprávění vím, že tehdy zůstala na všechno sama, bez opory. Uvedla, že svou situací nechtěla své děti zatěžovat. Já jsem to viděla tak, že si neuměla o pomoc říct (jako mnohé jiné ženy). Jak ji znám dnes, po několika letech, byla v tom ještě jiná (tenkrát skrytá) kritéria, například musím si to odtrpět sama, nemám nárok na sdílení a úlevu (nezasloužím si) a v neposlední řadě její obavy, že jí děti domítnou pomoct. Jisté je, že se rozžehnávala se životem, a jak říká, byla usmířená s bohem. Stála těsně na prahu přechodu mezi tady a tam. Jedinou starost jí dělala tehdy ještě z všech dětí jako jediná nedospělá dcerka: Co s ní bude? Prosila „tam nahoru“, aby jí ještě dali čas, aby mohla svou dcerku uvést do dospělosti.

Poznaly jsme se krátce poté, kdy se vrátila z nemocnice po operaci, ozařování a chemoterapii. S krátkým šedivým ježkem dorůstajících vlasů a zdeformovanými nehty, jež vypadaly jako drápy vlkodlaka.
Od té doby jsme ušly část svých životů vedle sebe a každou chvíli něco řešily. Přináším pohled na jednu z jejích terapií.
Co tě nejvíc tíží? Jaký je tvůj nejpalčivější problém?
„Žití, strach, že nezvládnu žití jako takové. Mám v sobě chaos, strach z budoucnosti. Proč tu jsem? Nemám náplň života.“
Jak se cítíš, když to říkáš? „Zbytečná. Nemám cíl.“
Co horšího by se mohlo sát, než to, že nemáš cíl?
„Že spadnu až dolů, že bych se neuměla zvednout, Že by ze mne byl bezdomovec.“
Co cítíš? „Prázdnotu. Blok v rameni, bolí mě rameno.“
I kdyby se stalo, že spadneš až dolů, co horšího by mohlo nastat?
„Zůstala bych …v beznaději…“ Avšak pojednou se jí zračí v obličeji změna, rysy měknou, tají. Kde jsi? Co se děje?
„Ve velké bublině, narůstá kolem mě do velkých rozměrů, jsem někde uvnitř. Je ozářená, velikánská, nádherná.“
Jak ti v ní je? „Dobře. Je tam písčitá pláž, sluníčko, prázdno a já …“ Chvíli ten stav blaženosti trvá, potom řekne: „Zatahuje se. Kolem mě je najednou šeď, cítím narůstající tíhu v rameni.
Jsi pořád v bublině? „Nejsem, už se úplně vstřebala, zmizela, jsem v prostoru, nekonečném, neohraničeném, v podpaží na pravé straně cítím tlak. (V místě operace.) V okamžiku uvědomění si fyzické potíže se bublina vytratila.
Pociťuješ něco?
„Už nemám strach, jen cítím tíseň, smutek, (pláče), teď je všude hodně tmavě, zataženo.“
Kde nejvíc pociťuješ smutek?
„Na hrudi, svírá mě,“ přikládá ruku na srdce. Chvěje se, tiše pláče.
Nech ten pocit rozvinout, nebraň se mu, prociť si ho a přijmi ho.
„Jsem osamělá, smutná, sama, jde mi to do nohou, ztěžkly mi nohy…tísní mě něco…chci vykročit, jenže nemůžu, nohy mám strašně moc těžké, jako když jsem připoutaná. Chci jít, ale nohy mě neposlouchají.“
Vnímáš něco kolem sebe?
„Přírodu, řeku, jsem na cestě, na začátku, a nemůžu se pohnout.“
Co ti brání? Co je za tím?
„Tlak v hlavě, horko, jako když mě spaluje oheň, tlak na pravé straně sílí.“
Co tě svazuje, co tě drží na místě?
„Nevím.“
Je to strach?
Ne, necítím strach. Pálí to a bolí, ale je v tom ještě něco silnějšího…“ Zase odmlka.
Co to je? ptám se po chvíli.
„Dcera? Dcera! (udiveně), moje dcera mě spoutává?“ ptá se sama sebe. Netlačím na ni. Pojednou se jí uvolní celé tělo, natáhne. Co se děje?
„Cítím uvolnění v nohách, ještě to pálí, ale ustupuje. Jsem ve svém bytě, ve stísněném prostoru, jsem středem toho prostoru, ale je malý, příliš malý.“
Nech to na sebe působit, nebraň se. Jak je ti v tom prostoru?
„Ne dobře. Cítím se omezovaná.“
Co by se muselo stát, abys nebyla ve stísněném prostoru? Aby ses necítila omezeně?
„Měla bych kolem sebe spoustu prostoru, sluníčko, volnost k žití.“
Co ještě lepšího by mohlo přijít?
„Že bych byla volná, rozlehlá, uvolněná, teď jsem tou rozkvetlou loukou, všude kvetou kytky, tráva je zelená, je nádherně, cítím se blaženě.“
Co dalšího bys dělala, kde bys byla?
„Šla bych cestou…“
Jakou? Kam?
„Nevím, stále jen vnímám ten prostor.“
Najednou řekne: „Zase cítím strach, vrátil se. Moje dcera to není. To jsem já, můj strach, moje existence, nejistota, že nebudu mít prostředky, abych mohla realizovat svoje záměry?“ Podivuje se tomu.
Co je jádrem toho strachu?
Dá si ruku na 3. čakru a řekne: „Peníze? Ne. Moje nerozhodnost, já mám strach ze svojí nerozhodnosti.“ Začne sebou mlít a ošívat se.
Co se stalo? Co cítíš?
„Hrozně silný tlak za krkem a na ramenou. Tlačí mě to znovu dolů, na kolena, brní mě znova nohy.“ (zátěž, závaží na ramenou a za krkem = tělem manifestovaný přílišný náklad). Vzápětí změna: „Ale teď to povoluje, odchází.“
Potom řekne: „Už vím, co udělám. Upřednostním zahradu, získám pro to prostředky.“ Jen pokračuj, mluv dál, já si jen odběhnu na toaletu, říkám. Když se vracím, všimnu si, že má kabelku pohozenou na zemi. Zdvihnu ji, protože dámská kabelka se nemá co povalovat na zemi. To kvůli peněžence, aby neutíkaly peníze, protože energie Země stahuje energii kovu k sobě. Nesu její kabelku do obýváku. Otevře oči a ptá se, proč to dělám. Odpovídám a ona udiveně a objevně pronese: „To je k neuvěření, musím to říct! Byla jsem stlačená při zemi, protože dcera mě i finančně vyčerpávala! Tak proto ta kabelka, mám ji na zemi pořád! Dcera mě stahovala dolů, jasně vnímám, jak jsem jí ustupovala, ona brzdila mě, potřebuju uvolnit to omezení, potřebuju se rozepnout do prostoru, do svého prostoru, zvednout se. Nemohu ji pořád finančně dotovat a nechávat ji bydlet u sebe, už v tak stísněném prostoru a na svůj úkor.“
V další části terapie zmiňuje příhodu s klíčemi od auta.

„Byla jsem hodně omezená tím, že u mne dcera v tom malinkatém bytečku bydlela. Pořád jsem jí uhýbala z cesty! Dokonce jsem začala ze svého bytu utíkat na zahradu. Byla jsem od sebe úplně odloučená, a proto jsem se nemohla rozhodnout. Teď vím, co měly znamenat ty klíč ve snu! Jsou to klíče ke mně, já můžu sama sobě odemknout cestu k prospěchu a k otevření nového začátku. Teď mi vibrují nohy, je to příjemné, úplně jiné, než před tím, cítím kontakt se Zemí, její energii, cítím, jak mi žilami proudí krev a život.“
O chvíli později: “Vnímám bílý kužel světla, nahoře je fialový.“ Ještě chvíli popisuje scénu, než řekne: „Strach z existence a ta nerozhodnost – to byl strach z její existence, co s ní bude! To mě brzdilo, žila jsem v napětí a žila jsem za ni. Nežila jsem svůj život, ale její. Teď se postavím na vlastní nohy a budu svobodná. Otevře se mi cesta z vězení, cesta ke všemu, k celé mojí nové existenci.“
Právě prožitá transformační chvíle zanechala na Helče viditelné stopy. Takto projasněnou tvář a oči mají lidé pokaždé, když projedou takovou zásadní proměnou v kvalitě vědomí. Její energetické pole (aura) se o hodně rozšířilo či navýšilo. To jsem zase velmi citelně vnímala já.

Helena dostala svůj vyprošený čas, aby nejmladší dcerku postavila do života. V příběhu se však jedná o její nejstarší dceru, s kterou měla ze všech svých děti nejvíc trápení a bolesti.

Ivana Inšana PÍHOVÁ