vloženo: 26. 01. 2013

Půjdu bez dlouhých průtahů rovnou k věci a napráším na sebe, že s přijímáním jsem měla dlouho potíže. Dávat, to ano, to šlo vždycky samo. Hned, bez váhání, bez rozpaků. Něco potřebuješ? Jsem tady. Můžu pro tebe něco udělat? Ano, udělám, ještě ani nemuselo být dopovězeno co. Byla jsem vychovávaná a rostla jsem v prostředí, kdy myslet na sebe bylo považováno za sobectví. Rodinné podmínky mě odmala stavěly do role služebního ducha, což konec konců mají Ryby ze své podstaty „v náplni práce“. Uměla jsem jenom dávat.

Kosa na kámen narazila pokaždé, když jsem měla, nebo mohla něco přijmout. Pochvalu, dárek, výhodu, nabídku, pozvání…bože chraň, hned jsem byla samý pupínek z rozpaků a do pusy mi lezly tak stupidní věty jako: to si snad ani nezasloužím, to nemuselo být, nedělej si škodu a podobné vražedné fráze. Když se mě rodina ptala, co bych si přála k narozeninám nebo k Vánocům, často jsem neuměla odpovědět. Hrůza, přátelé, viďte. Možná to mnozí sami máte, nebo jste měli nastavené podobně. Zvláště ženy, protože, dámy, tohle je naše „doména“. Tady jsme my doma mnohem víc než naši mužští protějškové. Neumět přijímat je znakem potlačení vlastní potřeby, vlastních zájmů a v podstatě to ukazuje na potlačenou osobnost.

Děsně, ale fakt děsně mi to otravovalo a znehodnocovalo život.  Zejména roky 2010, 11, 12 jsem dostávala hodně zabrat, abych se naučila přijímat. Věděla jsem, že jde o výukový program, ale pořád v něm cosi chybělo. Nemohla jsem setřást pocit, že jím chleba bez soli. Všimněte si, mluvím v minulém čase. Ano, protože po poslední zkušenosti si troufám směle tvrdit, že jsem se přes tenhle kopec konečně přešplhala. Pomohla kamarádka, zcela bezděčně a nevědomě, když mi dala pocítit, jak chutná nepřijetí, v tomto případě pozvání na oběd. Už vím, co těm lekcím chybělo.

Můžete stokrát číst a slyšet o tom, že na své cestě hledání a růstu a osobního rozvoje musíte uvést do rovnováhy přijímání a dávání. Pokud ovšem zůstávají vaše manuály u bodu A a žádný! nepřejde k bodu B, čímž míním, že se nenabídne k té teorii jakýkoliv přímý prožitek, není takové čtení a taková osvěta vůbec k ničemu. Je to jako kdybyste dali někomu do ruky krabičku zápalek s tím, že se může zahřát, pokud rozdělá oheň, ale neřekli mu, že musí napřed škrtnout.

Ale zpátky k tomu pozvání na oběd. Chtěla jsem jí jednoduše udělat radost. Dát jí najevo, že oceňuji, co pro mě dělá, že si její pomoci a jejího přátelství vážím. Taky vím, že si sama moc nedopřeje, pokud jde o jídlo, šidí se a myslí si, že to nevím. Mně ale k snídani donese koláče a vsadila bych se, že si je sama nekoupí.

Zareagovala jakýmsi nesrozumitelným zamumláním.  Slova jsem nedokázala identifikovat. Co si však vybavuji naprosto přesně je pocit, který ve mně vyslaný proud  energie nepřijetí vyvolal. Až špatně se mi udělalo. Takovou negací mě moje kamarádka nevědomě obdarovala. Nemohla jsem reagovat, a tak jsem to nechala být a vstřebávala.

Ráno, sotva jsem otevřela oko, jsem věděla, o čem to celé je. A to se vám teď pokusím popsat, jak nelépe to budu umět.

Jednak mě tím dopálila. Aha, takže moje nabídka jí není dost dobrá. Vím, že to tak není, protože jí znám. Ale přesně tuhle reakci odmítnutí vyvolá.  Ocitla jsem se v opačné roli: Tady to máš, takhle se cítí člověk, který chce něco dát, a není to přijato bez remcání a řečiček. Ty jo, do takového rozpoložení jsem tedy já dostávala ty druhé, když jsem neuměla otevřeně a s vděčností přijmout, co mi dávali. Netušila jsem, co jim působím. Pojednou jsem viděla celou věc jako tekoucí proud energie. Pozvání, dárek, výhoda, pozornost, peníze, o těch to platí jakbysmet – je energie tekoucí k vám, a chce být přijata, aby byl obdarován i ten, kdo daruje. Možná si teď řeknete, no nazdar, ona si myslí, že objevila Ameriku, to přece dávno víme. Ano, víme, hlavou to víme, ale víme to i srdcem? Máme to doopravdy procítěné? Takže energie teče s láskou k vám, a bum! narazí na nepřijetí. Zastaví se, odrazí se a schytá to ten, kdo ji původně nasměroval k vám. Co následuje, je nevyhnutelně pokažená radost obdarovávajícího, jeho rozčarování, naštvanost a v extrémním případě závěr: trhni si nohou, už ti nic nedám, nic ti příště nenabídnu. Energie se musí pohybovat plynule, bez překážek. Ona se tak ve své přirozenosti pohybuje. Překážky do cesty jí stavíme sami.

Takže tohle jsem s vámi chtěla sdílet. Třeba to někomu z vás pomůže vyluštit vlastní tajenku. Přijímat znamená nebránit se, neodporovat. Jistě, jsou okolnosti, kdy odmítnout musíme, ale o tom tady nemluvím, rozumíme si.

Můj závěr je, že v přijímání je hojnost. Kdo neumí přijímat, nemůže k němu hojnost dojít i kdyby si byt vypolstroval tunami chytrých knížek. Dokud nechá dveře zavřené, bude do nich hojnost stále jen narážet a odrážet se zpětně s poselstvím: tady o mne nikdo nestojí.

Těším se, jak kamarádce tohle přečtu a poděkuju jí za to, že svou reakcí umožnila rozplést tenhle uzel. Je to totiž i její téma. Kdyby nebylo, reagovala by například takhle: Už se těším, že se nadlábnu a nebudu muset vařit. Nebo jinak, ale hlavně vstřícně.

Opatrujte se, přijímejte a hojnost vás nemůže minout.

Ivana Inšana PÍHOVÁ