vloženo: 27. 06. 2010

Kamarádka se mě vyptávala, jak to chodí při regresi, tedy při hlubinné abreaktivní psychoterapii, které se stručně říká regrese.
Popsala princip a smysl. Aby snadněji vnikla do podstaty, vyprávěla jsem jí svůj příběh z regrese a mými bolavými zády, a pak několik příběhů dalších, samozřejmě anonymně. Zapůsobilo na ni, co všechno se pomocí této terapie dá zvládnout, odblokovat, vyřešit, a tím i vylepšit. Přesvědčovala mě, že bych se o zkušenosti a výsledky, jenž audity přinášejí, měla podělit. „Prostě si to nemůžeš nechat pro sebe,“ mínila. „Příběhy mohou být inspirací ostatním, kteří hledají pomoc při řešení svých potíží,“ dodala a málem mě hned hnala k počítači.
Zde je tedy příběh první, můj vlastní, který jsem nazvala
Záda naklepaná jako řízek
První regrese, které jsem se sama podrobila při intenzivním výcviku této terapie, byla moje bolavá záda. Bolest v kříži mě opravdu hodně trápila, po obou porodech se ještě vyhrotila. Prakticky jsem nemohla dělat žádnou práci v předklonu, čemuž se nešlo vyhnout, protože tenkrát něco jako automatická pračka existovalo leda tak v říši snů. Vyprané prádlo jsem musela máchat ve vaně ručně. Po jednodenním přídělu plínek a jiného prádla jsem se nemohla narovnat. U matky, která má dvě děti, je to docela problém. Nemohla jsem dlouho stát, dlouho sedět, nemohla jsem ani vleže najít úlevovou polohu. Byly to roky plné omezení v pohybu. Kolegyně, která mi audit dělala, postupovala od jednoho bolení zad ke druhému, třetímu, dalšímu a dalšímu, až jsme nalezly ten původní – příčinu.
Začínaly jsme bolestí při a po porodu. Vybavila se mi bolest v bederní páteři, již působila hrana porodního stolu a pocity s ní spojené. Každý průchod jsme zopakovaly tolikrát, kolik bylo zapotřebí k vyčištění fyzické bolesti, eventuálně i emoce. Tak dlouho, až z paměťového záznamu zbyla jen holá oznamovací věta. Dostaly jsem se do školních let.
Chodím do druhé ročníku střední školy. Vidím, jak stojím na okraji plaveckého bazénu, máme dvouhodinovku plavání. Čekáme na učitele. Bez jeho přítomnosti do bazénu nesmíme. Krátíme si čas blbnutím, v jehož rámci mi zčistajasna spolužačka z jakéhosi náhlého pohnutí mysli podrazí nohy. Dopadnu se vší vervou hmotnosti svého těla (krát rychlost) na kostrč přesně na hranu bazénu. Chvíli se ani nepohnu, necítím nic. Potom přijde atak bolesti takové, že se rozbrečím. Cítím, že nemám daleko k tomu, abych omdlela. Pavlína, vyděšená, co to provedla, se mě usilovně snaží zvednout na nohy. Moc se to nedaří… Procházíme událost několikrát. Ukazuje se však, že to není hledaný primární engram. Najdi podobnou starší událost, kdy tě takto intenzivně bolí záda, posunuje mě kolegyně dál proti času.
Zprvu nic nevidím, nic nenaskakuje. Jen ticho a tma. Opakuje příkaz…a pak to najednou naběhne. Jsou mi asi čtyři roky nebo pět, vím, že nechodím ještě do školy. Vidím přesně schodiště domu, kde jsme bydleli, scházím dolů. Náruč mám plnou nějakých hraček, držím je oběma rukama, pospíchám za někým, kdo čeká venku před domem. Špatně šlápnu, cítím, jak mi podjíždějí nohy, dopadu na zadek a drncám po schodech až dolů. Děsně to bolí a já děsně řvu. Příšerně řvu. Slyším ten řev v uších, zajíkám se vlastním řevem a vzlyky i teď…cítím ochromující bolest. Jakoby se to dělo znovu právě tady a teď. Tečou mi slzy…Nedá se nic jiného dělat, než také „sjíždět“ příběh znovu a znovu. S každým jeho dalším opakováním se nejprve přidružují a nabývají na intenzitě nové vjemy, ale jak opakování pokračuje, začínají se rozpouštět jak tableta acylpyrinu hozená do vody. A pak se to stane. Bolest projede mými zády, zkroutí mě v křesle, nevím, jak si ulevit, pak cítím, jak hrot bolesti sestupuje do nohou…je téměř hmatatelná… a pak chodily mizí pryč. Pozoruji to s velkým údivem. Je to intenzivní prožitek, který bych bez rozpaků přirovnala k zázraku…něco tak úžasně ulevujícího a osvobozujícího. Kolegyně mě vrací do reálného času a místa. Je hotovo. Dojetí je obrovské. Objímáme se.
Ten večer jsem po dlouhých letech uléhala bez bolesti. Záda, ještě před chvíli natlučená jako řízek, mi dokonce umožnila ležet na břiše. Cítila jsem vlnu štěstí a vděčnosti. Bolest se nevrátila. Z traumatizující události zůstala jen holá informace skutkové podstavy, řečeno jazykem detektivů. Pominuly i emoce, neboť se neměly k čemu vázat.
Tělo má paměť, buňky si pamatují všechno, protože duše je stále táž. Pády, nárazy, zranění jakákoliv, doprovází energie, kterou si tělo podrží. Neumí se jí samo zbavit. Ruku v ruce s ní jde její věrná družka bolest, a ta je zase dvojčetem emocí. Kruh se tak uzavírá a uzly se zavazují. Jednou z metod, jak z kruhu vyjít a začít uzly rozvazovat, je právě regresní terapie.

Ivana Píhová, terapeutka