vloženo: 20. 07. 2011

Příčiny fyzických i psychických potíží nemusí nutně pramenit ze současného života. Kořeny mohou sahat do některé minulé existence. Následující příběh, který vám chci převyprávět, je toho příkladem. V důsledku svých příčin spadá do doby rytířů, kdy čest nebyla prázdným pojmem. Mimo to si všímá mnoha dalších vrstev.

Vyprávění o části minulého života tohoto mladého muže začalo docela obyčejně: masážemi nohou. Měl je stále ledové a od kolen dolů jakoby ani nebyly živými součástmi jeho těla. K tomu trpěl celé dětství přes dospívání až do dospělosti urputnými bolestmi kostí. Na příčinu se nikdy nepřišlo, ačkoliv prodělal mnoho různých vyšetření. Lékař mu nakonec mimo jiné sdělil, že má kosti 80letého starce.

Po masáži se vždycky stav mírně zlepšil, ale bylo to zlepšení jen přechodné.  Nešlo mi z hlavy, proč má nohy pořád tak šíleně studené? Když jsem se jich dotýkala, vzbuzovalo to ve nně pocit, že nejde ani o lidskou tkáň, ale o jakési ´kovové´součástky. Tak studily, jakoby v nich ani neběžel život. Zkusila jsem přidat moxování – prohřívání doutníkem z pelyňku podle tradiční čínské medicíny. Výsledkem bylo zase jenom částečné a chvilkové zlepšení. Stav jeho nohou byl námětem k hovoru při každé jeho návštěvě. I když se snažil situaci svým typickým humorem zlehčovat, bylo zřejmé, že ho trápí.

Jednou už jsem nevydržela a vyřkla nahlas, co jsem intuitivně cítila: Skoro to vypadá, jako byste někdy zamrznul v ledu nebo ve sněhu a promrzly vám nohy, jak se říká, až do morku kostí.“  K mému podivu odvětil, že má podobný pocit. Poté jsme se velice rychle domluvili na regresní terapii.

Příběh uvádím téměř v jeho autentické, i když pochopitelně zkrácené a upravené podobě, aby bylo patrné, jak se při terapii rozehrávají v hlubině ukryté pocity a vzpomínky na prožité události, jak vznikají bloky a omezení na psychické i fyzické úrovni, která se přenášejí do dalších životů.

Začali jsem ránem běžného dne. Vylíčil, že když vstane, během chůze mu kostmi projede ostrá bodavá bolest. „Pociťuji ji velmi intenzivně. Nezasahuje jenom hlavu, jinak ji cítím všude. Někdy pocítím v místě bodnutí teplo, jindy chlad. A tak to jde pořád,“ uvedl. Ve chvíli, kdy svůj stav popisoval, vnímal napětí od krku dolů.

Dějství první: Bolest a samota

Sestupujeme ke starší podobné události, kdy cítí bolest a napětí. Ocitáme se v jeho dětství. Jsou mu asi tři roky, má jít spát, ale kvůli nesnesitelné bolesti nemůže usnout. Pláče, převaluje se. „Snažím se potlačit bolest, je to jako když mi na nohy padají kameny a rozmačkávají je. Pak usnu.“ Posuneme se o kousek dál a on objeví, že je sám a skrytě pláče. Nemá možnost ovlivnit bolest a cítí ji i v tomto okamžiku. Jdeme dál. „Nechci jít spát, protože vím, že mě budou bolet nohy. Bolí mě strašně moc holeně. Máma je nervózní. Myslím, že je nešťastná. Nemůžu bolestí usnout. Nakonec usnu. Chci usnout, protože chci, aby to přestalo.“

(Spánek je únik od bolesti.)

„Mám strach jít spát, protože vím, že mě zase budou bolet nohy. Nemám rád svoje nohy (!) Jsem sám.

Rodiče přesto trvají na svém. „ Vztekám se, brečím, nenechám na sebe sáhnout, ale spát jít musím. Jsem nešťastný.“ Proč? „Nemá mě nikdo rád. Jsem sám.“ Pociťuje tlak v nohách, hlavně v holeních a kotnících. „Jakoby mě někdo držel za nohy a nechtěj mě pustit. Nemůžu hýbat nohama. Nechci být v postýlce, nechci být vůbec sám. Nemá mě nikdo rád. Nechci spát. Nechci být sám, a proto nechci jít spát.“

Posouváme se dál. „Jsem sám v postýlce, mám strach.“ Z čeho? „ Že jsem sám. Brečím nahlas. Po chvíli přijde máma a ptá se, proč brečím? Bolí mě nohy, říkám, ale ve skutečnosti nechci být sám. Proto říkám, že mě bolí nohy.“ Jak se cítíte teď? „Tlak z holení sestupuje ke kotníkům.“ Co máte s kotníky? Chvíli visí otázka ve vzduchu. Potom ticho protne odpověď: „Mám na nich pouta! Mám spoutané nohy!“

Posílám ho najít událost, kdy ho bolí nohy a má je spoutané.

Dějství druhé: Utrpení a hledání

Ocitáme se v kamenném domě, ve středověku. Má na sobě otrhané hadry, je připoutaný ke zdi, na nohou má kovová pouta. Je mu 18 až 20 let. „Jsem zloděj. Je mi zima. Mám hlad. Jsem bos. Musím stát, jsem přikován pouty ke zdi. Nemůžu se hýbat. Čekám na smrt. Chci umřít. Už to nemůžu vydržet.“  Co nemůžete vydržet? „Bolest. Pouta se mi zařezávají do nohou. Mám hlad a je mi zima. Jak dlouho tam stojíte? „Několik dní. Mám spoutané i ruce. Bolí mě klouby i zápěstí.“

Proč jste kradl? „Měl jsem hlad. Ukradl jsem jablko.  Čekám na svůj trest. Chci umřít. Několik dní jsem nejedl. Mám strašný hlad. Křičím, že chci umřít.“ Slyší vás někdo? „Chodí tam stráže, ale smějí se mi.“ Co je to za místo? „Hrad, někde v podzemí. Hoří louče, je mi strašná zima.“ Kde ji nejvíc pociťujete? „Necítím nohy. Stojím ve vodě. Je strašně ledová. Nemyslím na nic jiného, než abych umřel. Celý se třesu. Mám na sobě mokré hadry, a je mi hrozná zima. Voda je strašně studená. Polévají mě studenou vodou a smějí se.“ Kdo? „Vojáci. Jsou ve zbroji.“ Je tam ještě někdo? „Ne, jsem sám. Jsem tam neprávem.“ Jak to víte? „Nic jsem neudělal“. Řekl jste, že jste ukradl z hladu jablko… „Ne, někdo mě udal, že prý jsem zrádce, špión. Vyslýchají mě. Nic jim neřeknu. Chci umřít, … ale…oni mě nechtějí zabít! Ptají se, kdo jsem, kdo mě sem poslal. Nesmím to říct…“ Proč? „Ohrozilo by to člověka, který mě tam poslal. Mám přinést nějakou věc z toho hradu, listinu,…vidím ji, je na ní pečeť, svitek s pečetí. Byl jsem chycen, když jsem ji chtěl odnést. Chtějí pořád vědět, kdo jí chce. Nemůžu to říct, jsem přece voják.“ Voják? Čí voják? „Pracuji pro krále.“ Pro kterého krále? „Pro anglického krále. Jsem uvězněn ve Francii.“ Jak se jmenuje král? „Richard III. Ta listina je nějaká dohoda.“ Čeho se týká? „Nevím přesně. Nějaký glejt na nějaké území. Král ho chce zpátky. Nesplnil jsem rozkaz. Musím zemřít.“

Zase ho vyslýchají, polévají studenou vodou, křičí na něj, okovy se mu zařezávající do masa.  (Cítí tu bolest tady a teď, obličej má zkroucený bolestnou grimasou). Kde nejvíc bolest vnímáte? „V páteři, …ale oni mě…nechtějí zabít, snaží se mě zlomit. Dupou mi na prsty u nohou. Strašně to bolí. Omdlévám. Nechávají mě být.“ (Mdloba, stejně jako spánek, je únikem od bolesti. Naše tělo je nastaveno na přežití. Prožívá-li velké utrpení, a ztráta vědomí je  sebezáchovná reakce: přežít).

Chvilku čekám, sleduji výraz v jeho tváři, napětí těla. Pak ho vybídnu, aby pokračoval. „Jsem zavěšený na řetězech. Neovládám své tělo. Ale někdo se o mě stará…“ Kdo to je? „Žena. Má na sobě hadry, a na hlavě šátek. Potírá mi rány. Něco říká, ale nerozumím jí.“ Proč ne? „Mluví cizím jazykem.“

Posunujeme se dál tím strastiplným příběhem. Se znatelnou úlevou říká, že ho konečně pouštějí z vězení. „Jsem zničený člověk, ale šťastný. Šťastný, že jsem nezklamal. Jsem zbitý, polámaný, unavený. Všechno mě bolí, každé místo na těle kromě hlavy mě bolí. Jsem znetvořený – záda, ruce, nohy, samé rány, šrámy, ale jsem svobodný.“ Ptám se, co cítí. „Úlevu! Vděčnost! Vděčnost k té ženě, která se o mě starala.“

Pokračujeme dál. V místě, kde opouští vězení, říká:  „Jsem nešťastný. Stále hledám tu ženu, svou ženu. Jsem sám. Sám stejně jako v tom vězení. Cizinec v cizí zemi, který je stále sám.“

Jak se teď cítíte?  „Teď mě hřejí kosti, hodně hřejí, mám jen studená chodidla.“

Záhy si vybaví i vůni té ženy. „Krásně voní, asi parfémem.“ Jak jdou dohromady staré hadry a parfém? „Asi je to nějaká hradní paní. Chodí za mnou tajně. Krmí mě, protože jsem přikovaný. Má krásné ruce.“ Ani teď ji nevidíte do tváře? „Ne, visím v řetězech, nemám sílu se zvednout. Vidím její ruce. Už mě nevyslýchají. Pouštějí mě, můžu jít. Je to práce té paní. Jak to víte? „Myslím si to. Chovají se k ní zdvořile. Jdu domů. Předávám listinu králi a on mi říká, že už listinu nepotřebuje. Cítím zklamání, že jsem rozkaz splnil pozdě.“ Co je dál? „Dostávám odměnu za službu, i titul od krále. Jsem bohatý. Vracím se do Francie a chci najít tu ženu, díky které žiji. Nemůžu ji najít, jsem nešťastný. Nevím už, kde mám hledat. Byla to neobyčejná žena, ale nikde není.“ Co k ní cítíte? „Vděčnost. Jsem jí zavázán. Nemám příležitost jí poděkovat. Pokud jí nenajdu, zůstanu sám. Nechci nikoho jiného hledat.“

(Tímhle prohlášením – afirmací, zaklínadlem si „pojistil“ samotu…až do dnešního života…Takovou sílu mají slova. Moc slibu z dřívějších dob nelze podceňovat –  vytváří energeitcké pouto mezi jedinci.)  

Prošli jsme příběhem ještě několikrát od chvíle, kdy za ním přichází do vězení, ale identita té ženy se mu nevyjevila. Zůstala skryta proto, že není důležitá, anebo nemá být zatím poznána? Jaký by pak ale mělo celé to utrpení a hledání smysl?

Ptám se tedy, jestli ví, jaký smysl měla celá jeho mise? „Přinesla mi poznání.“ Jaké? „Nejprve jsem si to neuvědomil, teď vím, že pro mě bylo nejdůležitější setkání s tou ženou. “

A kde zůstaly rány, šrámy, utrpení? „Zapomněl jsem na ně. Jediné, co chci, je najít svoji zachránkyni. “ Koho vlastně konkrétně hledáte? „Sám sebe.“  Čím jste sám sobě? „Dlužníkem.“

Dějství poslední?

Kde jste? „V tmavé, kamenné místnosti a jsem připoután.“ A dál? „Nevadí mi to. Hoří louče, mám okovy na rukou i na nohou. Jsou tam vojáci a neví, co se mnou. Jsem spokojený, vnitřně se usmívám.“ Proč jste spokojený? „Protože jsem nic nevyzradil, dělá mi to dobře. Jsem silnější. Teď vidím světlo a cítím teplo. Všude v těle, kolem sebe, všude je jasné teplé světlo.“ Má blažený výraz ve tváři, tak ho nechávám, ať si to vychutná po všem tom utrpení. Pak ho vyzvu, aby překontroloval své nohy a ruce. „Jsou v pořádku. Vracím se domů a mám velkou radost, cítím ji v celém těle, protože jsem nezradil. Na hradě u krále mě vítají. Mají radost, když mě vidí. Poklekám před krále, předávám mu listinu a on se omlouvá, že už ji nepotřebuje. Ale mně to už nevadí. Jsem rád, že jsem úkol splnil. Král mi přikládá meč na levé rameno, pasuje mě na rytíře. Mám radost. Pak se veselíme a slavíme.“

Regrese tady splnila prvotní záměr a účel. Nohy má od té doby ve shodě s teplotou ostatních částí těla. O bolesti kostí jsem od něj neslyšela. Nohy, jako symbol pohybu, jsou volné, vysvobodil si je. Nepoddal se krutému utrpení, nezaprodal svoji duši. Nalezl svoji vnitřní sílu. Avšak otazník v tomto košatém příběhu přece jen zůstal, viďte? Kdo a kde je ona žena, jež má krásné ruce a voní parfémem?

Odpověď na tuto otázku jsem pojala v samostaném článku. V rubrice Vaše příběhy jsem ji nazvala Naše minulé životy se dnes znovu protkávají.

Ivana Inšana PÍHOVÁ