vloženo: 27. 01. 2015

Mezi traumatizující zážitky může v mezlidských vztazích patřit rozchod s partnerem. Mám známého, jehož opuštěná milenka pronásledovala autem po silnici ve snaze docílit, aby nastoupil do auta a vzal své slovo zpátky. Neustále mu telefonovala, i v noci, nedala mu chvíli pokoj. Byl z toho „na prášky“. Možná sami znáte z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění od někoho ze svého okolí, jak divokou podobu může mít rozchod dvou lidí. Vždycky je s ním spojená bolest. V tomto případě byla příčina ´řádění´ oné odmítnuté milneky ztráta člověka, o němž si myslela, že jí zůstane napořád a na něhož vsadila svou poslední kartu. Ztrácela někoho, o kom si myslela, že ho vlastní, mohla ho ovládat, což se jí mimochodem nějakou dobu i dařilo, manipulovala s ním a živila se jeho energií. Stala se na něm závislou, a rozchod byl pro ni důvodem k hysterickým scénám, surovostem a násilnostem.

Následujíc příběh je o jiné  ženě. Odhaluje nejen její potíže, které přišla řešit, ale i potíže jejího protějšku. Motivace jeho přístupu k ní mají rovněž svoji hlubokou příčinu. Přesto, s vědomím zákona o příčině a následku je udivující, jaký teror na sobě ještě v dnešní době ženy nechají páchat, než se vzchopí a postaví se samy za sebe.

Jejich rozchod visel ve vzduchu už nějakou dobu. Partnerství neklapalo, o čemž svědčily jasné indicie: on vysedával celé noci u počítače a hrál nějaké hazardní hry. Ona chodila z práce s křečemi v žaludku a nervozitou, co jí zase doma čeká. Nevěděla, jak a jestli rozchod ustojí. Bála se toho okamžiku. Když tedy nastal, a ona mu řekla, že už s ním žít nechce, zároveň ho vyzvala, aby si odvezl svoje věci z jejího bytu.

„Chtěla jsem se už konečně cítit doma v bezpečí,“ uvedla.

Věci mu sbalila a připravila. On si však odvezl jenom část, prý proto, že má naložené auto a víc se mu do něj nevejde.

„Příště si přijeď s prázdným, abys všechny věci pobral. Nechci je tady mít,“ dodala.

„Jsi pořád stejná kráva,“ reagovalna její poznámku.

Nicméně mu věci pomohla odnosit k výtahu a k autu.

„Já vím, jsem pitomá, on mi nadává a já mu ještě pomáhám. Jdu do práce rozhozená, nic mi nejde, dělám chyby. Už mi je vytkl i šéf a upozornil mě, že jestli se nevzpamatuju, mohla bych přijít o místo. Mám obavy, že se to stane, že ještě přijdu o práci.“

Vyšlo najevo, že její chyby v práci se datují od doby, kdy jejich partnerství nabralo kurz ke ztroskotání.

Jdeme k zátěžové chvíli dne rozchodu. „Snášíme věci k výtahu. Mám hrůzu z toho, že budu ve výtahu stát blízko u něj. Chci se vmáčknout do koutku a být od něj co nejdál. Nejraději bych tam nebyla vůbec. Cítím se jako služtička, jako poddaná. Nechci stát v úrovni jeho očí. Mám z něj strach, chtěla bych utéct. Vadí mi, že mezi námi není aspoň metrová stěna. Pak ale stejně vezmu další tašku a jdu k výtahu. Nechci to dělat.“

Co konkrétně nechcete dělat? „Odnášet mu tašky jako jeho služka.“ Tak proč to děláte? „Protože jsem zbabělá a snažím se vyhovět.“  Proč vyhovět? On to po vás přece nežádá. Nebo ano? „Ne. To já sama.“

Rozpláče se a není k utišení. Co vyvolalo ty slzy?

„Že jsem zbabělec, který nedokáže odjetí od někoho, s kým být nechce.“

Ve starší události se dostaneme k rannímu incidentu v koupelně.

„Vstávám, jdu se umýt, slyším, jak jde za mnou. Stojí ve dveřích, drží je, abych je nemohla za sebou zavřít, a říká mi, že jsem pořád taková hnusná, že jsem zkazila celý vztah. Bráním se tím, že je to jeho vina, že věčně seděl jen u počítače, nadával všem a na všechno, hlavně mně nadával. On na to, že jsem ho podváděla. Vím, že mě tou lží chce ponížit a zdeptat. Je odporný. Rozejdeme se, protože už tě nemám ráda, bojím se tě a náš život nestojí za nic, říkám a třesu se jako osika. Vidím, jak se mu zúžily oči, zle se kouká, nechce mě pustit ven z koupelny. Bojím se ho, bojím se, že přijdu pozdě do práce, už je půl sedmé a nejsem upravená, měla jsem být už dávno na cestě. Pusť mě, říkám mu, musím jít do práce a vydělávat peníze, protože ty jsi žádné už celý rok nepřinesl. Všechno táhnu sama, živím nás, nájemné platím, platím všechno. On na to říká, že právě ta moje práce všechno zničila, že ji mám raději než jeho…ale taky nás celý rok živila, mu říkám a cítím uspokojení, že jsem si ji obhájila. Bojím se, že něco vyvede, má zase ten svůj příšerný pohled, to zase budu v práci stát za houby.

Nakonec mě tedy pustí. Jsem ráda, že jdu do práce, protože v práci jsem aspoň chvíli chráněná. Uvědomuji si, že žít s ním opravdu nechci. Cítím, že ho vlastně nenávidím. Cítím bezmoc a při pomyšlení na návrat domů mám žaludek naruby.

Při rekapitulaci události vidí, že: konečně jsem se od něj oprostila, rozhodla jsem ho opustit a uvědomila jsem si, že práce je pro mě prvořadá. Bez něj žít můžu, bez ní ne. Uvědomila jsem si svou hodnotu, i to, že už si tohle nechci nechat líbit. Pořád z něj mám ale strach.

Jdeme k ještě starší vyhrocené scéně mezi nimi.

„Ten den dělám zkoušky v rámci rekvalifikačního kurzu. Jsem trošku nervózní, ale všichni jsme zkoušku udělali a domlouváme se, že si půjdeme sednout na chvíli do hospůdky a trošku to oslavíme. Sedáme si, objednáváme pití. Netrvá to ani čtvrt hodiny, najednou se on objeví ve dveřích. Jde k našemu stolu a přede všemi ztropí děsný výstup. Co tady děláš? řve na mě, máš bejt přece doma! Koukej jít hned, čekám venku!“

Marta se přitom celá schoulí do sebe, jakoby se chtěla schovat, nebýt viděna. Tvář má strnulou napětím.

„Potom…mu řeknu, že jsem teď dosedla a objednala si pití. Ne, jdeme! Zařve na celou hospodu, otočí se a vylítne ven.

Rychle platím, ani jsem se nenapila, vnímám, jak se kolegové u stolu tváří, je mi hanba, stydím se za něj i za sebe. Radost ze zkoušky se úplně vytratila. Venku na mě spustí: Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal. Přece víš, že jsem dělala zkoušku, byla jsem ve škole. Cítím se ponížená tím, jak mu vysvětluju, kde jsem byla. Stejně mi nevěří. Lžeš! Nebyla jsi tam, nikdo tam nebyl. Tak kdes byla?!  Napadne mi, že mě hledal v učebně, kde jsme se učili, ale zkouška byla v jiné místnosti. Měla bych mu to říct. Proto mě nemohl najít. Pak to ale rychle zavrhnu. Už mu nic říkat nebudu. Nemá to smysl.

Chytne mě za vlasy, rve mě za ně po ulici k autu…křičím, bráním se, ať mě nechá, vnímám, jak lidi kolem koukají, a nikdo nepomůže. Jsi lhářka! Určitě máš chlapa, vede si svou. Nakonec mě pustí a rozkáže, že teď hned jedeme do bazaru prodat auto. Proč prodat auto? Abys nemohla jezdit, kam chceš. Pojedeš za mnou, přikáže mi. Jedu za ním poslušně jako ovce na porážku.

Brečím, nevidím pořádně na cestu. Když dojedeme na místo, jdu si do obchodu koupit něco k pití. On mezi tím něco vyjednává v bazaru. Za chvíli se vrací s tím, že už ví, kolik mu za auto dají. Vím, že jde o nátlak na mě. S hrůzou jedu domů. Syn naštěstí doma ještě není. Znovu nastává výslech, kdy jsi byla, s kým jsi byla, asi s učitelem, že jo, lžeš, jsi prolhaná kráva!

Hodnotí si situaci. Všechno jsem dělala podle něj, slepě ho poslouchala, jemu dělalo dobře, když mě mohl urážet. Můžu si za to sama, že jsem to nechala dojít tak daleko.

Vracíme se ještě jednou k momentu na ulici.

„Jsem jako zpráskaný pes. Rve mě za vlasy, připadá mi to nekonečné, i když to trvalo jen několik sekund. Takové potupení, ponížení! Už nedovolím, aby tohle se mnou dělal! S takovým člověkem nemůžu být, tohle se nesmí už opakovat.  Něco ve mně praská, přetrhává se, něco se zlomilo. To byl jeho poslední zářez na pažbě, který udělal. Odpuzuje mě, je odporný. V té chvíli, kdy mě rve za vlasy a vláčí po ulici, cítím, že s ním nebudu a nebudu mu umožňovat, aby se mnou takhle zacházel.“

Jdeme ještě dál, k začátkům jejich známosti. Ukáže se, že vztah stál na tekutém písku.

„Když jsme se poznali, byla jsem veselá holka, v pohodě, měla jsem kolem sebe kamarádky, kamarády, dovedli jsme se bavit, jezdili jsme společně ven. Časem jsem je všechny opustila, protože když byl se mnou, vůbec se nezapojoval, neprojevoval, nebavil a kazil nám tím zábavu.  Najednou kolem něj začali všichni chodit po špičkách.  On jen poslouchal, pak doma každého kritizoval a všechno používal proti mně, vyčítal, žárlil. Stačilo, aby se na mě někdo usmál, oslovil mě, hned bylo zle. Co jsem si to, proboha, vybrala za člověka?

Dneska na to koukám a nechápu sama sebe. Jak to, že jsem tohle dříve neviděla? Jak to, že jsem dopustila, aby na mě vztáhl ruku, aby mě psychicky týral a vydíral?

Tak jako v případě Marty, a jejího dnes už bývalého partnera, i v jiných vztazích jde často o rozehranou hru, o rozehrané další dějství jednoho a téhož příběhu, dávno začatého v předchozích životech. Je uložený hluboko v nás, v paměti našich buněk, zasunutý v nevědomí. Dokud ho nedohrajeme do šťastného konce, do úplného usmíření a vyrovnání, bude pokračovat. V kvalitě současného se nám zrcadlí život minulý, zejména ve vtazích.

Marta si dotyčného muže na nevědomí úrovni potřebovala vybrat. Potřebovala s ním zažít tu zkušenost, kdy rostoucím tlakem na ni praskl konečně podebraný vřed (něco ve mně prasklo) a ona se mohla osvobodit, uvědomit si svou lidskou hodnotu a odejít od něho. Do té doby zůstávala v tíživé a nevyhovující zóně pohodlí, dokud nebyla vyhrocením vztahu odhalena a demaskována. O zónách pohodlí se můžete blíže dočíst na tomto webu v samostatném článku.

Když jsme dokončili tuhle část terapie, požádala mě, jestli bychom mohli něco udělat „s tou její prací“.  Měla vcelku odůvodněné obavy, že ji nakonec ze zaměstnání propustí. A nejen pro chyby, které v ní dělala. „Mám tu práci ráda, ale jsem pomalá, ostatní jsou dávno hotovi a mě to tak rychle nejde. Čím jsem nervóznější, tím víc chyb dělám a tím pomaleji pracuju, protože se nemohu soustředit.“

Vytvořili jsme tedy model „Co by bylo, kdyby se stalo…“

Asi po měsíci jsme se potkaly. „Představte si, že mě opravdu vyhodili. Šéf si mě zavolal a řekl: „Varoval jsem tě včas. Nemůžu tě tady nechat. Nejsem s tebou spokojený a ostatní poukazují na to, že musejí práci dělat i za tebe.“ Dohodli jsme se a já odešla.

Co bylo dál? Jak jste reagovala? zeptala jsem se s pocitem, že mi bude asi líčit, jak se zhoroutila. „Vůbec ne. Díky Bohu jsem na to byla z terapie připravená a upřímně řečeno, cítila jsem, že taková situace přijde. Asi mi to nebudete věřit, ale ulevilo se mi.“ Což o to, uvěřitelná ta její úpleva jistě byla, pokud se cítila v práci nedostatečně. Co děláte teď, ptám se. „Nic. Odpočívám a jen se tak pomalu začínám rozhlížet po jiné práci.“A co váš partner? „Je pryč. Jsme se synem zase doma sami a vyhovuje nám to. Máme klid.“ Jste spokojená se stavem, jaký je nyní? „Jsem. Chci být nějakou dobu sama a užívat si volnosti.“

Ivana Inšana PÍHOVÁ