vloženo: 17. 03. 2014
Petra se na mě obrátila s prosbou o pomoc v době, kdy její pětiletá dcerka začala najednou protestovat, že nebude chodit do mateřské školy, ačkoliv s tím do té doby nebyl žádný problém. Maminka Petra začala propadat panice, protože jí samotné tato situace spustila její vlastní někdejší zážitky a emoce s tím spojené.
„Mám pocit, že dcerka prožívá něco, co jsem si zakusila kdysi jako dítě i já. Mám obavy, že ji ve školce šikanují. Tohle vědomí mě ničí.“
Jdeme do výchozí situace.
„ Dcerka ráno pláče, nechce se oblékat a jít to školky. Vyzvídám na ní, co se stalo. Říká, že holčičky jsou na ni ošklivé, zlé. Viděla jsem, jak při ochodu na ní ukazují palec dolů. Dva roky chodila do školky normálně, těšila se tam, a nyní nastala taková změna.“
Petra pláče a štká, téměř nemůže mluvit.
„Šla jsem za učitelkou, abych jí požádala o pomoc,“ pokračujeme za chvíli. „Slíbila, že to pořeší, jenomže když dceru další dny ráno vedl do školky manžel, dělo se totéž. Jak procházeli, děti na dcerku ukazovaly palcem dolů.“
Petra měla jako děcko hodně odstávající, veliké uši, téměř bez lalůčku. Od dětí vytrpěla mnoha posměchu. V tomto místě se její příběh skrze vlastní zkušenost napojuje na příběh dcery.
„Ať se moje mamka snažila sebevíc, nemohla mi pomoct, ve školce jsem trpěla, počurávala jsem se. Děti se mi posmívaly, ukazovaly na mě, na moje uši, nadávaly mi. Nechtěly se mnou kamarádit, cítila jsem se odstrčená. Proto jsem tam nechtěla chodit.“
Zoufalí rodiče nakonec udělali to nejlepší, co mohli. Než nastoupila Petra do základní školy, podstoupila transplantaci uší. Operace vyřešila vnější problém. Už se jí pak nikdo nesmál. Jenomže traumatické zážitky z dětské šikany zanechaly trvalé šrámy na její psychice.
Cítila odlišná a nepřijatá okolím.
„Je mi moc líto, že totéž se teď děje mojí holčičce.“
Za lítostí je schované ublížení. Protože se sama jako malé dítě cítila ublížená, přebírá nyní ublížené své dcerky tak intenzivně, jako by bylo její vlastní. Ztotožňuje se s ním, ačkoliv dcerčiny pocity nemusejí být totožné ani tak intenzivní.
Jak pokračujeme dál, vyjeví se potíže se sebepřijetím. Kdysi byla pro své okolí kvůli svým uším nepřijatelná. I když má uši dávno spravené, stále v ní přetrvá pocit vyloučení. Tento nechtěný cejch se propálil až k její podstatě: nepřijala sama sebe.
V další části terapie proteklo ještě mnoho slziček. Téma nepřijetí sama sebe se hodně často opakuje. Přimělo mě to k úvaze nad tím, jak moc stále odmítáme přijmout jinakost. Už v dětech to je, nepřijetí, zloba, odsouzení někoho pro to, že má jiné uši…a kolik vody musí asi ještě uplynout, než se tohle vnímání přenastaví na toleranci.
