vloženo: 26. 01. 2020

Aktualizovaná verze

Čas běžel dál a my jsme se s Toníkem potkávali dál při masážích, které si nyní dopřával už jenom pro relaxaci a k úlevě unavených zad a rukou od práce. Pořídil si terénní motorku a stačil si na ní několikrát už pořádně natlouct, naposledy rameno a loket. Dalo by se říci, že padal z koně, jehož příliš nekrotil. Neskrýval, že jezdí dost hazardně, že to má rád. Jinak to ani neuměl. Potřeboval k životu vzrušení z nebezpečí.

Jednou v zimě stojím u něho v garáži a čekám, až bude hotov s prací. Stará se mi dál o moje auto, většinou před technickou prohlídkou, anebo když se na něm zčistajasna vyskytne nějaký neduh. Povídá mi o tom pádu, a jak ho bolí pořád rameno.

„Proč nepřijdeš na baňky? Spravily by to,“ opáčím na to. „Úraz je už několik týdnů starý, to chtělo udělat hned,“ říkám, „a měl bys po pokoj.“

„Domluvíme si termín, ještě než odejdeš. Jinak se nedonutím, znáš mě, pořád nemám na nic čas,“ říká a už zase sune hlavu pod kapotu auta.

Rozhlížím se po jeho dílně. Pohledem přistanu na zablácené motorce, nad níž visí motorkářský oblek s ochrannými vycpávkami na ramenou, loktech a kolenou. Zachvěji se, protože vidím novodobé brnění. Místo koně a jeho čtyř nohou motorka o dvou kolech, zato s několika koňmi uvnitř ´po kapotou´. Chvíli nechávám na sebe vnitřní vjem působit. Ano, jsem si jím jista.

„Vidím, že tady máš brnění,“ prohodím nahlas. „Cože?“ Toník zdvihne hlavu a ohlédne se směrem, kam se dívám. „Jo, tohle! No jo, viď, to mě doteď nenapadlo.“ „Jenom jsi vyměnil koně za motorku a brnění za tenhle obleček,“ říkám. Zasmějeme se tomu nápadnému zrcadlení dávného příběhu.

Párkrát opravdu přišel na baňkování, rameno jsem mu dala do pořádku. Potom nastala v našem kontaktu docela dlouhá pauza. Až se nachýlil čas připravit auto na další technickou prohlídku. „Přijeď s tím, domů tě odvezu. Stejně pojedu do města,“ navrhl řešení. Když jsem za ním časně ráno autobusem dorazila, měl zrovna chvíli času, byl prostor pro siestu. Toník uvařil kávu a v krásném slunečním ránu jsme si povídali. Vytasil se s otázkou, jestli bych s ním udělala terapii na jeho miniaturní nezhoubný nádor v hlavě. Jestli by to šlo.

„Co by ne,“ já na to, „akorát jsem ještě s nikým nádor v hlavě neřešila. Dej mi trošku času. Potřebuji si k tomu vyhledat informace, abych do toho nešla jako slepec do džungle.“  Vyzpovídala jsem ho, kdy mu nádor našli, jak byl veliký a jak velký je teď. „Je o hodně menší,“ nezaváhal s odpovědí. „Trošku jsem na něm mentálně zapracoval.“ „Trošku? Hodně, když se za sedm let zmenšil z osmi milimetrů na dva milimetry,“ komentovala jsem jeho úspěšnou snahu. „Fajn. Tak až budu mít přípravu hotovou, zavolám a domluvíme se na schůzce.“

Musím předznamenat, že když se Toník dozvěděl, že v hlavě má nějaký útvar, vybavil si, že v první chvíli mu toto zjištění přineslo úlevu. Úlevu ve smyslu, že se konečně dozvěděl, co mu je a na čem je. Nádor mu napověděl, k čemu se váží příznaky, které na sobě pozoroval, a nyní tedy ví, s čím má co do činění a s čím se má srovnat. S čím má takzvaně zabojovat. Tohle slůvko se v Toníkově mluvě vyskytovalo docela často. Následovala klasická léčba. Toníkův postoj tkvěl v tom, že se snažil se – podle vlastních slov – ze sebe fakt o nádoru vytěsňovat a uvolňovat se psychicky. Pozastavila jsem se nad tou formulací, nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně porozuměla. Poznamenala jsem, že mi slova vytěsňovat a uvolňovat k sobě moc nezapadají, aby mi tedy svůj výrok více přiblížil.

„Myslím to tak, že jsem změnil myšlení. Dřív jsem byl hodně negativní a tohle mi otevřelo oči v přístupu k sobě a k životu jako takovému.  Došlo mi, že bych mohl žít jinak. Byl to mezník v mém životě. Částečně jsem začal jinak myslet i se jinak chovat. Došlo mi, že ten útvar v mé hlavě mi má cosi říct. Nesrovnal jsem s ním do dneška. Jsem člověk zvyklý dotahovat věci do konce. Nějak extrémně mě sice nestresoval, ale dokud úplně nezmizí, vyrovnaný s ním nebudu.“

Toník sice podnikl nějaké kroky a změny v kvalitě svého života, jenomže se s ním pořád spokojený není, ani v jedné z jeho oblastí. Třeba v osobním životě pociťoval prázdno, cosi mu v něm scházelo. „Nemám cíl. Myslím si, že se celý život pořád hledám, motám se v kruzích a nijak daleko jsem se neposunul.“

Rozpovídal se o tom, že celý dosavadní život hledá sám sebe, stejně tak i smysl svého života, že se sice o obojí pokouší, ale moc mu to nejde. Položila jsem mu otázku, jestli je ještě něco jiného, co hledá, co mu schází. „Věřím v to, že člověk má v životě něco vykonat. Co to ale je, jsem zatím u sebe nenašel.“ Rozvedl myšlenku, že smysl svého života určitě nespatřuje v opravování automobilů a že je to pro něho jen prostředek obživy.

V podobném duchu psychosomatického rozhovoru se naše povídání ubíralo dál. Chtěl by se úplně osamostatnit, postavit na vlastní nohy, což do dneška nedokázal, a jak přiznal, z pohodlnosti a vůbec, je si vědom toho, že pohodlnost ho limituje. A že vlastně žije nudný život, jemuž schází vzrušení a pohyb, po němž touží. „Jenomže nejsem ochoten pro to něco udělat. Moje uvězněná duše po dobrodružství prahne, ale já jsem lenoch. Je tu další věc. Možná bych u té své práce zůstal, ale chtěl bych vlastní dílnu, abych nebyl v závěsu, nikoho neomezoval, ani sám sebe. A ještě jedna věc, měl bych se naučit říkat si za svoji službu o adekvátní ohodnocení.“

Přikývl na otázku, jestli se podhodnocuje. „Ano. Cena neodpovídá kvalitě mé služby.“

„Co ti brání v tom říct si za svou práci adekvátní odměnu?“

„Myslím si, že moje povaha hodně orientovaná na pomoc lidem. Beru víc ohledy na druhé, než na sebe.“

„Máš nerovnováhu mezi dáváním a braním.“

„Já se pokouším, nějaký čas u toho vydržím, ale vracím se zase zpátky. To je jedno z těch mých motání se v kruhu. Nějaká odvážná část ve mně na chvíli zvítězí, pak se to zase vrátí ke starému modelu. Myslím si, že jedna z mých životních zkoušek je naučit si vážit sám sebe, své práce.“

„Proč se neumíš osamostatnit? Jenom z pohodlnosti?“

„Já to svaluju i na svou nemoc. Že to jako nemůžu dělat, protože mě ta nemoc omezuje. Brání mi v tom rozjezdu.“

„Dobře víš, že tohle jsou argumenty rozumu, který najde sto důvodů, proč to udělat nemůžeš. Jenže takovýto zakonzervovaný stav může trvat ještě mnoho let. Nebojíš se vlastně toho, že kdyby sis pořídil vlastní dílnu a firmu, a byl pak zcela nezávislý na druhých lidech, že se neuživíš?“

„Tyhle obavy mám určitě. Taky se obávám, že by se na mě nahrnula práce tak, že ji nezvládnu. Přitom bez ní nemůžu být, ale zároveň mi děsně vadí, že mám málo volného času pro sebe. A takhle se v tom plácám. Vždycky jsem se vrátil na začátek, vždycky jsem z něčeho vyběhl, a zase se vrátil zpátky.“

„Ano, rozumím, je to tvoje bezpečná komfortní zóna. Je něco, po čem toužíš, a čemu se bojíš otevřít?“

„Na jedné straně miluju samotu a na druhou se jí bojím. To je můj další bludný kruh. Když jsem sám, je to chvíli dobré, pak třeba sám nejsem, a zase mi samota chybí. Nějaká zlatá střední cesta, jak pořád kolem sebe slyším, je pro mě asi nuda. Já potřebuju vzrušení. Vím, že mě tohle lavírování od jednoho k druhému ničí.“

„Ty jsi ale činitel, který může stav změnit.“

„To já vím, o to víc skličující je, že nedokážu myslet jinak, mám takhle nastavený mozek. Snažil jsem se přeprogramovat, ale nedaří se mi to tak, jak bych chtěl.“

„Chtělo by to věnovat si více času a zaměřit se na to. Jakých myšlenek, postojů nebo přesvědčení se nechceš vzdát? Je něco, čemu se vyloženě vyhýbáš, něco, vůči čemu se striktně výrazně vymezuješ?“

„Falši se vymezuju. Tu nesnáším.“

„Myslela jsem to tak, jestli se ty příliš nevymezuješ vůči jiným lidem.“

„To bych neřekl. Mám lidi rád a nepovažuji sám sebe za něco výjimečného.“

„Co ti tedy sedí v hlavě jako ´nádor´, je to snad něco, nad čím vyloženě máváš rukou?“

„Možná rodina.“

„Kdo konkrétně?“

„Rodiče. Tam to dost přehlížím, přecházím. Mám se vztahem k nim problém.“

„Problém vzniká, když člověk něco chce vyřešit a nechce se mu do toho. Jak tomu tedy mám rozumět?“

„Nejspíš nechci, a přitom i chci.“

„Zeptám se jinak; co bys na vztahu k rodičům rád změnil?“

„Chtěl bych být milejším synem.“

„Milejším? Jak milejším?“

„Byl bych jim více nápomocen, jenže nejsem.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Z mého přístupu k nim. Když něco potřebují, tak nemám čas, a oni to pak zařizují jinde a u jiných lidí.“

„A tebe to pak mrzí.“

„Na jednu stranu mrzí, na druhou mi to vyhovuje, protože ten čas opravdu nemám.“

„Pořád opakuješ, že nemáš čas. Jenomže čas si můžeš udělat, když budeš chtít.“

„Jsem pan minutka, jsem extrémně závislý na čase. Čas je pro mě zákon. Ale připouštím, že je to jen moje výmluva, alibismus, za který se schovávám.“

„V tom, co jsi teď řekl, cítím, že nechceš rodičům vyjít vstříc. Něco jim zazlíváš?“

„Jo, to jsi řekla přesně. Je to tak.“

„A co to tedy je?“

„Už jenom ta jejich ´klasická´ nečinnost celý život.“

„Jak to mám chápat?“

„Že nebyli aktivní, jenom seděli pořád doma. Já jsem to nesnášel. Nikdy nic nepodnikali. Později, když jsem byl větší, naučil jsem se utíkat pryč. Byli pro mě peciválové, celý život prohnili. Já jsem živý člověk, oni pro mě byli mrtví. Nevážím si jejich života.“

„Proč tě jejich život, jaký vedli, tak moc dráždí?“

„Protože mě silně ovlivnil.“

„Jak a v čem?“

„V mém myšlení, v životě.“

„Co zkusit přijmout, že jsou takoví, jací jsou, a nechat to plavat? Rodiče nezměníš. Ale přístup k nim můžeš změnit.“

„Snažím se o to, dost neúspěšně.“

„Vrací se to stále vždy s větší naléhavostí, a pak tě to rozrušuje?“

„Hm. Je to možná moje msta.“

„Msta? Jako že je svým přehlížením za něco trestáš? Řekni mi konkrétně, jak tě jejich sezení za pecí postihlo.“

„Pořád seděli doma. Tím pádem já jsem nemohl nic dělat, všechno mě zakazovali, nenechali mě taky nic dělat. Dusili mě. Proto jsem utíkal.“

„Jaký máš teď pocit?“

„Škrabe mě v krku.“

„V krku drhne něco, co nechce jít ven, nebo cos nikdy nevyřkl, ale možná bys měl. Vyber si možnost, která se tě týká.“

„Obě.“

„Dobře. Tak si to pojďme zopakovat. Dusivé prostředí nečinnosti a co ti vadí na tvých rodičích, pokus se to zformulovat.“

„Vadí mi na mých rodičích, že byli celý život peciválové, neměli o nic zájem. Nikam mě nevedli, nechali mě růst jako dříví v lese. Žádná motivace od nich, žádné povzbuzení, zájem, co bych chtěl dělat. Pak jsem jako starší už dělal, co jsem chtěl, ale aby mě někam navedli, nasměrovali, to ne. Neměli jsme ani žádné společné zážitky z nějaké činnosti, třeba z cest. Asi jsem jim byl ukradený.“

Malé dítě z takového přístupu může vyvodit závěr, že rodiči o ně nemají zájem. A dál, nemají mě rádi a k tomu se hned pojí, nestojím jim za pozornost, nestojím jim za to.

„Napadá mě, že tahle okolnost může souviset s tvýma nohama, které jsme už jednou řešili z jiného důvodu. Jako malé dítě tě bolely nohy. My už dnes víme, proč, ale byl by tam ještě jeden možný důvod, a to ten, že jsi chtěl někam běžet, hýbat se, upozornit na sebe a připomenout rodičům, že tady jsi. A v okamžiku, kdy jsi měl jít spát do postýlky, která je ohraničením prostoru (klecí- vězením), nohy začaly bolet. Vidím jako možnou i tuhle souvislost. A že jsi už tenkrát pláčem z bolesti nohou takto protestoval proto tomu ustrnutí, které popisuješ.“

„Říkáš to, co už dlouho cítím stejně.“

„Byl to výraz i tvého dětského protestu; chci běhat, hýbat se, nechci být pořád sám, nechci ležet. Vzpomínám si na ten tvůj pláč, když jsi měl jít spát.“

„Ano, vracím jim to. Teď já nejsem ten akceschopný a ochotný pro ně něco udělat, protože oni mě nechali celé dětství a mládí hnít. Možná proto jsem schopný se pro ostatní rozdat, jen ne pro ně.“

„Co cítíš?“ (Ptám se, protože na jeho tváři vidím pohnutí.).

„Smutek.“

„Z čeho jsi smutný?“

„Je mi to všechno líto, chce se mi brečet.“

„Breč, pusť to.“

Po chvíli se ptám: „Je ti lépe?“

„Cítím úlevu.“

„Co lítost?“

„Žádná není.“

„Prohlédli jsme tvou hru s rodiči; oplácíš jim svým nezájmem jejich nezájem, když jsi byl malý chlapec. Je to tak?“

„Je.“

„Kdyby tu teď seděli, co bys jim na tohle téma řekl?“

„Nechtěl bych nic říkat a nechtěl bych, aby to slyšeli.“

„Dovedeš si přestavit, že ty sám bys jim někdy zítra, za týden, za měsíc otevřeně řekl, čím ses tak trápil?“

„Ne, to se mi zdá vůči nim hodně kruté.“

„Proč kruté?“

„No, je to přece jen můj postoj. To neznamená, že to tak cítili i oni. Oni dělali maximum, čeho byli schopni.“

„Tak vidíš, sám říkáš, dělali maximum, já dodávám, jinak to neuměli. Co jim tedy chceš zazlívat? Byl bys schopen jim odpustit, hned, tady a teď? Nebo se o to aspoň pokusit? Nemusí se to napoprvé povést, ale i pokus je cenný.“

„Zkusím to. Odpouštím svým rodičů, že se mi dostatečně nevěnovali, odpouštím svým rodičům, že mě nikam nevedli. Odpouštím svým rodičům. Tečka. Odpouštím svým rodičům všechno.“ Několikrát to zopakuje.

„Jak se teď cítíš?“

„Všude po těle je mi teplo.“

„Od otázky, nad čím máváš rukou, jsme se dostali k tématu ty a rodiče. Chci teď od tebe slyšet, co všechno ve svých očích děláš proti sobě?“

„Potlačuju svoje touhy.“

„Množné číslo. Takže je jich víc. Co dál?“

„Nevážím si svého života. Nevážím si de facto sám sebe. Podceňuju se, příliš se kontroluju. To je asi všechno.“

„První byly potlačené touhy. Které to jsou?“

„Nežiji svůj život tak, jak já chci, nemám své vlastní bydlení (bydlí stále u rodičů) nemám svůj volný čas…a zase se vracím na začátek toho všeho.“

„Za tvými slovy cítím, jako by ses vyhýbal slovu partnerství, že kolem toho chodíš jako pes kolem horké kaše. Neumím si představit, že by do tvých skrytých tužeb nepatřila láska a stálá partnerka.“

„Já se vztahu se ženami bojím.“

„Proč?“

„Že mě zase bude dusit.“

„Proč zase?“

„Pár vztahů jsem prožil, berou mi moji svobodu. Dělají si na ni nárok. Jsem člověk, který se zaměří na jednu věc a ničemu jinému se nevěnuje, dá se to vydržet jenom chvíli. Skončí to rozchodem a mě to zase na dlouhou dobu srazí na kolena.“

„Co ti evokuje slovo zase?“

„Rodinu.“

„Mně se to jeví tak, že jsi celé ty roky doma zakusil a znal dusivou atmosféru, tehdy pro tebe taková byla, tak jsi to vnímal. A přenášíš si ji do svého soukromí, možného soužití s ženou. Jako by ti foukal protivítr; na jedné straně partnerství, na druhé straně svoboda. Je tam strach, budu – li s někým, bude to zase dusivé? Nebo i to, že budeš dělit sám o sebe?“

„Ano, ve vztahu jsem se dříve či později začal dusit právě proto, že jsem postrádal svobodu. Nevadí mi se o sebe dělit. Ale jenom na krátkou dobu, protože já se dělím moc, vlastně úplně. To je možná taky chyba.“

(Je možné, že jde o zkopírovaný program z dětství podle rodinného modelu, který měl tak dlouho na očích; že když jsou dva lidé spolu, je to dusivé, nesvobodné a nesnesitelné.)

„Máš obavy z dlouhodobějšího závazku?“

„Ano, to je pro mě naprosto nepředstavitelné.“

„Dokázal bys přijmout, že součástí tvé životní cesty by mohlo nebýt ve stálém trvalém partnerství? Jít sám, jen s občasnými partnerkami?“

„S tím se pokouším vyrovnat. Na jedné straně nejsem ochoten vzdát se své svobody, na druhé straně se bojím stáří, že budu sám. Že nemám čas sám na sebe, partnerka by mi ubrala zase kus času.“

„Proč máš tak vysoké požadavky na čas pro sebe? Na mě to dělá dojem, že nemáš času nazbyt, a proto ho chceš mít sám pro sebe co nejvíc a stejně si ho nakonec nedáš, protože pořád pracuješ.“

„Máš asi pravdu, ale nevím, netuším.“

„Loudí se mi tam věta: ´Máš málo času, ne ve smyslu, že bys měl fyzicky odejít z tohoto světa, ale ve smyslu, že bys měl něco stihnout, jako bys byl dlužník. Můžeš utíkat před něčím, na nevědomé úrovni…nebo před někým…“

„Jediné, co mě napadá, utíkám sám před sebou a sám sobě nejvíc dlužím.“

„V tom s tebou souhlasím, víš ale, že člověk před sebou beztak nikam neuteče. Ve mně tvoje slova vyvolávají dojem, jako kdyby tě nějaký pronásledovatel hnal do takové úprkové pozice – rychle  – honem – všechno, nebo nic. Mám teď intenzivní pocit, objevil se mi znovu vnitřní obraz z předešlé terapie, jak jsi hledal určitou osobu. Snažíš se dohledat ji i teď?

„Teď mě zamrazilo…“

„Proč zamrazilo, kde zamrazilo?“

„Nevím, ale cítím mrazení po celém těle.“

Snažím se ho opatrně navést. „Člověk, když něco nebo někoho nenajde, zůstává trvale nespokojený, a i když na to nemyslí, podvědomě to hledá pořád.“

„To je to, co říkám, hledám smysl života.“

„Smysl života je život sám.“

„To sice jo, ale žít ho naplno nějak neumím a nemám ten čas.“

„Na co, Toníku? Z tvých všech odpovědí vyplývá, že nemáš čas – kromě práce –  vůbec na nic a na nikoho jiného. Tak jak to je? Vtírá se mi tam tvá touha po dobrodružství, potřeba cestovat, kdy jedině na těch cestách bys teprve mohl najít, co hledáš a protože se ´neutrhneš´z dílny, nenajdeš to. Byla by možnost na půl roku zapíchnout práci a vypadnout?“

„Není to reálné, nemám potřebné prostředky. To je asi moje největší brzda. Potřebuju být zaopatřený, zabezpečený a teprve potom bych mohl být svobodný a nezávislý. Zároveň se potřebuju někam vracet. Chybí mi poznávání, cesty.“

„Nemůže to být i tak, že bys rád dohnal ty roky ´profláknuté´ v dětství a mládí? Třeba proto z toho máš vítr, že čas nemilosrdně pádí a ty ho přesto paradoxně na nic neuděláš. “

„Chtěl bych žít dobrodružnější, dynamičtější život.“

„Máš pocit, že žiješ usedle?“

„Nejsem spokojený, na druhou stranu se chci někam vracet. Chci mít svůj hrad.“

Teď zamrazilo zase mě. Tělem mi proběhlo silné zachvění.

„Slyšíš, co jsi právě řekl? Chci mít svůj hrad. Chci mít svůj hrad. Nech tu větu v sobě rezonovat. A hledej situace, podmínky, okolnosti, kdy jsi toužil mít svůj hrad.“

„Vrací se pokaždé, když chci být sám, anebo když chci být s někým. Vždycky mi to znovu a znovu naběhne.“

„To, po čem toužíš, je mít svůj domov. Potřebuješ mít svůj domov?“

„Ano, tak to je. Je to hodně silné.“

„Pojďme tedy znovu zpátky v čase. Zkusíme se dostat do té doby, kdy jsi byl rytířem, plnil jsi určitou misi. To se ti nějakým způsobem povedlo. Ocitl ses však v situaci, kdy tě mučili, poškozovali ti tělo, v souvislosti s tím jsi pak na přímluvu oné dosud neidentifikované osoby dostal svobodu, byla ti uvolněna pouta. Mohl ses vrátit, ale kam? Vracel ses na něčí hrad, ne do svého hradu. Přezkoumej…“

„Jsem tam. Už tam jsem hledal smysl svého života.“

Najednou se vylouplo z temnoty cenné vodítko, přímo si řeklo o slovo.

„Kde se nám Toník zatoulal, kde se ztratil? Někde je ztracený, zatoulaný malý chlapeček.“

„Teď se mi udělalo těžko. Chce mi zase brečet.“

„Jsi malý chlapec, připadáš si všemi opuštěný, ztracený, zapomenutý. Jedinou tvojí obranou i protestem je pláč. Okolí nereaguje, nerozumí. Jsi v tom sám. Kde máš teď nejsilnější vjem?“

„Na prsou. Těžko na hrudi. Nemohu pořádně dýchat.“

„Kolik je ti let?“

„Maximálně dva roky.“

„Malý Toník (vnitřní dítě) zůstal v té dávné zasíťované postýlce. Mezitím jsi dorostl v muže, ale tvoje malé dítě není s tebou. Hledáš sám sebe, chodíš v kruhu, to je to malé děťátko, které je tam doteď samo…v té ohraničené postýlce jako v kleci (vězení)…čeká, až ho najdeš, až si pro ně přijdeš. Stojíš ve dveřích pokoje jako velký Toník. Jdi k té postýlce, k malému Toníkovi, a řekni mu, co je potřeba, hlavně že už nemusí být sám, nemusí už čekat a odveď ho odtamtud pryč. Udělej to tak, aby ti malý Toník uvěřil, přitiskni ho, a řekni, co cítíš, co potřebuješ od srdce říct.“

„Už tu nezůstaneš sám.“ (Hlas se mu chvěje pohnutím.)

„Řekni mu, jak ho máš rád a že je tvou součástí.“

„Mám tě rád, jsi můj!“ (Tiskne polštář na hruď a vzlyká).

„Cokoliv cítíš, prožij srdcem, dovol si to.“

„ Už není třeba nic říkat.“

„Dobře. Tak se objímejte a buďte spolu, patříte k sobě. Drž si ho na prsou, podívej se na prázdnou postýlku a odveď ho pryč. Odveď ho tam, kde vám bude dobře, na bezpečné místo.“

Uplyne několik vteřin. „Co cítíš?“

„Velikou úlevu.“

„Kde konkrétně?“

„Na prsou, vlastně všude.“

„Je tam pocit radosti?“

„Jo. Moc dlouhou dobu jsme se neviděli.“

„Malý Toník je v tobě, je tvou součástí, teď budeš moci být úplným dospělým mužem, máš pro sebe čas, užívej si všech pocitů, které patří k tomu, že malý Toník byl konečně vysvobozen ze svého zajetí v dětské postýlce a že jste konečně splynuli v jednu jedinou kompletní bytost.“

„Cítím zklidnění mysli, a velikou úlevu,“ vydechne zhluboka Toník.

Vnitřní vize integrace svého mladšího já, malého děcka ´zapomenutého, nepovšimnutého v postýlce´ přinesla osvobozující pocit celistvosti. Vybavila jsem si obraz, jak jsem kdysi já v podobné vizi spatřila sebe jako třináctiletou dívku s puntíkovanou stuhou ve vlasech, jak rozpačitě postává a rozhlíží se, jakoby nevěděla, kam jít. Když jsem se pro ni v tom vhledu vydala, vyšla mi v ústrety. Objaly jsme se a já jsem v tom nesmírně silném prožitku pocítila radost až k slzám. Moje mladší já zůstalo ´ viset´v čase, v kritické situaci, kdy jsem náhle přišla o tátu.

Po nějakém čase se od Toníka dozvím, že po kontrolním vyšetření se nádůrek v jeho hlavě sice stále vyskytuje, avšak smrskl na téměř ´neviditelnou´ velikost.  Toník si našel své vlastní bydlení, od rodičů se odstěhoval a zdálo se, že tímto krokem je zase o něco blíže své spokojenosti. Někdy jsme spolu chvilku povyprávěli, věděla jsem, že má hodně kamarádů a s nimi vyráží na cesty za dobrodružstvím. Ze všech těch jeho putování mi utkvělo hlavně Norsko, severská země, kde mu hodně líbilo. Poslal mi i několik fotografií.

Původně vloženo 20. 6. 2016.