vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 4. 10. 2015

S Editou jsme se nad jejími trápeními sešly opakovaně. Při jedné z jejích návštěv jsem v souvislosti s předchozími sáhla po metodě automatického psaní scénářových slov, tedy těch, která slýchala doma nejčastěji. Předčítám jí text z knížky, kterou jsem k tomu účelu vybrala. Edita zapisuje, jaká slova ji v reakci spontánně napadají. Zakrátko seznam vyhlíží takto; bolest, ostuda, výsměch, hněv, kamení, vztek, euforie, samota, složitost, černá ovce. Jdeme po jednotlivých slovech jako po schodech, od jednoho k druhému, třetímu, a zaznívají otázky. Otázky způsobují klíčení vědomí. Směřují k odhalení toho, co se za něčím skrývá, co je za tím. Otázky jsou klíče, jimiž se otevírají zamčené dveře.

Sledujeme Editiny pocity, svítíme na ´potvory´ve stínu, které si uvnitř nevědomě hýčká, anebo je tuší, ale sama se jich obává dotknout. Podobně jako u mnoha dalších, i Editu její vnitřní draci vyzývaly a vyzývají ke změně pohledu, myšlení, uvažování. Jde to dobře, protože Edita není zaslepená.

Narodila se jako druhé dítě do rodiny, kde už byl starší chlapec, matkou zbožňovaný a neskrývaně protěžovaný. Narození děvčete nebylo vítané. Slýchávala přirovnání, že její příchod na svět bylo jako bomba hozená do rodiny. Mohli bychom říci, že na poklidnou hladinku rodinného rybníčku dosedlo ´ošklivé káčátko´. Svým odlišným založením dělalo vlny, které čeřily vodu a dělaly rámus. Edita slýchávala na svou adresu pejorativní výrazy takového kalibru, že je zde nemohu opakovat, a z těch mírnějších, co napsat mohu, to byla (opět častá) hodnocení  – za nic nestojíš, nic neumíš, jsi blbá, tupá. Bolest Editiny duše se stupňovala úměrně tomu, jak se stupňovaly a opakovaly slovní útoky na ni. Nechápala, nerozuměla.

„Mám obavy, že moje myšlenky jsou taky špatné “, říká. Na otázku, proč jsou špatné, odpovídá: „Jsou špatné proto, že pramení ode mne. Protože pocházejí ode mě, budou zavrženy. Pozor na to, co řeknu, abych nenarazila. Narazila jsem snad tisíckrát. Myslím si, že jsem byla psychicky týrané dítě.“
Ze stejných důvodů jako je ošklivé káčátko pro svoji odlišnost vyštípané z rybníka, je dívka vyhoštěna z kruhu rodiny. Agresivnější matkou a tiše přihlížejícím a nic nekonajícím otcem. Editin starší bratr časem přebírá – kopíruje úroveň matčina vztahu k dceři, své sestře, což za čas přeroste v pohrdání k ní, k jejímu ignorování i stejnému postoji k ní, včetně volby výrazových prostředků. Ať Edita řekne, co řekne, nebo cokoliv udělá, je to špatně, protože to neodpovídá plošnému názoru rodiny.  A nadto je blbá, protože je…zkrátka jiná.

Předpoklad, že dítě je, nebo bude jednou určitým typem člověka, jednajícím určitým způsobem, chovající se určitým, předpokládaným způsobem, že bude mít stejné hodnoty, které vyznává rodina, nevychází. Dítě není identické s hodnotami rodiny. Rodiče třeba toužili mít andělské dítě, po hodném chlapečkovi i hodnou holčičku (!), to znamená naprosto přizpůsobivou, poslušnou. A ono se tak nestalo! Proto ono přirovnání k bombě v rybníce!
Edita si tudíž na základě zkušeností vytvořila závěr, že cokoliv od ní pochází, bylo nebo je špatné a nepřijatelné, stejně jako ona sama. Připomeňme si, že za psychické týrání dítěte lze považovat cokoliv, co dítě ponižuje v jeho lidské důstojnosti, co je uráží, podrývá jeho hodnotu, a čím je mu dáváno na vědomí, že je jiné, než si rodiče představovali. Dítě si to vyloží tak, že je nehodné jejich pozornosti a lásky. Dítě se snaží vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí se zavděčit, aby bylo přijato. Aby si takzvanou lásku zasloužilo.
Edita si své potíže z dob dětství a dospívání nese až k dnešku, do věku zralé ženy. V pubertě, v citlivém období života, se ze ´začarovaného´ kruhu snažila utéct, dokonce, jak přiznala, několikrát uvažovala, že si vezme život.

I tuhle větu jsem už tolikrát slyšela! Větu, která jasně říká, jak se uvnitř člověk cítí zbytečný a marný, nemilovaný, nepřijatý. „Jenomže když už jsem se matce dokázala postavit, nastalo peklo. Třeba když jsem se zeptala, proč mě tedy přivedli na svět, když jsem pro ně tak strašně nesnesitelná?“
Logická otázka. Proč rodiče zplodí dítě a pak ho nepřijmou a nemilují? Nebo proč se je snaží, po hříchu často za každou cenu, předělat k obrazu svému? Ostříhat mu větve, udělat z něho bonsaj, ochočit si je, namísto toho, aby je nechali volně růst a vzkvétat ke své i jeho radosti?
Téma ostuda přineslo doplňující informaci o tom, že Edita celé roky byla přesvědčená o tom, že dělá rodičům jenom ostudu, protože není taková, jaká by měla být. Záhy sama upřesnila: „Jakou mě chtěli mít.“ Téma výsměch nás dovedlo k ponižování. „Máma mě shazovala, dokonce i před lidmi. To jí dělalo obzvlášť dobře. V tom se vyžívala.“
Matka, která své dítě haní před ostatními lidmi, shazuje především sama sebe. Svůj vlastní výtvor popírá a označuje za špatný a k ničemu. Aniž to ví, popírá samý princip tvořivosti v sobě: že přivedla na svět originální bytost! Takto sama frustrovaná a krajně nespokojená se sebou, potažmo často i se svým životem, vybíjí svoji nelásku k sobě na dítěti. Trestá dítě, ale ostří toho trestu míří do ní samotné. Ve spodním proudu této energie je ovšem ukrytý také trest určený partnerovi, s nímž si tímto poťouchlým způsobem vyřizuje účty. Snad za to, že přispěl k narození dcery, která už neměla být, kterou nikdo nečekal (nechtěl)? Obviňuje ho z toho? Ona u tvoření snad nebyla? Nebo svým partnerem pohrdá?

Destruktivní dopad má takové chování především na formování osobnosti a kvalitu života dítěte. Abychom mohli sledovat hlavní proud příběhu, ponechme nyní stranou příčiny, proč se Editina matka takto od narození staví ke své dceři a proč se jí otec, jehož Edita miluje, nikdy nezastal. O to víc Editu trápí, že nemá u něho zastání, i když dobře ví, že i táta se trápí tím, jak se jeho manželka k dceři staví. Nechce si to ani s jednou z žen rozházet, tak raději mlčí. Je to začarovaný kruh, který napovídá, že nemocní jsou všichni, celý rodinný systém.

Pro nás je důležité vidět, že Edita tohle všechno – jako scénářové slovo kamení – nosila v sobě celý život. Odpustit své matce? „Ne, to nedokážu, ne teď. Neumím odpustit ani sobě.“

„Ty si máš co odpouštět?“

„Mám.“

„Co to je?“

„Kritiku lidí. Dělá mi dobře někoho kritizovat a soudit.“

„Proč?“

„Protože někdo jiný se cítí taky blbě, jako jsem se cítila celé dětství a mládí.“

Je to zřejmé, viďte. Vidíme tu nákazu, jak se přenesla z matky na dceru. Naštěstí si je toho Edita vědoma a snaží se toho vyvarovat. Doznává, že někdy si nemůže pomoc, jak je to nutkavé. Má nahraný takový program v hlavě –  kritizovat a posuzovat, ne-li až soudit, je normální. Je to jako infekce. Když je člověk infikován, znamená to, že neustále bojuje. Stejně jako bojují s nákazou organismu bílé krvinky. Jde o to prohlédnout tento bojový manévr a vymanit se z něj. Nepokračovat v boji, který nemá vítěze. Nemá-li druhá strana protivníka, který by s ní dál poměřoval síly, kdo z koho, mění se její boj v jednostranné plivání proti větru. Protože hrozí, že se plivání bude vracet do vlastní tváře, dál ve svém zvráceném zájmu vyhledává a zosnuje záminky, aby boj pokračoval. Z  boje totiž čerpá pro sebe energii, z boje musí odejít jako přemožitel, jako (pochybný) vítěz!

Editina matka dál častuje dceru svými jedovatými řečmi přesto to, že je dcera vdaná a žije úplně jinde. Má spokojené manželství. Pro matku je tedy Edita aspoň nemožná oblečená, vypadá jako drbanka, chová se jako buranka…nikdy nebude se svou dcerou spokojená, protože je nespokojená sama se sebou.

„Můj manžel mě učí, abych nešla hlavou proti zdi, abych hledala jiné, lepší možnosti,“ oceňuje Edita přístup svého partnera. A po chvíli dodá: „Máma ho nemá ráda proto, že on má rád mě.“
Trefně vyjádřeno. Editina matka nemá ráda sebe, těžko tedy může mít ráda někoho dalšího, a proto nejspíš nemůže přijmout, že ´někdo´ má Editu rád. Snad má ráda nekritickou láskou jen svého zbožňovaného prvorozeného, jen on dělá všechno dobře, jen on je hoden.
Hněv a vztek? Ano, Edita se vzteká na matku, hněvá se na sourozence, ale nikdy tyto pohnutky neprojevila. Dusila je v sobě, skrývala agresi –  nezvládnutou vnitřní sílu. Ta se doslova pěchovala jako tlak v Papinově hrnci  –  do hlavy. A tam, nemaje, kudy uniknout, plodila nesnesitelné bolesti hlavy.
S otevřenými lidmi jako je Edita jde práce od ruky. Když se člověk nevzpírá a nebrání se podívat se na svoji situaci bez příkras růžových brýlí, má vůli osvobodit se ze zajetí nesmyslných konceptů a také nepravd o sobě, nedovolí, aby jeho vnitřní kontrolor a diktátor určoval ´stav utkání´, je na dobré cestě opustit svoji zónu pohodlí.

Editina černá ovce na papíře v seznamu scenářových slov byla shodná s ošklivým káčátkem. Edita jím nikdy nebyla. To její rodiče, hlavně matka, ji takovou chtěla vidět. Edita byla labutí, proto nemůže mezi kachnami žít. Hledá své bílé labutí hejno, svou rodinu duchovně spřízněných duší. V pokrevní rodině ji však nenachází.