vloženo: 27. 05. 2015

Tento mladý muž za mnou namířil proto, že nechtěl být už lovnou zvěří. Zvláštní formulace. Zeptala jsem se ho, jak to myslí: „Pořád před někým a něčím utíkám. Nevěřím sám sobě, bojím se sebe, neumím se spontánně chovat ani vyjadřovat, mám o sobě nízké mínění. Rozešli jsme se partnerkou. Vyčítala mi, že neví, na čem se mnou je, protože nedovedu říct, co cítím a že je z toho unavená. Chci být konečně sám sebou, a nevím, jak na to.“
Bylo zřejmé, že pro mnohost témat k řešení na to jedno terapeutické sezení stačit nebude.
Začali jsme se tím zamotaným klubkem probírat pohledem na to, jak to chodí u nich v rodině, jaké mají doma vztahy. Vyjadřování mu šlo opravdu hodně těžce. Než se přeškobrtal k podstatě věci, zapomenul, o co chtěl říci. Přesto se začal rýsovat obraz: otec je velmi rezervovaný člověk. Chová se k synovi přezíravě, jako kdyby byl vzduch, nebere ho na vědomí. Synovi pomáhá k uvolnění alkohol.
S mamkou mají jiný vztah aspoň potud, že spolu mluví a že se maminka zajímá, čím a jak žije její syn. Těžce ale nese, že syn je pro tátu neviditelný. Mezi rodiči panuje jakýsi odstup, který nechápe. Podle něho jsou si rodiči vzdáleni tak, jako kdyby byl každý z nich z jiného světa. Nikdy je neslyšel, že by si řekli něco vřelého, neviděl, nebo si nedokázal vzpomenout, že by táta maminku někdy obejmul či ji políbil.
Ptám se po nejvýraznější emoci, kterou pociťuje, když líčí domácí situaci.
„Zlost a vztek.“
„Vůči komu jsou namířeny zlost a vztek?“
„Mám zlost na starého vlka, že mi neumožní s ním poměřit síly, abych sobě i jemu dokázal, že jsem dobrý“.
Pobídnu ho, aby konečně vypustil svoje zlosti a vzteky a přestal se držet tak zpátky. „Dovolte si to konečně, nebuďte k sobě tak krutý.“
Buší pěstmi do gauče, vybíjí si zuřivost, jak je momentálně schopen, při tom se ke mně otáčí zády. Jako se prodírá žhavá láva kalderami ven ze sopky, svádí tento mladý muž svůj zápas s nahromaděnými pocity vyvěrající pod obrovským tlakem, který už nemohl unést. Musí si tuhle chvíli vnitřního inferna prožít sám až na dřeň. Bolí to. Jenomže bez bolesti se očista neobejde. Bez bolesti není vítězství.
Když to nejpalčivější odezní, ptám se, proč se ke mně točí zády. Mlčí, nechce se mu odpovědět. Ptám se znovu.
„Abyste neviděla moje ponížení,“ vysouká ze sebe tak potichu, že sotva slyším, co řekl.
„Není nic ponižujícího na tom, že si tady a teď konečně dopřáváte projevovat emoce, které jste si v sobě tak hluboce zakrýval. Chcete být sám sebou, a k tomu projevování emocí patří.“
„No jo,“ ozve se po chvíli, „ale je to slabost.“
Takhle to má tedy nastavené a naprogramované v mozku. Že slaboch je ten, který dává najevo, co prožívá a cítí.
„Někdo vám někdy řekl, že je to slabost? “
„Ne.“
„Jak jste k tomu názoru přišel?“
„Jsem tak vychovaný,“ vysouká ze sebe zase po delší odmlce.
„Opravdu? Někdo vám zakazoval se projevovat?“
„No to zrovna ne, ale doma to tak máme.“
„Zkusil jste být někdy otevřený?“
„Před otcem? Nikdy!“
„A před maminkou?“
„Sem tam. Ale taky ne vždycky. Nechci jí přidělávat starosti.“
„Co ona na to? Jak se k vám staví?“
„Ví, že mě to trápí. Taky se tátovi podřizuje a říká, že se s tím nedá nic dělat. Že táta je už takový a že to musím přijmout.“
„A vy to přijmout nechcete.“
„Neumím se smířit s tím, že pro něj nic neznamenám.“
Nastane několik minut ticha. Vidím na něm, jak by nejraději pustil ty krokodýlí slzy, jež se mu tlačí z pod zavřených víček a jak bojuje se svým nastaveným programem: Silní nepláčou. A kluci už vůbec ne.
„Je bezpečné plakat. Tady můžete, tak do toho,“ vyzvu ho, aby všechen ten nevyplakaný pláč zase nespolykal.
Procházíme dalšími bolestmi. Jeho otec nemůže umět dávat synovi, co sám nemá. Jeho odtažité chování k němu ještě nutně nemusí znamenat nezájem. Jistě nebyl vždycky rezervovaný, i on tak byl naučený. Může u něj jít o obrannou strategii. A třeba ho to trápí, jenže si s tím taky neví rady.
„Že ho nezajímáte, může být jenom vaše domněnka, vaše myšlenková konstrukce daná zkušeností. On vás přinejmenším svým chováním vyzývá, abyste ho na ten „souboj“ už vyzval, což vy cítíte. Chce, abyste našel odvahu a kuráž k tomu poměřování sil. Konec konců ve vlčí smečce to jinak nechodí. Na souboj vždycky vyzývá mladý vlk, který má ambice o vůdcovství ve smečce. Buď vyhraje, anebo dostane naklepáno do kožichu. Starý vlk má pořád dost sil. Mladý si musí na svou chvíli ještě počkat. Dokud to nezkusíte, nebudete vědět, na čem jste.“
Pokračujeme v terapii a vycházejí najevo další zátěžové momenty. Bere si osobně to, co řeknou druzí, je pro něho směrodatné, jak na něho pohlíží okolí. Prožívá trému a nejistotu před jakýmkoliv úkolem, když má sednout do auta a řídit, když má kolegovi v práci říct, co se mu nelíbí, s čím nesouhlasí, zkrátka kdykoliv, když má projevit svůj názor a postoj. Dostaneme se až do dětství, do školních let, na hodiny plavání.
„Když máme skákat ze startovacího bloku a přicházím na řadu, uteču dozadu a stoupnu si nakonec. Cítím se sevřený, jako v krunýři. Mám strach. A tak je to pokaždé.“
„Z čeho máte strach? Ze skoku do vody?“
„Ne. Z táty.“
„Proč z něj? Není tady u bazénu s vámi.“
„Pořád si mě měří tím svým přehlíživým pohledem, jakoby mi říkal, že nestojím za nic. Utíkám na konec, protože chci utéct před ním. “
„Útěk to vyřeší?“
„Nevyřeší. Vlastně to jen strkám před sebou. Chci ho vyzvat na souboj a říct: Ukaž se, jaký jsi! Už nechci být tvou lovnou zvěří. A zároveň se toho bojím. Bojím se skočit do neznáma. Bojím se svého strachu.“
Přes mnoho dalších peripetií se posuneme k části terapie „táborový oheň“, kam si zve otce, aby mu konečně nahlas řekl, co má na srdci a abychom udělali očistu a transformaci vztahu.
Vyjímám z této části :
„Táto, co ti vadí na malém Jirkovi (mladší já)? „A proč tě to zajímá?“ odvětí rezervovaný otec. (Rezervovaní lidé jsou tak zvaní kladeči otázek. Sami nikdy na nic neodpovědí, zatímco na druhých stále vyzvídají).
Vnitřní dítě opět nedostane odpověď na svoji naléhavou otázku a před další ze strachu uteče. Zásah je příliš bolestivý. Nedokáže ani po mně zopakovat další otázku. Vracím ho k tady a teď a pro dnešek končíme s terapií. Chtěl ještě přijít, alespoň to říkal, ale už se vícekrát neobjevil. I když je to už spousta let, občas si na něj vzpomenu a říkám si, že třeba už svůj vyzývatelský rituál o poměření sil se starým vlkem absolvoval a žije se mu lépe.

Ivana Inšana PÍHOVÁ