vloženo: 15. 07. 2013

Příběh, který vám chci vyprávět, je svým způsobem v praxi terapeuta ojedinělý. Ačkoliv s mnohými svými klienty udržuji kontakt i následně po terapiích, Simona s Michalem vstoupili do mého života, a vlastně i já do jejich, mnohem hlouběji.

Simona si u mě objednala numerologický rozbor svého dívčího jména, jména svého partnera s příjmením, jaké nosil do svých 14 let po svém biologickém otci, jména, které získal s příchodem nového muže své matky, a také chtěla spočítat, jak by situace vypadala pro ně oba, kdyby se Michal vrátil ke svému rodovému příjmení a ona by sňatkem toto příjmení přijala. Kromě toho jsem měla vybrat nejlepší možné datum svatby, kterou plánovali ještě v tomto roce, tedy r. 2013.

Domluvili jsme se, jako v mojí praxi pokaždé, že až budu mít hotovo, sejdeme se k osobní konzultaci, na níž dostane vytištěný rozbor, já ho s ní projdu a odpovím na případné další otázky. Simona je z Prahy, ale nevadilo jí přijet, protože v Budějovicích žila a prý se ráda zase do města podívá.

Přijela s diktafonem. „Nevadí vám, že si budu výklad nahrávat? Ráda bych, aby si to poslechl i Michal,“ řekla. Samozřejmě jsem nic nenamítala, naopak, kromě tištěné verze bude mít ještě autentickou nahrávku. Oba s ní budou moci pracovat. Vyprávěla mi, že oslovit numerologa ji vlastně přiměl Michal. Líčila mi s velkým zápalem svoje překvapení, když natrefila na moje webové stránky. „Uviděla jsem vaši fotku a jméno a uvědomila jsem si, že vás znám. Vy si mě asi pamatovat nebudete, ale já vás ano. Byla jsem tenkrát v redakci na praxi jako studentka,“ připomněla dobu dávno minulou a dokonce jmenovala i některé moje tehdejší kolegy a kolegyně. Měla pravdu, nepamatovala jsem se na ni.

To ale není až tak důležité. Podstatné je, že tím vyšlo najevo, že se naše životní cesty protnuly už podruhé. Věci zase do sebe zapadaly.

Simona odjela a na druhý den se rozdrnčel mobil s neznámým číslem. Volal Michal. „Jsem sice za volantem, ale nedalo mi to, musel jsem vám zavolat. Rád bych vám poděkoval za váš výklad, poslouchali jsme ho znovu a znovu a já jsem se konečně rozhodl, že změním příjmení a přejdu ke svému původnímu po biologickém otci. Cítil jsem to tak vlastně celý život a teď, když se chceme vzít, jsem si jist tím, že to tak má být, tak si to přeju,“ svěřil se. Chvíli jsme se bavili i o tom, že vyjít s barvou ven a říci rodině o změně příjmení nejspíš nebude snadné a bude to vyžadovat odvahu, odhodlání a pevný postoj. Takové věci si lidi berou osobně a podle svých naučených programů reagují, často to považují za útok na sebe.

„Já vím,“ povídal Michal, „mám obavy z toho, jak to mamka a hlavně táta, který mě vychoval a staral se o mne, přijme. Ale jsem rozhodnutý. S vaší pomocí jsem se dokázal osvobodit a jsem za to vděčný. Simča mě podpoří, jdeme do toho spolu. “ Z jeho hlasu zněla radost i odhodlání.

Jejich jasné přesvědčení, jak si jít za svým, mi byly sympatické a byly hodné ocenění. Nekrčili se bojácně předem, věděli, co a jak a proč chtějí. Zakrátko znovu zazvonil telefon. Volala Simona.

„Vybrali jsme si datum stavby z vašich návrhů a už jsme na matrice v Třeboni zařídili, že se vezmeme 21. června na hrázi rybníku Svět. Přáli bychom si, abyste přijela, jste taková naše dobrá víla. Michal vás chce poznat osobně.“

Překvapením jsem na chvíli ztatila dech. Pozvání na svatbu nedostává člověk každý den, opravdu jsem to nečekala, a musím říct, že mě až dojalo. Účast jsem ráda přislíbila. V té době jsem o nich obou a jejich rodinách věděla víc a na dálku se stávala součástí jejich životního příběhu.

Než nastal den D, mluvila jsem s nimi střídavě několikrát a náš vztah pomalu přecházel z roviny oficiální do přátelské. Probírali jsme opakovaně okolnosti taktiky a varianty momentu, kdy Michal nalije svým rodičům čistého vína. Jeho obavy z pochopitelných důvodů přetrvávaly. Aniž si toho byl vědom, chystal se ve svém věku zralého muže přestat být hodným chlapečkem, a to mnozí rodiče neskousnou.

Výsledek dopadl podle očekávání – táta to absolutně nepřijal a vyjádřil se v tom smyslu, že celá léta, kdy se staral, byla nanic a že na svatbu nepůjde. Maminka sice řekla, že Michala chápe a jeho důvodům rozumí, nicméně na svatbu také nepůjde, protože si nechce pohněvat už tak dost rozzlobeného manžela. Když mi to Simona říkala, měla nalomený hlásek.

„Stojíme si dál na svém, jde o náš život. Víme, že reakce rodičů vycházejí z jejich tradičního pojetí, s kterým se to naše neslučuje, a proto je pro ně nepřijatelné,“ popsala výstižně a pokračovala.

„Snažili jsme se jim oběma vysvětlit, že tím neútočíme na ně a proti nim, jak si to Michalův tatínek vyložil, že změna příjmení neznamená zároveň změnu vztahu. Že se tím přece nerozchází s rodinou, ale bere si zpátky jen to, co mu patří, s čím se narodil a čím nebo spíš kým se celý život cítil být. Bylo to hodně emočně vypjaté, tekly nervy i slzy…ale ustáli jsme to, i když Michal byl z toho nepřijetí hodně smutný,“ líčila Simona okolnosti s výmluvností sobě vlastní.

Sešli jsme se 21. června v den letního slunovratu v Třeboni na hrázi rybníka Svět na romanticky pojaté svatbě dvou milujících se bytostí. Michal se oficiálně podepsal svým staronovým příjmením.

Připsáno 21. července 2013

Novomanželé vyrazili na svatební cestu do jižních Čech, na Třeboňsko, které Simona miluje. Chtěla manžela „protáhnout“ krajem svého srdce, druhou část cesty směřovali zase do rodného kraje Michala. Byli blízko, a tak se 18. 7. zastavili na naváštěvu.  Povídali jsme o všem možném, jak jim jde nácvik nového příjmení, co práce, jak jim jde prakticky soužití Blíženec – Ryba, a tak podobně. Bavili jsme se otevřeně jako staří známí. Zašli jsme i do velmi osobních sfér a vyšlo najevo, že ani jeden z nich není tak docela spokojený se svou profesí a hlavně s ohodnocením za práci. Michal „bouchá“ spousty hodin navíc, ale zaplacené je nemá. Simča pracuje pro organizaci, která se ve výsledku úplně míjí svým posláním a filozofií, pro kterou vznikla. Vadí jí to, jenže se bojí místo opustit. „Je to sice blbá jistota, ale je. Chtěla bych dítě, ale bojím se, že bychom to z jednoho platu neutáhli,“ svěřila se Simona.  Michal má svou práci rád, i když se mu neblaze podepisuje na zdravotním stavu páteře. „Vím, že mám na víc, než točit desítky hodin denně volantem,“ řekl. Oba cítí, že to chce změnu, oba se jí ale obávají. Změna je krok do nejistoty, a tak se raději držíme svého vrabce v hrsti než bychom se pokusili chytit holuba na střeše. Kolik lidí takto žije? Spousta. Strach je svazující a limitující obruč. Co s tím? Udělat změnu znamená udělat akci, skutek, prostě čin. Dát změně potenciál energie, aby se naboural stereotyp a bylo možné vyjít z kruhu. Zkušenost říká, že když je něco zralé ke změně, a člověk to nevidí, nebo vidět nechce, přijde změna sama jako blesk z čistého nebe. Tohle téma nám zabralo nejvíc času z celé naší schůzky a myslím, že jsme ho rozebrali důkladně na dřeň. Byla z toho tak trochu skupinová terapie. Vynášela se halda haraburdí, obnažovaly se duše a objevovaly skryté bolístky. Loučili jsme se s určitým ujednáním na postupu, který zkusí realizovat po návratu z cesty.

Druhý den po jejich odjezdu mi přišla zpráva: Ahoj Ivo, tak už je to asi tady- zásah shůry. Zůstali jsme právě viset s autem, a je nepojízdné. Při čtení textu mi proletělo hlavou: Transformace jejich životů právě začala. Od této chvíle už nic nebude jako před tím. Změna katapultuje lidi k lepšímu, vždycky k lepšímu, i když se to tak na první pohled nejeví, avšak pravý smysl se časem ukáže. Nepojízdné auto symbolizuje: tudy už cesta nevede, je třeba nastavit nový azimut. Bylo to načasované, ne nadarmo tohle téma při návštěvě otevřeli. Zjevně je oba hodně pálilo.

Poslala jsem jim podpůrnou esemesku, protože je mám ráda a věřím jim. Vím, že oba mají potenciál nalézt svou podstatu, autenticitu a přenést se přes momentální potíže. Až se s nimi zase spojím, věřím, že přinesu samé dobré zprávy. Podělím se o ně s vámi.

Ivana Inšana Píhová