vloženo: 18. 09. 2015

Jak plynuly roky, několikrát se mi při sezení s klienty přihodilo, že jsem se stala součástí některé epizody jejich někdejší inkarnace, stala jsem se součástí plánu jejich života, plánu našich duší.
První a nejhlubší prožitek nastal nečekaně. Chodil ke mně mladý muž ve věku mého syna. Jeho pouť v minulém životě jsem zpracovala do samostatného Příběhu rytíře v rubrice Vaše příběhy. V návaznosti na něj, i v navázanosti na současnou existenci, vám chci nyní přiblížit, jak se naše životy tehdy a dnes znovu protkaly.
Procházeli jsme v terapii právě pasáží, v níž si uvědomil své pocity vůči ženě, která o něj ve vězení pečovala. Mnoho si vytrpěl a zkusil, pociťuje vůči ní vděčnost. Říká, že mu zachránila život, protože díky její přímluvě byl už bez dalších fyzických utrpení propuštěn na svobodu. Vyslovil tehdy, rozumějte ve své předešlé inkarnaci, přímo zaklínadlo, když prohlásil: Dokud ji nenajdu, abych jí mohl poděkovat, zůstanu sám a nechci nikoho jiného hledat.“ Opravdu ji po návratu z vězení usilovně hledal, jenže nenašel. I když, jak se to vezme.
Na moji otázku Stále cítíte touhu ji najít? odpověděl: „Myslím, že jsem ji našel.“ A v tom se to stalo. Projel mnou elektrický výboj, jako kdybych se ´zastrčila do zásuvky´. Po celou dobu, kdy líčil svůj pobyt ve sklepním vězení přikován pouty za ruce a s nohama po kolena ve studené vodě, a v péči jakési ženy, jíž neviděl do obličeje, ve mně rostl pocit, že mluví o mně, o starší ženě, než je sám. Hlavou mi letěla neodbytně dotěrná otázka: Jak to, že to vím? Nemohla jsem to nijak rozumově podpořit, přesto jsem věděla, že to tak prostě je. Cosi hlubokého ve mně komunikovalo se situací. Hodně mě to tehdy zaskočilo, téměř až vyvolalo úlek, hlavně proto, že jsem ji na zlomek chvíle viděla a věděla jsem, že jsem to já ve své minulé existenci (či v jedné z minulých). Viděla jsem i svoje ruce, které ho ošetřovaly. Byl to jakýsi oživený paměťový záznam. A byly to právě její ruce, které si zapamatoval, protože nic dalšího vzhledem ke svému připoutání ani vidět nemohl. Po jeho odpovědi „Myslím, že jsem ji našel….“ nastalo ticho jako v katedrále. Měla logicky následovat otázka „A kde je?“ Nebyla jsem ovšem s to ji položit, protože v mém nitru se odehrávalo překvapivé poznání sama sebe v tom příběhu z dávné minulosti. Byl to velice silný vjem. Na chvíli mě vykolejil. Přestala jsem se koncentrovat. Srdce mi divoce bilo a celé moje Já se chvělo. Tím jsem prošvihla okamžik, kdy k odpovědi na otázku Kde je ta žena a kdo to je, byl jen krůček. Nicméně nestalo se tak, nezeptala jsem se.
Dnes vím (oba to víme), že se to tenkrát před těmi lety ani stát nemělo, protože by se s tím ani jeden z nás tehdy nedokázal vyrovnat.
Nicméně dávalo to dokonalý smysl. Když si příběh přečtete, zjistíte, že onen mladý muž chodil ke mně nejprve na masáže = chodil na ošetření! Společný motiv: ošetření, péče, ruce. Našel si mě sám, nehledala jsem já jeho! Důležitým ukazatelem jsou ruce té ženy, jejichž doteky si pamatoval, jeho duše si pamatovala ony vjemy. I v současnosti mi několikrát i řekl, že mám zázračné ruce. Shodli jsme se tenkrát na regresní terapii až poté, kdy masáže nezabíraly. Až regreska pomohla najít příčinu a umožnila odstranit následek a zbavit ho utrpení od jeho urputných bolestí v kostech a věčně ledových nohou.
Teprve po čase, ano, chtělo to čas, abychom to oba nějak vstřebali, jsme objevovali skrytý smysl a nejprve opatrně, jen náznaky si celou tu společnou věc z vězení a naši dřívější „známost“ objasnili a mohli ji přijmout. Stali se z nás přátelé. Jsme jimi dosud a chováme k sobě vzájemnou úctu a citovou náklonnost. A on „dostál svému slibu z minulosti: nyní se stará a pečuje o moje auto. Přeneseně, tím i o mne. Oba víme, proč tomu tak je.
Podruhé mě terapie s klientkou přenesla do doby středověku (všimněte si, opakovaně temná doba středověku). Přišla s tím, že má potíže s polykáním a s čištěním zubů. Odtud jsme se přes neschopnost spolknout prášek dostaly k zubaři. Vysvitlo, že má zábrany otevírat pusu za okolností, kdy se má do ní někdo podívat, něco do ní strkat (!) nebo má spolknout něco, co nechce. A pak jsme sestoupily k temnému momentu, kdy byla podrobena na náměstí exekuci (Její příběh najdete pod názvem Kost v krku) – byl jí vyříznut jazyk! Já jsem byla jako zapisovatel onoho neblahého výkonu. Obě jsme byly v oné existenci muži. Znovu nastal průnik v čase a zase jsem měla vnitřní vizi. Viděla jsem, jak stojím v dlouhém černém plášti u stolku a s brkem v ruce. Stolek má jednu opěrnou nohu a na hlavě mám takový třírohý (nebo čtyřrohý – tento detail si už nevybavuji) černý klobouk, co tenkrát nosily úřední osoby. Byla to taková jakoby černá krabice na hlavě. Poučena už minulou zkušeností, že se to děje, že je to možné, mně tentokrát žádné pocity nezaskočily. Mohla jsem zůstat v pozici pozorovatele a jejím příběhem jsme prošly bez zastavení až k jeho vyústění.
Dodnes udržujeme kontakt. Občas zavítá do našeho města a sejdeme se. Je zajímavé, jak se to její téma o polykání stínově ještě odrazilo v jejím současném životě. Je to nějaký rok zpátky, při večeři u rodičů o svátcích, chtěla něco rychle říct (určitě nějakou nejapnou poznámku, jak to nazvala) a zaskočila jí kost v krku. Všemi možnými známými cestami nešla vyndat. To už se pomalu „opět dusila“. Museli ji odvézt do nemocnice a kost vyndat v narkóze. Po té nemohla asi 14 dní vůbec mluvit. Neboli, byla opět (!) umlčena. Ačkoliv jí komunikace nikdy před tím nečinila potíže, učí se komunikovat jinak. Rozvážně a s vědomím, kdy, co a hlavně jak říci, a kdy raději mlčet.
Potřetí se při regresní terapii prolomil čas do období renezance. Seděla jsem jako osobní lékař klientky, jež byla tehdy také mužem, šlechticem z vyššího stavu, u jejího úmrtního lože. Viděla jsem její oblečení, obličej byl takřka stejný jako v současném životě, viděla jsem i zvláštní pokrývku hlavy. Umíral sám, neměl dědice, žádní sloužící, žádní přátele u úmrtního lože, prostě nikde nikdo. Prázdný dům. Jen já jako (opět) úřední osoba jsem s ním trávila jeho poslední chvíle. Pozoruhodný byl můj pocitový vjem. Bohatý, ale despotický, nesnášenlivý a pyšný muž si až v poslední chvilce své tehdejší životní roli uvědomoval, jak marný a nenaplněný žil život bez lásky a bez bližních. Mně si ´držel´nejen jako svého osobního doktora, ale také jako jediného člověka, který s ním ´vydržel´. On jediný docházel do jeho domu, s nikým jiným kontakt onen muž neměl. Ostatně doktor byl za svou práci i roli společníka dobře zaplacen. Líto mi ho ale nebylo. Cítila jsem jen odtažitost a jistou antipatii, které mě ve vztahu k této osobě v současnosti docela dlouho rovněž provázely a ne a ne mě opustit. Ačkoliv jsem o další kontakt s ní neusilovala a po pravdě řečeno ani nestála, život to zaonačil podle svého plánu. Následně předvedl, kdo je pánem dění a že i sympatie a antipatie jsou vzpomínky na minulý život.
Náš vztah se měl vyvíjet a měl odkrývat další a další souvislosti, jež posléze směřovaly k poznání, že znovu stojím v roli jejího společníka a důvěrníka a také, jak sama nejednou podotkla, učitele. Tak jsem se časem dozvěděla, že přestála rakovinu, že na to byla docela sama, když se téměř rozžehnávala se životem.
Její někdejší povaha se i dnes projevovala pocitem jakési nadřazenosti, namyšlenosti hraničící s pýchou. Třeba tím, jak neustále chodila všude pozdě, nechávala na sebe ostatní čekat, aby na sebe strhávala pozornost. Všichni ji proto měli plné zuby. Sama sebe poškozovala tím, jak kvůli svým pozdním příchodům podrývala svou reputaci, která i beztak nebyla valná. Kvůli nedochvilnosti přišla dvakrát o práci. V zaměstnání na tuhle její nevědomou taktiku ´jsem šlechtic, vy budete čekat na mně, nehráli: chodíš pozdě, není na tebe spolehnutí, tak běž. Vytvářela tím konflikty a nebyl opravdu nikdo, kdo by byl ochoten to snášet. Opakovaně několikrát, když nepřišla včas, jsem jí ujela, případně jsme jí ujeli. Dokázala i na oslavu narozenin handicapovaného kamaráda přijít pozdě, naplánovanou akci, na kterou se těšil, zhatit a zkazit všem radost. Dokázala dokonce na oslavu svých vlastních narozenin přijít pozdě a ještě s úsměvem na tváři, jako že se nic neděje.
Sama jsem zprvu nechápala, proč s ní mám zrovna já takovou trpělivost, proč jí sice ´vyperu játra´, leč dám jí novou a další šanci. Musím ale říct, že ode mne ty lekce přijímala a že jí učily pokoře, respektu a úctě. Byla to ona, kdo ke mně lnul a vyhledával mě, až jsem mívala dojem, že si mně chce udržet téměř za každou cenu (odraz vzpomínky a zkušenosti). Časem jsem poznala jednu důležitou věc, a to, že je-li někdo jediný, kdo může něco v daném vztahu či věci udělat, udělat to musí. A tak jsem přijala svou staronovou roli v jejím životě rozšířenou o toto poznání.
Vyvíjely jsme hodně usilovné práce na této její zátěži a pracovaly dál dávno po první regresi včetně toho, že jsme pročišťovaly její dětství, její rodiče a vztah s manželem. Snažila se, a snaží dosud, nicméně se jí to ještě občas vymkne z rukou. Někdy pýcha zevnitř zakřičí „pusťte mně ven“! Naučila jsem jí aspoň poslat zprávu či prostě dát vědět, že se zdrží, a tím projevit aspoň elementární úctu k druhým lidem a jejich času. Řeknete si, dospělý člověk by měl vědět, co se sluší. Rozumem to ví i ona, o tom není pochyb, ale její vnitřní mechanismus stále nese „stopové prvky“ jejího někdejšího postavení. V tom smyslu k ní také chodí situace, které ji opakovaně staví do pozice studenta, na něhož čeká zkoušení, jak je na tom. Tento princip má ostatně všeobecnou platnost.
Skákala, a dosud skáče jiným lidem do řeči, nenechá je domluvit, protože kdysi měla první a poslední slovo. Kromě již řečených pozdních příchodů neznám nic protivnějšího a odpudivějšího. Tak jí zastavím, řeknu třeba, zase z tebe mluví protivnej baron. Ona se zarazí, omluví se, a jedeme dál. Ve vztahu dvou lidí proudí poznání a vzájemné poučení obousměrně. Proto musím v zájmu objektivity povědět, že také já se od ní leckdy něco přiučím, pochytím. Poskytne mi třeba jiný, cenný pohled na věc, a já vím, že kdyby „lezlo tlustý do tenkých“, tak ona přispěchá na pomoc.
Náš vzájemný vztah se dokodrcal přes výmoly na hrubé cestě do dnešní kvality. Ukázalo se, že když jsme vyspravily nejedno polámané kolo a mnohokrát vytáhly kočár z bahna, a nerozešly se, má nárok na život. Že tam, kde to skončilo kdysi mou nezúčastněnou formální rolí, dnes pokračuje do větší hloubky pochopení a tolerance.
Dnes má ona osůbka na svých bedrech ´velkou misi´. Přečkala ozařování a chemoterapii, zůstala naživu. Byl jí darován čas, aby stmelovala svoji současnou rodinu, aby se učila otevírat své srdce, rozumět svým třem dětem, aby se učila se jim přiblížit, což předem vylučuje pýchu a nadřazenost. To, co v onom minulém životě neměla, tím byla v tom současném požehnaná, aby si uvědomovala, jaké je to štěstí mít rodinu a že hojnost může projevovat (na rozdíl od hromadění majetku v tom minulém) ve vztazích, do nichž jde s otevřeným srdcem.
Ono totiž nestačí odhalit minulost a porozumět vazbám současným. Je potřebná, vlastně přímo nutná, práce na sobě. Tím měníme cíl a programy svých životů.
Učinila jsem za ty roky zkušenost, že když vám někdo nechá nahlédnout do nejskrytějších záhybů své duše, pustí vás až k jádru své bytosti, už nikdy nemůže odejít, jak přišel: jako cizí člověk. Jistěže tomu tak není pokaždé, ale musím říci, že u mě je to častý jev. Mnozí z těch, kteří přijdou hledat u mne pomoc, už v mém životě také zůstanou.

Ivana Inšana PÍHOVÁ