vloženo: 4. 09. 2012

Petra přišla na terapii s velkým odhodláním: Chci se cítit volná, svobodná. Deptají mě různé strachy, kterým nerozumím, ocitám se v situacích, které jsou nepříjemné a pokaždé mě rozhodí. Vadí mi to.

Byla otevřená, přístupná, práce s ní byla jedna báseň.
Začínáme zdánlivě banální záležitostí, jakou je vyzvednutí pošty ze schránky. Najde v ní složenku a lekne se. To jsem si mohla myslet, že to bude složenka, pomyslí si a cítí, jak se jí dělá slabo. Podívá se na ni, má splatnost do 14 dní. Hlavou jí proběhne myšlenka, že si mohla dát větší pozor, uhlídat si to. Odložila složenku na stolek, aby na ni viděla a do očí se jí natlačily slzy. „Peníze, peníze! Pořád jenom ulítávají pryč. Ani si je neužiju,“ svěřuje se. Při těch slovech jí od břicha ke hrudi stoupá tlak. Ptám se, jakou emoci pociťuje. „Vztek,“ vyrazí ze sebe. Proč vztek? Na koho, na co se vztekáš? „Na sebe, že se nechám složenkou takhle doběhnout, že jsem si to mohla uvědomit a počítat s výdajem. Přitom vím, že to zvládnu, že to není nic, z čeho bych se měla hroutit.“ Vztek je na povrchu, co je ale pod ním? „Strach, že mi nikdo nepomůže,“ zazní okamžitě. Čeho se bojíš? „Že bych si musela říct o půjčku“. Chytne se za krk. Co máš s krkem? „Mám problém říct si o půjčku. Nemůžu to ani vyslovit. A přitom jsou lidi, kteří by mi půjčili. Jenomže bych vypadala jako blbec, který neumí dát stranou pár stovek.“
Pokračujeme dál otázkou, co ještě horšího by mohlo nastat, kdyby přece jen nemohla složenku zaplatit. Reakce je opět okamžitá: „Že mám na krku exekuci kvůli pár stovkám. Už jsem to prožila.“ Dobře, jdi k té události. „Vymahači přišli k nám domů kvůli synovi, který neplatil složenky. O ničem jsem nevěděla. Je to strašná situace. Dělá se mi mdlo z toho, co říkají. Zase se mě zmocňuje strach, že mi nikdo nepomůže. Manžel v nepřítomnosti nadává na syna. Říká o něm, že je hajzl, ale není to pravda. Bráním ho. Potom odjíždí, nechce se bavit ani se mnou, ani s nimi. I mně nadává, že to s nimi vůbec řeším, když to není moje věc. Jak není moje věc? Měla by být i jeho, je to náš syn! Když vymahači vidí, co se děje, jsou vstřícnější a bavíme se o možném řešení. Domlouváme se na splátkách, přebírám na sebe synův dluh. Jde o pár tisíc.“ Chvíli je ticho, potom pronese. „Aha, tak proto mě složenka tolik vyděsila,“ vydechne úlevně. Zároveň se vyjeví důvod, odkud se bere strach, že jí nikdo nepomůže. „Manžel mě nechal v té situaci samotnou. Odjel, nepomohl mi.“
Jdeme k další nepříjemné a krizové situaci, v níž je sama. „Sedím v práci, čtu poštu. Přichází mi zpráva, a já nevím, co s ní. Chtějí po mě něco, co jsem ještě nedělala. Je to nějaká novinka. A chtějí to hned. Jsem v časovém presu, cítím, jak mám sevřenou hlavu. Jdu k oknu, nabrat trochu vzduchu. Hlavou mi táhnou myšlenky, překotně, jedna za druhou. Co budu dělat? Nevím, co po mě chtějí. Půjdu se poradit se šéfem, napadne mi. Ale ne, okřiknu se, vzbudím dojem, že jsem blbka k ničemu. On to taky nebude vědět, proč by taky měl. Zavrhuji tu myšlenku.“ Kroutí se jí nohy, tak se zeptám, proč. „Brní mě nohy, nemůžu jít. Nepůjdu za ním. Vracím se k počítači. Uvědomuji si, že potřebuju získat čas. Znovu čtu zprávu a dostávám spásný nápad! Zeptám se, jak to dělají v jiných divizích. Přichází odpověď, že podle manuálu, stačí si ho přečíst!“ Oddychuje. Copak se děje, ptám se. „Cítím osvobození. Nechápu, proč jsem tak zpanikařila. Nechtěla jsem jít za šéfem, a dobře jsem udělala. Poradím si sama, sama to vyřeším!“ A vyřešila jsi to? „Ano, zvládla jsem sama to, za co jsem zodpovědná. Jen si dát čas a jednat v klidu,“ zrekapituluje a dodá, že citelně ustoupilo sevření hlavy. Pominul důvod. „Jsem jakoby rozprostřená do prostoru, nohy se mi neuvěřitelně uvolnily,“ líčí další své pocity a rukou si bezděčně hladí tělo od břicha ke hrudi. Pro kontrolu se jí zeptám, co to znamená. „Hladím se, jako se hladí pejsek, když je hodný. Cítím teploučko, hřejivo, jsem spokojená, že jsem si to vyřešila, jsem spokojená sama se sebou.“
Další věcí, která jí trápila, byly její pocity ve vztahu k sourozencům. Jsou tři sestry, ona je prostřední. Uvedla, že si přesto připadá jako jedináček a že sestry k životu nepotřebuje, „Není to ale fér, že to takhle vnímám,“ říká a celé tělo se dostává do svěráku. Je napružená, napjatá. Zabíháme tedy do rodiny, k dětství.
„Starší sestru jsem měla hodně ráda, chtěla jsem být jako ona, ne, ještě lepší. Maminka se mi hodně věnovala. Potom se narodila nejmladší, je ode mě 7 let. Nepřijala jsem jí.“ Proč ne? Protože jsem to cítila jako podraz od rodičů. Najednou si mě méně všímají, jsou přísní. Všichni a všechno se točí kolem nejmladší sestry…“ Proč jí nemáš ráda? „Protože mi vzala pozornost, kterou jsem měla, já je vlastně už vůbec nezajímám…“ Rozpláče se, štká. „Cítím se odstrčená, cítím obrovský stesk,“ vyráží mezi vzdechy. (Pláče vnitřní dítě, které se cítí ublížené). Po čem teskníš? „Po obejmutí, po volnosti, chci se cítit svobodnější. Po rozvodu jsem začala znovu, ale mám pocit, že s sebou pořád něco vleču z té doby.“
Příběh se tematicky znovu stáčí k manželství, vcházíme do doby jeho trvání.
„Sedíme spolu v obývacím pokoji. Ptám se manžela, jakou má představu o našem domě, a ptám se proto, že všechno rozhoduje sám, na nic se mě nikdy nezeptá. Já pak řeším důsledky. Nechci, aby za mě někdo rozhodoval. Chci se taky radovat, když něco nového vzniká. Nadšeně mi vykládá, jak a co a kde bude vypadat a že se to musí udělat takhle a udělat tamto. Poslouchám a je mi líto, že se mě nezeptá, jak bych si to představovala já, jak by se to líbilo mně. Úplně mě vynechal. Nechci mu ale brát nadšení, chci mu nechat jeho dobrý pocit.“ Za větou se ale vznáší slyšitelný otazník. Co má znamenat? Máš nějaké výhrady, pochybnosti? „Nevěřím mu, že jsou věci takové, jak je líčí. Mluví o možnostech, a přitom to vlastně už všechno rozhodl předem.“ Proč mu k tomu nic neřekneš? „Obávám se, že se namíchne, že to prostě ode mě nevezme. A to já nechci. Raději ustoupím.“ Podívej se, co je pod tím ´naštve se, raději ustoupím´. Notnou chvíli je ticho. Sleduji měnící se výraz v jejím obličeji. Zřetelné napětí ve tvářích se mění jakoby v předjarní tání. To, co po chvíli řekne, je opravdu průlomové. „No tedy! To není on, kdo mě omezuje, kdo mě svazuje, to já sama…sobě dělám! Musím najít odvahu mu to konečně všechno říct! Je to strach, strach nic jiného,“ hlásí způsobem, jako když vybuchují při ohňostroji petardy. A z čeho konkrétně máš strach? „Z jeho reakce, protože je nepříjemná.“ Jak nepříjemná? „Prostě mi jednu vrazí, a vždycky se mu náramně uleví…“ Přichází (konečně) záchvat pláče. Když vlny emoce opadnou a slzy jsou osušeny, pokračuje. „A pak mi řekne, jak mě miluje. Nevěřím mu ani slovo! Tohle přece není láska! Už to nemůžu ani slyšet, nechci to poslouchat!“ Znovu se dostaví svírání, napružení, slzy a štkaní. Je to jako povodňová vlna, když se valí krajinou a zplavuje všechny kouty, z kterých vymývá kal. Potom přijde naprosté ztišení. Jak se cítíš? „Divně“. Co to je divně? Jako kdybych omdlela a zase se vrátila. Prošla jsem nádhernou září. Mám jasné vědomí, to strach mi zalepil uši! Já sama jsem se znehybňovala.“
V úrovni nejsilnější emoční vrstvy pak zakládá táborový oheň, zve si k němu manžela a obě sestry. Dokončujeme proces vymetání, očisty dočista, integrace a odpuštění.

Ivana Inšana PÍHOVÁ