vloženo: 26. 07. 2010

Častým námětem regrese jsou fyzické útoky na ženu, či útoky psychické povahy. K těm druhým se řadí slovní napadání, zesměšňování jejího zjevu, dvojsmyslné, vyzývavé a neomalené řeči jednoznačně směřující k sexu, které zdaleka nejsou tak neškodné, jak by mohly na první pohled působit. Ve slovníku klientek s takovou zkušeností se pak nejčastěji opakují slova jako ponížení, zrada, zneužití, odpor, hnus, pálí a brní mě celé tělo, zvedá se mi žaludek, chce se mi zvracet a podobně. Jsou to útoky na podstatu osobnosti a důstojnost člověka, na podstatu ženy. Zanechávající po sobě spoušť, a to i tehdy, podaří-li se ženě útok nějakým způsobem ustát a odvrátit. Lidská psychika je stavěna na přežití, proto jsou podobné prožitky „milosrdně“ hluboce potlačené, zasunuté, zahnané do hlubin podvědomí. To však neznamená, že neexistují. Přetrvávají latentně v paměti stále nebezpečné, připravené kdykoliv při opakování podobné situace vyběhnout do plného vědomí. Podobné prožitky se chovají jako virus, s kterým můžeme léta žít, a pak stačí lusknout prsty, a je tady malér. Ponížené, zneuctěné ženství postihuje oblasti a symboly ženství – prsa, dělohu, vaječníky, ale také ledviny jako vztahové orgány.
Řešila jsem s klientkou situace, kdy si na ni opakovaně muži dovolovali věci, které jí byly odporné a které nechtěla. Trpěla opakovanými obtížemi s ledvinami a vaječníky, a také žaludkem (bylo to pro ni nestravitelné).
Modelová situace: Po podnikovém večírku se dotyčnou její nadřízený snaží osahávat v autě. Ta mu sice odstrkuje ruce a odhání ho, ale její odpor je neúčinný. V autě sedí kromě řidiče další osoba. Klientka se tiskne a mačká na opěradlo předního sedadla za řidiče, aby byla od útočníka co nejdále. Cítí strach, odpor, na prsou má černý mrak. …nemůžu dýchat, říká, chytí se za krk a ztěžka nabírá vzduch, ctím nebezpečí, ohrožení, jsem paralyzovaná strachem… je celá napružená, třese se …stydím se, nemůžu křičet, celé tělo mi zahlcuje černá hora, chci křičet nech mě nepokoji, ty obludo, nesahej na mě, ale nemůžu…Proč nemůžeš křičet? ptám se. Nechci, aby o tom věděli ti další dva v autě, říká. Ulevuje se jí až doma, v bezpečí, černý mrak – hora ustupuje. Při dalším průchodu událostí se černá hmota soustřeďuje rovnou vpravo dolů k vaječníku a ozve se i ledvina. Pokračujeme v práci. Je statečná, čelí všemu, co přichází, prožívá znovu své utrpení a posléze při hodnocení objevuje, že…ten černý mrak je můj strach i síla…nevím, proč ji nepoužiju, proč beru ohledy na ostatní v autě a ne na sebe, proč na něj nezařvu a nedám mu facku…a ještě o kousek dál – mám mluvit otevřeně o tom, co cítím, a co nechci, aby mi někdo dělal.
Další událost se stejnou podstatou.
Čeká na svého přítele. Chce mu svěřit, že ji propustili z práce (posléze se ukáže, že obě události pojí ještě jiné souvislosti než je téma zneužití), očekává od něho podporu. Ta však nepřichází. Zato přicházejí tvrdá slova: jsi pořád nemocná, nemám tě rád. Měl jsem tě rád zdravou…a ty pořád marodíš… pláču, cítím zase ponížení, i přes to chci, aby mě vzal za ruku, odtahuje se ode mne…ptám se ho, jestli se chce se mnou rozejít, on říká, že ne, že je se mnou jen kvůli sexu…utíkám pryč od něj, běží za mnou, dohání mě a snaží se mě obejmout, je odporný, snažím se ho odehnat, odstrčit, utíkám domů, aby za mnou nemohl, zamykám se. Cítím se ponížená, úplně na kolenou, dloube mě vpravo dole u vaječníku, vzlyká klientka a přikládá si ruku na postižené místo. Nenech si to líbit, rozejdi se s ním, radí mi doma mamka a uklidňuje mě. Vtom někdo zvoní. Mamka jde otevřít, za dveřmi stojí on a domáhá se vstupu do bytu! Volám na mamku, nepouštěj ho sem! On je ale rychlejší, všechno se odehraje tak rychle…běžím nahoru do pokoje, z okna vyhazuji před dům jeho věci, nechci s ním být, nechci ho už ani vidět, on na mě křičí, nedokážeš beze mě žít, jsi nula… Dana pláče, obličej má zkřivený bolestí, říká, že i přes tu bolest, kterou ji způsobil, ho pořád miluje… Procházíme událostí znovu a znovu a cestou narážíme na sebelítost a obviňování, že si za všechno může sama… třeba jsem opravdu tak nemožná, pokračuje, nenávidím ho za to, jen mě zneužíval… Na otázku, proč se mu to podařilo? Odpovídá: Byl silnější než já…teprve při dalším posunu zjistí, že se mu to mohlo podařit proto, že si to nechala líbit, že byla od počátku jen na útěku před vším a neuměla se účinně bránit. Neumím se za sebe vzít a projevit se, definovala. A proto se mi to opakuje, abych se naučila si sama sebe vážit a nenechala se ponižovat.
Toto je jen částečný záznam regresní terapie. Ještě nás čeká hodně práce s touto klientkou. Při regresi je třeba umýt každý schod na všech schodištích ve všech patrech. Ne pokaždé se to podaří při prvním auditu. To je spíše výjimečná situace. Častěji je zapotřebí auditů více.
S Dankou jsme se sešly o něco později s tím, že se podíváme na její současné partnerství. Plánovali pořídit si dítě, ale nedařilo se. Rozkrývaly jsme během terapie mnoho úrovní, především jejich vztahy v původních rodinách a rodinné prostředí jako takové. Objevily se pokřivené vzorce. Danky tchán vyčítal svému synovi, například: „Se nezmůžeš ani na dítě, jsi jako chlap k ničemu…“ dále, že ho otec autoritářky věčně peskuje a sráží, přecitlivělá maminka ho má za malého chlapečka, kterého musí chránit a bránit, že Danky manžel má dlouholeté potíže s ledvinami, že u nich doma se hodně často křičí, vše se řešilo a řeší s rámusem…Sledovaly jsme každou stopu, která se objevila, Danky reakce na podněty, reakce jejího manžela. Hloubková sonda zabrala několik hodin. Oba dva se posléze podrobili vyšetření na fertilitu. Danka byla přesvědčená, že zádrhel je u ní. Jenže se vyjevilo, že manžel neměl dostatečné množství zárodečných buněk v potřebné kvalitě k oplodnění.
Začala uvažovat o umělém jako o poslední šanci. Vymlouvala jsem jí to a předkládala argumenty proti s tím, ať ještě vydrží. Nedalo mi to ani moc práce. Ona sama cítila, že by to nebylo ono. Naštěstí. Mezitím ke mně na ošetření docházel její manžel. Vlastně ho k tomu Danka dostrkala. Těžký introvert. Na otázky odpovídal jedním slovem, maximálně holou větou. Žádná vstřícnost, žádná chuť jít účelu naproti. Cítila jsem z něho opravdu silnou rezervovanost a chlad. Mezi námi: vůbec mi k ohnivé Dance neseděl. Po několika návštěvách to sám vzdal.
Danka však nepřestala  a docházela na terapie dál. Střídala jsem je. Aplikovala jsem moxování, masáže, reiki terapii, několikrát přišla mezi nás do meditační skupiny. Zkrátka dělala, co mohla, aby sama sebe po všech stránkách vyladila a zvýšila možnost, že jednou přece jenom otěhotní. Což se nakonec, po nějakém čase, opravdu povedlo!
Byla štěstím bez sebe. Těhotenství měla trošku rizikové, ale chlapečka donosila. Vlastně o pár dní přenášela. A tady začíná nový příběh, nebo jakési pokračování prvního. Chystám se o něm pojednat samostatně, protože rozhodně stojí za to se o něj podělit!

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Ivana Píhová, terapeutka