vloženo: 11. 10. 2019

Tímto článkem se ještě budu věnovat dětem z důvodů, které jsem již v sérii o dětských strázních a potížích uvedla: děti jsou vydané doslova napospas dospělým, nemají obranné prostředky a často ani zastání od těch, kteří by pro ně měli mít cit a porozumění. Dospělí, často zahleděni do svých zpěněných dní a situací, nevidí a neslyší ty malé a zranitelné vedle sebe.

Jedním z vůbec nejtěžších životních období je pro dítě rozvod rodičů. Ví se, že dítě – děti jsou často přesvědčeny o tom, že se rodiče rozvádějí proto, že ony dělaly chyby nebo že nebyly dost hodné! Děti se cítí vinny za rozluku rodičů a ve svém dětském myšlení a psychice se obviňují a vnitřně trápí ještě i dlouho po rozvodu rodičů.

Pro příklad nemusím daleko. Rodiče mého vnuka se rozvedli, když mu byli čtyři roky. Malý kluk byl postavený před hotovou věc ve chvíli, kdy mu bylo sděleno, že od teď tady s námi bude bydlet „tenhle strejda“ místo táty. Dneska je vnukovi 11 let a dosud mu nikdo z rodičů nevysvětlil, proč se tak stalo. Prostě, nějak se s tím vyrovnej. Mezitím, každých čtrnáct dní, s batůžkem na zádech, měnily děti po mnoho let – vnuk a o sedm let starší vnučka – domov: od mámy k tátovi a jeho nové partnerce, a obráceně. Baťúžkáři, děti na „pochodu“ které za nějaký čas ani nevěděly, kde jsou vlastně doma. Střídavá péče je zatěžovala do té míry, že časem ztratily docela přehled o tom, u kterého z rodičů mají jaké věci, oblečení a učení do školy. Zmatek v jejich hlavách narůstal o fakt, že u každého z nich se vzhledem k novému partnerovi musely nějak chovat. Neboli se stylizovat, přetvařovat, neprojevovat se přirozeně. Tohle jsou věci, které se vtisknou hluboko do duše.

Jednou se naskytla příležitost, při níž jsem zvěděla, že vnouček stále věří, že se rodiče zase dají dohromady. Moc si to přál! Byla to taková prchavá chvilička, kdy tenhle introvertní kluk pootevřel vrátka své „třinácté“ komnaty. Vnučka, vzhledem k věku a své duševní a duchovní vyspělosti pochopitelně moudřejší, vyhodnotila soužití jak u mámy s jejím partnerem, tak u táty s jeho partnerkou slovy: „Nejde to, jsou to cizí lidi. Rodiče, ať jsou protivní, nerudní, náladoví nebo jací chtějí, pořád jsme jejich děti a nejsme děti těch druhých.“ Což jim ti druzí partneři dávali „pěkně sežrat.“

Čímž jsem naznačila, že řeč bude v dalším článku o nevlastní rodině – nevlastních rodičích a nevlastních dětech.

Rozvod rodičů se na dětech podepíše vždy a bez ohledu na věk dětí. Rozvodem rodičů nabyly děti určitých zkušeností. Jednou z nich je ta, že v dospívání začínají mít pochybnosti o tom, jestli ony samy jsou vůbec schopny udržet trvalý vztah. Jejich důvěra v rodičovské, rodinné hnízdo je narušena, pocit bezpečí a ochrany je zeslaben tím víc, čím více nepohody do „nových rodin“ těchto rozvodových sirotků vnášejí noví partneři rodičů. Tuto zkušenost děti vyhodnotí buď tak, že by je podobná pohroma rozpadu rodiny mohla jednou také potkat, takže raději v dospělosti  z obav žádné trvalé vztahy nenavazují, nebo se zcela vědomě rozhodnou nemít vlastní děti, aby jim ušetřili traumatické zážitky případného rozvodu. A také může nastat situace, a tu znám ze své praxe psychoterapeutky taky hodně zblízka, že se i přes rozvodovou zkušenost od svých rodičů ožení – vdají a stejně ona neblahá a nechtěná katastrofa nastane. Přenos, neboli také vliv událostí v generačních liniích na náš život se tak dál nese jako nechtěná pochodeň. Ale to bychom byli u zcela jiného tématu.

Nejnovější výzkumy psychiky dětí z rozvedených manželství, jak jsem se dočetla, prokázaly, že pomanželské vztahy (tak se jim říká) rozvedených rodičů mají i přes to všechno pro další vývoj dětí mimořádný význam. Za sebe a svoje vnoučata mohu potvrdit, že i od těch „cizích“ lidí vedle svých rodičů si děti dokážou vzít cosi užitečného a případnou nelibost proti nim vyvíjenou stran pomanželských partnerů nějak pro sebe zužitkovat. Jak, to by bylo na dlouhé psaní, nicméně i tady platí, že i špatné příklady jsou jistou měrou výukové. Jenže co naplat, když si mnohdy děti procházejí po několik let velmi nebezpečnou soutěskou a nástrahami v ní ukrytými. Jednou, jednou to možná uvidí a vyhodnotí jinak, ale prozatím mají otrávené dětství.

Pokud mají děti rozvedených rodičů kontakt s oběma z nich, a tento styk má jasná pravidla, která vyhovují (spíše opět dospělým, než dětem)je to ještě ze dvou zel to menší. Mnohem horší se dětem po rozvodu rodičů stává život tehdy, když děti s jedním z rodičů styk nemají, většinou s otcem. Statisticky je podchyceno, že takové děti v mnoha případech trpí psychosociálními poruchami či mají nápadné a vyhraněné chování. Jedno nevylučuje druhé.

Pak je ještě další varianta, nebo bývá přidružená k těm předešlým, že rozvedení rodiče štvou a pomlouvají jeden druhého před dětmi a používají je jako beranidlo ve svém vzájemném boji. Dospělí si vůbec neuvědomují (bohužel!), že ve své zášti v této nenávistné hře vytvářejí v dětech pocit zneužívání, jež později jako dospělí definují například slovy: „Moji rodiče mně zneužívali v boji, který nebyl můj vlastní.“

Každý rozvod je sice pro partnery zatěžujícím duševním traumatem, ale nejvíce postihuje děti! Proč? Protože se v této „hře dospělých“ s dětmi vůbec nepočítá! Nikdo se ně neohlíží, na nic se neptá, nikdo jim nic nevysvětlí – úměrně k věku a jejich rozumovým schopnostem-  nebo se do posledních chvíle mlží či přímo lže. Děti přirozeně lpí na své matce a na svém otci a duševně trpí, když jednoho z nich vidí jen zřídka, nebo vůbec ne. Nebo když seznají, že nejsou v „nové rodině“ partnerem své matky či otce ne že vítány, ale tak nějak trpěny, přehlíženy anebo i přímo napadány slovními útoky na svoje povahové vlastnosti či dovednosti. Problematika se ještě více zhoršuje, když si rodiče své spory vyřizují přes děti. Děti-  jak vím od svých vnoučat i od dospělých, kteří prošli v dětském věku rozpadem rodiny, nechtějí být na straně matky nebo otce. Milují je oba a oba také ke svému životu potřebují. Podtrženo a sečteno: děti prožívají rozvod rodičů jako velké duševní trauma, které nevytvořily, ale do něhož byly vtaženy. Původní negativní emoce z toho plynoucí včetně úzkosti a pocitu nenahraditelné ztráty nejsou téměř nikdy schopny zvládnout.

Vím, teď mi chcete nejspíš namítnout, že udržovat nefunkční a nefungující manželství „jen“ kvůli dětem je nerozum a nesmysl. Pravda, například dlouhodobé hádky rodičů, alkoholismus v rodině, nebo i manželské bitky snášejí děti ještě mnohem hůře, než rozvod s jasně danými pravidly, ve slušnosti a v míře tolerance, jaká je možná. Patří sem i výše zmíněné, že děti nejsou využívány zneužívání v rodičovském sporu.

Opět se nyní opřu o výzkumy v oblasti následků rozvodu a vlivu na děti, jak je zaznamenávají dětští psychologové. Většina dětí reaguje na rozluku rodičů depresemi, které se projevují až agresí, totálním uzavřením se do sebe či zcela nesplnitelnými vývody typu: „Budu s nimi mluvit tak dlouho, až budou chtít zase žít spolu.“ Protože žádná z těchto dětských reakcí, třebaže je tím nejupřímnějším jejich přáním, nedá rodiče dohromady, projevují se následky rozvodu na psychice dětí po dlouhé roky a mají na jejich vlastní život velmi zatěžující vliv. Ovšem musím ještě poznamenat jednu věc. Jak vím z vlastního života a více než bych chtěla i slýchávám při terapiích, zaznívají i takovéto či podobné věty: „Neměl (a) jsem vás (směřované k dětem) nechat tak dlouho žít v té hrůze, měl (a) jsem se rozvést dřív.“ Nebo výčitka k rodičům: „Kdyby ses rozvedl (a) dřív, mohly jsme být ušetřeny mnohých trápení…“ Což je vlastně obdoba téhož.

Jak tedy omezit negativní vliv rozvodu rodičů, aby škody,které rozvod na psychice dětí způsobil, byly alespoň ve snesitelných mezích?

Vést shodný názor na výchovné cíle a působení na děti. Zachovat velkorysost při uznání práva na styk a návštěvy dítěte u druhého partnera a případně i jeho rodičů. Rozvedeného partnera nepomlouvat, naopak vzbuzovat u dítěte důvěru a porozumění k němu. Pomáhat dětem zvládat bolest, kterou prožívají tím, že s nimi budou rodiče otevřeně hovořit. Nepokoušet se o ospravedlnění toho, co se stalo, nýbrž vysvětlit dítěti příčiny rozvodu podle možnosti chápání v jeho věku. Nenutit děti, aby se rozhodovaly pro jednoho z rodičů.