vloženo: 5. 05. 2016

Při procházení svých starších záznamů z terapií jsem objevila setkání s Terezou. To už je let…Přišla s tím, že má polypy v děloze a hrozí jí operace, na kterou však odmítá jít. Stěr z děložního hrdla ukazuje na možné nebezpečí rakoviny.

Má už velkou dceru a s novým parterem by chtěla mít dítě. Touží po něm. Hledá jinou pomoc, než je invazivní zákrok.

Je neklidná, ošívá se, dělá zbrklá a nervózní gesta, překotně mluví, chvílemi pořádně nerozumím, co říká.

Vydáváme se do jejího nitra. K mému překvapení to jde zpočátku dobře, je tomu otevřená. Narazíme na tmavý tunel, jen v dálce vidí malinkaté světélko. Pobízím ji, aby k němu šla. Zdráhá se, bojí se vykročit. Znovu ji vybízím. Když nepůjdeš, nepoznáš, co je na konci tunelu a co je v tom ve světle a hlavně za ním, říkám. Nesměle vykročí, dvakrát se její duše pokusí uletět mimo tělo. Dobře si tohle pamatuju ještě z výcviku v regresní terapii. Stávalo se, že při „srážce“ s neznámým či obávaným, často šlo ruku v ruce jedno s druhým, se duše chtěla vytěsnit z těla. Vidím na Tereze, že se dostala mimo sebe. Visí ochable jako hadrová panenka. Vracím ji zpátky k sobě. Je jasné, že se bojí toho, s čím se setká, až tam dojde. Říká to i nahlas. Držím ji svou energií, aby dostala kuráž jít dál. Když vyjde krok sun krok konečně z tunelu, ocitne se ve Světle. Je jasně zářivé, bílé. Svůj stav popisuje jako blaženost. Nechám ji, aby se v tom blaženém stavu a světle ´vykoupala´.  Poté ji posílám, aby se, povzbuzena tímto libým prožitkem, vydala na vnitřní průzkum svého břicha, dělohy, a na pomoc si vzala baterku. Jde o vnitřní vizualizaci a baterka ji poskytuje pocit většího bezpečí a orientace. Pro ještě větší účinnost představy ji posílám na schodiště, po němž sestupuje níž a níž. Svítí si pod nohy kuželem silného světla.

Prozkoumej celé okolí, do všech koutů se pořádně dívej, říkám.

V děloze se zastaví. Ptám se, co vidí.

„Nevidím nic, nevnímám nic negativního,“ prohlásí. Až po chvilce, kdy ji vyzvu, aby se doopravdy pečlivě podívala kolem sebe, objeví, že: „Je tady nějaká divná tma. I přes to, že svítím baterkou“.

Prosviť tu tmu. Řekni, až něco uvidíš, cokoliv.

„Je tady nějaký nepořádek, nelíbí se mi to.“

Když se ti to nelíbí, tak to ukliď, říkám. Začni tím, co máš nejblíže, před sebou.

„Je to nějaké haraburdí,“ říká.

Odkliď ho z cesty, a dej si čas. Udělej to pečlivě. Co při tom cítíš, co prožíváš, ptám se zase po chvíli.

„Nějaké svoje pochybnosti. Obavy. Napětí. Nejistotu.“

Z čeho pramení, kde se vzaly?

„Ze mne. Pochybnosti, nejistota, jestli dělám dobře, že chci mít ještě děcko, jestli to zvládnu, jestli nebudu směšná.“

Pochybnosti o tom, zda počít dítě nebo ne, jsou výrazem pochyb o ní jako o ženě. Jsou spojené s dělohou jako místem, kde vzniká a roste nový život. V dané chvíli necítím za prioritní se tím zabývat. Proto jí řeknu: Nezaobírej se tím, co je co. Je to tvé haraburdí. Vezmi to všechno a vynes ven, vynes to smetí ze tmy na světlo. Vyčisti si svůj posvátný prostor. Udělej pořádek pro své dítě a udělej to hned teď.

Čekám, až to udělá a bedlivě ji sleduji. Hotovo? zeptám se, když vidím, jak jí ožil obličej.

„Asi jo,“ špitne.

Zkontroluj, jestli jsi opravdu dobře uklidila.

Znovu čekám, až to udělá.

„Je mi tu dobře,“ vydechne zase po chvíli.

Je růžová, vyžehlená, je to úplně jiný obraz tváře, než když jsme začínaly, anebo když to chtěla vzdát a utéct.

Vedu ji zpátky. Jde na WC, a když se vrátí, povídá: „Chce se mi skákat a zpívat!“

Tak to udělej! Dělej, co cítíš, to je pro tebe nejlepší. Hopsá, skáče, je jako oživlá panenka.

Několik týdnu o ní nic nevím. Až se jednoho dne ke mně objednaná klientka, která přišla na Terezino doporučení, vyřizuje od ní pozdravy, že se cítí moc dobře a že dokonce cytologii má mnohem lepší. „Lékař jí řekl, že bere zpátky všechno, co jí pověděl ohledně možného dítěte. Klidně se prý o ně může snažit,“ zněl vzkaz.

Za další čas se ke mně doneslo, že Tereza opravdu porodila zdravé dítě. Jestli chlapečka nebo holčičku si už nevzpomínám. Ale co na tom sejde. Hlavně, že má své vytoužené dítě a je zdravá.

Tak už to je, že problém se nachází vždy v našem stínu. Až jeho poznání a jeho integrace přináší úlevu a osvobození.

Ivana Inšana Píhová