vloženo: 25. 05. 2015

Vážení čtenáři, tohle je silný životní příběh. K tomu, jak zní titulek, jsme s Mirkou došly od celkem nenápadné, iracionální nepohody a stísněnosti, která ji přepadala téměř každé ráno. Nedávalo to smysl. Nicméně, jak se záhy ukázalo, celé se to točilo kolem smrti.
„Je ráno, jsem na balkóně, dívám se přes zábradlí na vycházející sluníčko. Vnímám jeho teplo, jeho energii, pak jdu vařit kávu a vracím se na balkón. Je mi dobře, vychutnávám si ranní siestu, kterou mám tak ráda. Najednou zmizí příjemné pocity, a na solar plexu (3. čakra, sluneční centrum) cítím plíživý pocit strachu a nevysvětlitelné bázně. Přepadne mě myšlenka: všechno bude špatně. Přičítám to faktu, že má přijet klient z Prahy (Mirka je zdatná bylinářka a certifikovaná poradkyně pro výživu). Proč bych z toho měla mít strach? Nemám důvod, takových klientů jsem už měla. Nerozumím, nechápu, proč se mi to děje.“
Kdy se se to opakuje? ptám se. „Vždycky, když má přijít klient. Přitom mám všechno připravené, nachystané, vím, co potřebuje a co mu mám dát a co poradit. Nemá se co zlého stát. Přesto mám svíravý a tísnivý pocit v žaludku a obavu, že něco nezvládnu,“ popisuje svoje stavy a v daném momentě k nim přibude mravenčení rukou. „Vědomě to potlačuju“.

Tak to nedělej. Nech tělo, ať projeví, co chce říct. Uvolni se, jemně ji vybízím. Jakou podobu má ta stísněnost, vidíš ji, cítíš ji, má nějakou konzistenci?
„Jo. Vidím se jako pětileté dítě, drží mě za ruku můj muž. Ale nic zlého se neděje.“ Kde jste? Vidíš svého muže? „Stojíme na nábřeží. Vidím jen jeho ruku, poznávám ji.“ Co se děje dál? „Jsem malá holka a je mi moc smutno po babičce. Pořád stojím na tom nábřeží a jsem smutná. Je to na Mlýnské stoce. Dívám se na dveře, v kterých už nikdy nebude stát babička a čekat na mě.“
Pojednou se rozpláče. Co vidíš, kde jsi? „Jsem na hřbitově. Na Otýlii. Je před pohřbem, poslední rozloučení u rakve. Je otevřená.“ Kdo v ní leží? Babička? „Ne. Strejda Karel. To strejda umřel. Byl to nejmladší syn mojí babičky.“ Kolik je ti let? Dvaadvacet. Strejda má na sobě skautskou uniformu, ale připadá mi, že nespí klidně, jako lidi když umřou, má pootevřenou pusu a strniště na bradě. Mám ho ráda, a jsem smutná, že už nebude.“
Jaký k němu máš vztah?
„Když jemu bylo 19 let, a já jsem byla malá holčička, chodil se mnou na řeku. Vůbec se za to nestyděl. Všechno jsem mu říkala, byl mi hodně blízký. Měla jsem ho moc ráda, a mám veliký smutek na srdíčku…“ chytá se za krk. Co se děje, Mirko? „Mám sevřený krk, nemůžu dýchat.“
Posuň se, hledej situaci, v níž máš stejné pocity.
„Je konec zimy, někdy asi v roce 1954, zase jsem na pohřbu, zase stojím u otevřené rakve, v ní leží praděda Karel. Mám na sobě bílý kožíšek s černými puntíky, v ruce bílý štuclík a je mi velká zima. Děda leží a spí, má krásné kníry. Babička mě zvedá a vidím, že má děda za uchem kytičku fialek…“
Zase si zakrývá rukou obličej a tiše pláče…po chvíli ruce zkříží na prsou. Ptám se jí, co to znamená.
„Cítím na prsou dědečka jako by byl malé dítě… nikdy jsem mu neřekla, jak jsem ho měla ráda. Je mi moc líto, že to nevěděl.“

Řekni mu, co potřebuješ. Rozluč se s ním a propusť ho. Udělej to po svém, jak to cítíš. Po chvilce můžeme pokračovat.

Ocitáme se znovu u babičky, kdy je ještě živa. Mirce je asi 5 nebo 6 let.
„Jsem u ní pořád, a jsem tam ráda. Na stole jsou pastelky, levou ruku mám zavázanou, babička mi říká, že můžu psát a malovat pravou rukou, ale já to neumím, musím psát a číst, jinak že se mi děti budou vysmívat, všichni se mi budou smát…a taky že jsem malá a tlustá a že budu muset do družiny, když já tam nechci, já chci být s babičkou…“ Následuje opět příval emocí, stavidla zadržovaných slzí se otevřela. A zase ruka přes obličej.
Mirko, proč si stále zakrýváš obličej?
„Bojím se.“ Čeho? „Že jsem nějaká jiná, a že se mi budou smát děti venku i ve škole. Neumím udělat kotrmelce přes klandr.“
Kdo ti řekl, že jsi ošklivá, malá a tlustá? „Děti venku to říkají, i ve škole. Mám pocit, že tu nechci být.“
Ruka ji bezděčně znovu vyletí před tvář. Před čím se schováváš, co nechceš vidět?
„Že mě moje máma nechtěla. Skákala na chatě ze střechy, aby mě potratila. Všichni mi to pořád celý život připomínali, opakovali, i ona mi řekla, že mě nechtěla. Že si mně prosadil táta. Nebýt jeho, tak bych se nenarodila. Oni to vykládali jako srandu, jako legraci po pobavení.“
Tady vyprávění ukončím. Řeknu jen tolik, že jsme s touto její desítky let (!) utajovanou a potlačovanou bolestí, k níž nás dovedly všechna ta úmrtí a pohřby v rodině, musely hodně pracovat. Byl to velice intenzivní a náročný prožitek. Mirka si nikdy nedovolila byť jen připustit, natož prožít vědomí nenarozeného dítěte, že ho vlastní matka chce zahubit (její výrok: všechno bude špatně, pocity strachu a nevysvětlitelné bázně). Nestalo se, byla houževnatá, a jak později už v legraci prohodila: Nedala jsem se, pevně jsem se držela! Pocit ohrožení života v ní však zůstal jako otisk dávné energie z období prenátárního vývoje. Ty se jí v současnosti promítaly jako rozumově nepodložené obavy, že něco nezvládne.

Ještě jednu zajímavost zde uvedu. Na svět přicházela za veliké bouřky v noci z 30. 5. na 1. 6. Blesky křižovaly oblohu a hromy bily jako o posledním soudu. Porodník tehdy prohlásil: „Maminko, tak se vám narodila Divá Bára! Počítejte s tím, že bude jiná.“ (Bojím se, že jsem nějaká jiná…)
Paradoxně to byla Mirka, která se celý rok před smrtí o svou nemocnou matku obětavě a pečlivě starala, když maminka ulehla a nemohla vstát. A že to byl rok vyčerpávající, po němž se Mirka skoro dva roky sama zotavovala a dávala do popřádku své zdraví, snad ani nemusím rozvádět.

Později jsme se spolu bavily o potratech, o ukončení těhotenství klasickou kyretáží. Zmínila jsem, že když moje dcera studovala střední zdravotnickou školu, tak mi vypravovala: V rámci výuky nám pouštěli film natočený mikrokamerou z dělohy při „dělání potratu“. Jasně na něm bylo vidět, jak se embryo snaží schovat, útéct před kyretou a uhýbat před ní. Cítilo, že je v ohrožení. To není tak, že by ho odstranili najednou. Oni ho „krájejí“ postupně, doslova mu tělíčko rvou po kusech na kusy…celá naše třída u toho brečela. Bylo to příšerné!

Z jejího vyprávění se mi ježily vlasy a vlhly oči. Tenkrát jsem cítila potřebu svoji dceru ubezpečit: „Kdyby se ti někdy přihodilo, že bys nechtěně otěhotněla, najdeme jiné řešení, jenom ne potrat!“
Ivana Inšana PÍHOVÁ