vloženo: 17. 07. 2017

Každý člověk potřebuje čas od času ve svém životě mít kolem sebe nápomocné lidi, říkejme třeba i anděly, kteří mu pomohou nést jeho momentální kříž, nadzvednout břemeno a trošku ho poponést. Když šel Ježíš na Golgotu, kde byl ukřižován, během jeho trnité cesty se v davu přihlížejících lidí našel jen jeden jediný, který přikročil a pomohl mu zvednout tíhu břevna ve tvaru kříže, které vláčel. Ulevil mu nést jeho břímě, vyjádřil tím lidskou účast. Odhlédněme od toho, jestli to tak doopravdy bylo, v této dané chvíli to není zase až tak důležité. Ale dejme tomu, že ano. Pak mi přijde tento výjev jako podobenství a nápověda, jak si pomáhat, když nám někdy život naloží na záda a sami neseme svůj vlastní kříž. Jinými slovy, spatřuji v tom návod, jak na to, abychom si vzájemně ulehčili, když je to potřeba. Také mi ale přijde, že dost dobře neumíme podobná poselství číst a neumíme ta podobenství převést do života a jednat podle nich. Často vidím pohodlné opakování naučeného, než nějaké skutečné pochopení jeho hloubky. A pokaždé mi napadne: máte oči k vidění, ale nevidíte, máte uši k slyšení, ale neslyšíte.

A proč že jsem si dnes vzala do úst toto téma? Odpověď je vcelku jednoduchá a vychází z terapeutické praxe. Jsou lidé, kteří si o pomoc říci neumějí a chovají se tak, že a priori nikdo ani nepřikročí, aby pomohl. Tihle jedinci jdou životem s programem, že musí na všechno stačit sami, všechno sami vyřešit, za všech okolností a za každou cenu být silní, že říci si o pomoc je slabost. Hanba by je musela fackovat a oni by s ní nemohli žít. Tenhle sebedestruktivní program jim funguje nejen v kritických chvílích, ale v podstatě nepřetržitě jako model chování. Jsou to osamělí urputní bojovníci, alespoň navenek tak působí. Uvnitř své bytosti ale zažívají muka přirozené, avšak neprojevené potřeby a volání po úlevě.

Svírají své pocity v sobě, sami se sebou bojují přesvědčeni, že jenom bojem se dá vyhrát, že jenom boj má hodnotu, že se všechno musí vydřít, že jiná cesta není. Tak jsme se to přece naučili, tak nás to přece naučili! Opak je často pravdou, jak se posléze při terapii vyjeví.

V plné nahotě se ukáže, jak pochybný a život znehodnocující je takový přístup. Vždyť přece i bojovník si může dovolit být unavený, vždyť přece i bojovník potřebuje odpočinek, nemůže stále křížit meče! Jenomže potíž je v tom, že tito lidé si to nedovolí! A nepovolí to sevření, v kterém žijí, což je vyčerpává, odrazuje ostatní, aby se k nim mohli přiblížit. To jeden úhel pohledu.

Další potíž s takovým sveřepým postojem tkví v tom, že zablokované energie (potlačené) nemohou proudit ven, takže ani dovnitř nemůže přijít něco nového, jiného, jiná kvalita. Nemůže se tedy nic změnit. Ke změně je zapotřebí uvolnit špunt, odzátkovat láhev a to nahromaděné vypustit. Povolit sevření, které se někdy podobá pevnému sevření čelistí či pěstí. Povol, aby energie mohla proudit: Neříkali snad právě tohle rodiče Harryho Pottera, když bojoval s pánem zla? Tím, že povolil, oni mu mohli pomoc, mohli zasáhnout! Ano, i tady lze takový vzkaz číst, pokud ho chceme vidět.  Když něco pevně svíráme, byť třeba „jen“ myšlenkami, tak vytváříme zátaras, přes který pak nemůže žádná nová energie projít. Kromě toho svými urputnými myšlenkami vytváříme myšlenkové shluky, umělé „bytosti“, které rostou úměrně s tím, jak moc urputně myšlenky svíráme naším problémem. Vzniká tedy něco, co reálně vůbec neexistuje, pouze je to v naší mysli, nicméně má moc se manifestovat v hmotném světě a škodit.

Naše mysl se pak stává vězením, podsvětím, kde jsou démoni, chiméry, myšlenkové příšery a bludy. V antických bájích tomu říkali tartar. Tartar je vlastně podsvětí, záhrobí. Něco pod světem. Mohli bychom říci pod (vědomím). Když dovolíme myšlenkovým příšerám, námi samými stvořeným, vládnout, staneme se jejich vězni, vězni vlastního podvědomí – podsvětí. Tartar si lidskou myslí pak pohrává, jak chce. Pak je to ta největší past ze všech!

Jedině osvobozením myšlenek, vyprázdněním hlavy vede cesta z této pasti, z tohoto bludiště. A samozřejmě tím i k osvobození sebe sama.

Abych byla konkrétnější, povím vám hodně zkráceně část příběhu, který toto všechno velmi dobře postihuje.

Zuzka je učitelka na druhém stupni základní školy. Svého času velmi náruživě sportovala, věnovala se hlavě džudu a měla v něm značné úspěchy. Bavilo ji, vyžívala se v něm, stala se výkonnou, spolehlivou a dobrou bojovnicí. Byla dobře stavěná, štíhlá.

Jenomže jak šel čas, dostal se jí tento model hodně pod kůži a ona už jako vdaná a matka dvou dětí pořád dál „stála na žíněnce a bojovala se soupeři“. Jimi jí byl manžel, rodiče, někteří kolegové v práci, každá ze životních situací byla pro ni zápasem, který musela vybojovat a vyhrát. Časem se vztahy hlavně s manželem hodně zakalily. Manžel se od ní odtáhl, přestala ho přitahovat jako žena. Zuzka to samozřejmě poznala a nechápala, proč se to děje. Nesoulad se prohluboval, přibyly i zdravotní potíže, úrazy, některé docela vážné, její tělo nabíralo na hmotnosti a objemu. Stavělo obranu, bránilo se proti tomu, co nechtělo, co nechtěla už déle snášet její duše. Volala o pomoc.

A Zuzka se konečně odhodlala. Při terapii jsme ten její nákladem plně naložený kočár vedly přes četná úskalí. Přes balvany neprojevených citů a emocí, močálem lítosti a bolesti od jednoho skaliska sevřených čelistí a rukou v pěst k další překážce, k další uzávěře energie života. Prošly jsme období jejího útěku od rodičů, našly jeho pravý důvod, překlenuly jsme se přes propast naštěstí nezdařeného pokusu o sebevraždu i o nechtěné těhotenství její matky až k Zuzčině pocitu z té doby, pocitu ohrožení života, když se matka rozhodla, že nakonec na potrat nepůjde a že své dítě nechá žít. Zuzka tak dostala šanci žít, ovšem vnitřní matčin boj v ní zůstal jako energetický otisk: Jde mi o život, musím bojovat!

Když jsem viděla celý ten strastiplný proces, celou tu její životní pouť s křížem na zádech, jak reagují její čelisti a ruce, jimiž se snaží bezděčně rozdávat rány, vyzvala jsem ji: „Pomoz si rukama, Zuzko, ty to potřebuješ! Přestaň je svírat v pěsti, chyť si obličej do dlaní, jak to dělají ženské, když jsou nešťastné, a dovol si být nešťastná! Přestaň být tím džudistou – bojovníkem, a buď ženou! Ty sis zakázala jí být, zakázala sis jakýkoliv ženský projev. Popřela jsi ženu v sobě, zakrněla jsi jako žena. K ženě přece patří slzy, tak už vylez z role bojovníka! S tím je konec, tady a teď. Tahle taktika se ti přece neosvědčila, šla proti tobě samotné!“

Výzva byla klíčovou „pákou“, slova se opětovně ukázala jako v dané chvíli nejlepší a účinná zbraň.  Stalo se to, co bylo už v hodině dvanácté zapotřebí. Zuzka se poddala, podvolila a uvolnila to neskutečné sevření v brnění svého nitra. Po dlouhých letech dala průchod nevyplakaným slzám a dosud nevyřčeným slovům. Poznala své vnitřní klamy a objevila souvislosti se svými zraněními i „růstem“ těla. Došla k veliké úlevě, byla na ní zcela zjevná. Také hodně znavená, jako každý, kdo se utká se svými „vnitřními démony“ mimo pro něho dosud navyklý styl a prostor.

Každý z nás má tu moc sám sebe sundat z kříže. Jako to udělala Zuzka svým rozhodnutí, protože – jak řekla – už nemohla sama se sebou vydržet.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

 

vloženo: 6. 06. 2017

Pro dnešní příběh sáhnu mimo terapie.

Po dlouhých letech jsme se smluvily s  kamarádkou z dětství a z mládí, že půjdeme na kafíčko a probereme život. Řečeno s Betty MacDonaldovou, probrat, co život dal a vzal.

Jsme vrstevnice, vyrostly jsme v těsném sousedství, sdílely podobně diktátorsky naladěné rodiče, já mamku, ona tátu. Její otec byl plukovník a byl tím, čemu se obecně říká zelený mozek. Užila si s ním hotový očistec. Třískal jí za každou blbinu, v podstatě za nic. Vzpomínám si, jak často plakávala. Nejen že ji bil jako žito, kromě toho vřískal, jak byl zvyklý z práce ječet na podřízené. Byl to neurotik. Její mladší sestra byla oběma rodiči silně protěžovaná. Nadržovali jí, dostala od nich všechno, na co ukázala prstíkem. Opatřili jí chalupu, zkrátka byla mazánek. Zatímco Hanka na co si nevydělala, to neměla. Mladší ze sester na starší bonzovala, sváděla na ni své vlastní prohřešky, lhala rodičům a oni věřili jejím verzím. Obvyklým výsledkem byla exekuce mojí kamarádky. Věru, taková náramná spravedlnost a rovný přístup k sourozencům po česku, jen co pravda. Nemylte se, žel, ještě pořád podobné modely a manýry v mnoha rodinách přetrvávají. Měly jsme to hodně podobné, a to z nás dělalo spojence.  Hanka je taky Ryba, jako já, dokonce se narodila ve stejný den a měsíc jako moje babička. A stejně jako moje babička se naučila trpělivě trpět. Trpělivě přijímat osud, nebránit se, nevymezovat se vůči násilí a očividné nevyváženosti chování rodičů k sestrám. Co také mohla jako dítě dělat. Musela nějak přežít.

Co mě paměť sahá, měla časté potíže s močovým měchýřem a ledvinami, co chvíli marodila. Následkem toho, a to je lékařsky prokázané, dlouho trvalo, než otěhotněla. Neměla o sobě valné mínění, vdala se rychle, aby unikla z domova. A jak jinak, v duchu zákona přitažlivosti, vyměnila jedno peklo do druhé. Vzala si velmi problémového muže. Bez otcovy ochrany a záštity, jako každá taková dívka, byla jako obnažená, předem snadná kořist pro jakéhokoliv predátora.

Stejně jako násilí svého otce, nedovedla se účinně bránit jinému druhu násilí a manipulace: pijáctví a krajní nezodpovědnosti svého manžela.

Po čase se jim ještě k synovi narodila dcera. V té době se naše cesty rozpojily, už jsme nebyly od sebe na dohled, odstěhovaly jsme se každá jinam. Zůstalo občasné ahoj, jak se máš někde při letmých setkáních.

Teď tedy sedíme v kavárně, mimochodem jsme se na setkání obě moc těšily, a já poslouchám, že má nemocné srdíčko. Chybělo málo, a už tady nebyla. Opravili jí ho. Přesněji řečeno, opravili jí přívodní „trubky“ k němu. Nefunguje jí štítná žláza, bere hormony a prášky, další polyká na ředění krve. Od pocuchaných ledvin (vztahů) ji často bolí záda, takže sáhne po ibuprofenu, aby se vůbec mohla hýbat. Žaludek ji za to „nafackuje“, jak jsem právě viděla.

Je mi celkem jasné, že k tomu všemu se položily pevné základy dávno zpátky v čase. Hlavou mi letí myšlenka, že mně nic takového kalibru netrápí a děkuji v duchu vyšším silám za tu přízeň. Shledávám, že moje občasné obtíže s pravou nohou, když dlouho sedím, jsou ve srovnání s jejími pouhou kosmetickou vadou mojí končetiny.

Vyposlechnu si, jak na chaloupce, kterou si za svoje vydělané peníze koupila, vyzdívala, nahazovala maltu, malovala, poté si nanosila vodu, aby mohla uklidit tu spoušť. Vždycky byla až extrémně pracovitá, manuálně zručná a šikovná, měla dobré nápady, jak co udělat hezčí. Aranžérka se v ní nezapřela. Všechnu tuhle těžkou  práci na chalupě dělala sama. Ten její, co ho má na oddacím listu, ani nehnul brvou, natož aby přiložil ruku k dílu.

„On by jinak utekl,“ přimrazila mě odpovědí na moji otázku, proč jí manžel nepomáhal, proč mu neřekla o pomoc?  „Nechtěl tam se mnou být, protože je prý chalupa moje, on není ani spoluvlastník,“ pokračovala ve sdílení svých bolístek. Málem jsem přestala dýchat, když dodala: „Jenže já jsem si na tu chalupu musela vydělat, naši mi nedali ani korunu, takže túdle nudle, nenechala jsem ho připsat jako spoluvlastníka, a nenechám. To raději odřu všechno sama, protože by ji taky mohl prochlastat.“  Po chvilkové odmlce, jakoby potřebovala sebrat další odvahu, řekne: „No a teď se tam Slávečkovi líbí, když je všechna to nejhorší práce hotová.“

Pokývala hlavou. Vyznělo to jako přitakání sama sobě. Vzala jsem jí za ruku. „Dělá ten tvůj vůbec něco?“ „Ale jo, nanosí vodu, postará se o dřevo.“ „To je všechno?“  „Ne. Pořád chlemtá pivo ve velkém. Kdybych já měla takovou režii pro sebe jako on, tak bydlíme už dávno pod mostem.“ „ Na co ho tedy máš?“  „Na h…o,“ odvětila okamžitě.  „K práci není, do postele není, a nikdy nebyl, jen na ty kecy, na to ho užije, jak by, co by, kdyby.“ „Hani, upřímně řečeno, jak sis to zavedla, tak to máš. Nezlob se, musela jsem ti to říct.“ „Já to vím. Máš pravdu. Byly chvíle, kdy jsem uvažovala o rozvodu. Můj problém je, že nechci být sama. Tak jsem raději s neřádem.“ A jak je od dětství zvyklá z domova na teror, tak se týrání ani dnes nebrání… proletělo mi hlavou. Řekla jsem to nahlas.  „Taky že mě kdysi bil. Nejdříve jsem si to nechávala líbit. Dokonce můj táta mi tehdy řekl: „Rozveď se, já ti nic vyčítat nebudu.“ „Co se stalo, že přestal?“ ptám se jí. „Pohrůžka, se se s ním rozvedu a že to myslím vážně a že se do toho vloží táta. A taky jsem se začala bránit. Ale jinak jsem to dávno vzdala. Nemá smysl něco říkat. Když začne pít, neví, kdy přestat. Já jsem na něj a na jeho pití alergická, tak raději jdu z cesty. Někam zalezu, jdu něco dělat a dělám, že nevidím, neslyším.“

Pak nemá mít srdeční potíže, když její srdeční záležitosti váznou dlouhodobě na mělčině a umírají na úbytě. Bude raději s neřádem, jak řekla, než aby neřáda vyprovodila ze dveří. Nebo oknem, na tom už nesejde. Ne, nemyslete si, že bych ji chtěla soudit. Toho jsem opravdu daleka. Jen vidím ty vazby mezi bolestí duše – srdce a nemocí těla. S jejím vyprávěním se mi promítá část mého vlastního života, jak jsem pět let váhala, a pořád doufala, že ten druhý přeci musí přijít k rozumu a zodpovědnosti k rodině, než jsem definitivně narazila na fakt, že se ničeho takového od notorika nedočkám a rozsekla jsem to rozvodem. Takže velmi dobře vím, o jak bolestném stavu své duše kamarádka mluví, a co uvnitř prožívá.

Už to vypadá, že další pokračování otevřené zpovědi nebude, takže se skoro až polekám, když Hanka začne mluvit o své sestře. Bez emocí, věcně, o to je to snad ještě horší. Líčí mi, jak jí sestra z chalupy odnáší bez dovolení její věci. Zprvu nechápu. „Jak bere tvoje věci? Jako že přijde a odnese si něco, aniž by se zeptala, jestli smí?“ „Přesně tak. Rodiče koupili ségře pozemek hned pod mojí chalupou a ona si tam s manželem postavila dům. Když tam nejsme, ztrácejí se věci. Já pak podezírám Slávka, že je někam přendal, když je nemůžu najít. Jsou z toho konflikty. Tedy byly. Teď už vím, jak to je.“ „A dál? Uhodila jsi na ni?“ „Jo, řekla jsem jí, když něco chceš, tak o to požádej, nebo mi aspoň řekni, že sis to vzala,“ říká. „Ale i tak je to přeci nepřijatelné chování,“ namítám. „Vždyť ona tě vlastně okrádá! Vlastní sestru!“ „A víš, co mi na to řekla? Že je nepotřebuju, tak proč tam mají ležet jen tak.“ „Jak je možné, že má přístup do tvé chalupy?“ ptám se. Vysvětlení je, že kdysi, když sestra stavěla, Hanka jí půjčila klíče, aby měli s manželem kde hlavu složit a nemuseli odjíždět. Potom si je ovšem nevyžádala zpátky. Spor se svého času přenesl až k rodičům, dozvídám se dál. „Ségra si postěžovala našim, a udělala to zase po svém, že jí ty věci vyčítám. Máma mi řekla, proč jsem prý na ni tak zlá a nepřejícná. Táta na mě hodinu štěkal do telefonu. Krátce na to ho ranila druhá mrtvice. Umřel, už je to pět let. Dodnes mám na talíři, že ho mám na svědomí.“

„Proč jsi mu ten telefon nezavěsila?“ napadá mě. „Přece jsi ho už nemusela poslouchat, nejsi malá.“ Pokrčila rameny. „Nevím. Asi jak jsem zvyklá na to jeho řvaní a jak jsem ho musela poslouchat“… „Když tě doma postavil do pozoru jako na ´buzerplacu´, dokončila jsem její myšlenku.  Přitakala a ve tváři se jí zrcadlilo veliké pohnutí.

Bože, bože, bože. Rodiče zadělají děláním rozdílů na pozdější neodkladný rozpor mezi sourozenci. Ta mladší si myslí, že může všechno, jak je naučená, vždyť to vždycky tak bylo, no ne? Ta starší jen ustupuje. Pokud se zmůže na nějaký protest, obrátí se to proti ní ve smyslu, jak si vůbec dovoluješ, co si to vůbec dovoluješ? A aby toho náhodou nebylo málo, tak jí na krk hodí tátovu smrt. Jak je to snadné a jak ubohé.

„Já jsem mu už odpustila,“ prolomí Hanka ticho. Mlčím. Vím, co ji to asi stálo a přes co všechno se musela přenést. Další naše společné téma. Jak bolestná a dlouhá je cesta k odpuštění rodiči, který se k vám choval hůř než k cizímu, vím velmi dobře. Odpustíte, ale hořkost ve vás navždy zůstane jako nevypratelná skvrna. I přes to, že tomu všemu přijdete na smysl a pochopíte, že to jinak ani nemohlo být. A jednoho krásného dne poznáte, k čemu všemu byla dobrá ta léta při „výcviku“ a kam vám to pomohlo dojít.

Inšana

vloženo: 8. 04. 2017

Desetiletá Sofie žije s rodiče ve Švýcarsku. Babička ji přivedla, když byla Sofie u ní na návštěvě. Dělá si o vnučku starosti, protože holčička nechce jíst. Myslí si, že dítě něčím strádá, a odmítání jídla je toho odrazem. Stává se, že když se nají, je jí na zvracení. Posteskla si, že její dcera, Sofiina matka, je k dívence dost tvrdá a nesmlouvaná a že hodně nadržuje mladší dcerce. Když to dobře jde, vidí babička svou vnučku dvakrát do roka.

„Když je u nás, nemá vůbec žádné potíže s jídlem. S chutí sní všechno, nikdy nezvracela, ani jí nebylo špatně.  Ráda i přidá, když jí chutná. Je veselá, smějeme se, je to jedinečné dítě“, vypráví mi Sofiina babička. S dcerou prý není řeč, prý se hned štětí a vybuchuje, když se babička Sofie zastane, a vůbec, co žije v zahraničí, se prý hodně změnila.

„Dcera vidí dneska už jen byznys, peníze a majetek. Pokud vím, několikrát už se stalo, když měli jako rodina někam společně jít, Sofie se odmítla najíst, aby se zase nepoblinkala. Prý se to už někde na veřejném místě stalo. Od té doby holčička odmítá jídlo, když má odejít z domova. Ale i doma jí jako vrabec. To její odmítání jídla a zvracení se děje podezřele často, a to se mi vůbec nelíbí. Nikdo s tím nic nedělá. Když něco řeknu, dcera mě odbyde a někdy i pohrozí, že bych taky Sofinku nemusela vidět vůbec. Vydírá mě. Mně na Sofii záleží. Myslím, že potřebuje pomoc, proto se na vás obracím,“ řekla, než holčičku přivedla. Nezakrytě při tom utírala slzy.

Terapeutický rozhovor se Sofií začínám obligátními otázkami. Napřed zkoumám, co ráda jí, co nerada, co přímo nesnáší. Nebo jestli jí někdo jídlo nutí. Kromě toho, že nerada špenát, jí všechno. Maminka dokonce vaří české knedlíky a dělá i řízky, obojí má ráda. K svačině do školy dostává sendvič a jablko, a sušenky. V sendviči má šunku, někdy sýr. Svačinu prý normálně sní. Na oběd chodí domů, maminka vaří každý den.

Vyzvídám dál, jako bych se bavila se svým stejně starým vnukem. Shledávám, že z jídla jako takového tyto potíže nemá. Ptám se na školu, jak se jí tam daří, co kamarádi, jestli jí někdo nezlobí, nebo ji netrápí. Nic takového se patrně neděje. Stočím řeč na rodiče a domov, jestli jsou na ní hodní, jestli jí neubližují, jak se jí doma daří, jestli je tam ráda, jestli se rodiče nehádají, nekřičí…zdá se to být všechno v pořádku.

Opatrně a takticky zkoumám, jestli není někde ukrytý nějaký jiný traumatizující zážitek, jakýkoliv. Nic. Žádná stopa. Počíná si přirozeně, uvolněně. Ptám se dál, jestli by si dovedla představit něco, co by pro ni bylo hodně nepříjemné. Bez zaváhání řekne, že kdyby se poblinkala, všichni by to viděli, smáli by se jí a měla by ostudu. Takže přece. Pomáhám jí další otázkou, co by pro ni bylo ještě horší, kdyby se toto přesto stalo? Otázka jí očividně nedělá dobře. Šklebí se a kroutí. Ještě znovu několikrát se zeptám na totéž, pokaždé jinak. Konečně jsme se dobraly k tomu, že nic horšího, než blinkat na očích druhých lidí si představit nedovede.

Pookřeje, jakoby se jí ulevilo, že to má za sebou, a naváže přiznáním, že i doma se jí několikrát stalo, že se poblinkala. Ptám se na reakci rodičů. Říká, že nebyli zlí. Máma to uklidila, nehubovala jí, nenadávala jí.

„Tak vidíš, žádné nebezpečí ti nehrozí. Tak čeho se bojíš, z čeho máš strach?“ ptám se té křehké bytůstky. Je jisté, že z něčeho má obavy, že je tady něco ukrytého, co neumí pojmenovat. Zprvu trvá na svém, že strach nemá, ale po chvíli se zarazí. Něco nachází. „Pověz to nahlas, já tě neukousnu,“ vyzvu ji. Odpoví, že víc než zvracení ji vadí dávení před tím.

Aha. No dobře. Možná se chce vyhnout nepříjemnému dávení, tak raději nejí vůbec. I tak to není vůbec v pořádku. Snažím se jí přiblížit, že když si něco žaludek nechce nechat, chce to vyhodit ven, zbavit se toho. „Zkus mi říct, proč to asi ten tvůj žaludek dělá?“ „Protože to nemá rád,“ zazní nečekaně logická odpověď. „Vidíš, ano, tak to přesně je, dobře to říkáš. Nemá něco rád, a přesto to musí spolknout. Nelíbí se mu, že jsi spolkla něco, co on nechce. Je to tak, co myslíš? Horlivě přikývne. „Víš, naše tělo je děsně chytré, ono ví, co mu dělá dobře a co nedělá. A tak s námi hraje takovou hru, že když mu tam šoupneme něco, co nechce, tak dá najevo, že si to nechce nechat. No a my pak musíme jít zvracet,“ povídám. Sedla si zpříma a upřela na mě oči, jakoby mi visela na rtech. Začínám nabývat jistoty, že u Sofie jde o somatické zvracení. Nejedná se o jídlo jako takové. Spíš půjde o jiné nestravitelné věci.

Jdeme dál jejím příběhem jako dvě průzkumnice, které potřebují zmapovat terén. Vyzvídám, jestli něco z toho, co zažívá přes den, nebo odpoledne a večer doma, je pro ni nestravitelné, jestli třeba někdo v její blízkosti nedělá něco, co nechce spolknout, co jí nesedí, ale nakonec to spolyká. Procházíme její celodenní činnosti. Nikde nic, co by stálo za zastavení a bližší prozkoumání.

Je někdo takový v tvé blízkosti, komu se musíš bránit, nebo je něco, proti čemu se musíš bránit? Ne. A znovu ne. Musím na ni od lesa.

Přivedu řeč na její mladší sestru, a Sofie očividně zneklidní. Z dosud převážně klidného projevu přejde do lehkých rozpaků. Zčervená, začne sebou šít, komíhat nohama, poposedávat. Její nonverbální komunikace mi napovídá, že tady někde může vězet potíž.

Zeptám se, jak se její sestřička jmenuje a když odpoví, chci vědět, jaký mají vztah, jak se holky snášejí. Ošije se a udělá zvláštní grimasu. Tady se musíme zastavit. Tělo bezděčně mluví za ni.

Není to ani o tom, že by ji musela hlídat, dávat na ni pozor, že by ji tak jako jiní starší sourozenci měli takzvaně na krku. Rodiče ji nebijí, nekřičí na ni. Zbývá už jediná oblast, a to čas, kdy jsou děvčata spolu samy.

„Kdyby ses musela bránit, postavit se někomu, co tě napadne jako první?“ Mám pocit, že je otázka na ni moc složitá. Sice dobře mluví česky, i rozumí, ale některé výrazy nezná. „Rozumíš otázce, nebo se mám zeptat jinak?“ Nerozumí. „Dobře, tak ti dám takový příklad. Když se malý pejsek potká s velkým psem, tak ten malý se buď schová, nebo zavrčí a vycení zuby. Máš někdy pocit, že bys taky potřebovala zavrčet a vycenit zuby?“

„Mám.“ „Kdy?“ „Když Estela nemá dobrou náladu.“ „Co znamená, že nemá dobrou náladu?“ „Když mi něco udělá a mě to namíchne.“ „Co třeba?“ „No že na mě vystartuje. Začne do mne bouchat, nebo po mě hází věci. Dupe, vzteká se ječí.“ „Co uděláš ty? „Vracím jí to.“ „Perete se?“ „Jo. Ona mě provokuje.“ „A ty jí taky provokuješ?“ „Ne, ona vždycky začne. Já si chci něco dělat a ona mě provokuje.“  „Tobě to vadí“? „Jo. Já se prát nechci.“ „Proč?“ „Mám strach“. „Proč, že ti nabije? Vždyť je mladší.“

Vypravuje mi, že se nakonec udobří, když se dohodnou na jedné věci. „Co znamená, že se dohodnete? Na čem se dohadujete?“ „Že se ona uklidní.“ „Sofi, ty uděláš něco, co jí uklidní?“ „Ne, ona se uklidní sama.“ „Tomu nerozumím, vysvětli mi to. Nebo tomu mám rozumět tak, že ty jí ustoupíš?“ „Jo.“ „A to tě štve, nebo je ti to jedno?“ „Je mi to jedno.“ „Opravdu?“ zeptám se znovu, protože vidím, že mlží. „No není,“ přikývne. „Co ti na tom vadí?“ Že neuděláme nikdy nic, co chci já. Vždycky co chce ona.“ „Aha, a je to tak vždycky, že jí ustoupíš, a potom tě trápí, že je podle ní?“ „Jo.“ „Je taky něco, co je podle tebe?“ „Někdy.“ „Kdy třeba?“ Mlčí. Ptám se jinak. „Co musíš udělat, abys to prosadila?“ „Nějak ji přemluvit,“ odpoví s tím, že někdy se jí to i podaří.

V tomhle duchu pokračujeme, až dojde k přiznání, jak moc a často se sestry perou, pak zapomenou, proč vlastně, obě pláčou a mají špatnou náladu. Až na to, že si očividně prosazuje svoji vůli agresivnější mladší sestra, a Sofie ustupuje, jde nejspíš o běžný sourozenecký vztah. Nic, co by vybočovalo. Mladší sourozenec je pro staršího prvním konkurentem. Jenomže Sofie si bitky a spory nezačíná. Něco se mi na tom pořád nezdá. Nějaký důvod k těm nauzeám být musí! Když to není chování sestry, co tedy?

Pak mě napadne zabrousit k tomu, co jí dělá radost, kdy a z čeho se raduje, kdy se cítí šťastná. Klep hřebík na hlavičku. Nedokáže odpovědět. Tahle holčička jako nit tenká, až průsvitná, skoro éterická, inteligentní, vnímavá a citlivá, nedovede říct, co jí potěší, kdy se raduje! Ptám se různými způsoby na totéž, abych měla jistotu. Stejné krčení ramen je odpovědí. Ona to fakt neví. Pomáhám otázkami, kdy se směje, čemu se ráda směje, kdy se zasměje? Jestli je někdy doma nebo jinde legrace? Veliké mlčení pokračuje. Potom řekne pro moje uši naprosto neuchopitelnou věc: „Já se skoro nikdy nesměju.“ Nechce se mi uvěřit. To přece není pro dítě přirozený stav! Jmenuji věci, jak mě napadají, kterým se třeba děti smějí, když si hrají. Nebo když dovádějí s rodiči, s kamarády. Nic, kde nic tu nic. Sama říct nedovede a na moje příklady nijak nereaguje. Jako kdybych na ni pojednou mluvila nesrozumitelnou řečí.

„Sofi, co ti schází? Co by sis přála? Toužíš po něčem?“ ptám se intuitivně, ačkoliv jsem si v ten okamžik už bezpečně jistá, že existuje něco, co Sofinka v sobě tají, a co neumí ještě pojmenovat. Nějaký vnitřní konflikt. Mlčí, dívá se na mne, ale je to pohled spíš skrze mě, až mi naskočí husí kůže. Tahle dívenka je vyhladovělá po úplně jiných věcech, než je materiální dostatek jejích rodičů. Třeba po jejich čase, který by jí dali, po pohlazení, vlídném slově. Udělala jsem si z toho celého průzkumu závěr, že její rodiče jsou tak zvanými rezervovanými typy. Postarají se, aby dítě z materiálního hlediska nestrádalo, ale po růži v něm se neptají.

Její babička má nejspíš pravdu. To, z čeho se její vnučce í obrací žaludek, co nechce polykat, ale musí, je něco, s čím se nedovede smířit. Jistě, může být důvodem, že se potlačuje, když ustupuje častému nátlaku své mladší sestry a ze svých nároků a přání slevuje. Tahle forma agresivního chování a komunikace může být pro Sofii nestravitelná a ležet jí v žaludku. Střet s agresivitou sestry jí bere energii, a tyto úbytky psychické energie nejsou adekvátně doplňovány. Ani stravou, již zřejmě v potřebné míře nepřijímá, ani něhou a zájmem, které by vyživily její duši. Zvracení je masivní výraz obrany a odmítání. Zvracet znamená neakceptovat.

Je zvláštní, že o nich vůbec nemluvila, třebaže jsem se jí ptala. Ne o blízkém kontaktu s nimi. Děti přece obvykle vyprávějí o svých zážitcích s rodiči, co podnikali, kde byli, co prožili. Pro tuhle dívenku jakoby „byli neviditelní“. Schází jí v životě podněty k radosti, jež by mohla živelně projevit, podněty k tomu, aby se cítila šťastným dítětem. Láska, která by jí byla dávána a projevována.

Protože strádá, je hladová, podává zvracením zprávu a volá po tom, aby si toho někdo už konečně všiml: zatím je to pouze vzdálená babička, která na nápravu stavu nemá žádný vliv, protože její dcera, Sofiina matka, je k jejím slovům hluchá.

Takovéto dítě nemohou uspokojit žádné hmotné statky, jako například dárky, o nichž se Sofie zmínila. Pro dítě, jako je ona, jsou to jenom věci. To, po čem touží její duše, je láska, láska dávaná najevo! Protože když se to neděje, dítě si to vyloží tak, že není pro své rodiče dost dobré = nestojí jim za to. Dítě se narodí, aby bylo milováno, ne přehlíženo! Dále si z nezájmu svých rodičů vyvodí, že je nemají dost rádi (jak to má jinak poznat, než že je mu to dáváno najevo, což právě rezervovaní rodiče nedělají), že je jim asi jedno, a pak nezáleží na tom, jestli jím, nebo nejím. Jsou i krajní případy, když dítě odmítá stravu, což na úrovni duše znamená, že tady nechce být! A protože jediné, co ho s tímto světem spojuje, co udržuje duši v těle, je jídlo, tak ho prostě začne odmítat v nevědomé snaze upoutat na sebe pozornost. Dítě udělá cokoliv, aby tu pozornost dospělých vzbudilo, cokoliv! Je to pro dospělé vzkaz, křik a volání o pomoc: Hej, všimněte si mě, já jsem tady! To vy jste mě přivedli na svět, tak si mě všímejte!

Nemohu tvrdit, že se Sofii přesně toto děje, jenže je tady dost varovných příznaků. To, že její sestra Estela patrně požívá jistých výhod u rodičů, dalo by se říci je upřednostňovaná, více respektována, protože je hlasitější a agresivnější, v Sofii navozuje pocit, že Estelu mají víc rádi. A jak k tomu přijde, viďte. Vnímá to jako nespravedlnost. Děti mají vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost. A zase dětská psychika vyvodí: kdybych byla lepší, určitě by mě taky měli více rádi, jako Estelu. Ale jak má být lepší, aby se více zalíbila svým do sebe zahleděným rodičům? To je na desetiletou dívenku opravdu příliš těžké sousto, než aby je dokázala strávit.

Soudím, že Sofii by jako zázračná medicína ozdravilo její zažívání, její duši, pocítit více lásky, vroucnosti, podpory, porozumění, vřelosti srdce a spravedlnosti. To jsou podle mého léky na její trable. Ty se nedají vyzvednout na předpis, ty může dát zdarma každý rodič, pokud své dítě miluje. Ne když je jenom vlastní jako svůj majetek. Nikdo nemůže vlastnit druhého člověka. Ani rodiče své děti. Bohužel, pohříchu se tak děje, protože lidé jsou slepí, hluší a sobecky zahledění do sebe. Sofie je podle mého názoru  z rodu indigových dětí, které přicházejí na tuto planetu, aby svou duchovností, otevřeností srdce, svým příkladem, jak bezpodmínečně milovat, učili dospělé lásce srdce, opravdové, čisté lásce, nikoliv lásce „hlavou“. Aby pozvedali lidstvo zajaté v mamonu. Berou na sebe přetěžký a složitý úkol v tomto světě postaveném na materiálních věcech, penězích a výhodách, kde se hodnoty jako láska, cit, jemnost, vstřícnost a další hodnoty propadají někam do hlubin zapomnění.

Ivana Inšana Píhová