vloženo: 8. 08. 2011

Často se stává, že se nemůžeme rozhodnout udělat zásadní krok, přitom nás něco pudí jej udělat a zároveň z obav a ze strachu couváme. Toto byl dlouhou dobu i postoj paní Nikoly. Pro regresní terapii se rozhodla až po několika vzájemných mejlech. „Slyšela jsem, že se člověk může ´zaseknout´ někde v jiném čase a nedostane se zpátky. Mám obavy, aby se mi to nestalo. Nebudu mít nad svým chováním kontrolu.“
Když jsem jí objasnila, že regresní terapie není hypnóza a že kontrolu nad sebou neztratí, a ujistila jsem ji o bezpečnosti této metody, argumentovala: „No ale mně to stejně asi nepůjde, neumím se zklidnit, uvolnit, hlavou se mi honí hrozné myšlenky, a mám pořád strach.“ Dodala, že jí často bolí hlava a nemůže spát. Na otázku čeho se stále tak moc obává, odpověděla, že všeho. A že už s tím obtěžuje své okolí a je sama sobě protivná. Nakonec ale přece jenom kuráž sebrala a na sezení přišla.
Když vešla, byl můj první dojem, že se předem omlouvá i za to, co nezpůsobila. Vyplašené, těkavé oči, nervní ruce. Nejistota a rozpaky, všechno v jednom.
Cítila jsem, že ze všeho nejdřív potřebuje uklidnit, potřebuje čas, aby se aklimatizovala na prostředí, získala pocit bezpečí a důvěry a mohla se uvolnit. Takže jsme si napřed povídaly jen tak o nepodstatných věcech jako že léto vypadá trochu jinak než jak je venku.
Co potřebujete vyřešit?, zeptala jsem se. “Zemřel mi syn,“ odpověděla a celá se schoulila do sebe. Roztřásla se jí brada. A jste odhodlaná si tu událost projít znovu? Musela jsem se ujistit, že její rozhodnutí je pevné a nezvratné. „Ano,“ ujistila mě.
Vrátily jsme se tedy v čase k onomu dni, který pro ni byl tak traumatizující. Odpovídala nejprve úsečně, úsporně, budila dojem, že to chce mít rychle za sebou jako nepříjemnou návštěvu u zubaře. Pocity, emoce nejdříve žádné, zapěchované a udupané uvnitř, rozhodnutá je nepustit, aby se nezesměšnila a aby se znovu nezraňovala. Byl to tvrdý oříšek k rozlousknutí. Už už se zdálo, že se ledy prolomí…a zase nic a zase celé znovu a znovu od začátku. Až v jedné chvíli najednou odlétla zátka, uvolnil se natlakovaný obsah pod ní a dostavilo se emoční vyzkratování. Přišla znovu již jednou prožitá bolest, zoufalství z bezmocnosti a v samém závěru se dostavil očistný pláč a pochopení, jaký smysl tohle všechno nejspíš mělo. Syn jí ve věku studenta střední školy odcházel téměř v náručí. Není pro matku větší bolesti než smrt dítěte.
Co bude dál? Jak budeme bez něho žít? Jak vyplníme prázdno po něm? Proč jsme na světě? Je lepší se nenarodit? Nebo všichni najednou zemřít, aby nikdo nemusel prožívat bolest? Zastavit svět, aby tu nikdo nebyl, jenom duše. Tyto všechny otázky jí tížily. Braly jí energii. Nikdy před tím je nevyslovila nahlas. Až teď.
Po krátké přestávce usoudila: „Myslím, že jsem se přes smrt syna už přenesla. Mohly bychom se teď podívat na ten můj strach? Už s ním nemůžu žít.“
Opravdu, strach byl všudypřítomný ve všem, co dělala. Opustila před časem špatně placenou profesi učitelky a začala se věnovat práci ve finančnictví, která pro ni byla dosud neprobádaným územím, na němž se pohybovala nejistě. Větší neznámou však byla její sebedůvěra a vlastní hodnota. Strach, že napíše do smlouvy špatné datum, že špatně vyplní formulář, strach, že si klient rozmyslí a smlouvu nepodepíše, strach ze selhání. „Jak se na mě budou lidi koukat, když to zkazím? Zklamu manžela, nebude si mě vážit, zklamu sama sebe…“ byly její nejhorší obavy. Dobrá, pojďme tedy k situaci, kdy špatně vyplníte formulář. Co nejhoršího se může potom stát? ptám se. Mlčí. Zdá se být udivena otázkou. Co nejhoršího se stane, když špatně vyplníte formulář? trvám na svém. „Asi nic, vyplním ho znovu. „ Vida, jak jednoduché, podotknu, abych ji povzbudila. Usměje se. Sláva! Vidí to! Jdeme dál, k dalšímu strachu. A co horšího by se mohlo stát, když klient smlouvu nepodepíše? „Nevydělám si peníze. Nebudu mít z čeho žít. Zůstanu bez prostředků. Budu lidem pro smích. Budu vybírat popelnice jako bezdomovec a nakonec umřu hlady.“ Tak jo, co ještě horšího by mohlo přijít, když tedy nebudete mít prostředky na obživu, a bude z vás bezdomovec? „Nebude.“ Jak to? „Protože nedopustím, aby se to stalo,“ odpověděla tónem, v němž bylo odhodlání. Víte to jistě? „Vím. Naučím se to, jsem houževnatá.“ Máte ještě strach? „ Ano“. Z čeho? „Že umřu.“ Co se stane, když zemřete? Co horšího vás může potkat potom? Odpověď přichází bez zaváhání. „Nic. Nebojím se smrti. Vím, že budu i po ní“. Jak se teď cítíte? „Volně. Vznáším se, je mi dobře.“ Kde jste? „Ve velkém rozlehlém prostoru, jakoby v něm plavu.“ Co vnímáte? „Mír, klid, velké uvolnění.“ Pociťujete úlevu někde na těle? „Ano. Lépe se mi dýchá.“ Máte ještě nějaké pocity? „Necítím už tíhu a bolest u srdce.“ A po chvilce mlčení dodá: „Nevím, čeho jsem se pořád tak bála.“
Rozloučily jsme se a byla jsem si jista, že už se neuvidíme. Nepatřila mezi ty typy lidí, kteří se na regresi vracejí, aby řešili zase jiný problém. Uplynul nějaký týden, když zazvonil telefon a ona se ohlásila. Zprvu jsem jí po hlase ani nepoznávala. Zněl nějak jinak. „Volám vám ze dvou důvodů. Ten první je, že vás chci pozdravit a říct vám, že je mi lépe. Práce mě baví a začala se dařit. A ten druhý důvod…mohu vám nabídnout…“ a vychrlila na mne nabídku konsolidačního pojištění. Musela jsem se zasmát. Počínala si jako profesionál. Žádné rozpaky, žádná tréma či strach. Tak snad to zvládla. Rpzhodně budila takový dojem.

Ivana Píhová